Kory98
komentáře u knih
Šikmý kostel 2
Karin Lednická
Tak dočteno a nedostává se mi slov. Příběh je tak silný, že se mi chvílemi nechtělo pokračovat, ale zvědavost mi nedala. Asi pro mě nebylo jednoduché číst ho v této době, kdy člověk vidí, že ke spoustě toho, co se v příběhu odehrává, je zase jenom krůček, protože lidé jsou nepoučitelní. Je pravda, že historie se ráda opakuje. Ráda jsem přijala pozvání autorky a podívala se do míst, která vůbec neznám, natož jejich pohnutou historii a opět jsem si trochu rozšířila obzory. Těším se na pokračování.
Mezi koly
Dick Francis (p)
Moje nejoblíbenější francisovka a zrovna se mi hodila do Čtenářské výzvy, takže jsem si ji mohla zase jednou s radostí přečíst. Mám Dicka Francise ráda, všechny knihy jsou moc pěkné, ale tato mi učarovala, hned jak jsem ji poprvé přečetla. Asi je to tím nápadem - co se vlastně odehrává mezi koly? Tomu, kdo chce vědět víc, doporučuji přečíst.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Nikdy jsem si ke knihám podobného charakteru neuměla najít tu správnou cestu, ale s postupem věku a také s přibývajícím počtem kvalitních českých spisovatelů, se mi to daří. Co k tomuto dílu dodat - je čtivé, nemůžete se ho nabažit, zasáhne Vás na těch správných místech. Před paní Karin Lednickou smekám a hned sahám po druhém dílu. A všem samozřejmě mohu jenom doporučit.
Na západní frontě klid / Cesta zpátky
Erich Maria Remarque (p)
Na západní frontě klid
Kdo by si pomyslel, když jsem si vybírala knihy do Čtenářské výzvy, že mezitím co rozečtu knihu o válce, tak další válka vypukne. Musím přiznat, že jsem měla trochu problémy knihu dočíst a důvody jsou prosté. Možná, že kdyby si ti, kteří stojí za novou válkou přečetli některou z takovýchto knih, dopadlo by to jinak. A možná také ne, protože lidé jsou nepoučitelní. Dovolím z citovat z knihy pasáže, které mě zaujaly, o tom jak válka působí na člověka... Co dodat?
(spoiler)
Zvyk je také důvodem, proč zdánlivě tak rychle zapomínáme. Ještě předevčírem jsme byli v palbě, dnes děláme šaškárny a šmejdíme po krajině, kde bychom našli něco dobrého, zítra zase půjdeme do zákopů. Ve skutečnosti nezapomínáme nic. Pokud musíme být zde v poli. Tak frontové dny, jakmile pominuly, klesají v nás ke dnu jako kameny, protože jsou příliš těžké, než abychom o nich mohli hned přemýšlet. Kdybychom nad nimi hloubali, zabily by nás ještě dodatečně, neboť na to jsem už přišel; děs lze snést, pokud se člověk prostě přikrčí; ale usmrcuje, jestli o něm přemýšlíte. Přesně tak, jak se stáváme zvířaty, když jdeme dopředu, protože to jediné nás dokáže uchovat naživu, zrovna tak se z nás stávají recesisté a ospalčiska, jsme-li v týlu. Nemůžeme jinak, je to takříkajíc nezbytná nutnost, která se prosazuje bez našeho přičinění. Chceme žít – za každou cenu; proto se nemůžeme zatěžovat pocity, které snad jsou dekorativní pro mír, ale zde jsou falešné a nemístné. Kemmerich je mrtvý, Haie Westhus umírá, s tělem Hanse Kramera budou mít o soudném dni zatraceně práce, jak sesbírat to, co se pod přímým zásahem rozprsklo; Martens už nemá nohy, Meyer je mrtvý, sto dvacet rozstřílených mužů někde leží, je to zatracené, ale co je nám do toho, my žijeme. Kdybychom je mohli zachránit – to by lidé koukali, jak bychom sebou házeli; bylo by nám jedno, jestli bychom přitom sami pošli, neboť máme setsakra kuráž, když chceme; co je strach, to dohromady nevíme – víme arci, co je smrtelná úzkost, to však je něco jiného, to je věc tělesná. Ale naši kamarádi jsou mrtví, pomoci jim nemůžeme, mají to odbyté – kdoví, co ještě čeká na nás; chceme sebou seknout a spát nebo žrát, co se do nás vejde, a chlastat a kouřit, aby hodiny nebyly pusté. Život je krátký.
…
Toto je první člověk, kterého jsem usmrtil vlastníma rukama, kterého vidím zblízka, jehož umírání je mým dílem. … Mlčení bobtná. Mluvím a musím mluvit. Tak ho oslovuji a říkám mu to. „Kamaráde, já jsem tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale předtím jsi pro mě byl jen myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala předsevzetí – tu kombinaci jsem zabil. Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně – nyní vidím tvou ženu a tvou tvář a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě. Proč nám neříkají znova a znova, že vy jste stejní ubožáci jako my, že se vaše matky trápí stejně jako naše a že vy i my máme stejný strach před smrtí, že stejné je umírání naše i vaše, stejná že je bolest. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem? Kdybychom zahodili zbraně a stejnokroje, mohl bys být mým bratrem… Vezmi si ode mne dvacet let, kamaráde, a vstaň – vezmi si víc, neboť už nevím, co si s nimi počít.
Cesta zpátky
A zde pokračování o tom, jak těžké je pro přeživší válku, se začlenit do dalšího života v míru a to opět platí o každé době. Bylo to těžké po té první světové i po druhé a po všech dalších, protože kromě věcí majetkových a fyzických jsou zanechány horší stopy na duších.
Baba
Václav Prokůpek
Kniha, kterou jsem poprvé přečetla asi ve 2. třídě základní školy, když mě dědeček procvičoval ve čtení. Tehdy vycházely v novinách romány na pokračování a Prokůpkova Baba byla jedním z nich. Od malička mám ráda koně a tak jsem byla samozřejmě z knihy o koníkovi nadšená a už tehdy se mi vryla hluboko do paměti. Ale když to tak nyní zpětně bilancuji, bylo to takové dětské nadšení a dětská dušička ještě všechno nepochopí, jen si pořád pamatuji, že to byla knížka smutná. Po letech, když jsem Babu potkala na pultech třebíčských knihkupectví, protože ji vytisknul třebíčský Akcent, jsem věděla, že si ji musím koupit. Jen do čtení se mi moc nechtělo, protože smutek přetrvával. Až nyní jsem po ní sáhla znovu (v rámci Čtenářské výzvy) a opět na mě silně zapůsobila, protože mezitím jsem okusila jaké to je mít svého koně a umím ocenit ten vztah člověka k tomuto krásnému zvířeti. Slzy se mi při čtení kolikrát draly z očí a nedaly se zastavit. O to mileji mě překvapilo, že tentokrát byl konec šťastný. Až v doslovu jsem se dočetla, že jej autor po svém propuštění z totalitního vězení přepsal, aby příběh skončil dobře. Takže jsem přečetla obě verze románu - v dětství tu původní a teď mám ve své knihovně tu novější. Je to moc krásná kniha, kterou zvlášť všem milovníkům koní mohu doporučit.
Po zemi do Bangladéše
Majda Slámová
Knížku jsem dostala jako vánoční dárek od kamarádky, která zná autorku osobně, takže je i s věnováním a pro mě o to cennější. Díky Majdě jsem se podívala do míst, na která bych ani nepomyslela a musím přiznat, že obdivuji její odvahu, protože já sama jsem spíš nešťastný cestovatel a cestování mě moc nebaví. Zato si velice ráda čtu cestopisy, cestovní deníky, různé reportáže z cest. Majdina knížka je doplněna nádhernými fotografiemi a tam, kde se fotografovat nedalo, tak autentickým popisem míst nebo krajiny, takže si člověk připadá, že je tam osobně. Navíc je plná vyprávění, životních příběhů a názorů lidí, kteří žijí v různých zemích, a které nám ani žádné noviny nepřinesou. Prostě osobní zážitky, o které s námi autorka podělila. Škoda, že covid-19 zasáhnul, protože pak by byla knížka určitě ještě bohatší. Ale i tak se nádherně četla v době, kdy se nikam nesmělo. Přeji Majdě spoustu dalších cest a určitě jako čtenáři budeme rádi, pokud se s námi o zážitky zase podělí.
Panský dům
Anne Jacobs
Moc hezký příběh s poutavou zápletkou, který se mi dobře četl. Hlavní hrdinka Marie mi byla sympatická, protože to nebyla žádná ufňukaná holka i když jí osud nepřál, proto jsem jí držela pěsti, aby dosáhla svého štěstí. Kniha líčí životní osudy bohaté továrnické rodiny, jejich šťastné i hořké chvilky, má i nádech romantiky. Těším se na další díl.
Já, Finis
Václav Dvořák
Velice povedená knížka, opravdu si ocenění zasloužila. Nemohu a nechci srovnávat s Písečníky, protože každá má svoje kouzlo a obě mě oslovily i mém věku a líbily se mi. Opravdu je určena spíše starším dětem, protože napětí by se chvilkami opravdu dalo krájet. Já se přiznám, že na mě to dýchlo trochu foglarovskou atmosférou (ale v tom nejlepším slova smyslu), když skupina těch chlapců držela za jeden provaz, ale společné utrpení lidi stmeluje. Četla jsem několik dní a tak mě to vtáhlo, že poslední den jsem končila o půlnoci :-), jak jsem byla zvědavá. V závěru vyjdou najevo souvislosti, které nutí člověka popřemýšlet, ale zároveň je tam dost prostoru pro představivost co bylo dál... Prostě moje krevní skupina, všem mohu doporučit.
Hoši, děkujeme
Pavel Navrkal
Velice hezká publikace nejen pro pamětníky a bývalé či současné hráče hokeje v Třebíči, ale i pro ty, kteří si rádi něco přečtou o sportu na regionální úrovni. Dost mě překvapilo, že vznik kanadského hokeje v Třebíči se datuje do roku 1926, vznik prvního hokejového spolku SK Horácká Slavia Třebíč do roku 1928 a od té doby zde působila řada vynikajících hráčů. Ze všech asi vyzdvihnu Patrika Eliáše, který pokračoval dál až do New Jersey Devils, a do Třebíče přivezl v roce 2000 i Stanleyův pohár. Kniha je doplněna mnoha fotografiemi, řadou příhod z úst pamětníků a kromě hráčů nezapomíná ani na ostatní důležité osoby napříč historií třebíčského hokeje. Mapuje utkání sehraná na přírodních kluzištích a rybnících až po výstavbu zimního stadionu v Třebíči. Určitě stojí za přečtení.
Písečníci a bludný asteroid
Václav Dvořák
Krásný "český" Harry Potter z vesmíru. Ale za sebe jsem cítila i závan příběhů G.R.R. Martina a Dana Simmonse. Myslím, že děti mohou být nadšené. Za sebe je mi líto, že takové knihy nebyly v době mého dětství, protože toto je moje krevní skupina. Nikdy však není pozdě, takže jsem ráda, že jsem na ni narazila a mohla si ji přečíst a musím přiznat, že ač dospělec, hodlám si ji pořídit i do své knihovny.
Neviditelní
Vlastimil Vondruška
Jako fanoušek žánru sci-fi a fantasy jsem si nemohla nechat ujít novinku od Vlastimila Vondrušky, který je mi znám především jako autor historické literatury. Mě kniha oslovila a myslím, že se vydařila. Zase jinak uchopené Orwellovské téma, jehož odkazu autor v knize i hojně využívá. Člověk by řekl, že už je to tolikrát napsané a nemůže překvapit, ale zřejmě záleží na správném uchopení a zasazení do toho pravého příběhu, který by čtenáře zaujal, což se u mě stalo. Není to tak tvrdé jako samotný Orwell, takže pro mnohé čtenáře to bude možná daleko lépe "stravitelné". Nechci hodnotit žádná politická přesvědčení autora. Jasně, že se mi v souvislosti s čipováním lidí pomocí očkování také hned vybavily hoaxy spojené s covidem na internetu. Ale když člověk zapřemýšlí, tak stejná či podobná myšlenka je využita i v jiných sci-fi už dávno napsaných a tam nás ani tak neirituje. Za sebe dávám plný počet bodů i když věřím, že každému se líbit nebude, ale je to věc názoru a právo každého napsat svůj komentář, které tímto nechci zpochybňovat, protože všechny komentáře jsou pro mě inspirující.
Černý obelisk
Erich Maria Remarque (p)
Příběh o zdánlivě jednoduché dějové linii, který by mohl být pouhým vyprávěním, v sobě však ukrývá hloubku téměř psychologického románu. Kousek života hlavního hrdiny, odehrávající se mezi dvěma světovými válkami, se snaží vzbudit touhu po životě a obyčejných věcech jako je láska a zároveň potlačit myšlenky na hrůzy prožité ve válce. Není to lehké odpočinkové čtení, nýbrž dílo, které Vás nutí přemýšlet a snažit se zodpovědět ty nesčetné otázky, které si hrdina sám ústy spisovatele klade. Působivá kniha, která líčí důsledky první světové války dopadající na společnost, včetně plíživě nastupujících myšlenek na válku druhou. E. M. Remarque je mistrem pera, má brilantní slovní zásobu a jeho knihy právem patří ke skvostům světové literatury. Alespoň na mě takto jeho dílo působí.
Víš, co je touha?
Hedwig Courths-Mahler
Hezký romantický příběh z doby, kdy ještě v Evropě žila spousta šlechtických rodů a jakmile někdo z nějakých důvodů pošpinil svoji šlechtickou čest, padla hanba a vina na celou rodinu. Pak bylo jen obtížně myslitelné, že by se takový člověk ještě někdy mohl zařadit mezi "sobě rovné". Ale dějí se i zázraky a jak už to v romancích bývá, tak tentokrát se spousta šťastných okolností zasloužila o dobrý konec příběhu. Příjemné oddychové čtení.
15 roků lásky
Patrik Hartl
Moje první kniha od Patrika Hartla, měla jsem ji půjčenou. Jsem moc ráda, že díky Čtenářské výzvě si pokaždé přečtu i knihy jiných žánrů, než jaké si ke čtení vybírám obvykle. Musím uznat, že i když nemám moc ráda příběhy ze současnosti, tak jsem tentokrát velmi spokojená. Příběh je velmi čtivý, uvěřitelný, ve mě vyvolal příjemné emoce a určitě si ráda přečtu i další z autorových knih.
Naslouchač
Petra Stehlíková
Tak z tohoto díla jsem se mírně řečeno posadila na zadek. Myslím, že bych ho směle přirovnala k vychvalovaným zahraničním fantasy příběhům. Člověk si řekne, že vymyslet smyšlený příběh přece nemůže být tak těžké, ale udělat to tak, aby zaujal velkou většinu čtenářů to už je horší a vybrousit ho do posledního detailu, to je věc obdivuhodná. Miluji sci-fi a fantasy a v dnešní době to začíná být stále populárnější žánr a myslím, že tyto knihy jsou daleko dostupnější a čtenář má z čeho vybírat. Když jsem četla anotaci tohoto příběhu, tak mě nijak zvlášť nezaujala i když jsem si říkala, že na něj jednou dojde. Ale vysoká hodnocení čtenářů mě přesvědčila o tom, abych začala číst dříve. Recenze předem nečtu. Takže musím dáš všem hodnotitelům za pravdu. První díl jsem "zhltla na posezení" a už se zakusuji do druhého. Před autorkou hluboce smekám a už vím, že tyto knihy si najdou trvalé místo v mojí knihovně.
Prokletá nevěsta
Rexanne Becnel
O dovolené si vybírám lehčí témata, ale tato romance je velice pěkná. Jak je tam zapletená historie, tak to prostě můžu :-) Velice pěkné čtení.
Testament
Terry Lawrence
Klasická love story muž versus žena, boj kočky s myší a jeden padouch k tomu, aby byla trochu jiná zápletka. Jako oddechové čtení bezva.
14 nejlepších detektivních povídek roku 2013
Hana Doubková
Krátké detektivní povídky, některé dost dobré, ale záleží na vkusu. Příjemné oddechové čtení na dovolenou.
Má cesta za štěstím
Karel Gott
Přenádherná kniha. Mistr Karel Gott nám zanechal nejen svoje hudební dárky v podobě písniček, ale i tuto krásnou autobiografii. Doslova jsem ji zhltala i když je tak objemná a už teď se těším na další pomalé čtení a to přiznávám, že nejsem jeho skalní fanoušek. Spousta nádherných fotografií a jiného obrazového materiálu a mnoho krásných vzpomínek. Vždyť to také byl člověk, který něco za svého života dokázal, navštívil mnoho míst v celém světě, setkal se s mnoha významnými lidmi a který nám má co vyprávět. Kdybych mohla, dám i 10 hvězd, natolik myslím, že se kniha povedla. A když mám hodnotit všechno, tak si myslím, že i cena je velice úměrná tomu, co dostanete do ruky. Jsem ráda, že bude v mojí knihovně jako hezká památka na úžasného nejen zpěváka, ale i člověka. Knihu jsem použila i jako dárek a radost byla převeliká.
Pokora
Guy Gilbert
Knihu mi přinesla kamarádka, abych si ji přečetla, že ji má půjčenou z knihovny a myslí si, že by se mi mohla líbit. Řekla mi, že se dá přečíst za hodinu, ale i za mnohem déle pokud o jejím obsahu budu chtít přemýšlet. Mě to nakonec trvalo několik dnů, protože jsem v ní objevila spoustu nádherných myšlenek a citátů, které myslím, že mohou oslovit i člověka nevěřícího i když se jedná spíše o duchovní literaturu. Spoustu z nich jsem si ještě na rozloučenou s touto útlou knížečkou opsala do svého "citátového deníčku", abych se k nim mohla vracet.