Kniznicerv komentáře u knih

Od Hotýlku jsem čekala víc. Čte se to hezky, příjemně to plyne, sledujeme osudy hlavního hrdiny a jeho rodiny. Něco mi tam ale chybělo, něco, co by knížku udělalo trochu speciálnější.
Jako první jsem od Mornštajnové četla její prvotinu Slepá mapa a ta mě potěšila. Říkala jsem si, že je skvělé, že máme na scéně novou super českou autorku a vyhledávala jsem potom i její další knihy. M
Moje nejoblíbenější jsou Tiché roky.
Hotýlek jsem tedy četla až po mapě, Haně a rocích...a jak říkám, neurazilo, ale ani nenadchlo.
Hlavní postava mi navíc šla neuvěřitelně na nervy. Nemastnej neslanej chlap, co nemá koule, z nějakýho důvodu ho ale všichni zbožňujou, ať už jeho rodina, nebo ženy.

12 14.01.2023

Poslední dva roky neslyším nic jiného, než že všichni čtou Šikmý kostel a jak je skvělý. A tak se mi do knížky upřímně moc nechtělo (asi tak jako před lety u Hany Aleny Mornštajnové, která je super, ale očekávání byla příliš velká). Musím ale uznat, že Šikmý kostel je opravdu dobrá kniha. Sice je to žánr, který jako čtenářka úplně nevyhledávám, (ostatně moje preference se málokdy potkají s ostatními lidmi), příběh ale dokáže vtáhnout, že knihu nechcete odložit, postavy jsou živé a uvěřitelné, a protože jde o kroniku, ponoříte se do jejich života, prožíváte s nimi rok po roce a chcete vědět, jak to s nimi dopadne. Kromě vykreslení postav, kdy každá žena je jiná, ale zajímavá a silná osobnost, se mi ještě líbily popisy ročních období a prostředí, které mi pomáhaly vnímat plynutí času a atmosféru dané chvíle a venkova. Samozřejmě oceňuji, že jelikož se jedná o knihu z reálného místa podle skutečných událostí, člověk se nejen pobaví, ale něco se i doví - o kraji a životech lidí v něm, který byl mně osobně vzdálený (ale rozhodně fascinující!)

11 14.02.2022

Všichni milují Hanu Aleny Morrnštjanové. Aleniny knížky mám také moc ráda. Pokud ale chcete příběh s tématikou holocaustu se silným ženským a milostným příběhem, sáhněte spíše po Zvuku slunečních hodin. Androniková je “paní spisovatelka”, píše nádherným jazykem, a puká mi srdce z toho, že už si od ní nic nepřečteme.

9 18.11.2021

Čtu pořád, stává se mi ale bohužel málokdy, že mě příběh naprosto strhne od první stránky. A přesně to se stalo v případě Jednoho dne.
Kniha mě nadchla brilantními jiskrnými dialogy, vtipem, uvěřitelnými lidskými postavami a dokonalému vystižení mezilidských vztahů a situaci, kdy jsem si říkala: přesně vím, jak se ta postava teď cítí, to už jsem si taky zažila.
Líbil se mi originální koncept, kdy se každá kapitola udála v jednom roce, mohli jsme tak sledovat dvacetiletý vývoj jednoho výjimečného vztahu.
Byla jsem hodně zvědavá, jak to s oběma hrdiny, kteří se v životě střídavě potkávají a vzdalují, dopadne. Konec mě možná proto trochu zklamal, asi bych v příběhu nepotřebovala takové drama. To je ale čistě osobní názor.
Jinak jsem byla knihou nadšená a doufám, že mě nezklame ani Tři na cestě, kterou si chci přečíst jako další

Na této sbírce mě nejvíce baví, že autoři měli jedno společné téma - první polibek - a co autor, to jiné pojetí, jak takový první polibek může proběhnout. Vždy jsem se těšila, s jakým nápadem přijde další autor. Jelikož jde o vitězné povídky literární soutěže, ač nejde o známé spisovatele, kvalita textů je velmi vysoká, a každá, i díky pestrosti žánrů si v knize zaslouží být. Též zajímavé setkani se zcela novými jmény literárního světa - třeba si od nich jednou přečteme i více než jen povídku.
PS: ač název může lákat spíše ženy, polovina autorů sbírky jsou muži a nejde o žádnou červenou knihovnu - často spíš naopak!

6 20.01.2022

Překvapilo mě, že i když se v knížce vlastně vůbec nic neděje, že mě dokáže vtáhnout. Četla jsem ji v nabitém pracovním období a vždycky jsem se těšila, že se večer useberu do světa hlavní hrdinky. Prožívala jsem s Frankie její smutek a osamělé chvíle na venkově.
O to více se teď těším na autorčiny další knihy, protože z ohlasů jsem pochopila, že pro její fanoušky byla Vyšlapaná čára spíše zklamáním
V tomto případě ale pomůže kontext: Vyšlapaná čára totiž pochází z deníkových zápisků a vlastních zkušeností, které si autorka psala ještě před napsáním své prvotiny. Opravdu to zní jako deník a spíš jako prvotina než očekávaná druhá kniha.

5 14.01.2023

Murakamiho považuju už v podstatě za klasiku. U četně píšících autorů mě ale vždy zajímají nová díla, zda dokážou stále bavit a překvapit, nebo půjde o opakování známého. Od Murakamiho jsem navíc četla pouze romány, ať už fantastknější nebo realističtější, tak mě zajímalo, jaké budou jeho povídky. Na knize mě nejvíc fascinovalo, o čem všem se dá napsat povídka. Nemají nijak zvlášť výrazný děj, zápletku, na první pohled by se člověk ptal, o čem to vlastně je?, a přitom toho vypovídají tolik - to je zkrátka život, to jsou mezilidské vztahy a situace, ve kterých se ocitáme. Svou poetikou a myšlenkami mě nezklamal, a poslední magická povídka o opici (na obálce) je zkrátka kouzelná. Sbírka ale bude převážně spíš pro ty, kteří mají raději jeho realističtější díla (vzhledem k tomu, že já mám nejraději Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce, tak byla opravdu pro mě).

5 26.12.2022

O autorce jsem dříve neslyšela a jsem rozhodně ráda, že jsem na ni narazila, budu vyhlížet další knihy.
Není to ovšem čtení pro každého. Věřím, že mnohým bude knížka připadat příliš pomalá, málo dramatická, postavy “obyčejné”, jako my,
právě proto Si mě osobně ale získala. Svou uvěřitelností, hloubkou, podívat se do nitra obyvatel jednoho žlutého činžáku. Zamilujeme se do spisovatele Hilského a chceme si “ochočit jeho samotu”, ač to s těmito bohémy nebývá v životě jednoduché, z Majera se nám ježí chlupy odporem na rukou, protože s těmito slizáky už jsme se setkaly několikrát, Rózu naprosto chápeme, když už si řekne “a dost!” a nad poťouchlostí babky Cartierové nám usměvně cukají koutky.
Leirová si mě také získala krásným stylem psaní, jazykem a myšlenkami
Ač nevyhledávám v příbězích nutně drama, přesto jsem čekala, že záhada domovníka, kterou se kniha otevírá, a tragédie, ke které směřuje a na niž v průběhu upozorňuje, bude mít trochu větší vyvrcholení
Rozhodně ale skvělý čtenářský zážitek a radost z objevení nové české kvalitní autorky

5 19.01.2022

Přestože většina Murakamiho děl má v sobě prvky fantazii, mně jsou nejbližší jeho více realistické knihy jako Norské dřevo nebo právě Na jih od hranic, na západ od slunce. Nevím, jak to autor dělá, že ačkoli se toho v knize zase tak moc neděje, je to tak dobré a chcete číst dál a dál. Pro mě je to skvělou psychologií hlavního hrdiny, že ač žije docela obyčejný každodenní život, vidíme až do jeho nitra, co prožívá, a v tu ránu už to není tak obyčejné. Silnou postavou stránkou je samozřejmě nezaplněný milostný vztah mezi hrdinou a tajemnou Šimamoto, a pokud bych měla jmenovat nějaký hluboký milostný současný román, určitě bych zmínila tento.

5 05.12.2021

Tahle holka má talent! Skvěle napsané psychologické drama, z kterého mrazí, vhled do nitra komplikované ženské postavy a Lucie si mě získala především stylem psaní. Jsem rada, ze česká literatura má autorku, jako je ona, ačkoli rozhodně nepůjde o žádný líbivý mainstream a nezavděčí se každému.

5 04.11.2021

Naprosto výjimečná kniha (ale náročná, asi ne pro všechny čtenáře).
Dlouho jsem nečetla tak silný lidský příběh. Nejsem ,,brečící typ", ale ano, tentokrát jsem plakala. Překvapí však, že něco tak smutného a drásajícího může být napsáno s humorem - kolikrát jsem se zasmála - a to díky dětským postavám, protože ač, nebožátka, přišly o dětství, dívají se na svět dětským, rozkošným způsobem.
Na knize mě krmě samotného příběhu zcela uchvátil jazyk. Každá věta by se dala číst dvakrát, ať už kvůli kráse slov, nebo hloubce myšlenek. Je v ní hodně popisů prostředí, ale knize to naopak přidává, protože taková je Indie - Indie se musí žít všemi smysly, vidět barvy, čichat vůně, slyšet zvuky, a autorce se podařilo, že ač knihu čteme kdekoli, při obracení stránek jsme jedině tam.
Po dočtení jsem zhluboka se slzami v očích vydechla a měla jsem sto chutí se znovu nadechnout a přečíst si ji ještě jednou, tentokrát možná klidněji a pozorněji. Rozhodně jsem ji v ruce nedržela naposled.

4 18.02.2023

Pravdivě a citlivě popsáno téma stáří. Důraz na sílu jazyka a řeči podaný originálním způsobem - komickým, ale i tragickým zároveň. Jednohubka přečtená za večer, dokáže ale zasáhnout.
Čeká nás to všechny? (Ptá se nejen Delphine de Vigan)

4 27.12.2022

Na stylu psaní Jany Šrámkové oceňuji její poetiku, krásný jazyk, vykreslení obrazů, atmosféry a lidských pocitů. Bylo to pohlazení pro citlivou duši.

4 26.12.2022

Nejde o poezii, ale román, který se jí velice podobá. Působí na všechny naše smysly a cítíme se, jako bychom se vskutku ocitli v japonské zahradě, buddhistickém chrámu nebo čajovně. Atmosféra jednotlivých míst a celé země na nás jen dýchá, a stejně tak nás dokáží zasáhnout pocity hlavní hrdinky Rose, její smutek a samota. Je to vskutku “otravná protivná káča”, ale chápeme, proč jí je a doufáme, že v nové etapě jejího života, o kterém už se nedočteme, jí být přestane.
Kniha nemá velký děj a ten, co tam je, je poněkud klišé - hledání odpovědi na otázku “kdo jsem?”, změna života hrdinky a předvídatelný milostný příběh - přesto mi nic z toho nevadilo, protože o tom kniha vůbec není.
A to, o čem je, mě dokázalo zasáhnout až do duše.

4 23.01.2022

Neobvyklý čtenářský zážitek. Nejprve se mi nedařilo do knihy začíst, a protože nerada nechávám rozečtené kapitoly, někdy na mě kapitoly byly příliš dlouhé, tempo vyprávění je pomalé…,a přesto mě to neustále táhlo se k příběhu Nacuko vracet. Měla jsem celou dobu pocit, že jsem součástí života hrdinky, prožívám s ní každý všední den a myšlenku, dokázala jsem se do ní vcítit, cítila jsem smutek, tíhu její samoty a situace. Je to hluboká a nevídaná kniha. Dlouho jsem z četby neměla takto zvlastni a silný zážitek.
Tématem mateřství, ženství a feminismu může působit jako kniha, která bude blízká ženským čtenářkám, a témata jsou jistě současná, palčivá a atraktivni. stylem psaní a délkou ale kniha rozhodně není pro většinové publikum.
Muže bych ráda podpořila, aby se nezalekli titulu. Rozhodně to není ryze ženská literatura, naopak si myslím, že přesně muži by tyto knihy měli číst - nejen aby nedopadli jako muži zmínění v knize, zejména dárce spermií (nejvtipnejsi i nejsmutnejsi pasáž knihy zároveň)

4 08.01.2022

Jsem moc ráda, že má česká literatura autorku, jako je Anna Cima. Román se čte hezky, je dobře napsaný, přesto musím přiznat, že jsem čekala víc. Nevadí mi bichle, nevadí mi popisy, nevadí mi pomalejší děj..., když to má účel. A v tomto případě mi přišlo, že je to zbytečně dlouhé, s pasážemi, které by se daly vypustit a nic by se nestalo, a příběh začal mít spád až od cca. strany 400 (což v častém případě jsou i dvě samostatné knihy). Ani jedna z hrdinek mi také nepřirostla přímo k srdci (což samozřejmě nemusí, ale je to milé, když se to stane). Je to dobré čtení, ale mohlo by být lepší.

3 12.12.2023

Neřekla bych, že se jedná o nějak výjimečnou knihu. Mě ale prostě tak baví tlusté knížky, které dovolují ponořit se hluboce do děje, poznat postavy, vztahy mezi nimi, a žít s nimi stránku po stránce jejich životy, které by sice mohly být naše vlastní, ale to vůbec neznamená, že jsou nudné. Překvapilo mě, že ač je tam tolik ženských postav, ani jedna mi nebyla sympatická, o to více jsou ale možná lidské a uvěřitelné.

3 26.12.2022

Detektivky nečtu, ale od ,,české královny detektivek" jsem si pro přehled chtěla něco přečíst a nezklamala mě. Není to žádné výjimečné originální čtení, ale byla to čtivá oddechovka, jakou jsem očekávala, odsýpá to, udržela mou pozornost, za víkend dočteno - a zase mám od detektivek na nějakou dobu pauzu :-D Kdo má rád klasické detektivky, možná ho trochu zklame, že zde jde více o psychologii postav než dramatické zápletky a napětí. Odhalení vraha a vyvrcholení příběhu mě také příliš neoslnilo, spíše mě bavilo plynutí příběhu.

3 26.12.2022

Nevadí mi detaily, popisy a nepotřebuji v knihách dramatický děj. U kapitol typu ,,Kdo kde sedí", detailní popisování toho, jak se jednotliví členové rodiny soukají do auta a rozhodují se, kam si kdo sedne, jsem si říkala, jestli té popisnosti a každodennosti není už příliš... a ono není! Soukupová dokáže popsat i ty nejobyčejnější nejnudnější situace naprosto bravurně a jazykem, jakým by to přesně člověk/dítě v určitém věku řekli. U tolika situací jsem se zasmála - přesně tohle jsem zažila stokrát! Ve chvíli, kdy sestry píchnou pneumatiku, jsem čekala, že přijde drama a - a vlastně jsem žádné drama nechtěla. Chtěla jsem se dál kolíbat v té obyčejnosti a hašteření mezi sestrami, které ale ukazují tolik pod povrchem, jdou přímo do hlubin mezilidských vztahů. Stejně tak mě nezklamal ani konec - opět bez dramatů. Bylo by to hrozně nudné, kdyby to nebylo tak výborně napsané. Jsem nadšená, něco takového jsem ještě nečetla.

3 26.12.2022

V listopadu, ke konci roku, pro mě zatím nejlepší kniha, kterou jsem letos četla. Je to ale velmi subjektivní názor. Většina lidí mě nechápe. Proto, že tam nejsou žádné zajímavé a dramatické zápletky, nic moc se tam neděje. Tak proč o ní tak básním? Málokdy se setkám s tak nádherným jazykem, kdy čtu nějaké věty dvakrát, takhle pro mě píše “Spisovatel”. Postřehy, detaily a popisy pocitů dokážou dokonale vystihnout a vykreslit situaci, umíme si představit, jak se postavy cítí, protože jsme se tak mnohokrát pravděpodobně cítili i my sami. Co se týče hlavních postav, knížka vystihuje se všemi jeho nuancemi vztah lidí, kteří se milují, vídají se, ale nikdy spolu nedospěli do každodenní rutiny, a jaká pozitiva i negativa takový vztah přináší.

3 18.11.2021