Knišíl komentáře u knih

Tato Blakeova sbírka básní obsahuje jeho báseň nejznámější, totiž Tygra:

Tygře, tygře, žhavě žhneš
v noci, jíž jak lesem jdeš!
Kdo kdy smrti vezme moc
a dá ti strašnou souměrnost?

Krásná báseň, kde se Blake zamýšlí nad tím, jak je možné, že Bůh vedle beránka také stvořil nebezpečného tygra. Jenže jak se píše v knize Jobově:
To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme? (Jób, 2:10)

Tygr je pak symbolem lidí dravců (nejde tady o to zvíře jako takové, to zlé určitě není), lidí, kteří baží po krvi nevinných. Jób je myslím odpovědí na Blakeova Tygra. Utrpení je téměř nevyhnutelné, protože lidé mají svobodnou volbu zda budou tygrem či beránkem.
Další báseň, která mě zaujala je Nikdy lásku nechtěj říct:

Nikdy lásku nechtěj říct,
nelze ji říct úplně,
neboť vánek vane vždy
tiše, neviditelně.

Myslím, že ono je skutečně někdy velmi obtížné slovy popsat to, co se nazývá láska. Ta se skutečně musí žít, a jedině tak se realizuje, milostné dopisy jsou vždy jen doprovodem konání lásky.

20 03.03.2021

"Neměj obavy: až přijde rozkaz jít –
a bez odkladu – tam, kam musí každý v krátku ,
kus mého života bude dál tady žít
v těch řádcích, které ti ponechám na památku.
Až si v nich budeš číst, potom tvé oči spatří,
že jejich větší část jsem tobě zasvětil:
země, ta dostane ze mne prach, jenž jí patří,
a tobě připadne můj duch, ten lepší díl.
Tak ztratíš jenom to, co červům náleželo,
bědný lup, který si srp smrti na mně vzal,
rmut a kal, který tu nechá mé mrtvé tělo,
přespříliš ohavný, abys naň vzpomínal.
Cenu má jenom to, co bylo uvnitř v těle,
a to ti zůstane na věky věků celé."
(Sonet 74)
Shakespeare nám tu zanechal nezapomenutelnou sbírku sonetů, které ukazují, že láska asi skutečně nezná konvencí. Ať Sonety obklopuje aura dohadů, kdo byl kdo, a zdali byl Skakespeare homosexuál či ne, pro mě zůstává nejdůležitější jedno poselství, že pravá láska má za přední duši a teprve pak tělo. Exupéry by řekl, že důležité je to, co oči nevidí, a že máme koukat srdcem.
A pokud neznáte Gilmourovo zhudebněné zpracování sonetu 18, tak si ho rychle zkoukněte viz https://www.youtube.com/watch?v=S8Osse7w9fs&ab_channel=scoobydino

20 07.02.2021

Rozsáhlý Styronův román je vybudován na odkazu faulknerovské prózy, sáhodlouhé souvětí, často se linoucí přes půl stránky však nejsou na obtíž čtení. Děj, ač pro někoho možná až příliš rozvleklý, pracuje s bergsonovsky laděným prolínám minulosti a přítomnosti, kdy rány minulosti nejsou nějaký odosobněním fyzikálním pojmem, ale citelným zářezem do duší, a některé se přes to už nikdy nedokážou přenést. V závěru románu Styron přesně vystihuje fenomén čirého zla, jakým byly koncentrační tábory, abych to volně parafrázoval, na otázku:
Kde byl v Osvětimi Bůh?
Lze odpověď: A kde byl člověk?
Styron koncentrační tábor nezažil, ale přesto se mu velmi dobře ústy Sophie podařilo vylíčit absurditu a absolutní degradaci lidskosti, která bezpochyby utrpěla velikou ránu. Dějiny jsou plné krutostí a válek, a člověk se může pořád ptát, kolik dalších takových románů musí ještě být napsáno, aby se to znovu a znovu neopakovalo.
U Styrona oceňuji, že se až tolik nenimral s dějem odehrávajícím se v koncentračním táboře, jelikož to sám nezažil, neznamená to, že o tom nemůže psát, každopádně určitý respekt k lidem, který to zažili na "vlastní kůži" je u Styrona znát, a tak nás v určité části knihy spíše odkazuje na jiné knihy, které bezprostředněji a autentičtěji zachycují události, na které je sice těžké vzpomínat, ale na které by se rozhodně zapomenout nemělo.

19 13.03.2022

„Nic nezískáno, všecko utraceno,
když bez poklidu přání dosaženo;
jest lépe tím, co zničili jsme, být,
než zničením ve vratkém blahu žít.“
Překlad J. V. Sládka (vydání z roku 1946)

Můj třetí Shakespeare (po Romeo a Julii a Jindřichu V.) a zatím pro mě nejlepší. Macbeth je látka vskutku současná. O touze mít stále víc, i za cenu ztráty vlastního svědomí. Krásné drama, které sic může být komplikované svým jazykem, avšak ona estetika je právě v dobovém vyjádření, a v dobu překračujících myšlenkách.

19 01.09.2020

„To, co jsem zrovna žil, ta lítost a zoufalství, v němž jsem vězel, bylo blbé. Ale sotva jsem to prožil, už to bylo krásné. Takové to bylo vždycky. Věděl jsem to. Věděl jsem to zatraceně dobře, že člověk nemůže být nikdy šťastný, protože štěstí je skrz naskrz věcí minulosti.“ (s. 313)
Výtečný Škvorecký a na prvotinu je to geniální dílo. Ve 24 letech stvořil Škvorecký první pořádný modernistický poválečný román, který je vynikajícím úvodem do příběhů Dannyho Smiřického. Že je Škvorecký jedním z největších českých literátů 20. století jsem věděl už před Zbabělci, četl jsem jeho neméně povedenou novelu Legenda Emöke, ve Zbabělcích mi Škvorecký připomněl, že se k němu budu muset vracet pravidelně, jinak se ochudím o kus té nejlepší české literatury, a co více o kus nejlepší světové literatury. A je to.

18 05.06.2021

Další z vynikajících děl zlatého věku ruské literatury. Od Gogola jsem četl také Vij a musím se přiznat, že to teda byl mistr spisovatel, a vůbec se nedivím, že Dostojevský se od něho učil. Nechci být přílišný nostalgik a sentimentalista, ale myslím, že se najde opravdu málo současných autorů, který se Gogoli vůbec jen přiblíží, nemluvě o tom, že na rozdíl od nich je Gogol dnes považován snad za přežitek a nudnou povinnou četbu, která se asi ani již nečte, ale spíše se nazpaměť učí z výtahů na internetu. Škoda, a to prosím nejsem nijak moc stár, nejsem žádný stařeček, který by nadával na mládež, jen myslím, že by bylo dobré více číst Gogola, než třeba rádoby literaturu, ale najdou se dnes i tací autoři, kteří jsou kvalitní, ale o to méně známí než autoři "severských detektivek" a "šokujících vražd", tak např. Marías, Auster či Saramago, ale kolik lidí tady je opravdu četlo a zná?

18 20.03.2021

"Člověk je tvor, který zvykne všemu – tohle je tuším jeho nejlepší definice." (s. 15)
Zápisky z Mrtvého domu jsou asi nejvíce autobiografickým počinem Dostojevského. Jeho potrestání jako člena Petraševského spolku a následné prohlédnutí, že ten módní socialismus asi napáchá více zla než carský režim, a že tedy to jeho uvěznění asi mělo smysl, protože z něho vyšel jako uvědomělejší, to je myslím, hlavní, co si ze Zápisků odnést, ještě kromě toho, že i zlí lidé jsou někdy dobří, a že ne všichni trestanci jsou zrůdy.
Jelikož jsem četl vydání z padesátých let, nechybí asi nutné proleninovský doslov, který zdůrazňoval Dostojevského "socialistické cítění", a umenšoval klíčový Dostojevského duševní přerod. No beru to jako nutné zlo, a myslím, že román Běsi skutečně ukázal, že Dostojevský moc dobře věděl, kam povede manipulace prostého sedláka, ale pochopitelně o tom v doslovu není ani čárka.
Samotnému románu není co vytknout, je autentickou výpovědí o životě v káznici, ale nadto také se vyznačuje hlubokým pochopením lidské duše, a málokterý autor viděl tak hluboko a pravdivě do duše jako Dostojevský.

18 10.01.2021

„V tom je spása i kletba člověka, že žije-li nesprávně, může se zaslepovat, aby neviděl ubohost své situace.“
Tolstého vynikající dílo o manželství, emancipaci, smilstvu a dalších závažných tématech. Naprosto bravurně napsané a musím dodat, že ač se jedná o mé první setkání s tvorbou Tolstého, rozhodně nesmím v časech příštích dopustit, aby bylo poslední. Tolstého každý zná, ale číst ho, Vám potvrdí, že jeho sláva je mu přičítána právem.

18 24.08.2020

Velké ale ne neproblematické dílo. V čem je problematické? Především v tom, že myšlenka nadnáší formu, pro mnohého čtenáře dlouhé pasáže dialogů nejsou něco, co by rádi četli, a přestože na povrchu je Idiot klasický šablonovitý román o milostném trojúhelníků, pod kůží se jedná o román s geniální myšlenkou, že ani ten nejsvětější člověk není Kristus. Každý žijeme na rozhraní mezi dobrem a zlem, a jak naznačuje Dostojevský v Idiotovi, bylo by zjednodušené tvrdit, že dobré záměry vždy vedou k dobrým závěrům. K uživateli Politre si dovolím být trochu kritičtější, je to přeci jenom můj vlastní bratr: Idiot není červená knihovna, a že nechápe "o co gou", není se čemu divit, Idiot možná vyžaduje alespoň rámcovou znalost a hlavně pochopení evangelií. Formálně to dokonalé dílo není, ale Dostojevský se nikdy za stylistu snad ani nepovažoval, a ani já jako jeho obdivovatel nevynáším jeho formu nade vše. Pokud však zprostředkovává své myšlenky skrze dialogy postav, tak se snaží vystihnout styl myšlení a mluvy té které postavy, to Dostojevský činí dokonale, ale myšlenky pak nejsou samozřejmě tak jasné, lidé přece nemluví jako filosofické spisy. Že je Idiot vynikající román a vděčný zdroj pro všemožné analýzy, na tom se shodne valná většina literárních kritiků, ale zároveň je to i dílo přístupné širší čtenářské veřejnosti, a nevyžaduje přitom plné ztotožnění s názory Dostojevského, např. v mém případě mi nepřijde zcela adekvátní zdrcující kritika katolictví ústy Myškina v závěru románu. Přesto Dostojevského nikdy nepřestanu číst, protože mě nutí přemýšlet.

Pár vybraných zajímavých pasáží.

"Proč tedy, když člověk procitne a nadobro se vrátí do skutečnosti, proč cítí téměř pokaždé, někdy neobyčejně ostře, že zároveň se snem za sebou zanechal cosi nevyřešeného? Usmívá se svému nesmyslnému snu, zároveň však cílí, že ve spleti oněch nejapností je utajena jakási myšlenka, již skutečná, jež cele náleží k jeho vezdejšímu životu, něco, co žije a vždycky žilo v jeho srdci; jako by mu tímto snem bylo sděleno cosi nového, věšteckého, nač dávno čekal; tento dojem
je mocný, buď radostný nebo mučivý jenže se člověk nemůže rozpomenout na jeho podstatu ani na to, co mu vlastně bylo sděleno." (s. 370)

"Nedostatek originality platil odjakživa na celém světě za nejpřednější ctnost a nejlepší doporučení člověka zdatného, výkonného a praktického;" (s. 269)

"[...] sedí-li někomu na nose nebo na čele bradavice, zdá se mu, že nikdo na světě nemá jiné starosti než dívat se na ni, posmívat se mu a hanobit ho pro ni, i kdyby třebas objevil Ameriku." (s. 271)

[...] a dále je římské katolictví horší než bezvěrectví! To je můj názor. Ano, je to můj názor. Bezvěrectví hlásá pouze popření, kdežto katolictví jde dál; hlásá Krista zkomoleného, vylhaného a pohaněného, Krista protichůdného! Hlásá Antikrista, věřte mi, ujišťuji vás! Je to mé osobní, mé dávné přesvědčení a dosti mě již natrápilo... Římské katolictví věří, že církev se bez světovlády neudrží na zemi, a volá: Non possumus! Nemůžeme! Soudím, že římské katolictví ani není víra, nýbrž zřejmé pokračování západního římského imperia, a všechno je v něm podřízeno oné myšlence, vírou počínajíc. Papež uchvátil zemi, pozemský trůn a chopil se meče; od těch dob jde všechno touto cestou, jenže k meči přidali ještě lež, prohnanost, šalbu, fanatismus, pověru a zločin; zahrávali si s nejsvětějšími, nejupřímnějšími, nejčistšími a nejplamennějšími city lidu, všechno, všechno směňovali za peníze a za nízkou pozemskou moc! A tohle že není učení Antikristovo? Jak potom od nich nemělo vzejít bezvěrectví! Vzešlo od nich, přímo z římského katolictví! Vzklíčilo přímo v nich; cožpak si sami mohou věřit? A zmohlo se z odporu k nim; je výplodem jejich lži a duchovní bezmoci! Bezvěrectví! U nás nevěří pouze výjimečné vrstvy, jak onehdy výstižně podotkl Jevgenij Pavlovič, vrstvy vykořeněné; v Evropě však ztrácejí víru strašné spousty lidu, napřed ze zatemnělosti a lži a teď již z fanatismu, z nenávisti k církvi a křesťanství! (s. 442)

"Vždyť i socialismus je výplodem katolictví a má katolickou podstatu! Stejně jako jeho bratr ateismus vzešel ze zoufalství, jako protiváha katolictví ve smyslu mravním, aby nahradil ztracenou mravní moc náboženství, aby utišil duchovní žízeň prahnoucího lidstva a spasil je nikoli prostřednictvím Krista, nýbrž z moci násilí! Je to také svoboda dobytá násilím, je to také sjednocení krví a mečem!" (s. 443)

"Rusové mohou tak snadno ztratit víru, snáze než kdokoli jiný na světě! A naši lidé se nestávají pouhými bezvěrci, oni přímo uvěří v ateismus jako v novou víru, netušíce ani, že uvěřili v nic." (s. 444)

"Nehodláme se však pouštět do hlubšího rozboru a podotýkáme pouze, že ve skutečném životě bývá typičnost osob jakoby rozředěna a všichni i Dandinové a Podkolesinové opravdu existují, denně se kolem nás hemží a pobíhají, jenže v poněkud zředěné podobě. [...] a tím raději skončíme tuto úvahu, která se začíná podobat kritickému článku. Přece však tu zbývá otázka: co si má počít romanopisec s lidmi obyčejnými, naprosto všedními a jak je má vylíčit čtenáři, aby jim dodal alespoň trochu zajímavosti?" (s. 379)

"Nezapomínejme, že pohnutky lidských činů obvykle bývají nekonečně složitější a rozmanitější, než jak si je později vždycky vykládáme, a že se málokdy dají přesně označit. Pro vyprávěče bývá často nejlépe, omezí-li se na prostý výčet událostí. I my tak hodláme postupovat při dalším výkladu současné generálovy katastrofy; neboť i proti své vůli stojíme před nutností věnovat této vedlejší postavě našeho příběhu
poněkud více pozornosti a místa, než jsme až dosud předpokládali." (s. 396)

"Víte, myslím, že často je dobře být směšný, ba dokonce lépe; lidé si navzájem mohou spíš odpouštět, snáze se smiřovat; všechno přece nemůžeme pochopit rázem, nemůžeme začít rovnou s dokonalostí! Abychom dosáhli dokonalosti, musíme dříve mnohé nechápat! Chápeme-li příliš brzy, chápeme snad i špatně." (s. 451)

17 14.05.2023

Byl to boj, který stál za to. Foucaultovo kyvadlo je skutečně dosti jiný román než Jméno růže. Příběh by se dal převyprávět v pár větách, ale na popis Plánu by mi nestačila ani kupa knih a desítky let studia. Přemýšlím, jestli bych si Kyvadlo přečetl za pár let znovu, a přiznám se, že prozatímní mé pocity jsou, že nikoliv. Možná proto, že na knihu, jakmile ji jednou zdoláte, jen tak nezapomenete.

17 21.08.2021

Krásná a poučná četba. Ezopovy bajky jsou zářným příkladem morálního nikoliv moralistního umění. Nejsem si toliko jist, na kolik jsou tyto bajky v tomto provedení vhodné pro opatrností zhýčkaného dětského čtenáře, když hlupáka jelena sežere lev, avšak spočítá si orgány, mozek jelena chybí, ten sežrala liška, jež jelena lvovi do pasti nadvakrát nahnala, a mozek jeho pak sama sežrala. Lvovi liška odpoví, že jelen mozek neměl, ať ho nehledá, vždyť hlupák to byl, když nadvakráte do pasti lvové skočil. Nekorektní a surové, přesně tak, jak by to mělo být, a dítě se aspoň naučí, že je lepší nebýt hlupákem, jenom se nebát svazujících konvencí dnešní rádoby ochranářské společnosti té naší Cancel kultury, páč pak by hlupák nebyl potrestán, přece za to nemůže, že je hloupý, a vyhřezlé vnitřnosti v dětské knize? To už vůbec ne.

17 13.12.2020

Možná že právě tato kniha je od Kinga moje nejoblíbenější, možná že má nejlepší příběh, ale jistě má v sobě nejvíc lidskosti. (Paul Edgecombe je výrobná liská postava, je na ní vidět, že člověk nemusí být superhrdina, aby si získal sympatie ostatních)

17 27.11.2011

Na konci minulého roku pustil jsem se do tohoto literárního giganta, abych tak dokončil sérii Dostojevského velkých románů (Zločin a trest, Idiot, Běsi, Výrostek) a začal nový rok knihou, kterou možná tento i příští roky už nic nepřekoná. Ne náhodou, nechával jsem si Bratry Karamazovovi takto téměř na konec všeho, co od Dostojevského lze přečíst. Je to hluboká analýza člověka a syntéza celé Dostojevského tvorby. Romano Guardini ve své studii o této knize došel k tomu, že příběh Velkého Inkvizitora nelze interpretovat bez ohledu na celý zbytek románu, ale naopak, že právě v celku románu lze teprve správně chápat, že to je příběh o nás lidech, a jak to dopadá, když mi lidé převezmeme otěže souzení druhých. Je to drama celé lidské rodiny. V tomto ohledu není příběh inkvizitora útokem na Církev římskokatolickou, není to ani útok na člověka jako obraz boží, je to upozornění před touhou člověka se odvrátit od Boha, touhou, která už není schopna v sobě nést alespoň špetku dispozice k víře, nakonec proto je hlavní analyzovanou postavou Guardiniho studie Ivan Karamazov. Je to touha, která se vzdává veškeré naděje a lásky, která je ústředním tématem románu. V tomto ohledu je tento román univerzální výpovědí o člověku, který podlehne iluzi, že lze mít humanismus bez Krista. Ale není to román beznadějný. Poslední slovo románu má nakonec Aljoša – člověk má možnost se odklonit od zlého, říct ne, obrátit se tam, kde je pravý soud a pravá milost.

Pár poznámek k vydání od Rybka Publishers:

1. Je to malý zázrak, že i dnes se někdo snaží o takovou bibliofilii a nekouká na to, aby naše ručičky snad neměly nějaké ty mozoly navíc.
2. Je to sakra těžká kniha, proto doporučuji nečíst v noci v posteli s knihou nad hlavou, neb mohli byste dojít k značnému úbytku na zdraví.
3. Grigorjevovy ilustrace jsou nádherné a gramáž papíru nadmíru tučná, ale hřbet knihy nad tímto vším sténá, již po prvním čtení je kniha strhaná jak pár starých volů.
4. I přes délku knihy, snesla by nakonec ještě i nějaký zasvěcený doslov, ale možná je lepší žádný doslov než ten, který je např. ve vydání Bratrů z roku 1965 v SNKLU. Co je na Dostojevském skutečně podstatné bylo tehdy bráno jako škodná "dostojevština".
5. Návrh na příští vydání s doslovem: prosím potencionálního vydavatele, aby buď přeložil a uvedl již zmiňovanou Guardiniho studii Legenda o Velkém Inkvizitorovi, nebo vybral relevantní text ve studii od Aloise Langa (viz F. M. Dostojevský: Křížová cesta náboženského myslitele ruského. Praha: Vyšehrad 1946).

Pár citátů, snad vybraných náhodně, jinak bych musel dumat dlouho co a proč vybrat, a nakonec tak uvést celou knihu. Kde není uvedena osoba promluvy, je jím vypravěč jako takový:

„Věř mi, že pro obrovskou většinu lidí krása vězí v Sodomě. Znal jsi toto tajemství? Hrozné je, že krása je nejen strašlivá, ale i tajemná. Ďábel tu zápasí s Bohem a bojištěm jsou lidská srdce.“ (Ivan, str. 142)

„Já harmonii nechci, z lásky k lidstvu ji nechci, Raději se spokojím s nepomstěným utrpením. Raději zůstanu při svém nepomstěném utrpení a neukojeném hněvu, i kdybych snad neměl mít pravdu. A tu harmonii také předražili, je to docela nad naše poměry platit tak vysoké vstupné. Proto spěchám, abych svou vstupenku vrátil, a jsem-li slušný člověk, musím ji vrátit co možná nejdřív. To také dělám. Tedy ne že bych neuznával Boha, Aljošo, jenom mu co nejuctivěji vracím vstupenku.“ (Ivan, str. 312)

„Neb vězte, drazí, že jeden každý z nás má nepochybné vinu za všechny a za všechno na světě nejen ve smyslu obecné lidské viny, ale i každý jednotlivě za všechny lidi a za každého člověka na tomto světě, Toto poznání je korunou života pro řeholníka i vůbec pro každého člověka. Neboť mnichové nejsou zvláštní druh lidí, nýbrž jen takoví lidé, jací by měli být všichni na světě. Jedině v tomto vědomí se může naše srdce přiklonit k nekonečné všelidské lásce, neznající nasycení. Pak bude každý z vás schopen láskou získat celý svět a smýt svými slzami hříchy světa...“ (Zosima, str. 214)

„Nelžete hlavně sám sobě. Kdo sám sobě lže a poslouchá vlastní lež, dochází k tomu, že už žádnou pravdu ani v sobě, ani kolem sebe nerozeznává, a tím upadá do neúcty k sobě i jiným. Nemá-li však k nikomu úctu, přestává milovat, a aby se bez lásky zaměstnal a pobavil, oddává se vášním a hrubým požitkům, až klesá ve svých neřestech do úplné zvířeckosti. To všechno pochází z neustálé lži jak jiným, tak i sobě.“ (Zosima, str. 61)

„Ve snění jsem došel' řekl mi, ,k vášnivému odhodlání sloužit lidstvu a snad bych se skutečně dal za lidstvo i ukřižovat, kdyby to bylo nějak najednou potřeba; ale na druhé straně nejsem s to vydržet s někým dva dny v jednom pokoji – jak vím ze zkušenosti. Jakmile je někdo blízko mne, jeho osobnost hned ruší mou sebelásku a omezuje mou svobodu. Dovedu ve čtyřiadvaceti hodinách začít nenávidět sebelepšího člověka: jednoho za to, že dlouho sedí u oběda, druhého za to, že má rýmu a pořád smrká. Stanu se nepřítelem každého, sotva se mi jen maličko přiblíží.“ (Zosima převypravuje, str. 74)

„U realisty se nerodí víra ze zázraku, nýbrž zázrak z víry. Když realista uvěří, musí právě ve svém realismu nutně uznat i zázrak. Apoštol Tomáš prohlásil, že neuvěří, dokud neuvidí, ale když uviděl, řekl: „Pán můj a Bůh můj!“ Přiměl ho zázrak, aby uvěřil? Zdá se, že ne, spíš uvěřil jedině proto, že uvěřit chtěl, a v hloubi srdce možná úplně věřil už ve chvíli, kdy říkal: „Neuvěřím, dokud neuvidím.“ (str. 38)

„Nepochybuji, že leckterý mladík, který přijímá dojmy opatrně, který už dovede mít rád nikoliv vřele, nýbrž jen vlažně, a jehož rozum je sice spolehlivý, ale na jeho věk až příliš rozšafný (a proto nevalný), nepochybuji, že takový mladík by se uvaroval toho, co potkalo mého mladíka. Jenže dát se unést nějakým vnitřním hnutím, třeba i nerozumným, ale pocházejícím z velké lásky, je někdy chvályhodnější než nedat se vůbec unést. A tím spíš v mládí, protože vždy rozšafný mladík je podezřelý a za mnoho nestojí to je můj názor!“ (str. 423)

16 14.01.2024

Návrat krále je završení nezapomenutelného příběhu, který se ze světa fantazie nezadržitelně prodral do světa našeho, protože konat dobro a čelit zlu, to určitě není ryze fantaskní věc. Blízkost osudů Froda a Sama, Aragorna a Arwen, Legolase a Gimliho, Pipina a Denethora, Smíška a Théodena, Gandalfa a Sarumana a dalších, osudům našim, je něco, co dělá tyto příběhy ze Středozemě nesmrtelné. Co je to skutečná láska, přátelství, oddanost, obětavost, co jsou to životní paradoxy, kdy se nepravděpodobné události sejdou, a najednou víte, že vše má přeci jenom svůj účel a plán, i přes zdánlivé tajemství. Život, to je tajemství, jež dobré knihy aspoň částečně dokážou rozluštit. Takové knihy dokáží nakrátko protknout špičkou jehly látku, jenž zahaluje a svádí, zakrývá a vyzývá k poodhalení naše každodenní skutečnosti. Co náš učí Tolkien skrze své hobity je, že i ten nejmenší se nemá bát, vyrazit na dobrodružství zvané život. Jako každé dobrodružství nás čekají skřeti, draci a Temní páni, ale také setkání s elfy, krásnými koňmi a skutečnými přáteli. Dobrodružství, na jehož počátku se možná děsíme toho, co přijde, co nás čeká, a jak daleká, předaleká je cesta k cíli, ale na jehož konci se můžeme obejmout a říci si, že jsme to zvládli, že přes všechno úskalí, utrpení a ztráty, to byla cesta, která stála za to vykonat. Odplouvat z Šedých přístavů pak můžeme s úsměvem na srdci, i přes to, že v očích budeme mít slzy, ale...

"Neříkám neplačte, protože ne všechny slzy jsou ke škodě." (Gandalf, s. 339)


"Kde vůle neschází, cesta se nachází, říká se u nás, ..." (Éowyn, s. 79)

"Pamatujte, že zrádce může někdy zradit i sebe samého a vykonat dobro, které nezamýšlel. Občas se to stát může. Dobrou noc!" (Gandalf, s. 92)

"Nemůžu nést Prsten za vás, ale můžu ho nést i s váma." (Samvěd, s. 235)

16 31.07.2023

Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem fantasy žánru, ale pokud bych si měl někdy přečíst jednu fantasy, byl by to právě Pán prstenů, to jsem si byl jist vždy. Viděl jsem filmová zpracování, jež mi zůstala vyryta do mé dětské mysli, jako malý si pamatuji, že táta půjčil z videopůjčovny nějaký fantasy se skřety, trpaslíky a rytířemi apod. Moc se mi to líbilo, akorát jsem byl naštvaný, že to nemá konec, to jsem ještě nic netušil o "trilogii". Pak jsem zkoukl i následující dva díly, došel mi celý ten příběh, ono hobití putování po cestě proti zlu, o oné cestě paradoxu, kdy ti nejmenší se postaví těm největším.
Ke knížkám se tak dostávám až téměř ve 30 letech, ačkoliv jsem filmy viděl několikrát, hrál různé hry ze světa Pána prstenů, a potkal se s různými především herními, ale i filmovými epigony. Jenže, kam jinam se vidat, než do kraje, kde to všechno začalo, do jádra fantasy, a ač Tolkien nebyl prvním fantasy autorem, tak určitě je tím nejvlivnějším, a ukázal, že i fantasy je žánr, který lze zkoumat nejen literární vědou.
Můžeme si položit otázku: Je Pán prstenů stylistické vysoké umění? Myslím, že zde se sektáváme spíše s fenoménem tvoření propracovaného fikčního světa, jehož postup směřuje od shora dolů, z makroskopického měřítka mytologického, k mikroskopickému měřítku hrdinství skupiny hobitů a jejich pomocníků. Přemýšlel jsem, jak by vypadal příběh ze Středozemě, kdyby ho napsal např. takový Faulkner, a myslím si, že proud vědomí a složité prolínání časových rovin, by tomuto žánru vlastně vůbec neseděl. Tolkien nás zavádí do světa své imaginace, a ač se nedají popřít inspirace reálným světem, nejedná se o alegorické vyprávění, ale o svět, jehož autonomní existenci se snažil Tolkien budovat mnoho let, již i před tím, než vůbec vznikl příběh Frodova putování. Proto je styl vyprávění silně objektivní, vypravěč je jakýsi kronikář světa, který zavádí nové místa, děje, postavy, a k tomu by subjektivní, impresionistické a jiné modernistické umělecké postupy příliš nenapomohly, ač i v Pánu prstenů máme lyrické a básnické pasáže, které opěvují přírodu a hrdinství lidí, hobitů, elfů i trpaslíků.
Tolkiena si musíme však cenit především za tvořivou mohutnost, jež stvořila přesvědčivý, propracovaný fikční svět, s vlastními zákonitostmi, jazyky, historií, tvory, místy apod. Tolkien byl filolog a profesor angličtiny, vliv středověkých eposů, finských mytologických spisů, katolictví, vlastních žážitků z mezisvětového anglického venkovu, i zážitků ze zákopů první světové války atd. je vidět na mnoho místech jeho tvorby, a to, že je Pán prstenů možná psát na první pohled jednodušším stylem (někdy až pohádkově laděným) není na škodu, modernistický jazyk by z Pána prstenů udělal něco, co nikdy být neměl, naopak objektivní vypravěč se svou někdy až pohádkovou řečí sedí pro tento typ příběhů mnohem více, v příběhu, kde klíčová je myšlenka, a až pak styl vyprávění. Přesto vše právě v jednoduchosti jazyka Pána prstenů (a teď prosím vůbec nepíšu o složitých jazyzích elfů, které Tolkien vytvořil, ale jazyku, kterým je příběh jako takový vyprávěn) spatřuji krásu tohoto díla, které má schopnost předat mnohé dobré hodnoty, mnoha čtenářům po celém světě.
Nakonec i biblické příběhy jsou psány přístupným jazykem tak, aby porozumění nebylo příliš nedostupné, ale stejně jako Bible má i Pán prstenů svá temná místa a zákoutí, která je třeba pochopit, a jehož výklad není triviální záležitostí, a může být na první pohled velmi jednoduché se nechat zmást, Pán prstenů není o první světové válce, ani o nukleární hrozbě, a zcela také ne o andělích a démonech, možná si to od každého něco bere, ale stejně jako život sám, vždy si nechává ještě skulinku, kde zůstává příběh tajemstvím, pokladem, který si každý čtenář musí vydobýt sám a nespokojit se s přeříkáním příběhu, a to ani tím filmovým, proto ostatně i já se vydávám na cestu po Středozemi, ač kostru a konec příběhu znám, ač znám ho skutečně?
Nakonec bych rád zmínil, že velkým kladem je i vtip a humor, který se v Pánu prstenů nachází, v tak temném a zapeklitém příběhu je to možná překvapením, ale myslím, že Tolkien chtěl jasně říci, že i v těch nejtěžších chvílích nemáme ztrácet naději v to, že svět je přece jen krásné místo, a že stojí za to tady být a žít, a bojovat o to, aby i naše děti tu jednou mohli být a žít v tomto krásném světě, a ač je nepřítel všemocný, strašlivý a mnohem silnější, neztrácet hlavu a odvahu, nebát se postavit zlu.

"Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže" (potitulní strana)

"Odvaha se nachází na nepravděpodobných místech [...]" (s. 107, Gildor)

"Ale hezký je, kdo hezky jedná, říkáme u nás v Kraji [...]" (s. 208, Pipin)

"Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.
Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až zkují ostří polámané,
nekorunovaný zas bude králem."
(s. 207)

"Zoufalství nebo bláznovství?" zeptal se Gandalf. "Zoufalství to není, protože zoufat si mohou jen ti, kdo vidí neodvratný konec. My jej nevidíme. Moudré je uznat nutnost, když byly zváženy všechny ostatní cesty, ačkoli se může zdát bláznovstvím těm, kdo lpí na falešné naději. Dobrá, ať je nám bláznovství pláštěm, závojem před očima Nepřítele! Vždyť on má velké poznání a vyvažuje všechny věci přesně na vahách své zloby. Jediná míra, kterou zná, je však touha, touha po moci a podle ní soudí všechna srdce. Do jeho srdce nevstoupí myšlenka, že někdo může moc odmítnout, že může Prsten mít a chtítt jej zničit. Jestliže se pokusíme o tohle, překazíme mu výpočty" (s. 319)

"Kde je mnoho lidí, tam se z každého hovoru stane nekonečná pře. Ale dva možná dokáží spolu najít moudrost." (s. 461, Boromir)

16 05.06.2023

Stendhal, tedy Henri Marie Beyle, se dnes již řadí ke klasikům francouzské literatury, který ale za dnů svého života byl, ostatně jako mnoho jiných později uznávaných a vlivných spisovatelů, považován spíše za literárního diletanta, špióna, pleticháře zajímajícího se o politiku a salón, ženy a víno. Dnes před námi stojí dílo, které tak úplně nestárne, a ač Stendhal nebyl propagátor krásného stylu, jeho větná skladba není lahodící, o to více má kniha obsah/duši/živou látku, která je aktuální zcela i v dnešní společnosti. Je to právě Stendhalův pokus o to, nahlédnout do nitra postav (a ač z pozdějšími autory jako Dostojevský, Faulkner, Woolfová či Kafka prohrává, co se propracovanosti a ponoření týká), přesto ho lze obdivovat, že se nebál věnovat více psychologii postav, než objektivizujícím popisům okolního vybavení pokoje. Doporučuji doslov Iljy Erenburga, který na svou dobu překvapivě zase není tolik ideologický, ač se tedy nevyhnul zdůraznit Stendhalovu kritiku zkaženosti kněží a buržoů, který Beyleho zase o něco více přiblížil čtenáři. Příběh vzestupu a pádu ambiciózního mladíka, není originální, určitě ne v literatuře 19. století, ale Červený a černý mezi nimi určitě vyčuhuje.

Stendhal má jedny z nejkrásnějších a nejpravdivějších aforismů, který leckdy vkládá do úst svým postavám.

"[...] jedním z rysů geniálnosti je nevláčet své myšlenky brázdou vyjetou obyčejnými lidmi." (s. 327)
"Lidské bytosti, která se zřítila do nejhlubší propasti neštěstí, zůstane jako jediné útočiště odvaha." (s. 332)

Velmi mě zaujala také až meta-narativní rovina vstupů Stendhala do svého díla ve formě komentářů svého tvůrčího postupu.

"Milý pane, román je zrcadlo, se kterým jdeme po silnici. Jednou vám ukazuje modř oblohy, jindy bahno kaluží na silnici. A vy budete člověka, který ve své nůši zrcadlo nese, obviňovat z nemravnosti! Obviňujte raději silnici, na níž je louže, anebo ještě raději cestmistra, který nechá vodu stát a hnít, takže se utvoří bahno." (s. 331)

A nakonec, trochu noetického zamyšlení nad člověkem a jeho poznáním. Život je mystérium, které nám není plně známo a nemůže být plně pochopeno, a to je na něm vlastně to krásné, červená se střídá s černou, někdy tam ale pronikne bílá nevinnost, a někdy dokonce zelená naděje.

"Jepice se rodí za dlouhých letních dnů v devět hodin ráno a umírá o páté hodině odpoledne; jak by mohla pochopit, co je noc?" (s. 458)

16 07.04.2023

Vydání z roku 1961 obsahuje krásné ilustrace Václava Fialy, které velmi dobře dokreslují příběh této romantické novely. Novela ač s prvky romantismu, je též ale realistické dílo, ve kterém Puškin kriticky poukazuje jak na carský režim, tak také na vraždění revolucionářů. Pugačov není vykreslen černobíle, což si myslím, že jenom dokazuje, že často i ten největší darebák má v sobě alespoň trochu lidskosti. Ačkoliv je Oněgin nedostižné dílo, je oním vrcholem Puškinovi tvorby, ani Kapitánská dcerka není až tak pozadu. Jedná se o totiž o velmi dobře napsanou novelu, která se velmi dobře čte, přináší informace o jedné historické epoše a nadto v sobě zahrnuje onu vytříbenost zlatého věku ruské literatury.

16 08.04.2021

Reminiscence na Greenovy romány, tak by se dal podat můj první dojem po dočtení i v souladu s Matouškovým doslovem mě skutečně McEwanovo vylíčení člověka pod tlakem okolností připomnělo Greenovy hrdiny. Jedná se o můj druhý román od McEwana (prvním byla Sobota), a musím říci, že z prvního čtení díla tohoto autora, které se uskutečnilo již před dlouhými 9 lety, si toho moc nepamatuji. Vím však, že mě tenkrát ještě McEwanova tvorba asi moc nezaujala, proto asi ta dlouhá čtenářská pauza jeho románů. Myslím, že tato čtenářská propast byla způsobena jednoduše tím, že jako čtenář jsem tenkrát byl ještě malý batole, které se teprve učilo chodit těmi správnými směry a nenarážet na podružnou četbu, ale naopak se zachycovat za nohavice velikánů, kam McEwan rozhodně patří. Někdy je dobré dozrát na danou literaturu. Faulknera jsem zprvu také odmítl a přečetl až na podruhé s nějakým časovým odstupem. McEwanův výlet do Berlína 50. let je pozoruhodnou směsí romantiky, špionáže a zatraceně pochmurného čtení, které však nepostrádá na universální výpovědi o lidském jednání, které se příliš nemění. Solingen, Solingen, tohle slovo mi jen tak z hlavy nevymizí.

16 01.03.2021

"Co bůh? Člověk?
Kdokolivěk?
Co já? Co ty?
Bože svatý?
Já hřích, pych, lest:
Tys sláva, čest.
Já hnis, vřed, puch:
Tys čistý duch"

Tuhle báseň nelze chápat dnešním "pohledem na svět". Bohužel si někteří čtenáři neuvědomují, že báseň byla psána v 17. století, kdy mor a války odhalovaly hnus a hnilobu lidství. Konečnost těla. Taková báseň je pak hledáním naděje ve vztahu k Bohu, je plna pokory, a naprosto chápu, že toto:

"Tak, tak, jak nejvíc mohu,
červíček na zemi vzdychám
o všeckomocném Bohu,
k němužto rychle pospíchám.
Já ten nejmenší cvrček
k nohám trůnu jeho padám,
zeměplazí červíček
cosi v temnostech předkládám!"

Spousta lidí to dnes nedokáže pochopit, protože žijeme pohodlný život, smrt je tabuizována a mluvit o konečnosti a nízkosti člověka oproti dokonalému Bohu (koule tříhranná), je kontraproduktivní pro dnešní nietzscheánskou společnost, pro níž pokora k větší a mocnější skutečnosti je zbytečným snižováním nadčlověka, ale myslím, že ono na té pokoře k něčemu vyššímu, člověka přesahujícímu, přece jenom něco je.
Odsoudit tuto báseň jako dílo opiátů je spíše znakem ignorantství, je důkazem nepochopení myšlenek, jež bez schopnosti se vžít do doby vzniku básně, je téměř nemožné docenit a pochopit. Navíc, co se týče jazykové stránky, je to opravdu to nejlepší z českého básnictví.

16 31.10.2020

Nejdůležitější pravidlo je: Mějte při čtení této knihy šálek dobré kávy na dosah ruky. Z knihy je cítit takovéto divadelní aroma (není divu kniha je derivací původní divadelní hry), což je pozitivní vzhledem k uzavřené komorní atmosféře, která z knihy sálá. Vynechám-li značně problematické cestování v čase, tak morální (aneb jak se zachovat správně) hodnota této knihy je to nejzajímavější, co si po jejím přečtení odnesete.

16 05.08.2019