Foucaultovo kyvadlo
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/233804/bmid_foucaultovo-kyvadlo-F57-233804.jpg
4
696
99
Foucaultovo kyvadlo, obvykle vnímané jako symbol rozumového poznání, se v Ecově románu stává hrůzným nástrojem, který nelítostně ukončí to, co mělo být pouhým žertem. Obsáhlý román, jehož deset oddílů nese názvy kabalistických sefir, je napínavým příběhem odhalování rozsáhlého spiknutí, osnovaného po dvě tisíciletí nejrůznějšími tajnými společnostmi. Údajný „Plán“, vzniklý z rozmaru hrstky přátel, začne žít vlastním životem a své tvůrce vhání do dramatických situací od Itálie až po Brazílii. Vedle strhujícího příběhu nabízí kniha zasvěcený pohled na různé esoterické proudy v evropském myšlení.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2015 , Argo
Originální název:
Il pendolo di Foucault , 1988
více info...
Přidat komentář
Eco přemýšlel skrze slova o slovech prostřednictvím bezbřehé krásy slov. A to je myslím jeho odkaz. Nejzásadnější byla vždy ta slova, která navenek postrádala význam, jenže ve společnosti všech slov ostatních se záhy proměňovala, jako by mávnutím kouzelného proutku, v absolutní myšlenkový skvost.
(SPOILER) "Spojitosti se najdou vždycky, stačí chtít." Co ale může spojovat kyvadlo v pařížském technickém muzeu, pád Akkonu, jezuitského badatele Kirchera, popelikány a synarchii? Trojice nakladatelských redaktorů, která si dlouhou chvíli zkracovala úvahami o reformě lidského poznání (s tématy jako nomádský urbanismus), se při procházení rukopisů všemožných "ďáblologů" rozhodla všechny ty myšlenky a teorie zkombinovat dohromady. Jako kabalistická metoda temura vychází z toho, že lze nalézt pravý význam Tóry přehazováním pořadí písmen a slov, tak Casaubon, Belbo a Diottalevi stvoří ultimátní Plán na ovládnutí světa. A jako v pohádce o Pejskovi a Kočičce si zde na "dortu" smlsnou okultisté v čele s tajemným panem Aglièm, Plán vezmou za svůj, had začne požírat vlastní ocas a nevinná hříčka se mění v dobrodružství ve stylu Dana Browna. Je to mimořádně komplexní kniha (včetně řazení kapitol podle kabalistických sefir), někdy k neučtení, jindy zase k popukání, každopádně je to esence myšlenkového světa profesora Eca, který si liboval ve slepých uličkách lidského poznání, mystifikacích, hermetismu atd. Sarkasticky se vysmívá všem soudobým ezoterickým podvodníkům, kteří ale jen jdou vstříc přirozenému lidskému sklonu k hledání čehosi, co "prochází všemi náboženstvími, vším věděním, všemi filozofiemi". Může to mít podobu pátrání po Tajemství, které oficiální náboženství skrývají, nebo představy o Neznámých nadřazených, osnujících osud světa. Ezoterika a okultismus jsou atraktivními náhražkami víry, ať už v boha nebo v sebe sama, nadto se jejich kazatelé nemusejí zaobírat pravdou, protože "když někdo předstírá, bohužel mu všichni věří"... Ač ústřední příběh trochu vyznívá do ztracena, je to geniální kniha, jež obsahuje vše od encyklopedických pojednáních o templářích či rozenkruciánech přes brazilské rituály vyznavačů umbandy až po byznysplán nakladatelství Manuzio, které se obejde bez čtenářů, protože jeho autoři sice postrádají talent i soudnost, zato oplývají financemi. "Stačí se převléknout za květiny a včely přilétnou," jak říká pan Garamond... (9/10)
Zatímco první kapitoly navozují zdání strhujícího příběhu, je to zdání mylné, protože dějová linie brzy zpomaluje a vyžaduje trpělivého a ideálně zkušeného čtenáře. Vzhledem k tomu, že sám nejsem zběhlý v teologii, okultismu apod., mohu prohlásit, že se dá kniha užít i bez těchto znalostí, na druhou stranu bez nějakého základního povědomí o Evropě ve středověku a novověku a zájmu o historii, případně mystiku, bych doporučil ohlédnout se jinde. Nebo alespoň začít trochu schůdnějším Jménem růže.
Ecův víceúrovňový text ve velké míře využívá jeho bohatých vědomostí a práce s jazykem, kdy sledujeme několik výzkumníků, kteří studují templáře, ale následně se dostanou do víru desítek a desítek konspiračních teorií, které nabalují do svého výzkumu. Příběh tak můžeme číst jako mystické a konspirační dílo vycházející z ezoteriky a okultismu, ale také jako příběh o lidech, kteří si na základě asociací vytvoří smyšlenou představu o světě, které uvěří a sami se do této iluze a fantaskní podoby světa zamotají. Zednáři, ilumináti, homunkulové, dutá Země, archa úmluvy, menhiry... už mi tam chyběli jenom reptiliáni. Pokud fandíte sériím ve stylu Assassins Creed nebo pseudodokumentům z History Channelu jako jsou Vetřelci dávnověku, je tohle rozhodně kniha pro vás.
Náramné počteníčko, autor nám servíruje historická témata na jejichž základě spřádá prostřednictvím amatérsko-badatelského tria podivínů konspirační Plán.
Celá kniha je dokonale koncipovaná a autorovy znalosti neznají limit. Chtěl bych ocenit i překlad, velmi dobrá práce.
To, co tu již mnoho přede mnou zmínilo, je pravda. Text je náročný, zdlouhavý a to hlavně po stránce obsahové v první části knihy. Autor předává na bezmála šesti stech stránkách neuvěřitelné množství faktů, která je takřka nemožné si zapamatovat. Obdivuji ho za ten neskutečný přehled a vědomosti.
Osobně jsem na prvních sto stranách velmi vážně přemýšlela, že to vzdám, musela jsem se nutit k otočení další strany. Čtení filozofického monologu není moje parketa, a skutečně to na začátku vypadalo, že to bude monolog na celých 600 stran. Náhle se však vynořil příběh a ne tak ledajaký!!! Řekla bych, že tohle už Eco nepřekoná. Dvě hvězdy sundávám za tu šílenost na začátku.
Musím přiznat, že se mi kniha nelíbila. Upřímně řečeno, vůbec jsme jí nerozuměla. Třeba
se děj změnil, ale já už jsem neměla sílu jí dočíst.
Možná je to mou netrpělivostí, ale kniha se mi občas četla pomalu a musel jsem vynaložit úsilí k dalšímu postupu. Mnoho latinských, francouzských, anglických, německých a snad i jiných citátů a promluv, toho bylo důvodem. A také důkladně popisovaný děj, který se jen pozvolna odvíjel vpřed. To v mých očích snížilo hodnocení.
Samotná idea knihy je však skvěle nápaditá a velmi dobře propracovaná... Samý závěr byl takový sladkobolný, v jistém smyslu útěšný a v jiném zase vlastně beznadějný.
Už je to pár desítek let zpátky, co jsem knihu četla, ale vím, že pro mě to byl skvost. Záhady okolo templářů mě bavily a tato kniha je jimi nasáklá. I když, matně si vzpomínám, že Eco templáře nevlídně nazval vojáky, kteří se k sobě rádi přitulí. Budu si muset knihu znovu otevřít, protože interpretace bude dnes jistě jiná, než když jsem knihu četla před lety jako studentka.
(SPOILER)
Pre mňa nádherná kniha. Zaujala ma od prvých slov, kedy sa hlavný hrdina skryje v kabínke ďalekohľadu v parížskom technickom múzeu, v mystickom čase slnovratu, aby vyčkal polnoc, kedy sa parížskymi stokami pod múzeom k Foucaultovmu kyvadlu dostanú ONI. Už rozbor pohybu kyvadla a úvaha o jedinom pevnom bode vo vesmíre, z ktorého sa môže pohybovať, sľubovali encyklopedický zážitok z hľadania významov, pojmov, podstát, výkladov. Možnosť objavovať, pochopiť a učiť sa. Nezaobišla som sa bez poznámkového bloku, kde som si značila a dodatočne dohľadávala - umbilicus, pentateuch, kvintesencia, inkrustácia, jarakanda, antarktický malchut, pikatrix, sefiry, alebo taký otrušík.
Čitateľ tejto knihy sa môže na krídlach svojej fabulácie dostať kam len chce. Eco akoby ho len občas chcel stiahnuť nohami na zem zmienkou o Minie od Mickey Mousa .. alebo je to len ďalší kult v rade, hneď po templároch a rozenkruciánoch? :)
Vypočula som si ako audioknihu a počuvam ju už druhý krát , a určite nie posledný.
Nudná nezáživná kniha bez jakékoliv smysluplné myšlenky a smysluplného děje s "dvourozměrnými" či spíše "jednorozměrnými" postavami bez jakéhokoliv charisma. Z tohoto pohledu čistý odpad. Zároveň jsem ale měl neustále pocit (a proto jsem četl dál a dál), že je ta kniha takto napsána schválně, aby si autor "vystřelil" ze pseudointelektuálů, kteří budou v knize hledat a hlavně nacházet to, co tam není. Prostě takové "Císařovy nové šaty intelektuálů". Pokud by to tak bylo, tak je ta kniha vlastně na 5 hvězdiček :-).
Silně intelektuální dílo, vyžaduje sečtělého nebo vzdělaného čtenáře, zejména v oblasti okultismu a ezoteriky. Pro mne byl nejzajímavější doslov, který mi pomohl pochopit, co mi při čtení uniklo.
Focaultovo kyvadlo považuji za nejlepší román Eca. Pokus vystřelit si z vyznačů okultismu se stává sebenaplňujícím proroctvím. Autor musí mít tak obrovské znalosti a přehled - a to jsem většinu odkazů a přesahů určitě nepochopil. Číst knihu po letech podruhé bylo výživnější než první přečtení.
Sofistikovaný labyrint ezotericky-okultních myšlenek plný slepých uliček, který ve většině případů zavádí čtenáře zpět – tam, kde po celou dobu tkví skutečné tajemství, po kterém sledovaná skupina prahne. Eco ve Foucaultově Kyvadle efektivně využívá svou bibliofilii pro sdělení – v závěru vlastně banální – ústřední myšlenky. Ale právě v komplexní vypravěčské, rešerší opulentní stati tkví kouzlo knihy.
Tohle je na mě nějak moc filozofické či co...
Připadá mi to jako číst naučný slovník. A u toho by mě asi nikdy nenapadlo číst ho od A do Z. Možná tak semtam otevřít náhodnou stránku a kousek přečíst, dá mi to víc. I tak to louskám už od listopadu a po skončení nejsem o moc chytřejší.
Ještě jsem od Eca nic nečetla, Jméno růže znám jen filmové a divadelní. Určitě zkusím ale knihu. Budu k němu ale přistupovat obezřetněji.
Ale už kvůli tomuto jednomu citátu to pro mě mělo cenu číst:
"Teď si tu zoufám, že ji už nikdy neuvidím, mohl jsem ji však taky nikdy nepotkat, a to by bylo mnohem horší."
Byl to boj, který stál za to. Foucaultovo kyvadlo je skutečně dosti jiný román než Jméno růže. Příběh by se dal převyprávět v pár větách, ale na popis Plánu by mi nestačila ani kupa knih a desítky let studia. Přemýšlím, jestli bych si Kyvadlo přečetl za pár let znovu, a přiznám se, že prozatímní mé pocity jsou, že nikoliv. Možná proto, že na knihu, jakmile ji jednou zdoláte, jen tak nezapomenete.
Po Pražském hřbitově jsem byl na další Ecovu knihu velice natěšený. Tak jsem si koupil Kyvadlo a to mi asi osm měsíců leželo v knihovně. Jednou jsem ho rozečetl, zvládl Keter a knihu zase zavřel s jistotou, že teď ne. Po čase jsem se se špatným svědomím vrátil a asi za dva týdny jsem knihu přeci jenom přečetl. A jak to čtení vypadalo? Upřímně bych litoval toho, kdo by na mě při tom viděl, protože jsem se celou dobu usmíval jako blbeček, občas se chechtal, občas takzvaně řehtal. Jindy jsem však seděl u počítače a hledal a pátral. Většinou jsem nic moc nevypátral, ale alespoň snaha byla, že?
Pro plné pochopení knihy člověk opravdu bez jakékoliv nadsázky potřebuje být lidskou encyklopedií. Pokud si chcete jenom přečíst příběh tak… Tak tuhle knihu nečtěte. Fakt ne. Více se nad tím rozzuřím v tom posledním dlouhém odstavci, ale předem říkám, pokud vás nebaví zjišťovat věci, pátrat a pozor, přemýšlet!, fakt se na to vybodněte. Akorát byste z toho byli rozmrzelí a z knihy nic neměli. Mezi těmito dvěma možnostmi je přirozeně mnoho mezistupňů, které si každý čtenář může navolit jak se mu zlíbí. A ano, lze vybalancovat bod který snoubí hru s příjemným zážitkem a je z toho zážitek ještě příjemnější.
Nejdříve si člověk musí zjistit něco o židovském mysticismu a hlavně zjistit co jsou to ty zatracené sefiroty podle nichž je knihy dělena. Nikoliv nesmyslně, mimochodem. V průběhu čtení si musíte shánět informace o mnoha kultech. Ani zdaleka ne o všch, to by bylo šílené, ale o mnoha. Osobně jsem přečetl několik menších dokumentů, které byly zmíněny, ale nijak jsem to nepřeháněl. A opravdu, ze čtení byla neuvěřitelná zábava.
Předně je kniha neskutečně sarkastická. Střílí si téměř ze všeho a ze všech. Nejvíce přirozeně z ďáblolobů, ale nikoliv pouze z nich. Za tím se skrývá celkem pěkný historický kurz vývojem ďáblologie (a ano, ten termín se mi velice zamlouvá) a dějinami obecně. A na tomto příjemném pozadí se odvíjí relativně jednoduchý příběh, který začíná sluníčkově a obecně suprově, ke konci však už nemůžete prohlásit nic jiného, nežli: „Monsieur, vous etes fou.“ Když už o tom hovořím, jistě nepřekvapí, že je celá kniha prolezlá latinou, francouzštinou a sem tam také angličtinou, občas hebrejštinou a třeba portugalštinou. Cizích termínů a podivných názvů je v knize víc, než by člověk byl schopen vstřebat. On ale ani nemusí – většinou – takže to není takový problém. Na druhou stranu, přeskakovat odstavce se nevyplácí, protože v nich jsou ukryté vtípky.
Nejvíce zábavy jsem si osobně užil kolem kapitoly devadesát jedna. Asi od poloviny knihy jsem myslel na to, že Foucaultovo kyvadlo je dost podobné Pražskému hřbitovu. A pak jsem jenom čekal, až na řadu přijdou Protokoly Sionských mudrců. A ono jo. V kapitole 91 která je uvedena citací z dopisu jistého kapitána Simoniniho. A proč jsem se tolik nasmál? Inu, Pražský hřbitov nejenže obsahuje tentýž dopis, to by nebylo tolik zajímavé. Hlavní je, že protagonistou (či antagonistou, prostě hlavní postavou) Hřbitova je Simoniniho fiktivní vnuk Simon Simonini. Celý Pražský hřbitov se tak stává jakousi výsečí Foucaultova kyvadla, která ovšem zároveň popírá Plán a dělá si z něj srandu. Pan Eco byl prostě obdivuhodný génius.
V posledním odstavci se už jenom tak vztekám nad blbci, takže to případně nečtěte.
Vždycky, ale vždycky když se chci nasrat, jdu si číst komentáře na facebookovou stránku ČT24. Občas, ale jenom občas se naštvu také při čtení komentářů tady na Databázi. A ano, u Kyvadla se mi to stalo. Povím tu některým uživatelům tajemství, které si před čtením knihy, jejíž sám název působí dosti zvláště, nezjistili. Eco, to jako autor, psal postmoderní romány. Postmoderní romány bývají jen zřídkakdy jednoduché a jejich úplně nejzákladnější charakteristikou je, že prakticky ignorují dějovou linii. Protože tady nejde o dějovou linii. To neznamená že tu není, ale sakra snad nejde čekat, že z toho bude braková idiotská detektivka, nebo románky typu Steelová. Vím, je to překvápko, ale je to tak. Postmoderna je hra aluzí, hra se čtenářem, který je postaven do bludiště ze kterého se buď tupě vymotá, nebo najde poklad. A ano, pokud nejste postarší profesor, který se celý život zabýval jen a pouze sběrem informací, budete k tomu potřebovat slovník, wikipedii, encyklopedie, studie a hlavně znalost klasické literatury. To neznamená že to tak číst musíte, cest je mnoho a je jen na vás jakou obtížnost si vyberete, ale když si vyberete tu nejjednodušší, nemůžete očekávat plný zážitek. Sakra, to by fakt nemělo být překvapení. Dokonce si tu někdo stěžoval, že nechtěl číst knihu u které musí přemýšlet. No woooooow, tak to je přesně ten stav kdy sáhnu po Ecovi, rozhodně ne po nějaké brakovce, ale zrovna po Ecovi. A ještě to není moje chyba, že knize nerozumím, může za to autor, že nepíše brakovky, ale vysokou literaturu! Každý autor by měl psát fantasy, romány pro ženy, nebo brakové detektivky, nic jiného. Jistě.
Není to dokonalé, člověk se může ve všech těch jménech, datech a událostech lehce ztratit. Na druhou stranu nejsou tyto údaje pro děj tak důležité. Důležité je, jak nadčasově kniha působí. Právě dnes jsme totiž zaplaveni všemi možnými konspiracemi, hoaxy, paranoiou apod. více, než kdy dříve. Je proto moc zajímavé sledovat, jak ze zábavného hraní si s fakty začíná vyvstávat jakýsi Plán, jak jeho autoři začínají pochybovat o tom, zda jde opravdu jen o bohapustý výmysl nebo zda skutečně nenarazili na celosvětové spiknutí. Zajímavé také je, jak tato tvůrčí aktivita zpětně působí na realitu samu, jak smyšlenka či lež dokáže ovlivnit životy hrdinů a potažmo (snad i) světové dění. Připomnělo mi to nedávný dokument o konspiraci QAnon.
Štítky knihy
italská literatura kabala okultismus konspirační teorie esoterismus, ezoterika templáři
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Kniha Foucaultovo kyvadlo je v
| Právě čtených | 31x |
| Přečtených | 977x |
| Čtenářské výzvě | 29x |
| Doporučených | 71x |
| Knihotéce | 547x |
| Chystám se číst | 383x |
| Chci si koupit | 71x |
| dalších seznamech | 8x |
Před třiceti lety jsem knihu nedočetl, po letech jsem měl náladu na druhý pokus. Ten dopadl podobně, dočetl jsem jen informativně. Podle mého je to spíše exhibice autorových vědomostí. Ty jsou sice obdivuhodné, pro mne jako čtenáře ale velký přínos nemají. Ať zvedne ruku ten, kdo si všechna ta bratrstva či rituály pamatuje. Nějaký děj, příběh či vypravěčské umění autorovo podle mého na velké úrovni nejsou.