kiddlinka komentáře u knih

Ech, tak začněme pozitivy. Jsem si celkem jistá, že Collinsová objevila revoluční způsob, jak využít obecně nenáviděnou, narcistní a obtížně uchopitelnou ich-formu – kombinací s přítomným časem a zvoleným tématem propůjčila svému příběhu aktuálnost, naléhavost a čtivost, která doslova znemožňuje knihu odložit. Navíc vyprávěním v přítomném čase se docílilo výrazného zlogičtění ich-formy, která i v rukou mistrů obvykle zatěžuje čtení otázkami, jako komu a proč postava vypráví, z jakého důvodu zpětně zmiňuje úvahy a popisy a jak si to všechno proboha pamatuje. Dále HG disponuje protagonistkou, která jako jedna z mála v současné, a to především ženami napsané literatuře, není nesnesitelná, neschopná a nepřiznaně bezcharakterní husa. A teď negativa. První problém spatřuji v tom, že Collinsová si dává velký pozor, aby hlavní hrdinové nemuseli čelit v podstatě žádným obtížným volbám a řešit složité morální otázky. Všichni, jimž se musejí osobně postavit, jsou zlí, zlí, zlí záporáci, a jejich likvidace tudíž nepředstavuje žádné dilema. Collinsová navíc ve prospěch plynutí příběhu a charakterizace postav (jež jsou mnohem propracovanější než v často zmiňované Takamiho Battle royale) prakticky ignoruje jakékoli hlubší úvahy o proměně v krutého vraha, o svobodě jednotlivce nebo o osobních hodnotách a povrchně se zajímá jen o kontrast mezi skutečností a pečlivě připraveným obrázkem v televizi. Ve spojení se zmíněnou čtivostí tak hry o život zdaleka nepůsobí jako barbarská totalitní praktika, ale jako kulervoucí zábava, kterou bych si sama docela ráda naladila. A tady spočívá vada, která HG láme vaz: právě ona lehkost a zábava, hezoučký, ucelený a bezbolestný příběh, u něhož se dojmeme, ale jenž nám nijak neublíží. Collinsová v podstatě kritizuje sebe samotnou, aniž by si to uvědomovala, a ve výsledku tak stvořila něco, co naprosto není problém si nezávazně vychutnat, ale nelze to ani v nejmenším brát vážně.

11 01.08.2012

Perfektní ukázka recyklované knihy a bezostyšného sebevykrádání. Geraldova hra je v podstatě vykastrovaný Cujo upgradeovaný na stručnější Lisey a její příběh. Výsledkem je rozředěné napětí, zbytečné vykecávání a cliffhangery jako v nějaké třetiřadé televizní show. Připočtěme neuspokojivý děj (protože člověk v život ohrožující situaci samozřejmě začne ze všeho nejdřív vzpomínat na své dětství a hned na začátku se z něj stane schizofrenik v pokročilém stadiu nemoci), zcela bezdůvodné napojení na Dolores Claiborneovou, Kingovo klišovité a uslintané pojetí sexuálního zneužívání, které poslední dobou taky cpe už úplně všude, a katastrofální, opakuji, KATASTROFÁLNÍ překlad, který znemožňuje číst bez nukleárního nasrání víc než 5 stran v kuse. I bez zohlednění ostatních Kingových knih je Geraldova hra bolestně průměrná a zbytečná. Naprostá ztráta času.

3 01.05.2012

Ucházející nápad. A to je tak vše. Epistolární román má tradici dlouhou a na aktuální tematiku fantazijních vztahů na síti pasuje jak led do coly, autor ale už kromě pozapomenutého stylu nabízí jen klasické tokání a lá „každý milostný román, který byl kdy napsaný“. V hlavních rolích stojan na víno, seladon/loser a zatrpklá, moderní kariéristka, která se i přes svůj věk a údajnou ráznost a emancipovanost chová jako pitomá a naivní puberťačka (a to prosím i tehdy, pokud odhlédneme od jejího rodinného stavu). Ani sebekrásnější a sebevybranější slovíčka o lásce a blízkosti nedokáží zakrýt smutný fakt, že čteme o loserech, kteří masturbují na písmenka na monitoru a svou nepřiznanou sobeckostí ničí sebe i druhé. Romanťika jak sviň.

7 23.03.2012

„Největším tajemstvím je, že žádné tajemství není.“ Navzdory očekáváním není Musíme si promluvit o Kevinovi pouhým parazitem na bulvárním tématu, ale motiv školního masakru používá jenom jako odrazový můstek, a to ještě ani ne k přepokládané fascinaci vraždou, zlem a jeho motivech. Shriverová míří výš a její příběh hororového mateřství není ničím menším než úvahou o smyslu života a existenciálním hledáním opravdovosti a upřímnosti ve světě, který je vyděšen přiznat si, že na odvěké otázky nemá odpověď, a tak raději znalost a z ní vyplývající autoritu předstírá a schovává se za vyprázdněné neprožité rituály a schémata. Co dělat, když vše kolem mě je tak neskutečně blbé, protože to není ryzí a opravdové, ale slouží jen jako rozptýlení od nutnosti připustit si, že možná nejsem víc než obyčejné pompézní hovno, které nemá ani páru? Kevin je Eviným trestem a zároveň vykoupením: trestem proto, že se stejně jako její manžel opovážila shodit hledání Odpovědi na syna v perpetum-mobilovské úvaze „smyslem života je dítě“, a vykoupením, protože na rozdíl od Franklina na existenci nezodpovězené Otázky nikdy nezapomněla. Závěrečná pointa (mimochodem snad nejlepší red herring, jaký jsem kdy četla) není lacinou osobní pomstou, ale právě šancí na opravdovost: teprve když klesneme na Kevinovu úroveň a stejně jako on hledíme bez jakéhokoli rozptýlení do toho nekonečného černého tunelu, můžeme doufat, že se po prožitém utrpení nakonec vynoříme na druhém konci jako lepší lidé, kteří "vědí".

13 25.11.2011

Je skoro jedno, jestli Švejka budu vnímat jako dobovou satiru konkrétního armádního prostředí v konkrétní politické situaci, nebo jako obecný přístup k jakémukoli osobnímu přesvědčení ve stylu „je směšné už jen to, že někdo něco bere vážně“. Obojí interpretace pro mě totiž dělají ze Švejka něco obtížně čitelného: satira je tvořena zdlouhavými kecy, které jsou samy o sobě možná vtipné, ale propojeny do souvislého celku svojí vražednou kadencí doslova ubíjejí. Osobně se ale nemůžu zbavit dojmu, že „švejkování“ je zamířeno šířeji než jen na c.k. monarchii: absurdní není jen pompézní idiot, prázdné přesvědčení a tupé adorování autorit, ale i morální integrita a jakékoli hodnoty, kterými se člověk řídí, protože je o nich přesvědčen. Vše je stejně blbé, nic se neodlišuje, nic není důležitější, smysl dává jen absolutní anarchie.

1 22.10.2011

"Zároveň připouštím, že jsem možná ve výkladech a výběru ukázek poskytl širší prostor myšlenkám, které mohou sloužit jako pozitivní vklad v dialogu s křesťanským nebo moderním sekulárním humanismem, než postojům a výrokům odlišným, případně protikladným." Asi tolik k objektivitě a nezávislosti. Tendenčnost a přistupování k tematice s předem pevně daným stanoviskem se ještě odpustit dá, její skrývání za roušku nezávislého výzkumu už nikoli.

6 30.09.2011

SPOILERY!!. Na V jako Vendeta je snad nejvíc vidět typický rys Mooreových děl, a sice tendence slučovat nejrůznější umělecké formy, ať už jsou to citace klasické literatury, divadelní přepjatost, filmový střih nebo hudební fraška, oproti jiným Mooreovým knihám zde ale nejvíc dostává slovo divadelní stylizace, což se nejvíc projevuje na postavě „V“, jíž je sice odepřena role univerzálního vypravěče, jehož hledisko by mělo udávat ráz příběhu, přesto je to on, kdo příběh doslova „inscenuje“. To on dává impuls ke změnám, to on zdánlivě nepochopitelné a neodůvodnitelné události dovádí do kýženého konce a dává jim význam (viz případ, kdy postava zdánlivě pro příběh zcela nepodstatná prokáže svou důležitost, když je na závěr vmanipulována uměle vyvolanými okolnostmi do vraždy diktátora) a to jemu jsou jako jedinému známy všechny důsledky všech činů. Divadelní koncept ještě potvrzuje a umocňuje až okázalá teatrálnost a divadelní charakter jednotlivých situací, promluv a událostí, jež „V“ cíleně „inscenuje“ (viz. papírové kulisy koncentračního tábora, v nichž je jeho bývalý dozorce následně odsouzen; výbuch parlamentu, jež „V“ taktovkou diriguje; usmívající se antická divadelní maska s tváří Guye Fawkese, za níž se „V“ skrývá; vytvoření neexistující situace, v níž je spolupracovnice „V“ zdánlivě zajata tajnou policií a mučena; promluva „V“ k občanům Británie v přímém televizním přenosu, která je pojata jako rozhovor ředitele firmy – tedy světa – se zaměstnanci, jimž se hrozí propuštěním; sadistický příslušník tajné policie je nucen projít se po okenní římse ve dvacátém patře a umírá, když uklouzne na banánové slupce, kterou mu tam „V“ nastražil). Moore si je této okázalosti očividně velmi dobře vědom, neboť v situacích, kdy by čtenář do očí bijící nepřirozenost dění již mohl považovat za nechtěnou vadu, autor stranou upozorní na tento intelektuální koncept, čímž v podstatě podkope jeho vážnost a shodí jej („Vzdávám to, ty hádanky mě nebaví. Chci obrátit stránku a přečíst si řešení.“).

Moore je vysoce originální nejen ve formálním pojetí, ale i co se obsahu a myšlenek týče. Naprosto jednoznačná podpora anarchismu, silně levicového smýšlení a angažovaného terorismu je nekorektní už sama o sobě. Vzhledem k tomu, že V jako Vendeta je v jádru známý příběh o všemocném superhrdinovi, je nezvyklé i převrácení stereotypního konceptu hrdiny bojujícího proti nepříteli do podoby, v které nepřítele ztělesňuje většinová společnost (tedy nikdo „zvenčí“, jak je obvyklé) a boj proti ní ospravedlňuje pohnutka zachránit ji před ní samou. Zrovna tak morální profil „V“ není zcela bez poskvrny. Ve výsledku tak dochází k tomu, že místo aby bezúhonný hrdina zachraňoval nevinnou společnost, bojuje padouch za zkažené a prohnilé společenství.

Ačkoli se ve V jako Vendeta neustále objevuje téma osobní pomsty, ta je nakonec vždy podřízena většímu plánu a odsunuta do pozadí jako nepodstatná z hlediska „vyššího cíle a blaha“. Základní poselství knihy je tak více než rozporuplné, neboť Moore nám na jednu stranu tvrdí, že není nad naprostou osobní svobodu jednotlivce a zároveň že v zájmu kolektivu je nutno obětovat osobní zadostiučinění. Což může znamenat jak nedomyšlenost, tak to že Moore své pojetí svobody dovedl i v interpretaci svého díla až do naprostého konce.

10 29.09.2011

Equus je zvláštní hra v tom smyslu, že často dokáže vzbudit silnější dojem, když je čtena, než když je sledována ve špatné inscenaci. Povaha toho, o čem se pojednává, totiž umožňuje v podstatě jediný způsob, jak text funkčně uchopit, a sice pracovat s holým jevištěm, bodovým osvětlením a zcela minimálním počtem rekvizit. To umožňuje soustředit se čistě a jen na postavy a jejich monology nezasazené do kontextu reálného prostředí jsou umocňovány právě tím, že zaznívají ve zdánlivě prázdném prostoru, čímž se daří dosáhnout dojmu jejich absolutní platnosti a naléhavosti. Ono totiž nejde o moc víc než o dějově poměrně řídkou a pečlivě spíchnutou historku podléhající předem určenému konceptu, které hrozí, že při jiném než perfektním zpracování vyzní neskutečně banálně. Což je škoda, neb podobných intenzivních pojednání o temných zákoutích náboženství a lidské duše, o pochybách o sobě a okolním světě je jen málo.

2 29.09.2011

Zdaleka to nejtemnější a nejhnusnější, co jsem od Kinga četla. Síla atmosféry přebije i relativní jednoduchost konceptu, příležitostnou nedomyšlenost "těch hlubokých věcí" i otevřenou směšnost (to neustálé "intenzivní zážitek"="erekce jak sviň", kterým King ošperkovává snad každou druhou knihu, mi pomalu začíná lézt na nervy).

1 29.09.2011

King tak dlouho ryl do literárních snobů, pro které komunikace se čtenářem stojí daleko za možnými ostruhami od odborníků na symboliku barev v díle Nathaniela Hawthornea, až sám zplodil něco tak zmateného, že se člověk bojí zeptat se, co tím chtěl autor říci, v obavě, že se mu dostane pohrdlivého šklebu a odpovědi „prostě vnímej tu hloubku, né“ (O psaní). Ano, koncept a premisa knihy jaksi vylučují jiné plynutí příběhu než pomalé a rozvláčné, jiné postavy než váhavé a neochotné nořit se do bolestivých vzpomínek, ale odvažuju se tvrdit, že v tomto případě to King s roztahaností silně přepísk. Velice prostá myšlenka je nafukována a natahována, zbytečné popisy se kupí, momentální pointy se nedůvěryhodně oddalují a na kostru nedobrovolného návratu k ošklivé minulosti se navěšuje tolik odboček a cingrlátek, až se vše pod vahou vzniklého dojmologického monstra hroutí. Zatím zdaleka to nejhorší, co jsem od Kinga četla („četla“, protože si stojím za tím, že Lisey a její příběh je něco naprosto nečitelného).

9 29.09.2011

V podstatě první a horší verze Nezbytných věcí. Typická Kingova roztahanost je u takhle přímočaře pojatého příběhu spíš na škodu. Prokletí Salemu je navíc bohatě prošpikované atributy Kingovy rané tvorby, které naprosto nesnáším (schematické postavy, nesympatické hloupé ženské a především upocená erotika). Poslední akční čtvrtina ale výborně odsýpá, a dokonce je opravdu slušně děsivá (říkám jako někdo, kdo knihy a filmy, které ho dokáží vyděsit, spočítá na prstech jedné ruky)

2 29.09.2011

Ačkoli se „Darwinismus a inteligentní plán“ snaží tvářit jako kontroverzní vědecká publikace, není to nic než nudný přehled nejslavnějších kreacionistických hitů (IP tomu říkat odmítám, neb přes všechnu zmatenou snahu odlišit IP od kreacionismu se obě dvě myšlenky shodnou na jednom: existuje jen malá pochybnost, mezera, nejasnost? Hotovo, šoupnem tam Boha. Pardon, dizajnéra): špatné a nedostačující definice, žonglování s nejasně danými termíny a slovy, okázalé obechcávání vědeckých metod, neznalost elementárních faktů a protivníkových pozic, neodůvodněné předpoklady, neschopnost udržet koherentní myšlenku, nezohledňování vývoje v průběhu milionů let (aby, ne vždyť Země je 6000 let stará), neznalost principů logiky a zároveň odvolávání se na ni, popírání sama sebe, ignorování dobové podmíněnosti poznatků, překrucování citací, nepředkládání důkazů, pastička na myši a oko a „dokonalé“ uspořádání vesmíru (! Ano, až tak velká je intelektuální kapacita autora a jeho představa o inteligenci čtenáře, že skutečně použil argument, který vyvrátí a vyvrátilo desetileté dítě) a hlavně starý známý evrgrín: porušování jednoho ze základních principů logiky, a sice že nepřítomnost důkazu není důkaz nepřítomnosti. Dojde i na klasické fňukání o nerespektování blábolu, který nesplňuje nejzákladnější nároky na vědeckou teorii, nepředkládá pro svá tvrzení naprosto žádné důkazy a nikdy úspěšně neprošel ani vzdáleně tak intenzivní křížovou palbou jako evoluce. Wellsova argumentace a definice pojmů je natolik chabá a nedostačující, že nedokáže ani přesvědčivě dokázat, že IP fakt není kreacionismus (buďme ale fér: to by nezvládl ani Dawkins). I laik si musí všimnout, že Wellsova argumentace je ve srovnání s „darwinisty“ podivně vyhýbavá a založená nikoli na pozorování a důkazech, ale má podobu scholastického cvičení na úrovni Akvinského důkazů Boha. Jestli Wells něco opravdu dokazuje, tak že kreacionismus skutečně nevychází z poznání světa, ale ze zbožného přání, emocionálních pohnutek a kromě nekompetentní kritiky „darwinismu“ nedokáže nabídnout vlastní teoretický model. Takže ano: pokud máte neexistující povědomí o biologii, nedisponujete minimálním všeobecným vzděláním, máte nulovou schopnost rešeršovat, jste intelektuálně líní a inteligenčně upozadění a k tomuhle „kontroverznímu“ sporu dvou „teorií“ vás přivedlo jen to, že se vám nelíbí myšlenka, že jste z „opice“, pak je tahle kniha přesně pro vás.

Je to tak 40:60; menší část esejí je opravdu vynikající, i když se někdy poněkud odchylují od zadání, většina se jich ale snaží dokázat věci známé každému desetiletému čtenáři HP (Harry je odvážný, děkuji za objev, toho jsem si všimla i bez Aristotelovy definice statečnosti), popřípadě má naprosto švihlou metodiku a používá HP jako důkaz (ne)platnosti nějaké teorie v reálném světě (parafrázuji např. "jelikož Dursleyovým se sebeklam nevyplácí, je to důkaz, že psychologové zastávající názor, že sebeklam je pro člověka prospěšný a nutný, se mýlí." Nekecám). Jako celek tak je kniha spíš než umným skloubením dvou témat, které by mohlo přinést na HP nový nebo hlubší náhled, jen předžvýkaným pozornějším čtením HP, kterého je samostatně schopen každý, kdo Rowlingovou nehltá bez přemýšlení.

3 29.09.2011

Ve své stereotypnosti a lenosti psát ty těžké věci, tj. vývojové přechody, NESKUTEČNĚ nudné a bezobsažné. Jestli si z toho někdo chytřejší než já odnesl něco víc, než že "prvně ženy neměly s kým šoustat, pak šoustat nechtěly, pak si to rozmyslely a šoustaly jako o závod, až nakonec lidstvo zjistilo, že život není jen o šoustání", ať mi dá prosím vědět. A s pokusy o mýtický narativ na mě nechoďte.

2 29.09.2011

Proti teorii samé nemám vůbec nic, kniha ale trpí docela typickým jevem děl vznikajících z kratšího útvaru, zde z článku: jsou zbytečně nafouknuté, v případě Střetu civilizací ani ne o nějaké návazné myšlenky, které by nebyly obsaženy už v původním textu. Nehledě na to, že podrobný výčet a popis všech možných konfliktů a střetů uvnitř a vně civilizací se po nějaké době stane přímo ubíjejícím pro kohokoli, kdo občas otevře noviny a nespal na dějepisu.

5 29.09.2011

1) Nic jako mcdonaldizace neexistuje, je to pořád stará dobrá Weberova racionalizace. Ritzer se tedy dopouští (a nikoli jen v tomto případě) stejné věci, kterou vytýká racionalizovaným strukturám: prodává iluzi, tedy iluzi nového společenského jevu. V rozporu s efektním názvem kniha „pouze“ dokumentuje platnost a rozsah Weberovy teorie v moderní době a „mcdonaldizace“ je jen racionalizací a standardizací stravování.

2) Stejně jako racionalizované struktury považuje Ritzer koncové příjemce za tupé tvárné stádo. Tohoto rysu knihy si všiml i český nakladatel, který ji obohatil nápaditou, leč nechutnou obálkou, na níž pražští slepci vítají hamburgerový tank. Schopnost jednotlivce činit vědomá a informovaná rozhodnutí se zvážením pro a proti připouští Ritzer jen velice neochotně, pokud vůbec. Že by lidé jezdili na organizované zájezdy a žili robotí život bez rušivého překvapení dobrovolně a že možná právě v této svolnosti k nudě, nikoli v jejím poskytování, tkví jádro problému, Ritzerovi už na mysl nepřijde vůbec, a raději předpokládá shora uvalovanou „železnou klec“. Myšlenka, že lidé chodí k mekáči na čistě funkční „žrádlo“ a pro kvalitu, která kvůli němu samozřejmě nezaniká, se obtěžují jinam, se už rovná takřka kacířství.

3) Ritzer rovněž velice rád staví dehumanizovanou současnost do kontrastu s „humánnější“ minulostí, aniž by se zamýšlel nad tím, jestli je mezi nimi skutečně takový rozdíl (je víc dehumanizující zajít do racionalizovaného obchodního centra, nebo se vrátit ke zvířecím kořenům a část dne strávit obstaráváním potravy po celém městě?)

4) Ani z teoretického hlediska není „McDonaldizace společnosti“ zvlášť přínosná, neb publikace se v podstatě sestává z pouhého výčtu oblastí, v nichž se dnes projevuje racionalizace. Tento výčet navíc osciluje mezi mrazivě výstižným poukázáním na věci, jež dnešní společnost skutečně robotizují, a směšnými absurdními útoky na všechno, i kdyby to bylo ve výsledku žádoucí a prospěšné. Ve své touze strhat racionalizaci, zde zastoupenou McDonaldem, za každou cenu jde Ritzer až tak daleko, že si na mnoha místech protiřečí a jinde je zase roztomile „dědečkovsky“ odtržen od reality (například systematicky ignoruje, že mládež není do Macdonaldu „verbována“ shora kvůli „své přirozené schopnosti podřídit se“ – sic- , ale že právě kvůli jím kritizované nízké náročnosti a nekvalifikovanosti práce je „obracení hranolků“ krátkodobou brigádou žádanou právě ze strany studentů. Jeho výtka, že z tohoto hlediska samozřejmě vysoká fluktuace zaměstnanců zabraňuje vytvoření pevnějších dlouholetých pout, je pak už skutečně k smíchu: ještě jsem nepotkala člověka, který by chtěl život strávit obsluhováním friťáku).

5) Ačkoli Ritzer nepíše o politicky nebo ekonomicky založeném tématu, neodpustí si tu a tam nikoli legitimní kritiku kapitalismu, ale klukovské okopávání kotníků. Výroky, psané jakoby mimochodem, že „je špatné, když majitel má větší zisk než zákazník“, „protestantská etika plodí byrokracii“ nebo že „kapitalistické firmy nerady cenovou konkurenci“ jsou přímo jakešovským perlením.

6) Rozmrzelost nad nepříliš promyšlenou nebo obohacující knihou se nakonec mění v lítost s autorem, když nám představí své neskutečně naivní představy o tom, jak, v mnoha případech jistě nežádoucí, „mcdonaldizaci“ zvrátit: samozřejmě nejde o nic jiného než o intervence shora, víru v nezávislost a korekční schopnosti (federální) vlády a klasickou myšlenku výchovy a převýchovy společnosti „k lepšímu“. Když už v závěru připustí individuální vůli něco s problémem udělat, vypadne z Ritzera objevné „nezamlouvá se vám uniformní stravování v McDonaldu? Zkuste v něm aspoň jednou týdně nejíst. A nechoďte do racionalizovaných podniků! A hlavně demonstrujte!“ Ve výsledku Ritzer nejde o moc odlišnou nebo lepší cestu než ty kritizované racionalizované struktury.

7 29.09.2011

Stejně obsažné jako obvyklý komentář na novinky.cz "může za to církev". Ne že by to nebyla pravda, ale nějaký hlubší vhled to zrovna neposkytuje.

29.09.2011

Má to úžasně silnou myšlenku, z které mrazí o to víc, když se po dočtení hned vrátíte k prologu. Problém je, že ten detektivkový obal je zcela standardní a ve své zašmodrchanosti nudný a navíc nás jím provází dvojice dokonalých nepravděpodobných princátek, co hážou děsně kůl namachrované filmové hlášky i v zaplivaném pajzlu při hrozícím znásilnění.

29.09.2011

U prvního Slovníku mi nebylo úplně jasné, jestli Just chtěl napsat jazykovědný komentář, sbírku fejetonů nebo spíš pod rouškou jazykového purismu tepat společenské jevy. Tenhle problém u druhého dílu díky dlouhé předmluvě odpadá a Just otevřeně říká, že jeho „Floskule“ jsou subjektivním výběrem vyprázdněných klišé, která ho vytáčejí. Vady, kterou u prvního dílu považuji za tu opravdu zásadní, se ale Just ani tady nezbavil: pořád píše tak, jako by mu čtenář mohl vidět do hlavy a jako by bylo i bez vysvětlení samozřejmé, co mu na konkrétním vyjádření vadí a kam těmi početnými citacemi míří. Justovu práci „nicméně“ i přes mně nelibé směšování jazykové kritiky s osobními politickými názory i tak oceňuju, protože oba Slovníky „v drtivé většině“ „chytře“ „mapují“ tu jazykovou „scénu“, kde se to bezobsažnými pentličkami hemží tak, až z toho člověku jde „mráz po zádech“. A vy to dobře víte!

3 29.09.2011

Rozbřesk je od první do poslední stránky umocněním toho, co je prohnilého na celé sáze. Shrňme si to:

1) Bella – ještě psychotičtější než dřív, se sílícími sklony k melodramatu, frackovitosti, neustálým změnám nálad a dětinskému vztekání kvůli naprostým maličkostem. Projevuje se jako vyděračská hysterka a manipulativní svině závislá na sexu a beze stopy smyslu pro humor, která vždy musí dosáhnout svého, ať už jsou rizika jakákoli. Bella se chová tak moc jako rozmazlený pětiletý harant, že mám silné pochybnosti, že by v někom dokázala vzbudit sexuální touhu, natož lásku nebo jen ochotu strávit v její společnosti víc jak pět minut. Nejhorší je, že Meyerová zcela očividně upřímně věří, že popisuje vyspělou, citlivou osobnost.

2) definitivní zničení upírů - byla bych schopna vyrovnat se se třpytěním, vegetariánstvím, denním životem, dokonce bych i překousla ty „cool“ schopnosti, kvůli kterým se Stmívání mění na něco mezi X-Meny a Harry Potterem, a možná i absentující znavenost životem, pokud by ovšem nezmizel hlavní rys upírů, a sice ohromující kvantum znalostí. Jenže místo aby upíři využívali nekonečné množství volného času ke studiu světa, věnují se raději neustálému šukání. Pořád nevím, jestli to mám považovat za geniální vysvětlení toho, proč jsou Meyerové upíři ve všech ohledech na stejné úrovni jako teenageři, za společenský komentář mormonské autorky, která takto naznačuje, že sex je zlo, neb pohlcuje, nebo mám radši věřit, že zamilované Meyerové v její touze po divokém sexu s Edwardem už úplně hráblo.

3) nefunkční vnitřní svět – nelogičnosti se množí exponenciální řadou, s konečnou platností docházím k závěru, že Meyerová se nevyzná ve vlastním literárním světě a jde jí jen o navlhlé popisování Edwardovy dokonalosti. V dimenzi Meyerové vznikají myšlenky v „mysli“ a city v srdci, a proto lze city na rozdíl od myšlenek ovlivňovat (ale pozor, bolest už v srdci nevzniká, to by totiž znamenalo, že by naše princeznička nebyla úplně ve vatičce); dospělí upíři duševně stárnou a vyvíjejí se, nicméně upíří mimina duševního vývoje a učení schopna nejsou. Proč? Protože bagr; stoletá mrtvola (ale pozor, pouze mužská) je uzpůsobena k oplodnění živých. Čím, když její spermie jsou dávno mrtvé? Nevím, asi jablečným džusem; chromozomové páry se chovají poněkud zbrkle:
a) dítě s chromozomovým párem navíc nebude hybrid, ale mentálně postižený s Downovým syndromem.
b) neexistuje jediný důvod, proč by měli mít „vlkodlaci“ a upíři jiný počet chromozomových párů než lidé.
c) pokud skutečně mají upíři vyšší počet chromozomů než lidé, pak nemohou s lidmi plodit potomky.
Závěr: Meyerová přeskakuje vnitřní logiku, neb ji zdržuje od vášnivého sexu s Edwardem.

4) vývoj postav – bez jakéhokoli objektivního důvodu se Jacobův charakter změnil z původního milého rošťáka nejprve na násilníka a pak na ublížené, iracionální, angstící děcko, které potřebuje profackovat, aby konečně přestalo obviňovat lidi z toho, že ho nemilují. Dále Bella je v jednu chvíli zapřísáhlá bezdětná a v druhé se rozplývá nad myšlenkou, že bude mít och tak krásné miminko, a po přeměně své „hluboké“ a „osudové“ city k nejlepšímu příteli odsune stranou s tím, že „to nejspíš byla jen lidská slabost“. Takhle prosím životné postavy opravdu nevypadají.

5) lenost zachycovat a popisovat – názvy kapitol v Jacobově sekci mluví za vše.

6) konec – Bella nemusí obětovat vůbec nic, nemusí na nic čekat a získá úplně všechno: nesmrtelnou dceru, životní lásku, úžasný sex, Charlieho, sebeovládání, unikátní schopnosti, „vlkodlačí“ smír i Jacoba. Nádavkem se topí v penězích, je zahlcována drahými dary a obdivem a má k dispozici otrokyni, jejímž jediným cílem je starat se o Bellinu garderobu. „Konflikty“ se vyřeší naprosto nepřijatelně bezproblémově, ať už jde o Charlieho, Volturiovy nebo Jacoba, který se příhodně změní na pedofila.

Závěrem: Celá sága Stmívání nemá sebemenší literární, výpovědní nebo fantazijní hodnotu, je to vlhký sen zoufalé a osamělé ženy středního věku, která se vidí v hlavní postavě, je určen emocionálním a nevyspělým osobám všech věkových kategorií a jako takový by měl být i hodnocen.