JP komentáře u knih

Jedno je jisté, okolo všeho se točí dáma se jménem Oedipa Maas, ale právě to všechno ostatní už se tak jednoduše definovat nedá. Většina knih je psaná staromódním stylem, jako ve škole, úvod / stať / závěr (naše češtinářka nám dokonce vnucovala přesný počet řádků). Pynchon na tohle rezignoval a do toho si s vámi celou dobu hraje. Nepřipadalo mi to ale nesrozumitelné nebo komplikované. Přechody mezi situacemi jsou prakticky z věty do věty, zatímco u většiny autorů si můžete být jisti, o čem to bude po dalších dvacet stran, u Pynchona nemáte ponětí. ____ 'The Crying of Lot 49', výtečný úvod do jeho díla, nenechá vaši hlavu úplně vychladnout, ale zároveň to není, na sto padesáti stranách, žádný zával informací, po kterém máte chuť vyhodit knihu z okna. Možná mi to vyhovuje i proto, že sám píšu podobně, někdy i velmi dlouhá souvětí, kde je vše, co potřebujete vědět a tím to hasne. Navíc ty nejasnosti a konspirační teorie, lidi tohle vždycky přitahovalo, protože to dráždilo jejich fantazii, troška adrenalinu z toho pocitu u dokumentů "A co když je to pravda?". Navíc ta neuchopitelnost, třeba v 'Gravity's Rainbow' je přehršel technických informací o raketách, kterým 99.8% populace nemá šanci rozumět. Drtivá většina literatury je plochá a plná zbytečné spousty nepodstatných detailů. A tady mi přijde, že Pynchon našel svůj modernistický rytmus, tempo, plynulost. Má kruh, kde ostatní mají obdélník. Jedna věc se u něj tak nějak napojuje na druhou a je jen na vás, jak a jestli se dokážete textu otevřít a být schopni ho číst, měli byste se opravdu jen otevřít a číst, nezabývat se tím, čemu nerozumíte, protože nehledě na to, po čem u Pynchona sáhnete, nehledě na vaši koncentraci a touhu "pobrat to" není možné to jednoduše pobrat, jen tak, jako když studujete učebnici, jak sám Pynchon napsal "Why should things be easy to understand?". Zpočátku, jelikož to byla moje první vážnější anglická kniha (Got Fight? od Forresta Griffina mezi seriózní literaturu neprotlačím), jsem měl slovník po ruce, ale nakonec jsem narazil v mnoha diskuzích na lidi, co to četli i třeba pětkrát, rodilí mluvčí, a pořád tvrdí, že neví, co si o tom vlastně myslet. A tak jsem si řekl, kašlu na to, nechám to plynout, užiju si jízdu. ____ Překladům Pynchona bych se obecně vyhnul, protože překlady automaticky naboří rytmus a když vám někdo kupříkladu v boxu (jehož pravidla na život rád aplikuju) rozhodí rytmus, obvykle to je začátek konce. ____ Není na škodu uvést i jednu nepříjemnou věc: Pynchon není pro každého. Někteří lidé na něho zkrátka nemají. Někdy je třeba uznat, že nebude po vašem a tahle kniha je na vás příliš. Dnes už neexistují limity v žádné formě a konzervativci, co to tvrdí, jen stahují všechny ostatní dolů. ____ A Pynchon sám? Bez debaty nejzáhadnější žijící autor na téhle planetě.

4 13.02.2015

Kerouac bloudí v kruzích. Neví, co přesně chce říct. A neví, co přesně si o tom všem tady myslet. A já to chápu. Jsme teď ve stádiu probuzení, lidé se teprve začínají probírat a jsou zmatení. Jack, před tím víc jak půl stoletím, se opíjí, balí ženský a píše, jak se protlouká životem po US, zatímco každej třetí den vytuhne někde ve škarpě (a já pořád nemám problém). Pak zjišťuje, že sám se sebou stejně nic nevymyslí a tak utíká. Krouží pořád dokola na kruháči a říká si: "Něco mi tu uniká," (možná olej).

Každý spisovatel chce podat zprávu, ale popravdě mě moc nedostává, když poslouchám (audiokniha), jak Kerouaca bolely záda a prsty při sbírání bavlny, zatímco já si ty svoje zrovna rozřezávám při sešívání cívek a tahání těžkých motorů. Vsadím se, že jsem i protočil oči, asi jsem čekal, že život tehdy byl drsnější, než že: "Velkýho Jacka bolely záda z práce." Chudák Jack.

Kerouacovy knihy tak trochu dělají vědu z každé drobnosti. Je jedno, kterou vezmete do ruky - je v nich jistá amorálnost a zoufání nad existencí, ale nejhorší je (a to se vždycky směju) to jeho: "Já jsem pravda (...) a ti, co nejsou s náma, jsou falešní hipsteři." - mimochodem, to slovo hipster používá snad v každý knize. Někde mezi tím vším siláckým kecáním se totiž stvořil mýtus o vlkovi, co brázdí Ameriku, mýtus o velkým spisovateli, co sežral všechnu moudrost Světa... mýtus o prorokovi. A to je divadlo zabalené omáčkou žvástů. Jack byl tulák a rád žvanil a rád se bavil. A čas jeho knihy postupně ukáže. Lidi to uvidí. Proto mu tohle nežeru.

17 07.08.2014

"...a zazvonil zvonec a pohádky je konec."

7 05.02.2014

Věřím, že klíčem k docenění Vančurova 'Rozmarného léta' je poddání se náladě, realitě této knihy a ta nálada se dostaví jen u některých čtenářů a to ještě jen v některých fázích jejich života, protože v dnešní uspěchané době není na nějakou rozmarnost v pravém slova smyslu zrovna čas. Jednou se toho léta snad taky dočkám. Hrátky s češtinou jsou neopakovatelné, ale i když mám moc rád filmovou adaptaci, k docenění knihy jsem, dle mého, ještě nedozrál. Jsem rád, že spousta lidí si ji ale užila.

12 12.10.2013

Rozhlasová dramatizace. ____ Zvrat na zvrat a do poloviny to celé fungovalo. Hra na kočku a na myš mě chytila jak v příběhu samotném, tak i v rovině autor kontra čtenář. Jenže ke konci se mi to začalo zdát překombinované. Hop sem, hop tam, neupřímná snaha zmást, aby si člověk řekl, že tohle teda vážně nečekal. Taková čistě autorská neupřímnost, snaha dokázat něco, co není potřeba dokazovat a tím to u mě celé dost kleslo do šedivých vod průměru. Ale chytrý thriller to určitě je a já ho nějak pranýřovat negativy nechci a ani nebudu. Žánrově sázka na jistotu.

3 17.09.2013

Učetl bych se té Hrabalovy poetiky zamazaných českých rukou, vychlazeného piva, které pijete sedíc v trávě na slunci a bez bot. Jenže doba je agresivní, pracuje se ve zautomatizovaných halách, ne venku, vše je přesný opak té Hrabalovy pomalé plynulosti a naše zem se zkrátka mění. Z lidí tady, kteří dřív vše dělali podomácku, z těch mozků a kapacit v montérkách, elektrikářů a kutilů, zemědělců, co vymysleli vše, se stali materialisté, kteří věří, že důvodem k radosti a spokojenému životu je, když žijí v paneláku a nakoupí v supermarketu o dvacet sedm korun levněji.

Stále vidím ty dozvuky, pořád tu jsou domy s omlácenou omítkou a zničenou střechou - na jeden civím každý den, bohužel to všechno už je vlastně pryč a nahrazují to nové věci, ale to je zkrátka přirozený řád Světa. Jen doufám, že tu ještě pořád někde jsou lidi jako já, nebo Hrabal. 'Příliš hlučnou samotu' bych se nebál označit ze jeho nejosobnější text... ale co od něj vlastně není osobní? Jako vždy, milá malá knížka od jednoho milého malého člověka, i kdyby se byl býval někdy choval jako nějaká potvora hrabalovitá.

14 28.07.2013

Netřeba dodávat, že Corben je legenda v oboru (a pro mě za poslední roky i jedna z největších inspirací). Bohužel u nás i navzdory snaze a podpoře v časopisu Crew a sem tam cameo roli ve větších sbornících, není vlastně vůbec známý (zatímco třeba ve Španělsku je). Jeho tvorba byla vždy zaměřená na poněkud brakovější náměty, nicméně s každým rokem zrála i tak jako víno a možná, že v Ragemooru dosáhla vrcholu. Jan Strnad vyplodil více než skvělý scénář, přitom stačilo málo a byla by z toho opravdu laciná báchorka, co se snaží být něčím, na co její autor nemá, ale poklona Lovecraftovi a jeho odkazu s oživlým hradem a všemi jeho stvořeními se zkrátka a jednoduše povedla a nic víc k tomu netřeba dodávat.

5 10.07.2013

„Tady vás opustím,“ řekl. „Netoužím setkat se s tím individuem znovu.“
„S Amadisem?“
„Ano. On...“
Archeolog hledal správná slova.
„Zkrátka mě sere.“ (str. 95)

Bezstarostný 'Podzim v Pekingu' je velice svébytný a unikátní, jakoby vytažený ze snu. Závidím Vianovi, že dokázal tak bezstarostně psát svoje absurdní fantazie, jeho jazykovou a situační hravost, humor dlaždiče, kombinovaný s naopak ne tak průhlednými narážkami. Chci říct, jeho příběhy mě samy o sobě příliš nebaví, ale baví mě způsob, jakým umí podat jakoukoliv situaci, která se tam objeví a udělat si z ní legraci a podat vše absurdně. Tímto dává Vian své knize punc nesmrtelnosti. Konec příběhu byl, jako vždy, hořkosladký a kniha, jako cokoliv od Viana, těžko zapomenutelná - ani ne tak sama o sobě, jako svou náladou. Náladou, kterou mám spojenou i s 'Pěnou dní' - náladou ospalého letního dne.

6 29.06.2013

„Nemohu se vrátit,“ řekl Chlupáč.
„Já taky ne,“ řekl Fowler.
„Proměnili by mě zase v psa.“
„A mě v člověka.“ (str.126)

Clifford Donald Simak dává pocítit, jak a v čem lidská rasa selhává, jak nelidští vlastně jsme a to aniž by potřeboval prskat nějaké černé cynické soudy. Hlavním tahounem celého jeho 'Města' je bezesporu přímočarost a nejednou zdůrazněný humanismus. 'Dobývání Jupiteru' dlouho uvízne v paměti, stejně jako vize mravenců, robota Jenkinse, nebo zejména psů, kteří coby nejlepší přátelé lidí po jejich odchodu převezmou 'řízení' Země a pokouší se na ní vytvořit Ráj všech tvorů, nedokázaje přitom pochopit lidské pohnutky násilí a nenasytnosti - které ostatně nedokážou pochopit ani lidé sami. 'Město' je určitě jedním z předních klenotů sci-fi, a vlastně kniha, kterou by si měl přečíst úplně každý, možná by po ní spousta lidí změnila svůj žebříček hodnot - další ukázka perfektního žánrového přesahu a určitě věc, na kterou jen tak nezapomenu. Kniha se mě hluboce dotkla a přitom je skoro neznámá, oproti spoustě předních sci-fi, co jsou předhazovány davům a v podstatě o tom samém je to přinejmenším škoda. Za mě: Pravděpodobně nejlepší sci-fi kniha, kterou jsem doposud četl.

„Ale mravenci by přece nedokázali postavit něco takového,“ namítal Homér. „Jsou hloupí.“
„Už ne.“ (str.243)

„Jenkins se pokoušel říct sbohem všemu, ale nemohl. Kdyby aspoň mohl plakat, napadlo ho, jenže robot neumí plakat.“ (str.279)

17 04.06.2013

Neobvykle přímočaré a výstižné, jako kdyby Heinlein neznal žádné odbočky a obkecávání. Tohle lze spisovatelům jedině závidět, protože příběh odsýpal velice rychle a dal by se zařadit mezi další "sci-fi-nesci-fi", jelikož spousta mistrovských děl má tento žánr v podstatě jen jako kulisy, zatímco vypráví příběh seriózní a v blízké budoucnosti ne nutně nereálný, i když ty představy člověka z let sedmdesátých o začátku nového milénia byly tentokrát spíše úsměvné – nápad s da Vincim byl naopak velice zajímavá myšlenka, která by stála za to být samostatně zpracována. Jinak jde o další kus z edice, který svým vědeckofantastickým bratříčkům rozhodně nedělá ostudu. Název knihy 'Dveře do léta' navíc dodává v kontextu s celým příběhem jakýsi silně nostalgický nádech a to se mi moc líbí. Jedna z těch knížek, co se dá číst pořád dokola, když vás na ní něco víc zaujme.

7 08.04.2013

Rozhlasová dramatizace. McEwana jsem nějakou dobu zpátky odsoudil za prázdnotu jeho 'Betonové zahrady' a přitom ve mně tak nějak pořád rezonuje. Stejně tak jsem naložil s Beckettovým 'Tsem'. To jsou knihy, které ve vás musí zkrátka určitým způsobem dozrát, pokud jste ochotni se vyvíjet, posouvat a učit. 'Nevinného' jsem poslouchal týden, cestou ráno do práce, ve tmě a zimě a nádherně mi mou představivost dotvářelo pole tmy okolo mě, ke všemu skvělý hudební doprovod, který zkombinoval jednak anglickou, tehdy moderní hudbu (Falling in Love Again od Marlene Dietrichové), stejně jako tradiční německou a ruskou. Namluveno samozřejmě předními českými hlasy v čele s Ivanem Trojanem v hlavní roli nesmělého Leonarda. Ucítil jsem, že McEwan je tak nějak snově nostalgický, ať pojednává o čemkoliv (závěr s dopisem), je to jako kdybyste to sami zažili, kdysi a kdesi. Ovšem zrádně nemohu vědět, jestli bych o knize mluvil stejně, protože tahle forma rozhlasových her a dramatizací je přeci jen jinde, než regulérní beletrie – samý dialog. Ale mě ta velká díra pro představivost vyhovovala. Ve výsledku jde o hořký příběh plný zrady a obyčejných emocí, navíc podle skutečných událostí, zasazený do Berlína roku 1955, kde se to hemží špiony ze všech koutů Světa - bohužel to slovo 'špion' dalo knize dost odpuzující nálepku. A to je tentokrát velká škoda.

5 01.03.2013

Jako starší budu 'Hru se skleněnými perlami' třeba vnímat jinak... ne-li přímo opačně, ale mezitím: Dlouho jsem na tuto knihu čekal a obdobně dlouho ji i četl. 'Hra se skleněnými perlami', v originále poněkud ladněji znějící 'Das Glasperlenspiel' je první Hesseho dílo, ze kterého nemám hřejivé pocity - ba naopak. Autor se totiž tentokrát snažil zkombinovat největší prvky vědění a duchovního života a stvořil tak v podstatě vlastní umělé universum - Kastálii, izolovanou učeneckou elitu, lidí oddaných pouze vědění, filozofii, hudbě atd. nicméně dochází ke zjištění, že takovýto nezávislý a vyrovnaný svět ducha nemůže fungovat bez mizérie obyčejného života. V podstatě je to kniha reflektující Hesseho život a postoj k němu. Učenci z Kastálie mi připomněli gladiátory v aréně. Ti byli nebezpeční a smrtící, pokud jste je zavřeli do klece, jenže jestliže jste je chtěli použít třeba v bitvě, ukázali se jako zcela nepoužitelní. Německý spisovatel je tentokrát navíc i ubíjejícím způsobem dlouhý - velice mu sluší kratší rozsahy, z těch 630 str. se to dalo bez problémů stáhnout klidně na necelých 200 str. Příběh je navíc chladný, vyčpělý, stařecky prázdný a odevzdaný, i když se snaží tvářit, že je pln naděje. Po dočtení Hesseho příběhů vás ovšem, jako vždy, zaplaví jakýsi smutek a nostalgie. Publikace je rovněž plná témat, jaksi násilně vmáčknutých do jednoho svazku, protože je Hesse nedokázal dříve a jinak zrealizovat a neodpustil by si je nepoužít. Tím mám především na mysli básně a životopisy v závěru, které tvoří zajímavý obraz celého textu, ač současně působí nadbytečně. [14.11.2012 - 17.3.2013]

7 16.02.2013

Svého času byli 'Zbabělci' asi silní nejen obsahově, ale hlavně formou – typické anglismy, které přetrvávají dodnes, coby věčná fascinace tím, že v Americe je vše best a No.1, ale hlavně ty vulgarismy mi na rok '48, kdy Škvorecký knihu napsal, připadaly jako docela dost silný kafe pro žaludek tehdejších čtenářů. S odstupem času, po beat generation a podobné havěti je však kniha zajímavá už jen a právě tím obsahem, tou upřímnou výpovědí českého mladíka z dnů 6.5.1945 až 11.5.1945, tedy konce války a toho, jak to prožívala mladá generace. Dany Smiřický je určitě sympatický - takový obyčejný kluk s obyčejnými touhami, velmi férový, pokud se nad tím zamyslíte, ale také cynický, když nemá, co chce. Najde se tu spousta skvělých scén, ale hlavně se mi líbila všeobecná zákeřnost vůči Němcům a jak Škvorecký nadhazuje otázku, že ne všichni z nich jsou vinní a zodpovědní za to, co se tehdy dělo. Vytknul bych místy ubíjející zdlouhavost, i když závěr se naopak mohl protahovat donekonečna a nezlobil bych se - zvláštní. Škvorecký ovšem knihu líčí téměř v reálném čase a dokumentárně. Třeba Hrabal napsal Ostře sledované vlaky - taky to má výpověď, taky je to o válce, taky do toho dal hodně ze sebe, ale má to sedmdesát stran. Škvorecký prostě moc žvaní - kdyby alespoň ne pořád dokola, ne pořád o té proklaté Ireně. Schválně jsem zmínil Ostře sledované vlaky, u kterých jsem reagoval na jeden z komentářů, že hrdinovi jde pouze o jeho erekci – tady bych to s polohlasitým uchechnutím a přikývnutím přešel.

3 06.01.2013

Nepřenesu se přes fakt, že Pratchett udělal zásadní chybu: na žánr fantasy připlácl nálepku s nápisem "parodie", to je v podstatě to nejlacinější, co můžete udělat. Ale ono by to nevadilo, kdyby to kompenzoval třeba geniálním humorem, či filozofováním, to někdy může přesáhnout žánrové hranice, jako je tomu třeba v případě Červeného trpaslíka. Ale zde se ukazuje, že Zeměplocha mě po všech těch pokusech láká nikoliv díky jménu Terry Pratchett a jeho údajně geniálnímu humoru, jako většinu skalních fanoušků, ale díky jménu Josh Kirby a tomu, jak je většina dílů série zpracována svou specifickou a nezaměnitelnou obálkou. Selhává to zkrátka tím, že mě ten příběh absolutně nezajímá a nudí, sic tam Terry i přes svůj nesporný intelekt a bohatou fantazii vtlačí zajímavé nápady. Jenže ta jeho forma celkově zcela selhává, není to schopné vzbudit mou pozornost, je to jako Trnky Brnky, co si člověk čte na záchodě, v zásadě se to pořád jen vtipně tváří, jako TV skeč, co se odesílá v neděli a pak je navždy smazán, aby ho už nikdy nikdo nemusel vidět. Ale jak sám Pratchett řekl: "Živím se tím, že píšu fantasy příběhy," - svou obec má a jako člověk nepůsobil tak, že bych proti němu měl cokoliv mít, ba naopak, bohužel je jeden z mála, jehož tvorba mi ze všech dosavadních pokusů není absolutně po chuti a nejsem ochoten uznat jakékoliv její literární kvality výše, než jako průměrné.

6 20.12.2012

Dnes, 30.11.2012, jsem se vzbudil v 3:30 a rozespalý pustil do knihy. Dostal jsem se přes rozbor Václava Černého, Cervantesův úvod, věnování a prvních pár kapitol. Pak jsem zhasl a seděl ve tmě na posteli a sledoval oranžově zářící ledku. Vzpomínal jsem a říkal si, jak moc by ovlivnilo můj život, kdybych si tehdy, myslím, že to bylo v roce '06 nebo '07 v Levných knihách, koupil ten poslední výtisk Dona Quijota (vydání z roku 2005, držel jsem ho v ruce). Tehdy jsem netušil, že to bude kniha, na kterou budu muset tak dlouho čekat, (do listopadu 2012), ale hlavou mi především poskakovala myšlenka, jak moc by mě tahle kniha změnila a co by se během těch let asi událo jinak.

Don Quijote je bezesporu něco, co mě vždy fascinovalo, v podstatě je to příběh, jako na míru napsaný pro mě. Už odmalička jsem si rád hrál na rytíře (dodnes mám jakýsi šlechtický komplex, kdy se tak snažím vystupovat a působit, ale jak bylo jednou řečeno "Šlechticem se člověk nerodí, stává se jím svými činy"), kreslil je, bitvy, zbrojnoše, stráže, plátové zbroje, masakry, krvavé řeže, historii a její výjevy celkově a v podstatě stejně tak zbožňoval i absurditu, bláznovství či šaškovství. Logicky mě tedy cosi ke Quijotovi přitahovalo, už když jsem o něm prvně slyšel ve výkladu na ZŠ. Nejspíš pro jeho smysl jít hlavou proti zdi, protože věřil, že jednou tu zeď prorazí. V podstatě to skvěle kombinuje oba dva výše zmíněné prvky, coby střet dvou mých světů.

Je docela smutné, že Don Quijote, druhá nejčtenější kniha po Bibli, je zde odbyta pár nadšenými a pár zklamanými komentáři, když jde o dílo tak neuvěřitelně hluboké a komplexní, že to asi ani sám Cervantes netušil, když ho psal. Ale autoři a jejich díla jsou odrazem doby, ať už o tom ví, či ne. Docela jsem si vzpomněl na Markétu Lazarovou, zde a dnes stejně zavrhovanou knihu a snažil se zjistit proč. Rozsah, jak vidím, není překážkou (Lazarová je krátká, Quijote dlouhý), je jí pouze forma, která není dnešním pohodlným konzumním čtenářům po chuti. Tohle je dobrodružný rytířský román, takže jestli jste to otevřeli s tím, že to bude o čemkoliv a stejnou formou, jako dnešní braky na pultech, pletete se, Dovolil bych si odplivnout, kdybych nepsal komentář k Donu Quijotovi a neměl jej v úctě. Protože kdo z nás dnes setrvá v tom, čemu věří? Téměř nikdo. Ne nadarmo je Don Quijote symbolicky tím, čím byl o staletí dřív Ježíš, zavrhovaný blázen. Nejvíc mě ale fascinuje, jak většina lidí nabývá přesvědčení, že bez knih z dob minulých by tu byly i ty dnešní, že by tu byla i dnešní mentalita, zkrátka a dobře - nevidí.

Další unikem vydání, které vlastním (Československý spisovatel, 2012), je krom jeho rozměrů, připomínajících středověkou kroniku, na kterou by byl ke čtení vhod nějaký ten stojan (jakotyč), jsou ilustrace Gustava Dorého. Ten svého času asi opravdu neměl jinou zábavu a tak nakreslil téměř každý výjev jen snad trochu hodný čtenářovi pozornosti - tedy, bohatěji ilustrovanou knihu já opravdu neznám (myslím, že jsem napočítal a nejspíš se o jedno dvě číslo spletl, celkem 316 ilustrací - spousta přes celou A4 stránku, některé menší). Tady další prvek přímo pro mě, protože jako kreslíř a malíř zbožňuji ilustrované knihy. Takže možná tohle vydání čekalo jen a právě na mě a na dobu, až bude má mysl pro něj nejvhodněji připravena, jakoby snad šlo o osud. Zrovna si totiž připadám jako Don Quijote a to víc, než kdy dřív, jen čtu a čtu a tvořím si jakýsi vlastní řád... a začíná mi to pomalu lézt na mozek No, zbývá už snad jen vstát a udělat to, co většina z nás ne - jednat.

Dočíst tuhle knihu je sám o sobě boj s větrnými mlýny.

30 30.11.2012

Závěrečný dialog mi dost připomíná občasné rozhovory s mým kamarádem, dva nesouvislé monology, které na sebe sem tam, o tři věty zpátky reagují. Jinak je 'Plešatá zpěvačka' velmi zábavná a absurdní hra, přesně tak, jak mám cokoliv absurdního rád. Sice to anglánství nemám zrovna v lásce, ale je mi jasné, že zde je to jen prostředek k nastavení humorného a lehce pokřiveného zrcadla společnosti a dětské mentality, která občas takto propluje na povrch i u dospělých jedinců.

6 26.11.2012

Nejsem zrovna Moebiusův obdivovatel, ale jako kreslíře ho uznávám. Škoda, že jsem se k němu, jako ke spoustě, dostal až po jeho smrti. O to víc zamrzí, že Arzach, téměř bez textu, vyprávěn pouze obrazem, a to je moje, avizován rovněž jako legendární komiks, je prakticky jen taková milá hloupost, která na svých cca padesáti stranách předvede dva či tři pěkné výjevy či nápady a jednu dechberoucí ilustraci. I přesto na mě působí spíše dojmem osobního projektu, který si autor kreslil z nudy a hlavně sám pro sebe, než regulérního díla směřovaného masám.

4 26.11.2012

Nebojím se přirovnání 'Slavnosti sněženek' během 'Rozmarného léta' po mccarthyovsku. Jen v divných postapokalyptických kulisách, v Bohem zapomenutém městě, u nějž kondomy plavou po hladině blízkých řek, kde lidé bydlí pod mosty a v hausbótech, kde nikdo nic nedělá, ve městě plném pochybných individuí, opilců, vidláků a bláznivých knězů na kolečkových křeslech. Píše se rok 1951. A kdyby tohle autor neuvedl, stěží bych si to dokázal zařadit. McCarthymu přeci jen sluší jasnější, kratší a přesnější forma. Jako kdyby hleděl do budoucna a nevycházel ze svých obvyklých faktů.

Suttree je kniha, která jde tak nějak "odnikud nikam", zastavená na jednom místě. Sám McCarthy ji psal dvě dekády a vůbec nejkurióznější je to, že tentokrát poprvé, a to dělá tento jeho výtvor zcela jedinečný sám o sobě, používá humor... a to především skrze postavu Harrogatea - jeho melounovou romancí počínaje. Vše je takové lidsky jednoduché. Oproti tomu kontrastuje i nezvyklé množství abstraktních výjevů, které hlavní postavu postupně zdolávají.

V poklidném rytmu, ve světě uprostřed světa, kde se zastavil čas, žije si rybář Suttree, takové autorovo alterego a na Suttreem, coby knize a stejnojmenné hlavní postavě, mě nejvíce zaujal ten klid. Kniha mapuje místa, kde McCarthy žil, jeho vzpomínky, vize a formuje tak jakousi velmi osobní výpověď, až nostalgickou mapu o místě, kde žil, přímo o autorovi. Děj je jako kroužící loďka, co si pluje po hladině a vždycky se vrátí k ostrovu, kde je domov - je pak jasné, že vyvrcholením musí být symbolický odchod. Kniha se v klidu čte dál. A když myšlenkami uletíte jinam, prostě se vrátíte. Ale jak je psáno v závěru, Suttree by se dal otevřít na jakékoliv stránce a prostě číst, podmínkou však je dostat se na jeho vlnu a to se mi tak úplně nepovedlo, někdy SÍ, někdy NO. Ale definitivně je to kniha, kterou s odstupem času uvidíte v jiném světle a myslím si, že jednotlivé názory na ni budou dost individuální.

5 21.11.2012

Audiokniha. Okolo Coelha jsem kroužil jako sup a úmyslně se mu vyhýbal. Všechny ty symboly a náznaky, co jsem odpozoroval, nehledě na otřesné obálky knih, mě vedly k domněnce, že jde o "příliš lehkou literaturu", zaměřenou převážně na ženské spirituální čtenářstvo. Nebyl důvod, abych nad tím ztrácet čas. Impulsem nakonec bylo, když jsem narazil na jeden z rozhovorů s mým oblíbeným MMA zápasníkem Andreiem Arlovskim, který řekl, že nejradši čte Coelha a že Alchymistu přečetl snad pětkrát nebo šestkrát a vždy si v tom našel něco nového (znám i pár dalších lidí, co knihu bezmezně uctívají). Stejně skeptický, ale trochu více zvědavý jsem se tedy do knihy pustil. A řeknu jen, že tohle je zkrátka literatura relaxační - jednoduchá, pro odpočinek, pro povzbuzení, jako skvělá horká koupel či sprcha, nebo masáž olejem, jako ležet nahý, nezakrytý a přitom v teple, s maximálně uvolněným svalstvem. No, já preferuji tu skutečnou horkou sprchu a poněkud silnější a těžší knihy a příběhy. Nevěřím, že zrovna v tak variabilním Alchymistovi jsou nějaká moudra a "mezi řádky" spíš je v něm, a to svým způsobem taky není k zahození, "najděte si, co zrovna potřebujete". Ale kvůli tomu já nečtu.

7 09.11.2012

Snad v žádné jiné knize si se čtenářem Dick tak precizně nepohrál, jako právě v Ubikovi. Jde o poměrně komplexní dílo - nikoliv však teologicky nebo filozoficky, jak byste u autora asi čekali, ale zkrátka a dobře jednoduchou logikou a mnohovrstevnatostí, ačkoliv odkaz na samotný Ubik jisté teologické narážky obsahuje.

Nejdříve jsem to musel v prosinci '11 odložit. Od prvních stran mi to nic neříkalo, absolutně mě to nebavilo a nedokázal jsem se do toho začíst - možná za to tehdy mohlo značné množství stresu z mé strany. A ne, že bych na Dicka neměl žaludek - Valis jsem přečetl jako jeho první knihu téměř hned a dodnes jej považuji za jeho nejlepší dílo i navzdory všem negativům a nejednoduchosti a nejednoznačnosti.

Teď, napodruhé, jsem od osmdesáté strany prostě chtěl vědět, jak to bude vysvětleno. Nebudu tvrdit, že to je tak šíleně poutavě a úžasně napsané, abych tomu musel dávat nejvyšší hodnocení, protože není. Chápu ty, kteří tak činí, protože - vysvětlení příběhu, po něm otevřený konec... a závěrečný mindfuck twist, to udělá svoje.

Chytře vystavěná kniha (taky jsem si v jeden moment vzpomněl na Počátek... pak na Matrix... a zabloudil tím pádem až k Neuromancerovi). Možná mě zradilo, že jsem ten konec tak trochu čekal, protože to mě v podstatě ke knize nalákalo. Ale fakta jsou, že mě to nutilo číst dál a zapojit mozek a to je lepší, než pseudointelektuální literatura, která se tváří, že osvětluje smysl bytí, i když je o ničem a ještě ke všemu nuda.

6 02.11.2012