Dražba série č. 49

ČV 20/16. Ide o to, že ja na ten surrealizmus a postmodernu natoľko nie som. Takže som nedokázala poriadne oceniť hĺbky a skoky, prebehnutia do iných rovín a celú tú jazykovú a myšlienkovú šírku. Čítala som v origináli v rámci štúdií, to som tušila, do čoho idem a psychicky som bola na to pripravená :D Rozbor mnohému pomohol! Po dočítaní som mala podobné pocity ako lavash, že ma to celkovo s****** eee rozčuľuje a že som mohla drahocenný čas študijný vraziť do iného predmetu či diela (my sme mali na čítanie toho požehnane z týždňa na týždeň a nebolo to povinné čítanie ako na strednej, že okecáte, i keď ste nečítali, tam bolo pár ľudí na seminári, prevetrali :D)... Ale po rozbore sa mi zacvaklo a pochopila som, o čo a prečo go ("gou" / šlo). Našťastie ten rozbor viedla spolužiačka, ktorú surrealizmus bavil. Hodnotím však čestne podľa svojich pocitov, nie podľa študijných predpokladov tohto kúsku.

Napísané skvele, o tom žádná, hehe... Napriek tomu neviem, čo si mám o tom celom myslieť. Hlavná postava je pravdepodobne Oidipa, ktorú jej bývalý manžel poverí dohliadnuť na vykonanie závetu. Do toho sa priplietajú rôzne obskúrne postavičky, čo niečo riešia, vyskytuje sa tu akási alternatívna poštová (či počtová?) služba, založená kedysi dávno v stredoveku v Európe, plus zbierka poštových známok a pod, celé je to také zmätené, priznám sa, že ma to nudilo a k čítaniu som sa nútil. Dostať sa k záveru sa mi podarilo len preto, že som za knihu zaplatil dosť vysokú sumu, hm... inak, toto bolo moje tretie stretnutie s Pynchonom a obávam sa, že aj posledné, nepísal pre mňa, asi je už aj po smrti, neviem, je ročník 1937, ale to by žiť ešte mohol, ako som pochopil, budoval okolo seba dosť záhadnú a tajomnú atmosféru, tento Pynchon. Čo už s ním??? Ťažké psycho!!!

Náročnější na sledování, čtenář musí být pozorný, ale je to naprosto skvělé.

první pynchon.

věc se má takhle, pynchon je ten typ autora, o kterym je vám po prvních stránkách jasný, že je o dost chytřejší než vy. ale nedává vám to sežrat. spíš si to užívá.

opouští, vrací se k dějovym linkám, tvoří díry v ději. a tady se děje ten rozkol: buď na to přistoupíš, a celý čtení je sranda, nebo tě to sere, a čtení tě sere, pynchon tě sere, postmoderna tě sere.

co, sem tak pochytil, tak pynchon je ztělesnění: mlhavosti, vágnosti, paranoidních spiknutí a subverzí pachytící mezi dějem a postavama. myslim, že pokud je čtenář ochotnej přistoupit na jeho hru, bere to celý s lehkostí.

Nevím jak se to stalo, ale v téhle knize jsem se ztratil, zabloudil jsem v mlze, malém jsem utonul. Snažil jsem se proniknout pod povrch co to šlo, ale kniha mě vždycky nemilosrdně vyplivla ven. Celou dobu čtení jsem měl neodbytný pocit, že mi něco uniká, marně jsem se snažil zachytit tenké nitě, která se knihou táhla, která však neustále někam mizela, ztrácela se mi z dohledu, nebo se tvářila, že je nadobro přetržena, aby se čas od času její tajemná linie opět někde letmo mihla. Mrzí mě to, takhle mi kniha mezi prsty ještě nikdy neproplula. Protentokrát se zdržím hodnocení, cítím totiž, že jde o skvělou záležitost, kterou jsem zřejmě z důvodu nepříznivého rozestavení vesmírných těles nedokázal vstřebat. S chutí bych jí dal hodnocení Odpad, za trest, že mě takhle vypekla, ale to by byla nehoráznost. A průměr? To určitě ne, tahle kniha je cokoliv, jen ne průměrná! Chvílemi jsem si připadal jako ta hlavní hrdinka - beznadějně ztracen. V půlce jsem si říkal "ať už je konec, pryč s ní, o Thomasu Pynchonovi už nechci nikdy slyšet", ale tak snadné to nebude. Jak se znám, zkusím to znovu a půjdu na to "vědecky", vypíšu si všechna jména, všechny pojmy a odkazy... A napotřetí si ji vychutnám...

Čtení Dražby bylo jako hladina vody v plné vaně, když se vyndá špunt. Ze začátku nic, klid, a možná dokonce chladnutí. Od určitého okamžiku to začalo mít spád a ten zrychloval do chvíle, než se vytvořil zběsilý vír, který táhnul a nutil číst dál a dál až do konce. Autor si se čtenářem hraje. Chvíli vypráví o realitě, chvíli ji přikrmuje fabulací. Tu čtenáře nechává v jeho hlavě konstruovat spiklnecké teorie, tu jako by se tázal, jestli to s těmi konstrukty čtenář už nepřehání. Někdy už tak strhující děj oživí změnou stylu, jindy zase nudnější pasáž natahuje a natahuje. Ale on moc dobře ví proč. Pynchonovy knihy jsou promyšlené od A do Z. Bez debaty 5/5.

Přišlo mi to trochu jako lite verze Joyceova Odyssea, už jen jméno hlavní postavy - Oidipa. Jestli si troufnu na Duhu gravitace bude otázka. Čekal jsem, že mě Pynchon osloví trochu víc. Ale ztracený čas to rozhodně nebyl.

Schizoidní jako sám autor.

Výborný začátek pro všechny, kdo chtějí vstoupit do paranoidního, neobarokního světa Thomase Pynchona, ve kterém je vše jako skládačka, jako matrjošky, které se objevují jedna po druhé a jejichž odkrývání nebere konce. Jako nějaká temná mše, kterou vede chlápek s vytetovanou svastikou na hrudi, v mohérovém saku a kovbojském klobouku drmolící óm šakti óm... Jako jízda impalou po setmělé prázdné dálnici, bez jediného auta, bez jediného světla, vstříc své vlastní paranoidní temnotě, nebo snad záři, kdy do sebe vše začne zapadat a dávat smysl; veškeré jistoty se začnou hroutit pod nekončící vlnou představ a spekulací o tajných organizacích; nebo je to snad celé jen jeden obrovský vtip a ruka se vztyčeným prostředníčkem vytažená z hloubi amerického snu. - Rozhodně nejpřístupnější Pynchonův román a zároveň nejčtivější. Autor se tu ještě neopájí (v takové míře, jako například v Duze Gravitace) sáhodlouhými popisy z oblasti termodynamiky, různými encyklopedickými výklady a mikropříběhy zhušťujícím děj na pestrobarevnou neobarokní šarádu.

Jako všechny Pynchonovy romány a povídky je ale dobré si knihu přečíst aspoň dvakrát a sledovat jednotlivé detaily, které se v různých vrstvách variují a kombinují. Pak se stává četba opravdu jedinečným zážitkem. Pro mě osobně je Dražba asi nejpřístupnějším Pynchonovým dílem (z těch, co zatím v češtině vyšly), ve kterém je ve zhuštěné a relativně přístupné formě cele obsažen základ pynchonovského vesmíru.

PS - Jedním z důvodů, proč Pynchon nikdy nedostane Nobelovku, je ten, že by za sebe ke slavnostnímu předání poslal někoho jiného a zároveň by ve své inaugurační řeči rozkryl organizační strukturu udělování Nobelových cen, potažmo Švédské akademie, která je napojena na síť dealerů drog z jihokolumbijské organizace NECATAL, jež se maskuje jako organizace na podporu výstavby pomníků Simona Bolívara v Jihovýchodní Asii s centrálou v hlavním městě malajsijského sultanátu Johuru v Johor Bahru. -

Čtení:
1. 2006
2. listopad 2015

Není to o dražbě, vlastně je to o všem možném, jen o té dražbě ne. Pynchonův styl psaní není pro "normálního" člověka, skákání mezi žánry a styly, přes svou plynulost většina neunese, nemůže. Věty přes půl stránky dnešní čtenáře děsí a já jsem zklamaný, sám si v nich přímo libuji a nejen v tom nacházím v Pynchonovi spřízněnou duši. Vyprávění prokvetlé paranoií, pochybami a hlubokými úvahami, kdy se očekávání nikdy nepotká s předpokládaným. Četl jsem dabovanou verzi a na několika místech mě zarazil tvar slova, případně zvolený pád a i přesto, že jde o fantastický překlad mám chuť prozkoumat originál a vůbec se pokusit přečíst si Dražbu ještě jednou a snad i pochopit pasáže, které jsem (asi) zcela nepochytil.

Jedno je jisté, okolo všeho se točí dáma se jménem Oedipa Maas, ale právě to všechno ostatní už se tak jednoduše definovat nedá. Většina knih je psaná staromódním stylem, jako ve škole, úvod / stať / závěr (naše češtinářka nám dokonce vnucovala přesný počet řádků). Pynchon na tohle rezignoval a do toho si s vámi celou dobu hraje. Nepřipadalo mi to ale nesrozumitelné nebo komplikované. Přechody mezi situacemi jsou prakticky z věty do věty, zatímco u většiny autorů si můžete být jisti, o čem to bude po dalších dvacet stran, u Pynchona nemáte ponětí. ____ 'The Crying of Lot 49', výtečný úvod do jeho díla, nenechá vaši hlavu úplně vychladnout, ale zároveň to není, na sto padesáti stranách, žádný zával informací, po kterém máte chuť vyhodit knihu z okna. Možná mi to vyhovuje i proto, že sám píšu podobně, někdy i velmi dlouhá souvětí, kde je vše, co potřebujete vědět a tím to hasne. Navíc ty nejasnosti a konspirační teorie, lidi tohle vždycky přitahovalo, protože to dráždilo jejich fantazii, troška adrenalinu z toho pocitu u dokumentů "A co když je to pravda?". Navíc ta neuchopitelnost, třeba v 'Gravity's Rainbow' je přehršel technických informací o raketách, kterým 99.8% populace nemá šanci rozumět. Drtivá většina literatury je plochá a plná zbytečné spousty nepodstatných detailů. A tady mi přijde, že Pynchon našel svůj modernistický rytmus, tempo, plynulost. Má kruh, kde ostatní mají obdélník. Jedna věc se u něj tak nějak napojuje na druhou a je jen na vás, jak a jestli se dokážete textu otevřít a být schopni ho číst, měli byste se opravdu jen otevřít a číst, nezabývat se tím, čemu nerozumíte, protože nehledě na to, po čem u Pynchona sáhnete, nehledě na vaši koncentraci a touhu "pobrat to" není možné to jednoduše pobrat, jen tak, jako když studujete učebnici, jak sám Pynchon napsal "Why should things be easy to understand?". Zpočátku, jelikož to byla moje první vážnější anglická kniha (Got Fight? od Forresta Griffina mezi seriózní literaturu neprotlačím), jsem měl slovník po ruce, ale nakonec jsem narazil v mnoha diskuzích na lidi, co to četli i třeba pětkrát, rodilí mluvčí, a pořád tvrdí, že neví, co si o tom vlastně myslet. A tak jsem si řekl, kašlu na to, nechám to plynout, užiju si jízdu. ____ Překladům Pynchona bych se obecně vyhnul, protože překlady automaticky naboří rytmus a když vám někdo kupříkladu v boxu (jehož pravidla na život rád aplikuju) rozhodí rytmus, obvykle to je začátek konce. ____ Není na škodu uvést i jednu nepříjemnou věc: Pynchon není pro každého. Někteří lidé na něho zkrátka nemají. Někdy je třeba uznat, že nebude po vašem a tahle kniha je na vás příliš. Dnes už neexistují limity v žádné formě a konzervativci, co to tvrdí, jen stahují všechny ostatní dolů. ____ A Pynchon sám? Bez debaty nejzáhadnější žijící autor na téhle planetě.

Byla chyba, že jsem to neodložil hned po pár stranách. Knihu jsem vůbec nepochopil a těžko bych někomu dokázal říct o čem to je. Hlavní důvody nepochopení vidím dva. Kniha je prošpikována odkazy na kulturní a společenský život USA šedesátých let, tudíž oblast, která mi je vzdálenější než povrch měsíce.(Jako kdybych Američanovi řekl, že se děj knihy nebo filmu odehrává u nás v padesátých letech. Nebo ještě lépe " za Čepičky." Co mu to řekne ? My budeme vědět, aha komunisti, tuhej režim, likvidace nepohodlných, strach atd.,ale cizinci se nic z toho vybavit nemůže.) Těžko pak můžu vnímat nějakou satiru nebo symboliku, když mi nic neříká posedlost konspiračními teoriemi, LSD, psychoterapeuty atd.
Druhým a možná hlavním důvodem je překlad. Musel jsem číst některé věty znovu a znovu pátraje po jejich smyslu a významu. Až po přečtení knihy, když jsem si hledal nějaké informace jsem zjistil, že tenhle překlad Rudolfa Chalupského je brutálně domršenej. Nepochopené vtípky a slovní hříčky, často převrácený smysl vět atd.
Proto knihu hodnotím jako odpad a nedoporučuji nikomu toto vydání číst.
Na závěr musím poznamenat že bohužel příliš nechápu ani komentáře uživatelů frenchie a strougy. Hlavně tedy poslední větu strougyho příspěvku o marasmu a plácání po zádech v souvislosti s touto knihou.

Pynchon sice může být tak jako jiní autoři obdivován za mnohovstevnatost díla a s tím spojenou mnohost výkladů, já však Dražbu vnímám a adoruji především jako trefnou satiru ve stylu Nahého oběda, kterému je přes rozdílnost výrazových prostředků podobná vyzněním. Stejně jako u Burroughsova díla jsem se u toho smál, ale nebyl to smích veselý, nýbrž pochmurný, smutný, byl to smích spojený s hlubokým nepochopením toho, jak je možné, že jsme se jako společnost dostali do takového marasmu a ještě se plácáme po zádech, jací že jsme to pašáci.