józi.odkudkam komentáře u knih

Obyčejně mě, když je něco zatíženo gloriolou takové chvály, jímají obavy. Malý princ je však jedna z těch vzácných výjimek, jež mé očekávání nejenže nezklamala, ale návdavkem jej, co panáka na chodníku, tam a zpátky hravě přeskákala; je těžké naservírovat čtenáři „banální“ klišé (zde konkrétně lásky, přátelství, ztráty obého, sobectví, smrti, návratu, oběti a možností změny) tak, aby nad ním neohrnul nos, Exupéry se s tím ale vypořádal naprosto odzbrojujícím způsobem; bezelstně a zranitelně. Jak s kazy se teprv seznamující dítě. Až je mi líto, že jsem si povídání o duši lapené deskami knihy vyplácal na, sice vymakaný, ale poněkud chladný kalkul Ecova Jména růže. Tomuhle skromnému poupěti by slušelo víc.
Marná sláva, „dospělí“ vždy potřebovali pohádku k jejíž autoritě by se, vidouc že její ujišťující stvrzení pravd a jiných potřebných lží zjihle sdílí celé širé okolí, nemuseli stydět přivinout. Tenhle hlad Antoine vyhmát, spřed z něj nit a z ní mezi samotkami lebek vypnul jemnou síť.
Malý princ je jedna z těch knížek, co patří do šuplíků v hotelech; neměl by jí vlastnit nikdo a všichni.

5 no, co taky jiného?

PS: Matně si vzpomínám, že se nám prince pokoušeli cpát ve školce (na vnucování byly naše citlivé čumáčky přímo alergické) a tehdy mě právem moc netankoval; krom hnusných, vybledlých ilustrací jsem vůbec nechápal, co za demence princ řeší; jako pardón ale zalévat nějakou pitomou kytku bylo to poslední, co mě zajímalo. Důležité byly hračky, ťapání v kalužích a ninja želvy!
A teď se na mě podívejte, o třicet let později tu, čumíc z okna do noci, málem bulím jak ta želva. Smrky smrk.

45 13.11.2021

SROVNÁNÍ PŘEKLADŮ a reálně sehnatelných (co se koupě týče) vydání, rádo se stalo...

Přijď, přijď k ohni jen blíže, poutníče, a slyš báji, kterak kapitola první, líbezná, vzdala se mi hned ve čtvero hávech zastřená; od Ledy (2020) v podmanivém překladu Vládi Šrámka, přes Odeon a podstatně věrnějšího Mertlíka až po hardcore Vaňorného (nakl. Rezek/Leichter) + english navrch a pravím toto.

Šrámka volte, když si chcete Íliadu užít tak, jak byla pravděpodobně zamýšlena, totiž jako poutavé, uchu současníka přirozeně plynoucí vyprávění (místo Ledy bych akorát, kdyby šla v antikvariátu sehnat, doporučil Academii 2010; ta má aspoň kratičké úvodní povídání k samotnému dílu a překladu + heslovité shrnutí jednotlivých kapitol, Leda je úplně nahá!) Anotace výjimečně nelžou, Šrámkova konverze je plavnější, než lví hříva :)Homera(: Simpsona a kdybych chtěl na klasiku zlákat v mobilech tonoucí mládež, neváhám; to nemíním jakkoli posměšně, jeho vyznění má co do sebe!...jen jsem měl chvílemi pocit, když mi vedle sebe ležely překlady jiné, že nečtu tak úplně stejný text. Jako, hlavní smysl zůstává, o tom žádná, jen už ve svém kmetovském věku (trochu vrže rameno, skráně kol pleše prokvétají stříbrem a vůbec by mě nejspíš před branami Ílionu zabalili do rouna a posadili někam vedle Nestora) hledám znění významově co nejpůvodnější. Jako etalon (bo strojový překladač je na starořečtinu krátký) jsem si na Wikisource zvolil překlad Samuela Butlera (1898) https://en.wikisource.org/wiki/The_Iliad_(Butler) - oceňovaný Popeův (1720) je sice „přesnější“ básnicky (ve smyslu slovního ping-pongu, rytmiky a podobných „kravin“...což je z mé strany taky tak trochu kravina, když uvážíme, že je Íliada básní), Butlerovi jsem dal ale přednost právě proto, že u něj jde o přepis prozaický; tedy takový, co se nezatěžuje snahou o umění - a můžu s klidným srdcem říct, že lornoň lorňon vorvaň Vaňorný, nebo jak se ten borec jmenoval, je mu věcně nejblíž. Tím neříkám, že nebásní, básní, ale ve svém básnění je mu věcně nejblíž.

Mertlík (Odeon) se taky drží kolejí (i když, i dle slov chlapa, co mu psal doslov, už tak docela otrocky slovo za slovem nepřekládá), jeho čeština zní moderněji, na rozdíl od Vorvaně (a Homéra) si nelibuje v patronymech (syn toho, syn onoho) a je celkově čitelným osvěžením. Vydání Odeonu je zmíněným doslovem zasazeno v dobový kontext, obsahuje pár skromných poznámek, heslovité shrnutí jednotlivých kapitol a jmenný slovníček (což je super)...a hlavně je za slušný peníz antikvariátně sehnatelné. Za mě určitě dobrá volba.

Nakonec ale přeci-jen vyhrál Vaňorný (Rezek). Vydání 2007 a 2020 sice, narozdíl od předchozích Rezků (a vydání Odeonu), neobsahují jmenný slovníček (absolutně nechápu proč; klidně bych nějakou tu pitomou pajcku bez mrknutí oka a rád připlatil!!!) zato mají (byť anotace neuvádí) velmi obsáhlé úvodní povídání, následné dějové shrnutí + vysvětlení důležitých motivů každé jedné kapitoly a naprosto fenomenální poznámkový aparát (předně, verše jsou číslovány...jak to mělo být i v Ovidových Proměnách, viď, Avatare) který se věnuje i výkladu dobových reálií („Rýhy byly upravené cesty, dráhy, na mořském pobřeží, aby po nich lodi mohly být z vody vytahovány nebo zase na vodu spouštěny. Časem se znečistily a zanesly a proto je honem čistili...Chtěli-li se plavci někde zdržet déle, vytáhli lodi, na kterých přijeli, na břeh a podepřeli je kamennými podpěrami, aby od země nehnily...Homérští bojovníci zavěšovali meč za řemen přes rameno, také veliké štíty měli zavěšeny za řemen.“)...takových detailů je tu moře a na rozdíl od slovníčku z Mertlíka (nebo ještě podrobnějšího ve starší edici Vaňorného - Leichter 1936) je z éteru nevyzobnete. Já tak legálně učinil přímo na stránkách městské knihovny a podrobnější „Leichterův 1936“ slovníček si vytiskl coby formátem odpovídající sešitek (tím, že je do knihy vložen, odpadá problém s jeho nalistováním - jen přes stránky volně přejedu palcem a otevře se; příjemný bonus:) Jo, a ti dva posledně vydaní Rezci (2007 a 2020) Vaňornému lehce učísli prvorepublikový sound, takže tolik nebolí.

Fakt jste to dočetli až sem? Teď už pro vás bude Íliada hračkou! Co se Odyssei týče, tak lze komentář prakticky zaměnit (srovnávací etalon opět ze stejných důvodů Butler), jen s tou výjimkou, že se k ní Leda (2020) přecijen uráčila pár slov (dvě stránky poznámek a něco málo základního kontextu) přihodit. Rozsáhlejším závěrečným pojednáním se tentokrát blýskla Academie - poznámky a slovníček chybí - a jediné ze sehnatelných vydání, které nějakým disponuje, je opět Odeon 1984 (jde o takové poctivé, ilustrované, velkoformátově-rodinné vydání s minimem poznámek, heslovitým shrnutím uvádějícím každou kapitolu a stručným doslovem) Rezek 2007/2020 však kontruje zdaleka nejdůkladnějším zasazením v kontext a mimo věrnějšího překladu i unikátním dodatkem „homérovské předměty“ + mapkou Ithaky.
Mno, a je to.

37 17.07.2022

Shlédnuvše poněkud nešťastně namluvený, jinak ovšem zdařilý, z dobových záběrů kulantně sestříhaný doku-snímek Good Old Czechs, jsem sáhl po vzpomínkách jednoho z dvojice hlavních protagonistů, zadního střelce Richarda Husmanna aka Filipa Jánského. Kolem jeho novely jsem už nějaký čas kroužil, ale v obavách z ideologického zabarvení - ať na jednu (komáři) či druhou (vlastenci) stranu - jsem nakonec vždy cuknul. Teď už ale nebylo zbytí a mohu s úlevou konstatovat, že se mé ideobavy nepotvrdily; v nebesích nezbylo místo ani pro Boha. Tam vládne jen sinusoida úlevy a strachu.

Dostalo se mi překvapivě civilního, komorně sevřeného příběhu o partě nočních andělů, jejich splývání ve větru...a tvrdém návratu na zem. Posádka útrob hlavní hrdinky Alice kdovíjak hluboce vykreslena není a přece jsem k ní přilnul. To se mi nestává. Dokonce i vsuvka romance je oděna v tak nevinně odzbrojujícím hávu, že jí ten květ přejete.

Oproti třeba Hellerově Hlavě XXII (zkoušel jsem to s ní hned na dvakrát a ani jednou jsme se nepotkali) mám z Jánského dojem nelíčenosti. Vyprávění obyčejného skromného kluka bez existenciálního dloubání se v nose a úporné snahy dolovat z něj na světlo světa holubice poselství. Z Nebeských jezdců vše vyplyne, prosto pompy, přirozeně a tiše samo. (za mě vlastně o válečný román ani nijak zvlášť nejde, to stěžejní se mohlo klidně odehrát jinde) Nesentimentální, lidská kniha Remarqueovského ražení v níž mi však k úplnosti stále něco-něco scházelo...než přišla čtvrť poslední. A právě jí, troufnu si říct, Jánský svůj zjevný literární vzor předčil.

Interpretační spoiler (když ne autor, tak já se dloubat budu): plná svoboda je vlastně strašlivá, protože nemrtvá; vždyť jak se liší od smrti, když nemá pro koho žít? Aspoň pejska mít.

5 nebombastických *****

35 29.06.2023

Okouzlující směs dýk, erbů a mezihvězdných letů. Vzpoura inteligentních strojů v temných hlubinách věků; už nikdy víc; UI interdikt. Vzlet lidského vědomí, od speciálně trénovaných mentatů po tajemné navigátory Gildy bloudících ve vizích z koření. Koření, nejcennější komodita, jejímž je Arrakis jediným zřídlem; tato prodlužuje život a umožňuje spojovat světy...jako i čas. Halucinogenní mysticizmus. Slunce-Voda. Levitace. Bene Gesserid sleduje genetickou linii dokonalé „Evy“, rozsévá mýty, zkazky, užívá moc Hlasu. Plameny džihádu, tisíce let, mocné říše, galaxie. Mnohost cest, osudu řev. To vše se v mozaice zájmů protne na pláních Duny, pouštním klenotu prorockých fata morgán, písečných obrů a vzdorných fremenů.
V pravém slova smyslu dílo, které na vás „po“ dočtení dolehne a i když jsem v průběhu trochu lavíroval (viz.PS) tak „po“ pod pět opět nemohu. Po víc jak půlce života skvělý re-read.

PS: Původně jsem se už už hotovil se stromem hvězd zatřást...ale to si autor nezaslouží; nitky svou tapisérii intrik více meně po hromadě drží. Místy, pravda, můžou být jejich křížení a vzory nepravděpodobné, vyloženě nemožný spoj tu ale není. Herbert toho taky dost hasí v dodatcích...jindy nové nesrovnalosti vytváří...V nich tak trochu plave planetární ekosystém (který chtějí zdejší „ekologové“ obehnat plůtkem rezervace a vše ostatní změnit v tropický eden:) hlavně v souvislosti s životním cyklem červů, respektive nesmyslnou energeticko-materiální bilancí tohoto koloběhu, ale červ to vem. Stejně jako vem červ i to, že mi zdejší hrdinové tak trochu připomínají odlitky vypadnuvší z formiček drsnější verze Kara ben Nemsího (rozuměj, čestní, spravedliví, inteligentní, dokonalí...naštěstí né úplně) a že komunikují takřka výhradně formou nelidsky břitkých proklamací; jak v monolozích vnitřních, tak vnějších (...jinak jsou ale vykresleni hezky; a jelikož mám navíc rád, když se postavy během dění mění, tak musím vyzdvihnout proměnu Paulovu, byť je děsivá)...Ono je to ale vlastně stejně všechno jedno, tajemství Duny leží jinde; všude a nikde. Sorry za ezo, ale ono sem patří. Nezbývá, než konstatovat, že kdo si v hlavě svedl něco tak monumentálně báječného vymyslet, splést dohromady a pak i úspěšně převést na papír si zaslouží jen hlubokou úctu. Dík Frankie.

Eh, dobrá, co by to bylo za komentář k Duně bez „Litanie proti strachu“...ale víte vy co? Když jsem se jí učil zpaměti, tak mi došlo, jak je vlastně v prospěch strachu kontraproduktivně knižně dramatická; mrknul jsem na anglickou verzi a zjistil, že jí Herbert v dalších pokračováních přesně v tomhle duchu očesal (vyjmul „malou smrt“ a „naprosté vyhlazení“ a strachu nechal jen jeho pravou povahu; zabíjí rozum) a za mě jí tak pocitově učinil funkčnější, tedy slyšte.

„I will not fear.
Fear is the mind-killer.
I will face my fear.
I will let it pass through me.
When the fear has gone,
there shall be nothing.
Only I will remain.“

mnou počeštěná parafráze (ozkoušeno v návalech úzkosti...až mě zaskočilo, jak účinně myslí zveličené „hrozby“ neutralizuje a iniciativu vrací mě; toho jsem částečně docílil i vypuštěním floskule „nebudu se bát“, což je asi stejně nápomocné, jako si říct „nemysli na mrože“...samozřejmě, že na mrože hned myslet budete):

„Jen pojď, ďase,
má mysl jde vstříc.
Skrz tě nechám projít.
A až se tak stane,
nezůstane nic.
Jen já.“

34 17.02.2023

Áchjo, Bulgakove. Jeden asi musí mít na kahánku, aby psal pro život věčný, jak ty. Nevím jak vy, ale já po dočtení myslel, že jen coby vánek foukne a rozplynu se...co povídám, ještě teď mě, když se bříšky prstů, místo aby jimi jen prázdně prošly, dotýkám kláves, jímá mírná závrať.
U dobrých knih chvátáte, skvělé si vychutnáváte, šetříte, možná jim i trochu závidíte, no a pak je tu hrst těch, co se autorovi osudově vymknou z ruky a samy sebe překročí natolik, že se stanou klasikou. Mistr a Markétka, marné slávy absurdita, nesmrtelnou klasikou je.

5 jepic v jantaru *****

Tip: Knížku doporučuji spíše sečtělejším (určitě ne k maturitě). A když už se jednou rozhoupete, dočtěte! Mimo svou očesanou, stroze údernou obraznost je totiž i vypointovaná. Nemluvím o žádném kabaretně prchavém, šokujícím odhalení, ale o tom, s jak mimořádnou čistotou a ladností nabývají otáčením listů jednotlivé části téhle zdánlivé fantasmagorie na celistvosti, a skrz štafetovou předávku klíče soucitu-odpuštění-pokoje, i smyslu.

Dvě citace...plus jedna z fausta vystřižená: „Mystici tvrdili, že bývaly doby, kdy nenosil frak, ale byl opásán širokým koženým pásem, z něhož čouhaly rukojeti pistolí. Vlasy černé jako havraní křídla měl převázané pruhovaným hedvábným šátkem a velel v Karibském moři brigantině, která plula pod smutečně černou vlajkou s vyšitou umrlčí lebkou. Ale ne,ne! Mystičtí našeptávači lžou, na světě neexistují Karibská moře a v nich neplují odvážní piráti, ani se za nimi nežene korveta a nad hřebeny vln se nevznášejí oblaka střelného dýmu. Nic podobného není a nikdy nebylo! Existuje jen zchřadlá lípa, kovová ozdobná mříž a za ní široká třída...“

„Vždycky jste horlivě hlásal teorii, podle níž v okamžiku, kdy se hlava oddělí od těla, uhasne život, dotyčný se promění v hromádku popela a zmizí v nenávratnu. Těší mne, že vám mohu oznámit v přítomnosti svých hostí, kteří sami jsou důkazem zcela odlišné teorie, že vaše teorie je skutečně solidní a prozíravá. Ostatně všecky teorie platí stejně, a jedna z nich dokonce hlásá, že každému se dostane podle jeho víry. A to se taky vyplní! Zmizte v nebytí a já s radostí připiju z číše vaší lebky na krásné bytí!“

„Nu dobrá, a kdos ty? - Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo vždy dobro vykoná.“

PS: Vydání od Rybky (2016) nemá, počínaje hmotností reflektující působivost obsahu, přes tloušťku a texturu papíru barvy slonovinové kosti, zhoubované ilustrace, až po příjemně divně „neknižní“ vůni, chybu (krom pár chyb tiskových, nemístné posloupnosti již zmíněných ilustrací a záměně, snad vlivem přemíry básnické snahy paní Morávkové, úplňku s novoluním) a já mohu jen s potěchou konstatovat, že tenhle dárek (dík alef za vemlouvavé doporučení ježíškovi) předběhl pod stromečkem o koňskou délku i osvědčený set ponožek, stolního minikalendáře a holících potřeb!

33 05.05.2020

Jednoho vlahého letního večera si Dan Simmons nad zdělanou lahví irské whiskey řekl: hmm, co kdybych napsal 650 stran o tom, jak dvě lodě lidí zamrzly v arktidě? Vážně nevím, jak to ten chlap dělá, ale já se bavil. A to tak, že moc. Snad jen nadpřirozené monstrum mi možná trochu vadilo..i když, samotná krajina a čaroděsivé polární noci by bez něj nejspíš atmosféru v takové hustotě sami po celou dobu udržovat nezvládaly. S jeho krvelačnou příměsí, to celé bylo ještě o něco temnější a naléhavější. Jen mi zkrátka přišlo lehce nezapadající, dodatečné. S koncem vůbec problém nemám. Naopak; příjemně překvapil, vysvětlil, rozloučil se a stopy po sebě úhledně zahladil. (Spoiler:Snad tam někde dneska loví tuleně malá Crozierátka.)
Kniha mě pohltila, na netu jsem si neustále doplňoval informace a jako záložku si vytiskl fotokoláž portrétů jednotlivých důstojníků. Jasných pět puklých zubů.
Sakra, netáhne odněkud?

31 19.02.2015

Bytelný svazácký net co jede i bez eletriky; málokdo ví, že je tahle knížečka civilním výstupem původně armádní zakázky v rámci programu vybavenosti protiatomových krytů za studené války. Univerzální učebnice nuklární zimu přečkavšího potomstva...jojo, to byly časy.
A teď k věci, respektive k zjevnému slonu v místnosti. Když si dneska budu chtít něco dohledat, tak rychleji, aktualizovaněji a obšírněji pořídím v éteru. K čemu teda tahle knížka je? Inu, když pominu nostalgii, tak současný taktický potenciál Rozumu do kapsy tkví v jeho umístění. Konkrétně na záchodě. A ne, nejde mi ani tak o toaletní humor (i když o ten jde samozřejmě taky) jako spíš o podnětný tip v rámci slovansko-bratrského sdílení Know-How...zkrátka, encyklopedií se jednomu moc prokusávat nechce a ta tak, coby hrob moudrosti, většinou končí opuštěna na nějakém čestném místě, kde tiše chřadne. Rozum do kapsy však není svými rozměry, narozdíl od objemnějších soukmenovců, předurčen k trpkému kysnutí pod bustou Sókratovou. Kdeže! On je svým „ready to go“ formátem, tématickou pestrostí a úsečným zhuštěním přímo stvořen k „relativně zábavné“, pravidelné a nárazové autoedukaci...no a kde jinde se nová matérie lépe vstřebává než tam, kde se jí volné místo paralelně uvolňuje? Nejen chlebem člověk živ jest...
Ale dost již potrubních žertů o něž tu, jak jsme si vysvětlili, primárně nejde; již po týdnu pilného následování výše nastíněné metodiky mohu hrdě prohlásit, že jsem se mnohému přiučil. Kupříkladu jak si dle čtyř jednoduchých sčítacích pravidel (úvodní a značně stručná historie dobývání kosmu je okamžitě stíhána nelítostnou šelmou matematiky; kdo chce kam, pomožme mu tam...) snadno dovodit číslice binární soustavy, nebo že lze všechna složená přirozená čísla beze zbytku vyjádřit jako součin prvočísel (ono to ani jinak nejde; když nejsou dělitelná dvěma, tedy prvním prvočíslem, tak jsou lichá a tudíž zcela určitě dělitelná sledem jiných, vyšších prvočísel:) V neposlední řadě jsem se vlivem relativity v oné „relativní zábavnosti“ odnaučil zbytečně dlouho trůnit...zkrátka a dobře si k míse umístěte Rozum a rázem zjistíte, že jste pro své okolí den ode dne nesnesitelnější, protože chitřejší. A co teprv ten uznalý obdiv, jehož se vám dostane od onu místnost navštívivších honorací a návštěv všeho druhu!

5 praktických, základní školu shrnujících *****

PS: Mě to nedá. V sekci táboření jsem, povšechně listujíc celkem, našel hned dva návody k zhotovení polní latríny...jo a s tím armádním programem v úvodu jsem si samozřejmě dělal legraci.

30 09.12.2021

Nedělní stínohru mariánské kolonády křižuje obyčejně vyhlížející rodinka, v rámě hlavy rodiny zaklesnutou choť obíhá všetečně skotačící plod jejich lásky; nic zvláštního, řekne si každý a jde dál...
...to ještě blahého času nikdo netušil, co se v olysalé hlavě oné hlavy rodiny rodí za myšlenku.
Ano, ona hlava nepatřila nikomu menšímu, než Eduardu Petiškovi; jméno to děsivější nad Brumlu, či Zbyňka. Jméno, jenž v budoucnu poznamená na tuny tuzemské plastelíny dětských myslí smilstvem, lstí, mstou, destrukcí, splácením dluhů, vraždou, tvořením a příčinami. Jméno, jenž se stane aviváží souboru příběhů (jejichž původní vyznění bylo na základě zběžné konzultace s wikiorákulem přecijen syrovější) vpravujích nic netušícího človíčka do protivenství života...jak ostatně s krutostí sobě vlastní činí všechny pohádky/báje/mýty toho označení hodné.
Pravdu vám dím. Nebýt Eduardovy osvěty, tak tuším, kolik zhruba procent našinců by něco o existenci jakýchsi řeckých bájí tušilo - navzdory ní i mě samému (!) z dětství v paměti utkvěly spíš příběhy..hmm..dětinštější; ty o kůzlátkách, trhání vlasů starcům apod...dík zbytkovému povědomí o existenci příběhů řeckých (o kteréžto se v součinnosti se školní docházkou zasadil právě Petiška) jsem si je na stará kolena, nyní z vlastní vůle, přeslabikoval znovu a jsem nefalšovaně nadšen; narozdíl od většiny sbírek tvorby dnešní je totiž již tato zkouškou času plev zbavená a tak se vám v ní vyprávění marné bude hledat špatně. Mými favority jsou Prométheus (Pandořina skříňka - Evino jablko / lidé uplácání z nutnosti, nudy, osamění a přijetí odpovědnosti za ně i vzdor utrpení - Ódin, Ježíš...) Potopa (není nad staré dobré smáznutí všeho pod čarou ponoru pravidel božského rozmaru) Heraklés (protože „půjdeš-li za rozkoší, budeš jíst bez hladu, pít bez žízně a nebudeš vědět, po čem bys měl toužit.“ a protože hrdinně necouvne ani před úkoly těžšími - chvíli nese za Atlase nebesa - a jen tak mimochodem osvobodí Prométhea!) Perseus (protože „...spal tvrdým spánkem hrdinů...“ a protože je výstrahou všem uchazečům o post Bondovského padoucha; když chceš někoho zabít, nespoléhej na metody typu zatlouct dotyčného do bedny, kterou následně odevzdáš moři...) Sisyfos a Meleagros (kde se ukazuje, že i nad Bohy někdo stojí; zde sudičky Moiry...a nad nimi, to už nejde za Petiškou, [https://en.wikipedia.org/wiki/Ananke] potomci rozkolu prázdna Chaosu; Nezbytná Omezenost Ananké a Čas Chronos) a tak bych pomalu mohl vyjmenovat všechno.

S udělením pěti archetypálních ***** ani chvíli neváhám.

PS: Ottovo vydání (2019) obsahuje krom antické malbě poplatných, a ve své jednoduché lince i docela hezkých obrázků Václava Fialy, také užitečný seznam postav a mapu zeměmoří s lokacemi popisovaných dějů.

29 27.05.2020

(SPOILER) Bacha na přítlačná křídla...většina je jich už stejně v samotné anotaci, ale tak pro formu varuju.

Komentovat Aldissovo nastavení zrcadla křehkosti civilizace tím, že jí rozbije zrcátka zpětná a takto, jen s mýtickými zrnky pravdy po kapsách, jí nechá bloudit zelenými plícemi v terárku bonsají, by bylo nošením dříví do lesa; zdánlivě jednoduchý příběh, co se džunglí hezky lineárně prodírá od zádě k přídi, chtělo by se říct. Jak ale spolu s ním roste i povědomí poutníků o jejich roli v něm, tak roste i nebetyčnost možných závěrů a vězte, že až tahle Daleká pouť dojde cíle, vyrazí vám dech...a návdakem přidá pár kopanců na solar.

A přece mě na Nonstopu nejvíc nedostalo jeho vyústění, ale to jak je v něm „Učením“ kontrolovaně skýtán prostor egu...a skrz něj i onomu za ním. Onomu přímočarému, agresivnímu, ale i nespoutanému a ryze vitálnímu; Ono je všude, hutné aroma, jenž se vine napříč palubami, lidmi jak omamný dým.
(Freudův strukturální model osobnosti -základ výše zmíněného„Učení“- je sice značně ztracen v překladu, i tak ale s primitivně úžasnou efektivitou zvládá mobilizovat síly k přežití v těžkých podmínkách, předchází ponorce a zároveň udržuje integritu jak jedince, tak společenství; prostě tím, že aktivně vybízí k „nedušení v sobě“ a zároveň to samé respektuje u druhých...každopádně náramně (dů)vtipná myšlenka, kult...hmm, sv.Froyda?)

Kulturní vložka: I když si na společensky angažované komenty nepotrpím, tak tady jo. Proč? Protože mě v současném, dýmem nezakouřeném klimatu politické korektnosti, usilujícím o přepáleně uhlazenou „vlídnost“ při čtení trklo, že tato už snad ani onen zdroj vnitřní vitality vidět nechce a zakrývá jej (s příslibem budoucnosti mě nikoli nepodobných, nanicovatých a ustrašených trubců, které buď sežerou mouchy, nebo kteří jednou se zpožděním, ale s o to obludnější krutostí explodují světu do tváře) maskou strnulého úsměvu, přičemž jej zároveň systematicky vytěsňuje do nějakého kolektivního zapomnění...Ale tak třeba nás spasí nevykořenitelná ženská touha po gaunerech:/ Konec vložky.

Kvůli nevalným literárním kvalitám (holt Aldiss; chci Simmonse a osmset stran, fakt!) jednorozměrným postavám (v takovém panoptiku; jaká škoda!) a několika úplně !zbytečným! nesmyslům (nákaza se projevila po třiceti dnech konzumace emzácké vody, tedy by se tak mělo stát už na exoplanetě, ne? nebo vyložili kolonisty na neznámé planetě, ani nepočkali, jestli se na ní žít dá, prostě si načerpali z nejbližšího rybníka a okamžitě, snad ještě ten den, hodili zpátečku?! poslední generace žije oproti první čtyřikrát rychleji...a tedy „logicky“ i čtyřikrát rychleji mluví, jako se i hýbe?!!..a jakto, že si takového posunu rychlosti nevšimli samotní Motáci; znatelný rozdíl by musel být patrný už mezi třemi vedle sebe paralelně koexistujícími generacemi...nebo jak to že se nenakazí Obři a Vetřelci?) nemohu dát plnou palbu, čtyři ale jo...a rád; za silný (byť, jak zjišťuji, ne úplně původní, viz. „Sirotci oblohy“) nosný nápad, srdcervoucí rozuzlení a feel, který lze popsat jen jako ryze animální.

tedy 4 animální ****

28 14.01.2023

Celý následující text je interpretačním spoilerem.

Už jsem zapomněl jak jízlivý umí Melville ve svých soudech být. Ona je vlastně celá kniha jevištěm soudního přelíčení kolem nebohého apendixu děje. Ten však, i přes onu sžíravost, není ve svém verdiktu fatalistický; žebroví příběhu je sklenuto z bytostné umanutosti (teď nemám na mysli kapitána Achaba - btw, jmenovec sedmého krále židovského, který se v prospěch Baala zřekl Jehovy - jemuž umanutost vyšinutá - tedy posedlost - vymetla mysl zcela a nahradila ji sama sebou; totiž směsí hněvu a nenávisti v jejíž vír strhává ostatní) a obyčejné lidské pospolitosti jejichž svorníkem je možnost změny (Achab se mýlí!); dva póly jsou osudu, člověk střelkou mezi nimi...alespoň tak soudím já. Nit ale nezůstala suchá na nikom a na ničem, to zas jo; autor si vychutnává kmány i pány...a jako oblohu k nim přikusuje bohy...nebo spíš jejich institucionalizované skořepiny; bohy nechává bohům.

No a teď k hlavnímu taháku tohohle trháku; vybíjení kytovců. Upsat se ke třem rokům existence v plovoucím řeznictví s bláznem za kormidlem a ve společnosti nejhrubší spodiny (v reálu; zde jsou to div ne chodící filozofové) rubat tuk z tvorů se srdci o zvíci zahradní chatky mou představu o domácí idyle nenaplňuje...a upřímně podle mě ani není možné plně obsáhnout rozměry šílenství takového podniku (jak z hlediska odvahy, tak brutality); já ani toho kapra pokrytecky neklepnu (o kuchání nemluvě) přičemž tady se bavíme o zcela jiné lize, a sice o pěkně nebezpečném, zdlouhavém a bolestivém dušení obřích savců (propichováním plic tak, aby se nemohli potopit a zároveň se zalykali vlastní krví...) a následném bourání majestátních chrámů jejich těl, škvíření v kotlích...zkrátka celé to tekutinami zbrocené, špinavé a páchnoucí peklo...jenomže co naplat, musím s hanbou přiznat, že je pro mě tohle dílo fascinující a přitažlivé právě dík chmurným kulisám - spíš, než dík autorovu monologickém blouznění, které bohužel, častěji než by mi milo bylo, vykazuje sklony k rozvleklé únavnosti. Ono blouznění jako takové samoúčelným není; základní metodou jsou kontemplace, kdy se vnější obrazy překrývají s vnitřními; světy se mísí, hranice stírají a my tak můžeme být přísedícími podivuhodných, poetických, zábavných, duchovních i světských, mnohdy však i otravných, nevkusně teatrálních, únavně těžkopádných, či jinak nadbytečných odboček a asociací (které autor, za přispění asociací dalších, osobitě glosuje, posuzuje a vůbec jimi lidem různě nastavuje zrcadlo) ale hlavně se můžeme nořit do meta-dramatu hlubšího (kosmického úradku, přírody, lidské vůle, božího soudu, spravedlnosti, trestu...a snad i odpuštění?) načež se z něj cyklicky vynořujeme na hladinu všedního bytí, a já nějak pořád nevím, který ze světů je šílenější...snad ani separé světy nejsou, jen jejich slitina, z níž máme před nosem vždy pouze její část...To, že Melville vnímá život jako systém symbolických asociací, načež tento zasazuje v kontext příběhu širšího je čistá mystika, přičemž hlavní transcendence společenské alegorie lodi sestupující do temných hlubin našich já silná je; jen podle mě nebyla plně využita. Ředí ji právě i množství leckdy nepochopitelně zvolených odboček, díky nimž text působí rušivě; jako plátno na nějž chtěl autor vměstnat každé hnutí své mysli. Nechápejte mě zle; třeba takového Bosche, či Bruegela velmi cením, zde je ovšem celek (byť se tím vystavuji, dle Vančurova apologetického doslovu, cejchu plytkého kritika) narozdíl od výše jmenovaných, rozkolísaný a disharmonický.

Nespokojen ale nejsem. Za vše, mimo vší krutě fascinující velrybařinu, vypíchnu toliko; "I já si uchovávám uprostřed Atlantiku své bytosti po všechny časy takové utěšené místečko nerušeného klidu; zatímco těžké planety nepomíjejících běd krouží kolem mne, koupávám se hluboko dole a uvnitř ve věčné pohodě a radosti...Nechť víra zapudí skutečnost, nechť obraznost zapudí vzpomínku, dívám se hluboko dolů a věřím...Ale mě je to všechno jedno, pane. Dělám, jak umím; jako bohové..."

4 sudy tuku ****...
...hmm a tohle je, mimo jiné, důvod, proč se zveřejněním komentů čekám, neb zjišťuji, jak hluboce dílo kouslo; tohle nepouští, což je znakem skusu mocného (on už jen fakt, že jde o re-read vlastně značí, že ve mě nějaká harpuna od minula zůstala a to není jen tak; já většinou nevím, co bylo včera) tedy koriguji na sudů 5...stejně jako koriguji tvrzení, že jsou pro mě v prvním plánu přitažlivé kulisy; obě složky díla jsou si rovnocenné a jedna by se bez druhé neobešla...anebo víte co, tentokrát možná i převážila složka blouznivá. Tak, už žádná korekce, tečka...jen doufám, že jsem nepodlehl černé magii velkého počtu stran, kdy je čtenář zahlcen množstvím, čímž je v něm vyvolán dojem něčeho většího.

PS: V celém tom objemném bezoáru nejroztodivnějších odboček a asociací se jich jen pár letmo dotkne dotkne křivky žen...hmm, zato je tu hned několik hraničně hřejivých scén; pouze konstatuji:)

27 16.09.2023

Hystericky revoltující kritika poznání/vědy; ta zastírá a lže, strhnout vše, do základů, jedině tak se můžeme očistit od předsudečnosti a nahlédnou svět v jeho skutečné podobě a celistvosti, tak jak je, nikoli coby sled vypreparovaných karikatur, v něž je naše polospící-zmanipulovaná-dětská mysl přetváří a následně katalogizuje...hezké, ale tak možná se mohli kucí (místo urputného nasazování si masek NeoNietzscheánsky-vizionářských partyzánů, kteří jen nakročují do tisíců směrů a jak moře co jen břeh sotva olíznou, hned se z něj zas stáhnou) zaměřit na téma jedno a něco z něj skutečně vytěžit, něco skutečně vyvrátit (čímž by své věci posloužili nejlépe) nebo se pak aspoň v otravně letmých náznacích soustavně netvářit, že drží klíče k Tajemství. No jo, jenomže to by pak museli, místo rochnění se v moři báječných podivuhodností, začít dělat, inu, vědu. Což v reálném životě jeden z nich dělal; i proto dost dobře nechápu jejich tvrzení, že si je věda jistá sama sebou (určitě ne v základním, experimentálním a teoretickém výzkumu...a to ani v šedesátých letech, kdy Jitro vzniklo a kdy se už věda nacházela v dobře jedenácté dekádě značně turbulentních změn; Maxwellem počínaje, Wilkins-Crickem konče)...zkrátka jí nezbývá, než alespoň po nějakou dobu pracovat se současně nejlepší hypotézou/teorií a číhat na střípky faktů, který jí buď potvrzují, nebo zpochybňují. Vždyť každý, kdo má svých pět švestek po hromadě, vidí, že historie vědy je historií kontinuálně překonávaných omylů, na tom je založená, že na něčem fanaticky nelpí, když se to ukáže být v rozporu s výsledky; jistěže i současně uznávané pravdy padnou, ale co můžete dělat jiného, než experimentovat, replikovat, Popperovsky falzifikovat...a interdisciplinárně syntetizovat (se stavem posledně jmenovaného, to, pravda, v šedesátkách asi ještě tak horké nebylo). Teď tyhle všechny pracně vydobyté znalosti hodit za hlavu a začít u šutru a ohně? To nemyslíte vážně, pane Feynmane! Snad ale měli P & B na srdci je to, abychom měli třetí oko více otevřené právě těm odchylkám z normy, abychom byli svolnější upustit od převládajícího paradigmatu a vydat se, pokud toto nevyhovuje našim měřením, jiným směrem...třeba dolů.

Přes káravý tón ale vlastně musím Jitro doporučit. A to zejména, v dobrém slova smyslu, mladším ročníkům pro něž je studijní látka něčím pevně daným, textem modlitby který se musí slovo od slova, protože Pravda, ve škole s nechutí učit. Jeho ohromující proud naléhavých, nespoutaných, troufalých a bombasticky nehorázných obrazů má vskutku magicky rozvratný, ověžující účinek a člověku připomíná, že by měl (takřka) vše brát s bezvýhradně upřímnou vážností...nikoli lhostejnou samozřejmostí.

27 05.03.2023

Napsat tenhle koment jsem vůbec neměl v plánu. Z čistajasna se mi ale jednoho rána (dnes) v hlavě rozleželo, proč mi Houellebeckq vadí. (a nejen on, ale i spousta jiných „realitních“ agentů; H. ale posloužil jako katalyzátor...za což vlastně dík) Nejde o „kontroverzní“ témata (ty jsou jen vějičkou), ale o všeprostupující leitmotiv existenciálního heroismu snášení prázdna, tedy světa „tak jak je“. Nevyřčená snaha dojít souhlasu právě na tomto, přesvědčit lidi, že nuznost, kterou každý průběžně pociťujeme, je to jediné skutečné. Vše ostatní je jen iluze, pomatení, sebeklam, zbožné přání. Per to černo do mě, pojď, to je pravá odvaha!...nevím, pod mostem už proteklo dost vody, co jsem H. četl (Platforma a Možnost ostrova) ale tohle z něj ve mě zůstalo a přetrvalo; mezi řádky nejmocněji doutná právě tahle zpráva. Jakoby vrcholem lidského snažení bylo učinit ze sebe kameru s připojeným záznamníkem...objektivní duši?
Co je mi ale po objektivní duši, když je tato de facto vyhlazením duše, jejím vyloučením z celého procesu, terminální vírou přesvědčenou o své holé skutečnosti...kastrací všeho, co duši košatí, co smí a umí, přičemž Michel tento oštípaný pahýl své vnitřní reality, v rámci jakéhosi urputného a pravděpodobně upřímně míněného sdílení se svými čtenáři, staví na piedestal a bezděky zasévá do myslí druhých nikoli jako výstrahu (i když se tak možná na povrchu, v předžvýkaných anotacích určitě, děje) ale jako něco až romanticky obdivuhodného. „Neo-noirový“ hrdina, jehož kouzlu v podstatě i rozumím. Podlehnout mu ale pro mě ve výsledku znamená jen další krůček blíž k propasti. Nějak kolem sebe, i v sobě, zhoubnost tohohle jedu vnímám stále častěji...maskuje se intelektem, dospělostí.
Ne. Nebo lépe řečeno; nechci. To si raděj ponesu svou hořící vzdušnou katedrálu a budu z ní schraňovat každý uhlík, každou jiskru, co se dá. Nechci se připravit o jediné, co dává smysl, totiž dovolit si nechat se něčím nadchnout, prostoupit (a ne, nemluvím o bohu, ale o „banální“ schopnosti zájmu o něco, o zálibách, tvůrčí činnosti, v podstatě o čemkoli, co vás naplňuje, rozvíjí)...jak ztratíte tohle, je zle. Rozvzpomenout se je pak těžké. Ale je to tam a je to důležitější a živější, než celá holá „pravda“. Nehledě na to, že pravda prázdna je stejně jen další vírou - asi nejchudší možnou, ale pořád vírou - o jejíž pravdivosti sami sebe buď přesvědčíte, nebo ne. A to je vlastně dobrá zpráva.

Ernest "Butch-Diesel-Steak" Goodbody je přesně ten čacký typ, co to na večírku po jednom zázvorovém pivku neohroženě zalomí na kanapi, načež celý následují den, ku svornému veselí okolí, chodí s fixem namalovanou pi(h)ou na čele. Zjištění toto jej však nic nezdrtí; toť sotva příčný práh na dálnici retardérů neúhybně stoupající k titánským výšinám; zpočátku je člověku Érnýho málem líto, než si uvědomí, že je co světcem, sysifovským balvanem, kosmickou konstantou a nehynoucí entitou, něčím na způsob daní.

Nechápejte mě zle, Ryanova novela je poctivě sucho-brití satirou plnou odsudků gumárny vojenské, jako i válečné (rozhořčené komentáře stran zlehčování této mužné kratochvíle nejsou na místě, mrazivé meziřádky hnojené smrtí se najdou) v mém srdci však zůstane především vítězným obloukem, svědectvím triumfálního průjezdu jedné historií nedoceněné postavičky, jež je však v své skromné nebetyčnosti pravým katalyzátorem dějin, oním zrnkem na vykolejených drahách hvězd. Je mým pevným přesvědčením, že Goodbody, ať už byl skutečný, či nikoli, válku vyhrál; můžeme tu ad nauseam diskutovat, co se myslí válkou a co vítězstvím, jedno je však jisté; bez jeho nesmazatelné šlépěje v kvantové pěně kolektivní demence by se vše odehrálo mnohem, mnohem...jinak.

Škoda snad jen...eh, decentnosti humoru? Jako já autorovo záměrně nenařvané "slow-burn" pojetí legrace respektuju, jen kmitá na jiné vlnové délce než to mé; chytám ho, ale plně nerozonuje. A srovnání s Haškem, prosím ne, vlažně leje kdo tohle hlásí, pravda je na dně.

4 medium rare (mam rači vypečenější) ****

PS: V rovině méně zjevné je pak kniha neironickou poctou stavu poddůstojnickému; dobrý seržant (zde Transom) je pro každou jednotku požehnáním, neboť taktně napravuje omyly shůry, čímž nejen že chrání ego velení (a tím i pro zdar válečného úsilí nezbytnou harmonii horizontální) ale jako vedlejší produkt i mundůry na jemu svěřené bio-mase.

26 22.10.2023

Kolem Meursaultovy citové oploštělosti (ať už vrozené, či získané) se musí po špičkách; Camus totiž své alter ego obehnal vymakaným zákopovým systémem jehož překročení je samotným dějem knihy trestáno cejchem šosáctví. Já si ale po šosu stejně šlapu, ať šlapu, kam šlapu. A tak, coby letitý přispěvatel do Bravíčka, bez rozpaků vybalím náležitě fundovanou psychosondu.

Nuže, Camus-cizinec seznává, že v něm všechny ty společensko-kulturně vyumělkované obrazy citů nebydlí v takové podobě, s jakou jsou často přepjatě malovány. Ony v něm totiž nebydlí vůbec (kteréžto uvědomění mu po hříchu mohlo být prvním krůčkem a nikoli konečnou stanicí!...žel se mu od těch „citlivějších“ nedostalo pochopení a co hůř, ani potřebné odborné pomoci; tady už totiž dle všeho nešlo ani o „blunt“, ale o dost těžký „flat affect“...jinak v komentářích protiargumentačně zmiňovanou citlivost estetickou nelze zaměnovat s citlivostí emoční; vnímat krásu může i naprostý psychopat...a ono je také otazné, když jeden vidí čeho jsou ve svých pokřivených afektech schopni ti „citliví“, zda je o co stát; ne že by teda o změnu stál Meursault, ten vězí v bytostné pasti apatie a odevzdanosti; nejde chtít chtění, když se vám v první řadě ničeho nechce) a tak je zamítá coby kompletně falešné. Příčinou autorova „existencialismu“ tak dost dobře může být uvíznutí v střetu idealizovaného obrazu s realitou vlastní oploštělosti, kterýžto vleklý pat mu skýtá dar vskutku danajský; totiž únik v podobě nabytí statutu oběti celospolečenského klamu, zpětnovazebné smyčky prohlubujícího se odcizení, rezignace a nalezení útočiště v pohrdavém odsudku světa (kterému nechybí ostří! ostatně, kde je psáno že o pravdu nejde zavadit chybným měřením?) jakožto čiré přetvářky. Že je ve vyprávění poněkud opomenuta vlídnější tvář skutečnosti je pochopitelné; nežádoucím způsobem by narušila narativ. Asi i proto nemůže být věnován prostor mrtvému arabovi; ten je jen nezbytnou dějovou rekvizitou, vedlejší okolností bez přátel, rodiny, zázemí. Nikoho nezajímá, nikomu nechybí.

Jako sonda duševního ustrnutí (či zde oslavovaného „zůstání sám sebou“) báječné, jako unikátní prespektiva taky. Jako následováníhodný příklad už tolik ne; hlavní hrdina není vyrovnaný/jistý, ani smířený, ale sám před sebou zamčený a skrytý, přičemž smrt vítá jako vysvobození.

A když už interpretuji, tak mi autorův úzkostlivý anti-mesianismus (kdyby v něm byl opravdu důsledný, tak Cizince ani nepíše/nevydává) a vůbec vyznění celého soudního procesu, včetně rozhovorů s kaplanem, nedá nevidět spojitost mezi Cizincem a variací Ježíše, jenž se po nějakém tom poflakování a „getsemanské epizodce“ váhání definitivně rozhoduje pro víru v nesmyslnost, načež na svá nihilistická bedra mimoděk bere pokrytectví tohoto světa a trpně jej, v prospěch našeho prozření, nese vstříc smrti...což je až bolestným protimluvem toho, vůči čemu se chce hlavní hrdina vymezit. Ale svým způsobem bych takové vyznění bral. Těšilo by mě, že by to, co nakonec z pukliny v cizincově kamenné zbroji vytrysklo, byla (i přes veškerou snahu v sobě cokoli transcendentního potlačit) slza přesahu, zájmu o něco. Byť by ten zájem znamenal touhu ublížit(?), všem něco uvnitř vzít.

Ať už je to, jak je to, jedním jsem si jist. Kdyby byl Cizinec příběhem odsouzení jednoznačně „správného“ člověka, tak po něm neštěkne ani pes. Takto je soud nad ním, a vlastně i nad celým tribunálem, potažmo námi, svěřen čtenáři. Talár takové výsostnosti se neodmítá.

4 provokativní ****

26 27.03.2022

Jestliže jsem si už v jednom z předchozích komentářů pochvaloval expertýzu odrážející výzor jistého tuzemského filozofa, pak vězte, že i tento bledne před naprostým uprdelizmem Petra Čorneje, jenž ve své bohorovnosti usoudil, že bude na pozvání do vysílacího primetimeu ČéTéčka k sedmistým narozeninám Karla IV. vhodné doplnit svůj olupený „zácuch“ mastného vlaso-vousu outfitem sestávajícím z trička, sepraných džín a epesně plstěného, infrastrukturou padlých civilizací molů vyztuženého a trio maturity-promoce-svatby nepochybně pamětlivého saka....načež se takto skutečně dostavil a bez nejmenšího uzardění nad sebou samým začal diváky bombit drby o Kájově postavě těžkého atleta, či objasňovat výtečný stav jeho chrupu pojídáním chleba z mouky s příměsí drtě mlýnských kamenů...eee, proč že to říkám? Jo, Petr Čornej patří k těm štěstěnou políbeným tvorům, co našli své volání, dokonale se v něm shlédli a podružnosti světa okolo neřeší. A že Čornej řádně zažraným expertem je, čiší přímo bytostně i z každé jedné strany jeho knihy, jíž svěřil obrovský kus svého srdce, aniž by mu však, byť jen cípem chlopně, svolil vstoupit mezi fakta nepřiznanou básnickou licencí na úkor co nejpřesnějšího, nejprofesionálnějšího a nejpravdivějšího možného obrazu...nakolik se tedy něčeho takového vůbec lze skrz kusé historické prameny a až kriminalisticky pečlivou dedukci dobrat; valící se proud jeho erudice je strhující a co víc; on zvládl celou tu faktogarfickou nálož sevřít natolik solidním literárním projevem, že mi vlivem informačního přetlaku nejen že co chvíli nehrozila z míst srostlých fontanel tryskat pára, ale naopak mi tímto, kloudností výkladu spoutaným, výbuchem znalostí nanejvýš důkladně a čtivě (v tomhle smyslu může být paradoxně na škodu samotný úvod; ten totiž lehce odstrašující je, ale už hned podkapitola druhá, „Jméno Žižka“, si mě získala a já se postupně stával závislejším a závislejším...že ze mě ta závislost postupně vysála veškeré iluze jak o zásadovosti a hrdinství, tak o zlatých Čechách éry Karla IV. a potažmo vlastně i veškeré iluze o potenciální dějinné velikosti/vznešenosti je věc jiná...faktem ale zůstává, že už ani nevím, kdy jsem si s takovou chutí něco naučného naposled početl) vyjevil povahu nejen Janovu a jeho současníků, ale, a to vlastně hlavně, i ducha celé jedné epochy (namátkou: nižšší šlechta plnila více méně úlohu místních gangsterů, kteří, ať už na objednávku šlechty vyšší, či na pěst vlastní, terorizovala s hrstkou ozbrojenců okolí; přepady, lapkovství, výpalné, únosy, vydírání; jestli vám dění Vláčilovy Markéty Lazarové přišlo ujeté, tak ne, ona to byla dobová norma...nebo třeba tenhle bizár; tři paralelní papeži na sebe v rámci schizmatu vzájemně uvalili klatbu a tak byla v klatbě de facto celá Evropa; rozuměj, veškeré udělování svátostí bylo neplatné = brány nebeské všemu lidu zavřené...nebo je třeba taky zajímavé, jak „demokraticky“ tvrdý chleba musel panovník pozdně evropského středověku skousnout; kdo chtěl tehdy imperátorovat, musel v tekutých píscích prchlivé geopolitiky uspokojovat enormní množství dokonale protichůdných nároků a požadavků; emacipující se obchodníci, města, šlechta x do světských záležitostí víc než dvacet prstů strkající církev, univerzity atd...připočtěte morové rány, přízrak Antikrista, středověkou realitu zázraků, evergreen blížícího se konce a posledního soudu; suma sumárum mám pocit, že takový Zikmund Lucemburský by si svou účelnou bezpáteřností, chladnokrevnou rozhodností, kultivovaným projevem {„naseruť jim dříve do rypáků, než ustoupil bych z Vyšehradu“...samozřejmě latinsky} šíří záběru, dlouhodobým strategickým plánováním, vizí skutečně kontinentálního formátu a osobním nasazením dal dnešní úhledné EU k snídani...i když kdo ví, třeba by nějakou sekretářku traumatizoval šilhnutím do rozpustilého živůtku a měl by po ptákách...no a konečně sám Žižka; osudově tragická postava nijak zvlášť prozíravého {vtip nezamýšlen}, zato charizmatického, slovo „více méně“ držícího, odvážného, rázného a okolnostem poplatného násilníka, zloděje a vraha {viz. lifestyle nižší šlechty výše}, jenž chtěl vražděním dalším, tentokrát ovšem hromadným a bohulibým {„zajatce v počtu 85 pak přivedli k Žižkovi, který je rozkázal napěchovat do sakristie farního kostela sv.Jakuba a upálit“} na sklonku života vykoupit svou hříšnou duši...zároveň nelze neustrnout na tím, že jej slepota nejenže nezlomila, ale naopak z něj svým trestně-káravým účinkem udělala ještě odhodlanější nástroj Pánovy vůle) jejíž dobovou ujetost nanejvýš skvěle ilustrující problém tkvěl v otázce, zda je kvůli zajištění si možnosti vůbec usilovat o posmrtnou spásu nutné, krom lidského masa, konzumovat také lidskou krev. Tomu říkám gotika!

A to nezmiňuju esteticky přiléhavý háv, jímž dílo zavila Paseka; jedním slovem rozkoš, tuhle fešandu doma chcete mít, slint. Každým coulem knižní událost loňského roku.

Sanici na zem, tady není o čem, hluboce smekám, pět ***** jak z kříže nosný trám.

26 09.12.2021

Nic z toho co tu píšu nedává moc smysl, ale nebojte, jednou bude, vlastně už to asi smysl dávalo. Channel leklých těl No°5 jinak než vonným asociačním pásmem zpracovat nezvládnu. Hodně divně počmáraná tapeta. Ale tak tapety jsou taky dost divné; dřív si je lidi z nějakého důvodu lepili na zeď; proč? Protože v laboratoři vyvynuli lepidlo na zeď? Jsou zdi domu dospělácké lůno? Proč si za Rudolfa II. muži kladli hlavy na zřasené květiny krejzlíků, nosili těsné legíny a nabírané rukávy? Svět divný byl, bude a normální je jenom teď. Na to dám bombu. Radši dvě. Divná je i tahle knížka a asi dost dobře odráží Vonnegutovy pocity, které v něm vlastně moc ani nejsou, místo nich mu po mozkové pleně běhají pavouci vzpomínek, myšlenek a tak. Cením autorskou upřímnost, takhle to většinou s uměleckou licencí nechodí. Jak vlastně napsat něco o válce, a současně jí neodít v svůdně přiléhavý šat? Nechat nožku v rozparku vidět oko nahrazujícím orgánem ufona? Nedělat příběh? A co rotříštěnost? Roztříštěný byl i bulvár po dešti bonbónů nad Dresdenem, takže jaképak copak. Myslím, že Kurt za válkování kus sebe vypnul a tak teď někde na obláčku kouří Pall Mallky...asi aby našel spínač a ve snaze o změnu ho hodil zpátky. Jenomže to nejde. Může vůbec čuník nejít koridorem? Můžeš mu dát přednášku o jitrnicích, chvíli na tě bude koukat těma svýma smutnýma, blízko u sebe posazenýma očkama a pak půjde dál; sune ho před sebou netečný ledovec dějin. Nejhroznější na Vonnegutově časoletectví je, že už se vše stalo, bylo, nejde odestát, všechno, celý vesmír tu prostě je ve své plnosti, zrození i zániku, vytesaný jak ti prezidenti v reliéfním masívu...alespoň máme jistotu; každý jeden z nás na něm věčně žijeme, jako i věčně hyneme, na věky věků amen. Za mě nejde o protiválečný román, jako spíš o existenciální popis lidského zakoušení osudu.
Kdyby šly dát negativní hvězdy, tak je dám; tohle je fatalisticky bezměsíčná obloha. Mrkněte do ní, třeba jí taky uvidíte. Záhodno by bylo. A jelikož v tmě noci nesvítí krom sýru ani hvězdy, tak je nebudu rozžínat ani já. Dobré to bylo.

PS: Co se zmatků kolem žánrových škatulí týče, jednoduše existenciálně magický realismus.

Rozepisovat se o vrstvách tohohle důlního díla by bylo vzhledem k předchozímu úsilí komentujících uživatelů nadbytečné (jedno svrchované, v zdejší komuně však až podezřele opomíjené ponaučení - bacha, jde o minispoiler - si ale neodpustím; olizovat si, nedejbože mlaskajíc, prsty a následně těmi nechutnými makadly otáčet nic netušící stránky je vskutku hříšně chlípná praktika, hotová bibliofílie; kajte se!) proto se jen optám; Už jste viděli duši? Ne? Já taky ne. Vždy, když jsem otočil list, tak se nezbadatelně přelila na další, ale jedno je jisté; tahle knížka jí má, révou písma ji lapila(?), čtenáři se v rukou vysmívá. Jméno růže je mi především analogem neuchopitelnosti (vzdor zjevnému stranění vědeckému pozitivizmu chovám tucha, že autorovo srdce, pod příkrovem akademické odtažitosti a pýchy, tlouklo pro neopakovatelnou jedinečnost okamžiku, stejně jako se zmítalo mezi marností a nadějí z od-kouzlení bytí...ale možná se pletu a přání je jen otcem zdání; na druhou stranu, i kdybych se mýlil {a ono je to stejně jedno, právě výkladová nejednoznačnost je, spolu s atraktivním zasazením děje, hlavním čtenářským lepem a potažmo vlastně i klihem celku díla} tak ani přísnou optikou Vilémovou nelze brát vědu jakožto nástroj/odpověď konečnou; vždyť žebřík máme po vystoupání zahodit...já bych si ho, i ty před ním, třeba klidně nechal; osobně nějak nefandím mentální chorobě „buď a nebo“, krom toho je paradoxní skutečnost zábavnější; ostatně, umíte si představit větší prázdno, než kdybychom vysvětlili všechno?) pomíjivého. Tedy samotného světa. Nic míň.
Chce se mi smát, výt, slzet, tupě civět, mlčet, nevím, všechno najednou.

5 zacuchaných vánočních žároviček

(RE-EDIT) Vím, že budu, a to ještě v lepším případě, za rozumbradu, co musí zkazit každou legraci, ale když mě teď nějak fakt praštilo do očí, jak chmurným čtením vlastně ve svém jádru Švejk je; vždyť i celá ta „ztracená“, poválečná generace, s Remarquem v čele, ještě něčemu věřila. Na kost cynický Hašek ne, on rezignuje na vše (láska, dobro, smysl...jasně, haha; zas úplně je ale taky zavrhnout nejde, ne? nebo jo?...a to je ono, ta slova jsou pro smích). V jeho vnímání neexistuje, krom bezprostřední, „z ruky do úst“, reality, nic. Přičemž pak marnost takového bytí, coby pískáním ve tmě, přebíjí halasným výsměchem a alkoholem. Nevykládejte si má slova zle; jeho trefný humor má co říct, jen mě zpětně zaskočilo, jak je ve své okázalé bodrosti zároveň...bezútěšný; můžete namítnout, že je to právě humor a smích, co skýtá útěchu, ale věřte mi, že bez víry (v nejširším smyslu slova) i ten časem zhořkne v ústech...jako jasně, furt lepší, než brečet, ale dlouhodobým „řešením“ není (a i když chovám filmovou sérii s Rudolfem Hrušínským v úctě, tak mám pocit, že celkové vyznění své předlohy posunula, hlavně hudbou a jakýmsi, vším prostupujícím, optimismem lehce jinam)
Možná i v tomhle smyslu jsou Haškovy Osudy opravdu velkým dílem, neboť ve svém (bezděčném?) proroctví odráží hlubší skutečnost (vnitřní společenské proměny) než by se na první pohled mohlo zdát. Jen si nejsem jist, zda o tom chci do třetice číst všechny čtyři díly, jejichž kvalita je, marná sláva, sestupná.

4 trochu posmutnělé ****

PS: ááh, zas víra bez smíchu je jak racek bez křiku nad, na pláži vyvalenou, hostinou ze zdechlé velryby, zkrátka pojde hlady :) Šmarjájosefe, kam jsem se to dostal...

25 06.04.2021

Drsný předobraz „Starých řeckých (+něco římských) bájí a pověstí“. (už se nemůžu dočkat, až nově projde uchem jehly ideové policie a po přeškrtání z něj, v rámci honu za co pokud možno nejsterilnější vyvážeností, zbudou jen spojky a citoslovce...hmm, a když už jsem nakousl jazyk, tak sice dost dobře nemohu posoudit kvality slovní hry originálu, co ale mohu, je říct, že se na tuto hru, je-li jaká, neomezuje, neboť i skrz tak násilnou konverzi, jakou v sobě přebásnění {zde se jej zhostil Ivan Bureš} vždy nevyhnutelně nese, prozařuje Ovidiova pečlivá volba významů; dvěma třemi slovy ostře nasvítí scénu i s její náladou a švenkuje dál) Zároveň jde o poměrně základní pramen; o ucelenějším a řekněme stále ještě „dobovém“ (ve smyslu od lidí, kterým byly tyto mýty živými kulisami dní; mýtus jim byl tkanivem samotného světa, svět byl pointou mýtu!) souhrnu antické mytologie nevím.

Jinak je fascinující, jak přijetí předpokladu změny, coby nejzákladnějšího a ustanovujícího principu, ve svém důsledku hranice různosti stírá; vše co je, už bylo, nebo bude vším jiným; bohem, vzduchem, světlem, trusem, kamenem...v časovém plánu věčnosti má každé „zrnko“ rovnocennou potenci a váhu (i v souvislosti s „osvíceneckým“ vyzněním závěrečné knihy IV. mám dojem, že se snaha o legitimizaci téhle myšlenky stala Ovidiovi hlavní pohnutkou prosévání mýtů; v „náboženské“ tradici hledal opakující se motiv proměn) To jen my, lnoucí k pomlčce mezi letopočty na náhrobcích, jsme ve svém úzkém výzoru schopni něčím pohrdat a obdobně i něco uctívat, aniž bychom tušili, že tak ve věčnosti činíme sami na sobě. Vše je doslova jedno; až příště uzříte (třeba při holení) dementa, tak si uvědomte, že je vaší součástí a buďte vlídní...

Krom takto obecného (možná ještě jeden postřeh; zdejší božstva nevidí do lidských srdcí; vyžadují důkazy, chystají zkoušky) v sobě většina proměn nese velmi konkrétní zjevení (Athéna byla zrzka:) a snad i kvůli nim, mimo kvalitu slovně-obsažnou, jsem necítil potřebu „mít dočteno“, naopak jsem si každý příběh v klidu zažil a vstřebal (o to se mi starala minihra, jejíž cíl spočíval v smrštění jednotlivých příběhů na banální „rčení“; podnětná, k zastavení nutící praktika s leckdy překvapivými, místy i vtipnými výstupy, kupříkladu hned Stvoření světa dopadlo jako „ukliď si“ {komplet seznam v recenzích}...což ovšem neznamená, že by jim jakákoli jemnější nuance chyběla; re-read rozhodně bude a už teď jsem zvědav, jakými vrstvami mě osloví) nechal doznít a dle chuti otočil list. Vzdor dosti znepokojivému ladění jde o...důvěrnou četbu, všechno „tak nějak“ znáte; je to černohumorné, ale nejde nevidět styčnost mýtických námětů (pohromy, války, vraždy, mučení, znásilnění, lži, podvody, vášně, milostné pletky...) a bulváru, který dnes dost možná supluje významou část role mýtů tím, že skrz své médium nechává (ve snaze o sebereplikaci) bezděčně promlouvat nejnižší společné jmenovatele, obnažuje základní vzory, stejně jako i vymezuje okruhy přípustnosti, vynáší soudy a trestá.

Nutno ovšem dodat, že „morálka“ Proměn je od té naší poněkud vzdálena; vycítila to asi i paní Paříková, která se tklivým epilogem (za vše vypíchnu triumf „lásky, jež vše přemůže“) snažila dát Proměnám náplast, přičemž jakoby vůbec nerespektovala, že láskou je zde míněna takřka výhradně touha, pudová přitažlivost. Nejde mi o nějaké pohoršené moralizování (koneckonců „chtíč života vše přemůže“ ničím plytkým není) spíš chci naznačit, že Proměny jsou jinde a že tu cítím autorskou snahu o jejich ne úplně citlivé napasování do současného, novozákonně(?) mentálního světa...a to jak v doslovu, tak v Burešově překladu primárního textu; slovo „amor“, jenž sice navykle ztotožňujeme s láskou, zde má spíš blíže k významům, jež ve mě evokují slovní konotace Erós a Kupido. V rámci jinakosti bych také mohl poukázat na absenci konceptu osobního svědomí a tomu odpovídající posun významu „viny“, která zde spíše nabývá formy vnějšího trestu...(eh, není to ani úplně takhle; ono je těžké najít správná slova, když je jejich význam zastřen a změněn kontextem současným) Obecně vzato chci říct, že oním „tak nějak známým“ jsou pohnutky. Zacházení s nimi, přístup k nim je jiný...dravější, přímočařejší...pravdivější? Tady si nikdo servítky nebere. Pro bohy platí; Co chceš si vem, slabost je chyba - vydařená lest, konexe a hrubá síla, svrchovaně spravedlivá. Pro lidi to samé + ne*er bohy.

Ale ohrádku morálky směle překročme; Proměny jsou archetypem slapově mocně působící symboliky (pod jejímž probuzeným vlivem se mi začly zdát dost divoké sny) a jakmile po dvou třech doušcích přijmete jejich rytmus, ústa z misky dlaní jen tak neodtrhnete (resp. mě se do nich nikdy vyloženě „hurá“ nechtělo, ale pak jsme vždy seznal, že mě sytí) Pomyslnou třešínkou je kumulativní efekt jednotlivých textů, kdy se dlouho zdá, že vás tyto „jen“ chtějí obeznámit se vší tvářností krutosti (což by i jen samo o sobě nebylo bez užitku; je vždy útěšné mít v neštěstí příklad jiných družný) aby vás ve svém celku tiše zpravily o tvrdé a nevyzpytatelné křivolakosti bytí, jež je jeho jedinou jistotou. Nechval, ni nehaň dne před večerem...a raděj ani pak.

Téhle knížce dejte klid a čas, respektujte jí a ona se vám odmění.

5 (žel{vo)(sa}{lama}n{dr)ozd}ích *****

PS: Úroveň detailu tohohle Metamorfózami inspirovaného sousoší je dechberoucí https://de.wikipedia.org/wiki/Apollo_und_Daphne ...po polknutí prvotního dávícího reflexu jsem nakonec přišel na chuť i Picassovu zdánlivě odbytému, avšak princip zaměnitelnosti tvaru pěkně ztělesňujícímu vyjádření (viz. edice Odeon)...jinak mnou vlastněné, ilustrací prosté a graficky důstojné řešení obydlí Proměn (čistě černý textilní potah s jednoduchým, zlatě vlisovaným nápisem na čele a hřbetě + supr font uvnitř) od Avataru má pihu na kráse; obsáhlý abecední seznam (s charakteristikou účinkujících) je opatřen neadekvátním systémem odkazů :(

24 29.04.2022

Pětici ušlechtilých duší v koši zavane osud na tajuplný ostrov, kde zažívají rozličná dobružství a budují komunismus. Zpětně by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby s nima v košíku přilítla i ženská. Nejspíš by se všichni v smršti zášti navzájem pobili. Takhle naopak každý přiloží ruku k dílu a kdyby jim nakonec pod nohama z Verneova rozmaru nebouchla sopka, tak její tajuplnou sílu jistě spoutají v prospěch varny jakostních vosků na knír.
Achjo, v 19. století už se dávno psalo jak víno a bůh ví, že si Ostrov po literární stránce víc jak ty tři nezaslouží. Jenomže to nejde.

5 nostalgicky milých, mile naivních *****

24 28.10.2018