JFK117 komentáře u knih
Čtení ve mně nevzbudilo důvěru, prostě jsem hlavní hrdince ten strašný strach nevěřila a konec mě utvrdil v mém pocitu. Ten, kdo zradil má větší obavy, než ten, kdo čeká s láskou a nadějí. Kniha se mi během četby nezvratně rozložila na jednotlivé listy, tak jsem byla poslední, kdo tenhle výtisk četl.
Znám se, nemám předsudky, každý na světě má nějaký úkol, nikdo tu není jen náhodou. Náhoda přeci neexistuje. Tak proč mi nějaká Němka, která sleduje vlky v Americe píše na křídovém papíru nějaká moudra...a proč zrovna o vlcích, moudrá jsou přeci všechna zvířata... Aha, tak mám předsudky a mám se co učit. Moudrost vlků jako obraz moudré přírody. Děkuji a slibuji, budu na sobě pracovat.
Poprvé, co píši hodnoceni, jsem si přečetla komentáře ostatních,ale psaní mi to neulehčilo. Také jsem se při čtení knihy ztrácela v postavách, některé pasáže byly nezaživné atd... Ale obecná pravda, že vše je v lidech, je tu moc dobře vykreslena. A odlišnost se neodpouští.
Blízký pro mě představuje něco známého, příjemného. Vůbec to ale neplatí o Blízkém východě. Tolik zla, nenávisti a příkoří na obou stranách. Kniha končí lehce optimisticky - spolupráce nepřátel je možná. Přesto bych spíš sázela na mandlovnik jako jediné jistotě v rozbouřené zemi.
Indianka 20.století. Dobrodružství, moudrost, humor. Stálé propojení člověka s přírodou. Občas jsem se při čtení ztrácela (proto jen 4*),ale nechám si ji. Možná jsem jen moc chvátala a šla po ději, příště budu pozornejší.
"... Člověk zamíří na Měsíc, aby tam něco našel. Aby učinil objev. Aby uvnitř sebe nalezl člověka. Ne, tak to není, jediný člověk uvnitř tebe je ten, kterého tam vložíš..."
"Dvacet šest koní říká, že každý máme něco, čeho se chceme zbavit, a já bych řekl, že někdy jsme to v prvý řadě my sami..."
Ještě poděkování panu Robertu Křesťanovi za pěkný překlad
Měla jsem čas knihu hodnotit až nějaký čas po přečtení. Zjistila jsem, že si vlastně nepamatuji o čem byla a vlastně ani jak se jmenovala. Jedna z mnoho, na které se zapomene snadno, ale dá se u ní "vypnout" a neřešit jen své každodenní starosti.
Myslela jsem, že na knihu nebudu mít sílu, ale nemohla jsem přestal číst. Některé stránky jsem četla znovu, spoustu myšlenek se mi snad podaří zapamatovat.
"Síla věcí je známá :zhmotňuje se v nich život, je v nich přítomnější než v kterémkoli okamžiku."
"Když odejde někdo, kdo nám je drahý, platíme palčivými výčitkami svědomí fakt, že jsme ho přežili."
"Všichni lidé jsou smrtelní, ale pro každého člověka je jeho smrt neštěstím...."
Podrobně zpracovaná historie budov i lidí, kteří byli se zámkem spojeni. Vznik knihy, asi jako každé, která chce jít do hloubky tématu, byl jistě spojen s velkým úsilím a nadšením autorů. Je zde nepřeberné množství údajů od 14.století do dramatického období konce 2.světové války. V osudech jedné obce se odrážejí dějiny celé země.
Silný prožitek neudělá z člověka spisovatele, zajímavý příběh neudělá z knihy bestseller.
Asi na knížku brzy zapomenu, ale četla se dobře. Myslím, že všem, kromě hlavní hrdinky, byly vztahy jasné po první třetině, přesto mě styl a jazyk vyprávění nenudil.
Přátelství a láska, zdrada a nenávist v malých proměnách problém každého člověka.
.... Vůbec nevím, kde se mám dozvědět o stavbě a realizaci vesmírných dálnic.... Jsem z toho v megastresu... Ale třeba bude kopie Země lepší než je ta, co znám.
Už dlouho se mi nestalo, abych se u knihy smála nahlas. Posílám pozdrav a dík do galaxie.
Přistoupila jsem na pohádkovou atmosféru, duchy a nadpřirozeno. Hledání sama sebe, umět něco pro sebe najít i v beznadějných situacích. Nehledat jen smysl, ale i řešení a východisko.
"Oči ostatních jsou naše vězení ;jejich myšlenky naše klece."
Blogy na blog, fejetony do novin a beletrii do knih. Některé formy psaní v tištěné podobě prostě nefungují.
Čtivě psaná kniha, v které dobro nezvítězí. Obžaloba systému, který umožňuje lotrům nejen zlo páchat, ale i v něm pokračovat.
Moje hvězdičky jsou pro knihu až v druhé řadě. Hlavně je posílám Laponcům, jejich sobům, norské přírodě a zdravému rozumu. Snad to vše má ještě šanci.
Česká naštvanost a podrážděnost se v cizině změní na vynalézavost a touhu po dobrodružství. Vše psáno úžasnou nespisovnou češtinou. Dobrá kniha k letní pohodě. A... "Vůl z vlastní vůle by se to mohlo jmenovat."
"Krása," komentoval to kysele Oskar. "... a já dávám za 3.
Nějak jsem se ztratila v příběhu i čase. Ke konci knihy jsem zjistila, že mě osud pánů Nečase ani Zpovědnice vlastně nezajímá.
"... ale i kdybych dokázala ta slova vyslovit, nikdy bych je neřekla." Někdy mám pocit, že o válce už bylo vše napsáno, ale... stále je o čem a dokonce jinak. Líbila se mi každá věta, těšila se na další kapitolu.
První část knihy má určitou historickou a místopisnou hodnotu. Druhá se velmi tendenčně věnuje osvobození, oslavuje Rudou armádu a dehonestuje americkou. Jsem knihovnice, takže ji hned z knižního fondu odepisuji. Sbohem.