jelad komentáře u knih

Spojené státy počátku dvacátého století jako novověký Babylón pohlcující všechny lidské rasy, individuality, sociální statusy a kořeny. Svět, o němž se Sigmund Freud vyjadřuje jako o kolosálním omylu. Mlýnek na maso, kolébka i hrob. Zoufalí anarchisti, komunisti a feministky se snaží otřást masami a jejich potřebami, které vytvořil kapitalismus, vůči novému principu bytí a jeho mechanismům jsou ale příliš malí a bezvýznamní. Majetní Američané znásilňují kulturu Evropy, když se ji pokouší vtlačit do místa bez minulosti. Děti chodí na dvanáctihodinové směny do továren, zatímco jejich rodiče umírají na „nemoci chudých a nízkých“, ženské tělo se stává komoditou. A to všechno v divokém rytmu Ragtimu, v němž Doctorow čtenáře bez milosti bičuje svým úderným a nekompromisním jazykem.
„Na každém povyražení musely být davy lidí. Vlaky, parníky a tramvaje je všechny převážely z místa na místo. Takový byl styl doby, tak se žilo. Ženy byly statnější. S bílými paraplíčky navštěvovaly marínu. V létě byli všichni v bílém. Tenisové rakety byly těžké, s vejčitými rámy. Při zmínce o sexu se omdlévalo. Nebyli přistěhovalci. Nebyli černoši. V neděli po obědě odešli Otec s Matkou nahoru a zavřeli za sebou dveře ložnice.“
„Ročně bylo zlynčováno na sto černochů. Ročně zaživa uhořelo na sto horníků. Ročně bylo zmrzačeno na sto dětí. Na všechno snad byly normy. I hlady se snad umíralo podle norem.“

3 27.07.2017

“Kalábrijští prokurátoři odhalili ndranghetu coby nejmocnější a nejnebezpečnější mafii na světě, ať už její moc posuzovali podle ročních výdělků v hodnotě stovek miliard eur, podle vlivu na nelegálních světových trzích s narkotiky a zbraněmi, podle míry politické korupce od Melbourne po Montreal, nebo dokonce podle způsobu, jakým rozvracela finanční trhy a suverenitu států po celém světě."

Členové ndranghety byli přesvědčení, že jsou natolik mocní na to, aby je kdokoli mohl napadnout nebo jejich velikost jakkoli ohrozit. Ndrangheta byla prakticky nepostradatelná pro hladké fungování světové ekonomiky, zničila Kalábrii a podkopala italský stát - a přitom zkorumpovala velkou část planety. Její členy a bossy by nikdy ani nenapadlo, že organizaci v jeden čas rozloží několik žen - jejich manželek a matek jejich vlastních dětí.
Přestože prokurátoři během několika let na základě výpovědí ndranghetských matek pozavírali desítky mafiánů do italských žalářů, největší škody už napravit mnohdy nedokázali. Svědkyně, mafiánské manželky a matky, byly vražděny a jejich děti končily emočně zakrnělé, vystavené děsům a nočním můrám, podobně jako veteráni vietnamské války.

“Hlavními oběťmi ndranghety jsou její vlastní děti."

2 30.03.2024

Kromě toho, že Hanus skrze nově objevené policejní dokumenty detailně rekonstruuje příběh vraždy medičky Ludmily Cervanové, poukazuje na masivní mediální masáž, jejímž následkem bylo vytvoření obětí z pravděpodobných (a dle Hanusovy knihy) zřejmě pravých pachatelů tohoto zločinu. Dokument Kauza Cervanová, který před lety zaznamenal obrovský zájem veřejnosti a boom, se optikou nových důkazů, ale především prostřednictvím rozhovorů s aktéry příběhu mění na PR vrahů a jejich rodin. Nejobdivuhodnější na tom všem je, že sám autor prolomil své vlastní přesvědčení, když byl v minulosti jedním z těch, který se stavěl na jejich stranu. Ďábělský stroj médií a novinářů - to je kauza Cervanová.

2 07.02.2020

Jaké sny zjevují se po smrti? Ptal se zřejmě Hamlet a ptal se Leonard Peacock. Středoškolák, který vyráží na (sebe)destruktivní pouť, jež má za cíl vymazat ponížení, trauma, zradu. Ta vendeta prodchnutá myšlenkami o smrti a sebevraždě je hamletovskou značkou - umocněno tím, že nejoblíbenější knihou hlavní postavy je právě Hamlet. Leonard měl pocity a la Anne Frank („nikdo mě nevidí, nikdo mi nerozumí“) – není ale vidět snahu o porozumění ostatním. Ten zdůrazňovaný pocit nedoceněnosti je otravný, svým způsobem trochu elitářský – na druhou stranu jde možná o autorovo zdůraznění absolutní nenávisti k „cizímu“ světu, která postupně graduje k vražedné střelbě.
Psychologie dopisů budoucnosti je nicméně zajímavá, jímavá – ve chvíli, kdy je jasně řečeno, se jedná o Leonardovu fantazii a ne o paralelní vesmír, je o to dojemnější. Přátelství s učitelem holokaustu zapadá do příběhu, zvlášť v tom smyslu, že je naplněno řadou pochybností a místy je přemýšlení o něm zahanbující – což přesně koresponduje s věkem vypravěče. Zmatenost a trapnost tam ale není až v takové míře, Leonard je téměř hotová osobnost, s vyzrálými hodnotami, přestože zrovna přemýšlí nad tím, že prostřelí hlavu nejlepšímu příteli. Tím to trochu ztrácí na autenticitě – na rozdíl třeba od Ten, kdo stojí v koutě nebo Kdo chytá v žitě.

„Bojím se (…), že se zatváří znechuceně a já pochopím, že my dva nemůžeme mít nic společného a celou dobu jsem si něco nalhával.
Myslím, že to by mě zabilo.“

2 25.08.2019

Ošetřovatel z Domova pro mentálně postižené - bratr houbař - najde v lese divotvorné houbičky, s jejichž konzumací vždycky zapomene na reálný svět. Plaví se po rudém moři s barevnými jednorožci a zapomíná na bídu světa, kterou každodenně pozoruje v novinách. Spolu s ním si houbičky dopřává i František S., samozvaný vtělený Ježíš Kristus. Zkušenost mentálně nepřítomného mladíka od běžného žití odstaveného kvůli zápalu mozkových blan se ale od té houbařovy značně liší. Zatímco houbař uniká, František se vrací - houbičky jej „dělají normálním“. Avizovaný „problém“ přichází ve chvíli, kdy si František začíná uvědomovat, že „normální“ není známkou té nejlepší a nejvhodnější cesty a že „pozemský“ svět je místem, kam se už přece jenom nedokáže natrvalo vrátit.

„Ležel jsem ve srubu a poslouchal jejich hlasy. A smál jsem se. Nedaleko mě se jistě smál i on. Můj Ježíš Kristus po zápalu mozkových blan. Můj František.“

2 21.06.2018

Tom Sherbourne, jehož svět se rozložil na bojištích První světové války - stejně jako jeho podstata nadobro zmizelá kdesi na západní frontě, utíká na opuštěný ostrov Janus v Atlantiku, aby ho nedostihly běsy z války, která je ve dvacátých letech minulého století stále citlivým a diskutovaným tématem každodenního žití. Ženy pořád čekají na své muže a syny, přestože ti se už dávno stali obětí Yperitu nebo granátů, „šťastným“ navrátilcům strach nedovolí vyjít ani před dům, „normalitu“ klidu a bezpečí už nikdy nepochopí a nepocítí. Přestože autorka příběh staví na pevných a poutavých základech, text je v určitých polohách povrchní, čtenáři se nedaří dostat k postavám, jejichž charakter je načrtnutý jen v hrubých rysech, prostřednictvím plochých dialogů a prvoplánových charakteristik. Hlavní postava - Tom Sherbourne - musí dalším postavám příběhu neustále předhazovat to, jaké utrpení zažil na západní frontě - nepřímo by čtenář jeho „trauma“ nepoznal. Tímto se jeho postava stává zčásti afektovanou a patetickou. Jednotlivé epizody, které měly působit dramaticky a tragicky, jsou jaksi bezemoční, nedojemné a chladné. Světlo mezi oceány uchvacuje spíše prostředím majáku, surovostí krajiny a představami, které „kulisy“ ve čtenáři vyvolávají - než samotnou dějovou linkou. Ta se utopila v obklopujícím oceánu patosu a novodobého literárního klišé.

„Nejkrutější bylo říkat mužům šťastlivci jen proto, že se vůbec vrátili domů, zpátky k dětem naparáděným při slavnostním přivítání, ke psovi se stuhou přivázanou na obojku, aby se taky mohl té slávy zúčastnit. Právě pes si obvykle jako první všiml, že se něco děje. Pán nepostrádal jen oko nebo nohu, ale celý byl jaksi nepřítomný, stále pohřešovaný v boji, i když se jeho tělo nikdy neztratilo.“

2 30.01.2018

„Jack“ (JFK) Kennedy si po vpádu nacistů do Polska poznamenává, že by bylo lepší tuhle zemi obětovat, a udržet tak mír. Zatímco v Anglii tento mladík prohání dámy z vyšší společnosti (jeho heslo: šup sem, šup tam, můžete jít, dámo), dokončuje diplomovou práci na téma politika appeasementu, kterou se křižovali Chamberlain s Daladierem, když už předtím Německu obětovali Sudety, potom celé Československo, Rakousko a kus Litvy. Jeho otec, americký velvyslanec v Anglii - cílevědomý zbohatlík, jenž by se zřejmě stal prezidentem namísto JFK, kdyby nezahynul po pádu letadla, milenec Marlene Dietrich, taky nenávidí židy, jenom nechápe, proč kolem toho musejí dělat Němci takový povyk. Námořní kapitán Gustav Schröder křižuje s téměř tisícovkou židovských uprchlíků střídavě pobřeží Kuby, Ameriky a Evropy a čeká na to, která země přijme „jeho židy“, aby se nemuseli vrátit do německého plynu. Žádná z velmocí ale židy nechce.
Goebbels natáčí propagandistické filmy o „židovském plemeni“ v Lodži, pozdějším ghettu, ze kterého nechají deportovat a usmrtit v plynových komorách na 200 tisíc jeho nucených obyvatel. Hitler začíná osnovat plán vyvraždění lidí „nehodných žití“ - těch, kteří by mohli hanobit rasu, ačkoliv jsou sami Němci. Postižení, nevyléčitelně nemocní, dlouhodobě věznění "kriminální živly" čekají na svou injekci smrti, později plynovou komoru. V Paříži se odehrává poslední veřejná poprava gilotinou, zatímco v Německu pálí „zvrhlé“ umění a „pokleslou“ literaturu.
To je léto a podzim 1939.
Kusé informace z učebnic dějepisu všech základních škol o tom, že 1. září 1939 bylo armádou Třetí říše napadeno Polsko, čímž začala Druhá světová válka, je v Biermannově podání apokalyptickým vyvrcholením jak enormně napjaté atmosféry tehdejších letních dnů, tak celé, historickými perličkami a zajímavosti poslepované, knihy. Den po dni se autor přibližuje vypuknutí nejničivějšího válečného konfliktu v dějinách lidstva, přičemž skrze velmi osobní deníkové zápisy tehdejších klíčových diplomatů světových mocností vystupuje úděl nevyhnutelnosti „druhé velké“ války, které však většina z „vyjednávačů“ chtěla zabránit za každou (někdy až amorální) cenu. Stejně jak v „1913. Léto jednoho století“ tak i zde člověk žasne nad tím, jak události dál „šlapaly“ nezadržitelným tempem, zcela jasně - bez odbočky - k jednomu cíli, přičemž svět jen tupě nepřihlížel, nezastavil se, nebyl ochromen, ale dál se vyvíjel všemi možnými směry.


(okupace Československa - 15. březen 1939)
„Německý tlumočník Paul Schmidt později vzpomíná: ‚Hácha a Chvalkovský seděli v křeslech jako zkamenělí, zatímco Hitler mluvil. Jen podle očí se dalo poznat, že to jsou živí lidé. Pro oba to musel být obrovský šok, když se od Hitlera dozvěděli, že nastal konec jejich země.‘“

„Sotva Hácha a Chvalkovský viditelně otřesení opustili pracovnu, vpadne Hitler do vedlejší místnosti k sekretářkám a jásá: ‚Děti moje, ten Hácha podepsal. Tohle je největší den mého života. Dejte mi každá pusinku. Vejdu do dějin jako největší Němec.‘(Podobné vyděračské jednání bude Hitler v budoucnu nazývat ‚háchovštinou‘.)“

(otec JFK o americké nenávisti k Židům)
„Kennedy v důvěrných rozhovorech s německým velvyslancem v Londýně Herbertem von Dirksenem před nějakým časem prohlásil, že většina Američanů, kteří informují o Evropě, má prostě strach z amerických Židů, a proto se neodváží říct o Německu nic pozitivního. ‚Židovská otázka‘ má prý pro německo-americké vztahy skutečně velký význam. Tehdy, v létě roku 1938, pak velvyslanec von Dirksen telegrafoval do Berlína státnímu tajemníkovi na ministerstvu zahraničí toto: ‚Americký velvyslanec je prý toho názoru, ‚že škodlivý není ani tak fakt, že se chceme Židů zbavit, jako spíše celý ten poprask, který kolem tohoto záměru děláme. On sám má údajně pro naši židovskou politiku plné pochopení; pochází totiž z Bostonu, kde jeho golfový klub ani jiné kluby už celých padesát let Židy nepřijímají.‘“


(italský velvyslanec v Německu po zjištění, že Německo chystá válku)
„‘Hitler je velice srdečný.‘ poznamená si hrabě Ciano, ‚ale v rozhodnutí neoblomný. Naše námitky ho ani v nejmenším nedokázaly od tohoto záměru odradit.‘ Své poznámky uzavírá trpkým poznáním: ‚Vracím se do Říma zhnusen Německem, vůdcem, jeho způsobem jednání. Obelhali a podvedli nás. A dnes se nás chystají strhnout do dobrodružství, které jsme nechtěli.“

„Alžírsko je rozděleno na tři francouzské departementy, a Francie, než se promění v bitevní pole, reprezentuje jeden z vůdčích národů Evropy. Ve skutečnosti však tato severoafrická kolonie není součástí demokratické země, je to spíše generály řízený francouzský vojenský distrikt. Žádný Alžířan nemá stejná práva jako Francouz, avšak v případě války, jako již v roce 1914, odtud bude přicházet enormní počet pěšáků, lidský materiál pro palbu na evropských frontách - tehdy byl mezi nimi také otec Alberta Camuse.“

(francouzský pokus „obejít“ Polsko)
„22. srpen, Moskva. Vedoucí francouzského vyjednávacího týmu v Moskvě generál Doumene dostane odpoledne nový příkaz, neboť v důsledku polské tvrdohlavosti došla francouzské vládě - která o nadcházející návštěvě německého ministra zahraničí von Ribbentropa v Moskvě již ví - trpělivost, takže nadále jedná bez dalších dohod s Brity či Poláky. Ještě týž večer navštíví generál Doumenc sovětského ministra obrany maršála Vorošilova, aby mu oznámil, že Francie je připravena uzavřít vojenskou dohodu s tím, že Rudé armádě přísluší právo na průchod Polskem a Rumunskem. Vorošilov se poněkud posměšně ptá, zda může jeho francouzský kolega předložit písemný souhlas Polska, na což francouzský generál odpoví jen vyhýbavě: ‚Vždyť čas letí.‘ Nikoli bez jinotajného humoru sovětský maršál odpovídá: ‚Čas nepochybně letí.‘“

2 22.01.2018

Vraždy s monogramem jsou těžkopádným příběhem slepeným z na sebe našroubovaných jednotlivých epizod, které ve finále mají dát přesně ten výsledek, který si autorka dopředu předsevzala. Agatha Christie se v textu ani nemihla, lehkost jejího stylu - přesto spojená s bezpodmínečnou logikou, důvtip, budování skutečného napětí se autorce nepodařilo napodobit. Konečným výsledkem se napodobenina legendě ani vzdáleně nepřiblížila. Ani Hercul Poirot není tím géniem, na kterého je čtenář christiovských detektivek zvyklý. Hercul Poirot je v první řadě sebevědomý gentleman. Zde však jeho ego hraničilo s nabubřelostí, když například detektiva Scotland Yardu poučuje o tom, že Poirotovy šedé buňky mozkové jsou progresivnější a schopnější než ty detektivovy. Síla příběhu, tedy to, že všechno zlo pochází ze zapadlé vesničky za Londýnem, nefunguje - dávný případ tamního vikáře v některých pasážích nedává smysl - chování postav postrádá logiku a rovněž pouze slouží výslednému efektu.
Pakliže však čtenář není „postihnutý“ symptomem „Poirot“, respektive „Agatha Christie“, Vraždy s monogramem pro něj budou „jen“ lehkým a oddychovým čtením - bez pachuti zklamání.

2 21.01.2018

Na polích zdemolované Bosny, která prožila jeden z nejkrvavějších evropských konfliktů konce dvacátého století, lidé dodnes motykami vykopávají kosti. Lebky svých otců, kusy rukou svých matek a čelisti synů, jejichž ostatky již přes deset let hledají. Každou chvíli někdo narazí na masový hrob - poházené ostatky v jeskyních, ve studnách, na smetištích. Syny poznají podle červených bot nebo figurky Supermana. Jejich kosti jsou obvykle několikrát zpřeráženy, jak je umlátil k smrti kdejaký Srb, který uzvedl lopatu a měl na to žaludek. Protože „právo“ zabít svého Bosňáka měl každý. Bratrovražedná válka z devadesátých let připravila téměř každou muslimku o muže a každé dítě o otce. Co dnes zbylo z mocného Sarajeva, dějiště nejdůležitější události dvacátého století? Ruiny a rozstřílené paneláky, kulky a kameny, stín západu, město duchů.
Přes osm tisíc muslimských mužů v bosenské Srebrenici povraždili jejich bývalí kolegové, učitelé, žáci, pacienti, sousedé a přátelé - za totální nezúčastněnosti nizozemských vojáků. Děti se svých matek ptají na to, jak daleko je to ze Srebrenice k nim domů, aby podlehli naději, že jejich otcové a starší bratři jsou stále ještě na cestě z pekla na zemi.
Tochman, důležitý muž z generace prokletých polských reportérů, skrze soubor krutě odevzdaných reportáží ukazuje, že s koncem války v Bosně a Hercegovině ani zdaleka nepřišlo smíření ani klid. Lidé se bojí o své domovy, protože se strachují, že si je bude nárokovat ten, jehož původní majetek zabrali, matky nemohou pochovat své syny a manžele, protože zmizeli a doslova se po nich slehla zem a protože stále zakopávají o kusy lidí, které jiní vraždili jak krávy na jatkách. Bosna už není k životu, ale k postupnému dovymření původních obyvatel, jejichž přeživší potomci se rozprchli do všech koutů světa, aby unikli ze slzavého údolí příbuzných a přátel, kteří dennodenně zakopávají o smrt.

„Na obrazovce vždy naříkají ženy. Muži tam nejsou. Zdejší muži se bojí, že je někdo (oběť, která přežila) pozná a udá prokurátorům Mezinárodního trestního soudu: tady jsou ti, kteří hráli kopanou s muslimskými lebkami, anebo ti, kteří přinucovali muslimské muže k tomu, aby ukousli jiným muslimským mužům varlata.“

„Vězni byli nejdřív zbiti. Bili je strážní, vyšetřovatelé z řad důstojníků, ale i obyčejní lidé z okolí. Na půdu tábora směl vstoupil kdokoliv, kdo byl Srb. Směl si vzít s sebou cokoli těžkého (hůl, tyč, něco kovového, lopatu), vybrat si kteréhokoli muslimského vězně a bít ho. Obyčejní lidé z okolí (rolníci?, řemeslníci?, dělníci?) téhle možnosti využívali; potom se zase vraceli domů.“

„Teď vykopávám zároveň s bramborami ze země kosti. Je to ten můj? Nebo je to můj bratr, který tehdy zrovna přijel o dva dny dřív z Německa na dovolenou? Všude trčí kosti nebo plavou ve studních.
Sousedku zatáhli na půdu. Znali ji z Prijedoru, pracovala v restauraci u Muslima. Znásilnili ji, zabili a šli dál.
Některé, ještě živé, naložili na náklaďáky. Odjížděli neznámo kam. Dnes víme, že do táborů smrti. Tam je mučili. Možná tam trpěl i ten můj. Chtěla bych vědět, jak. Co dělali s jeho tělem?
Znám to tělo nazpaměť, rozeznám ho.“

2 31.12.2017

Šedesátiletý zpuchřelý a vyhořelý penzista Harold Fry se jedné sekundy z miliard biliónů všech svých vteřin na tomto světě rozhodne, že se vydá na cestu. Na pouť, která má zachránit jeho dávnou přítelkyni, jež umírá na rakovinu, která ho má vytáhnout ze stereotypu důchodcovského žití, z rodinné tragédie a manželské nesnášenlivosti. Nástrojem k tomu všemu jsou jeho nohy obuté v jachtařských botách, zdecimované už pouhým dnem chůze. Každým krokem Harold boří své mantinely, zbavuje se strachů a vyrovnává se s minulostí, jejíž odhalení v závěru knihy rezonuje celým příběhem a posouvá ho zase o příčku výš.

2 29.12.2017

Lizucha, „mlsná a vybíravá“, Ukrajinka Lída totálně nasazená v Reichu za Druhé světové války - v knize devadesátiletá stařenka bez minulosti trpící Alzheimerem, který jí pomalu okrádá o poslední segmenty dějin jejího života, jež jí ještě zbyly, který jí vzal veškeré přátele. Lizucha je drsná svým obsahem a zároveň velmi ladná a lehká poetickým stylem, kde se nezapře autorčino nadání pro tvorbu básní. Metafory jsou originální, neokoukané a nenásilně použité („záda posetá fialovými květy“, „lidské jádro vysílající v nesrozumitelných vlnách“). Knize je vyčítán „nedovyprávěný“ příběh hlavní hrdinky - skoky mezi životními etapami, nesouvislost - ta ale skvěle demonstruje Lídinu diagnózu. Z kousíčků paměti, které stařence ještě zbyly, si člověk skládá mozaiku - a je na něm, jak si chybějící částice doplní. O tom je mimo jiné velká literatura, o tom je postmodernismus. Čtenář je skutečným autorem díla.
Čtyři z pěti hvězd proto, že Lídino setkání s Valjou nebylo vyvrcholením knihy, nýbrž jen letmou zmínkou na konci příběhu, Při potenciálu autorčina literárního stylu bylo na místě popsat setkání dvou odvěkých přítelkyň - a ukázat tak, jak tragické je zůstat s celými smutnými a dramatickými dějinami sám, zatímco ten druhý je již nadobro ztratil - odpoutal se od nich.

„Je mi líto, že tak těžké období musíš řešit bez svého drahého Karluši. Moje zlatá, jak máme podobné osudy... Musíme se setkat, budu tě držet za ruku a ty si vzpomeneš, jak jsme v Gross Dubrau poslouchaly hrdličky a těšily se na návrat domů. A jak jsme se tam, Liduško, zamilovaly, viď?“

2 20.11.2017

Netečná, sebestředná, nevnímavá žena už sedmnáct dní nemůže spát - respektive nepotřebuje spát, a tak celé dny a noci čte - bez ohledu na své okolí, bez toho, aby se zajímala o Manžela nebo své Dítě. Postupně se uzavírá do sebe, vybočuje ze stereotypu Stepfordské paničky, aby nastoupila do koloběhu nového - "zakázaného", okolím opovržení hodného. Námět dotýkající se nudné a promarněné existence, ale - jak se ukazuje, nestačí. Murakamiho záměrem zřejmě bylo představit hrdinku - skrze její vlastní styl vyjadřování (ich forma) - jako robota, otroka domácnosti, světa bez cíle a ambic, který díky "spánkové nehodě" prohlédne a začne si uvědomovat sebe sama. Psychologie hlavní postavy, existenciální krize a zvrat je všeříkající. Nic nezůstává ukryto. Murakami se nejspíš bojí, že čtenář nepochopí všechno tak, jak zamýšlel, proto mu nenechá žádný prostor a neustále filosofuje o všem a o ničem. Stránky navíc vyplňuje otřepanými slovními spojeními, výrazovými kýči a jazykovou neoriginalitou (spal jako dřevo, lapat po dechu, nevím kudy kam, nakrásně). Snaha o hloubku nakonec vyústila v plytkost - děje, hlavní hrdinky i jazyka. Za fasádou vytvořenou z "povyku pro Murakamiho" nezůstalo skoro nic.

2 02.08.2017

Navzdory jiným Zusakovým knihám, kde autor dokáže své místy příliš květnaté metafory držet na uzdě, se mu to v tomto případě nedaří. Tam, kde byla například ve Zlodějce knih síla, je teď slabina. Možná je to způsobeno i tématem příběhu, jakýmsi hledáním lásky, které se ale mění v přeslazené výlevy začínajícího spisovatele a autorova alter ega - Camerona z Wolfovic smečky. Patos formy nicméně nic nemění na tom, že se i ve třetím a zároveň posledním díle o rodině Wolfů, daří interpretovat chlapecké dospívání v jiném světle, než se o to pokouší jiná populární teenage literatura. Cameron s Rubenem jsou i nadále rváči v ulicích, především ale v sobě sama, když se snaží najít budoucí smysl svého začínajícího života.

1 13.05.2018

Král příběhů Martin vydoluje nadčasový fantasy/sci-fi horor ze všeho - i z odtučňovacího tábora. Opičí kúra pro tlustoprdy je šílenstvím, které končí spásnou sebevraždou a zároveň zavražděním monstra, které sedělo na vitalitě „hubnoucího“ člověka jako žába na pramenu. Jehláci jsou novodobými saniťáky a doktory z přelomu 19. a 20. století, kteří kšeftovali s mrtvolami a s lidmi, kteří se pod jejich taktovkou neživými stát měli. Pro vědecké účely. Zatímco téma mrtváků - tedy neživých, které mimosmyslově pohání živí - ať už jako otroky pro práci nebo zábavu v podobě sexuálních „panen“ nebo nebojácných gladiátorů, bylo již zpracováno v Martinově sbírce povídek Píseň pro Lyu a Martin na nápad volně navazuje, kosmická loď Netopýr jenom zlehka olizuje Martinovy jiné texty. Všemi povídkami ale znějí, jak tomu nasvědčuje titul knihy, písně mrtvých, které vyluzují ať zlé energie, dokonale šlapající stroje v lidské podobě nebo pomstychtiví duchové.

1 01.04.2018

Když Boris Jelcin s Vladimirem Putinem prskali na Čečensko napalm a fosfor, dovolili vraždění mužů, znásilňování žen a mrzačení dětí, bylo ticho. Zmínky o válce v Čečensku letmo prolétaly západním světem - bez většího zájmu, soucitu nebo empatie evropské veřejnosti i mocných politiků. Ruské vyhlazování jednoho drobného kavkazského etnika v devadesátých letech dvacátého století nezahýbalo téměř nikým, ačkoli se odehrávalo, ať už za Jelcina nebo Putina, neskrytě a chladnokrevně. Brežná skrze soubor reportáží a esejí odhaluje celosvětové politické pokrytectví, jehož představení si potřásali rukou s ruskými oligarchy, namísto toho, aby vyšetřovali válečné zločiny proti lidskosti. Drama Čečny rovněž dokazuje sílu médií, kdy totální absence novinářů, kteří by převyprávěli odehrávající se hrůzy na stránkách celosvětového tisku, dopomohla k povětšinou nulové sounáležitosti lidí s oběťmi. Nikým neviděné, nikým nepolitované a nikým nepochopené vlčice z Čečny se proto musely servat o svůj život a život svých dětí samy, bez mužů, které rozsekaly ruské sekery, bez těch, kteří „zmizeli“ a už se nikdy neobjevili, bez mužů, kteří byli nahnáni do koncentračních táborů, z nichž se už nikdy nevrátili. Síla těchto žen, která je pro člověka nepochopitelná, absolutní smíření se smrtí, bez kterého by jinak nastoupilo šílenství, je současně děsivé i obdivuhodné.
Vznik teroristických buněk a radikalizace některých frakcí, sebevražední atentátníci a zoufalci, pak jen vytvořili záminku k totálnímu pokoření země, nechtíc vybudovali, v tomto momentě právě skrze média, obraz divochů a nevděčníků, kterým je třeba vládnout metodou biče, nikoli cukru. Metodou, kterou bývalý boxer a Putinův miláček Ramzan Kadyrov, vládne skvěle a praktikuje ji dodnes.

„Když myslím na Čečenky, vidím před sebou siluety silných žen, jak naproti polednímu slunci vynášejí ze dvora smrt. Za nimi se táhne její zápach. A slyším čečenský ženský sbor, žalozpěv.“

„Navštívili jsme jednu rodina, která obývá jediný pokoj. Nedostatek prostoru není vzhledem k tomu, že bylo zničeno tolik domů, ničím výjimečným. Co je však na této rodině nejhorší, je její psychický stav. Tři neplnoletí synové jsou očividně narušení od té doby, co se před sedmi lety museli dívat na to, jak ruští vojáci rozsekali sekerou jejich otce a pod nohy jim házeli kousky toho, co z něho zůstalo.“

1 29.12.2017

Jako ztrouchnivělé dřevo prolezlé červy a roztoči, rozpadající se a mizející, tak naivní dětství narušené červy pudovosti a animální přitažlivosti, se sype a pomalu se rozpouští v energii mladické odhodlanosti a umanutosti. Herman Hesse je bezesporu bravurní vypravěč a odborník na jinotaje, což dokazuje i v novele Červnec. V kouzelné a proměnlivé krajině staletých stromů a neumírajícího umění se během pár dní transformuje charakter hlavního hrdiny, mladíčka Paula, který se následkem okouzlení stává na jedné straně romantickým milovníkem a svůdníkem, na té druhé hrubiánem a ignorantem. Střet dětství s vyzrálou a krásnou dospělostí s sebou přináší rozčarování i okouzlení, sílu i slabost. Hesse v textu ukazuje, jak se boří vnitřní svět chlapce a na jeho místě vzniká něco jiného, dosud neobjeveného a svým způsobem nepředvídatelného.

„Rád by věděl, je-li slečna Thusnelda skutečně krásná, opravdu krásná.“

1 13.12.2017

Chlapec na dřevěné bedně - to je další částice do ohromného a přesahujícího příběhu Oscara Schindlera, který za hradbami svého smaltovaného království, s nacistickou páskou na košili, uchránil více než tisícovku Židů před plynovými komorami. Kdekoliv se objeví tato postava, běžný člověk přestává chápat. Nezištnost a neohroženost jeho chování je odzbrojující a razantně vystupuje i ve vyprávění malého polského Žida Leiba Lejzona (autor Leon Leyson). Oscar Schindler pro sebe krade celou knihu, jeho charisma přesahuje stránky textu, to k němu - jako ke spasiteli - směřují všechny tragédie, kterými si klouček od začátku války až do jejího konce prošel. Naděje a východisko se zhmotňuje v jediném muži a jeho seznamu. Oscar jako zachránce se chápe hlavní kladné role, přičemž znovu a zase upozorňuje na pravý význam hrdinství - dělat to nejlepší (ne)možné v těch nejhorších chvílích.

1 13.12.2017

Manželka ithackého krále a důvtipného válečníka Odyssea Penelope očima současné bestsellerové autorky Margareth Atwood. Jak se dalo už dopředu z všeobecně přijímaného a oblíbeného mainstreamu usoudit, jazyk i příběh knihy je stěží průměrný.
Autorka se zaměřila na podle ní dostatečně neodůvodněnou smrt dvanácti služek, které nechal, dle Homéra, Odysseus zavraždit krátce po svém návratu na Ithacu, potom co deset let dobýval Troju a dalších deset roků s přestávkami cestoval domů. Atwood dochází k závěru, že Odysseus vraždou dívek symbolicky přebírá žezlo nad svým panstvím, že vraždí feminismus a matriarchát, který se na Ithace během jeho nepřítomnosti rozvinul. Činem si také definitivně podrobuje samotnou Penelope, jeho ženu, jež na něj tolik let s oddaností čekala, přičemž osnovala léčky, které měly odradit množící se ctitele.
Oproti Atwood je Homér krutý a nesentimentální. Jako současník starověkých válek, které byly těmi nejdrastičtějšími na světě, se neptal a nepídil - protože vražda otroků byla prostě nepodstatná. Král si mohl vraždit koho se mu zachtělo, aniž by se musel ospravedlňovat - bez důvodu, bez příčiny. Homérova drsná tečka za Odysseovou „odyseou“ je smyslem doby, nelidskostí starověku, kde otrok znamenal méně něž kus dobytka. Atwood příběhu přidává sentimentální a naivní nádech dneška, který mu ubírá na krutosti, která ale hlavně ilustruje kolorit dané epochy.
Představení Odyssea jako Toho, který si neustále vymýšlí, přehání a snaží se ze sebe udělat živoucí legendu, tu postrádá význam - Atwood se se zarputilostí snaží říct, že „jde jen o mýtus“. Je ale všeobecně známo, že Illias i Odysseia jsou mýty, je tedy také jasné, že příběhy jsou více či méně (nebo vůbec) na pravdě se zakládajícími báchorkami.
Homérova Penelope je přísná, sebevědomá, přímá a rozumná žena. Penelope Margaret Atwood je mladá poblázněná naivka zajímající se především o to, jestli její sestřenice Helena, Helena Trojská - podle bájí nejkrásnější žena starověkého světa, vypadá starší nežli ona. Tato dimenze ženské povrchnosti a červené knihovny příběhu ubírá ještě víc.
Penelopiáda - to je průměr pro průměr - jazykové klišé nad klišé, čtenář čte bez rozmyslu na jeden zátah - není nad čím přemýšlet.
Atwood je dalším nicneříkajícím, přesto ukecaným výkřikem novodobé literární scény.

1 20.11.2017

Temná komora – to je složité vyprávění o zločinu, vině a kajícnosti Němců, kdysi ústředního národa pod hákovým křížem. V prostředí, jehož realita je silně deformovaná nacistickou ideologií, se rodí hrdinové, kteří by se jindy nezrodili a vznikají mezilidská pouta, která by jindy nevznikla. Jak se Němec, ať už čtyřicátých nebo devadesátých let, vyrovnává s realitou chaosu a degradace základních lidských hodnot, představuje autorka bravurně. Ať už prostřednictvím mrzáka Helmuta, ostudy pokryteckých rodičů, jenž vidí jako jedinou možnost seberealizace udatnost v uniformě německých vojáků, tak skrze výřez osudu mladé Němky Lore, která na konci války sdílí dlouhou cestu za svou rodinou s Židem, přestože byl její otec německým vysoce postaveným důstojníkem, potom zajatý spojeneckým vojskem. Lore nemůže uvěřit v hrůzu, jejíž doklady se po skončení války vynořují, nahé mrtvoly na fotografiích z objevených koncentračních táborů jsou pro ni herci. Naivita a nekritičnost vůči bývalému režimu jsou tichým zabijákem jejího přátelství s mladým mužem, zmíněným Židem, který je s vytetovanou kombinací čísel na zápěstí živoucím dokladem bestiality a věrohodnosti táborů. Nejzásadnější povídkou je odysea učitele Michy za pravdou o jeho dědečkovi, bývalém příslušníkovi SS. Micha se odmítá distancovat od kolektivní viny, jak je to obvyklé u většiny obyvatel poválečného Německa, když se padesát let po válce vydává do Běloruska, aby se dopátral vražd, které tam prarodič podle jeho mínění spáchal. Celou dobu však řeší vnitřní dilema, zdali chce pravdu skutečně vědět, a pokud ano, tak jak s ní následně naložit, aby neublížil všem kolem.
Rozhodně jedna z nejnaléhavějších knih současnosti, která je zrcadlem tohoto tématu.

1 10.10.2017

Přestože Martin ve svém díle popisuje jak vyprahlé postapokalyptické světy, tak vyspělé země budoucnosti a vzdálené dimenze s prapodivnými formami života a nepředstavitelnými pravidly bytí, jsou jeho hrdinové spjati (nad)pozemskou touhou po pochopení smyslu života a po nalezení božského principu, který dává řád vesmíru, respektive jim samým. I zde, na prostoru několika málo stran pro každou povídku, Martin dokazuje, jak bravurním vypravěčem je a co všechno podivného, absurdního i zvráceného dokáže ve své fantazii stvořit. Tohle není další Svět ledu a ohně, a to co se do epiky a žánru textu týče, jde o mozaiku životů a příběhů - propojenou filosofií, psychologií, vírou a především tesklivým nenaplněním vlastní existence. Smutná atmosféra absolutního osamocení, pocitu jediné racionality v univerzu se střídá se zevšedněním po vyzrazení tajemství, s nutkavostí přikládat veškerým jevům smysl, což vede k destrukci individuálního poznání a subjektivní pravdy. Přičemž Martin se na každém centimetru popsané strany neslyšně ptá - je pokrok ve vědě a dobývání světů synonymem pro mentální a mravní progres člověka - dostáváme se tak k jádru, nebo se od něj vzdalujeme?

1 01.08.2017