Jako bys jedla kámen

1 26. listopadu

Emotivní popis genocidy v Bosně s řadou osobních svědectví. Obava z válečných hrůz a s nimi související strach o holý život se nás pořád ještě týkají, nemusí jít jen o vzdálenou minulost nebo místa v jiných částech světa. Soubor velmi autentických reportáží, které vznikly bezprostředně po ukončení bojů před téměř třemi dekádami.

1 26. září

Před četbou doporučuji Urbanovu reportážní mozaiku Všem sráčům navzdory. Jako bys jedla kámen jde víc pod povrch. Srebrenicu zná celý svět, Potočari a Sokolac už moc ne. Ale právě v těch malých vesničkách, mimo dohled televizních kamer a vojáků OSN, se možná děly ještě větší hrůzy.

1 15. července

Chvilkové a bolestné soužití s lidmi, jejichž region je od vzniku nástupnických států po rozpadu Osmanské říše a neúspěších v Sèvres jeden z nejkomplikovanějších území minimálně v Evropě. Kolik z nás každoročně přijíždí k istrijským plážím s pouhopouhou matnou vzpomínkou na průšvih jménem "humanitární bombardování"... Kolik z těch poněkud více erudovaných jednoduše odsoudí Srby, či naopak bosenské muslimy de facto mávnutím rukou, neboť ideální řešení v podstatě neexistuje? Předkládaná brožura čtenáři nenabízí žádná řešení, nepodává jednoznačně naservírovaný názor; zkrátka popisuje fatálnost a hrůzu PO daytonských dohodách, kdy už většina novinářů pro nedostatek "přitažlivého" napětí dávno odjela...

Je třeba mluvit a psát o hrůzách minulosti, aby se jim dalo v budoucnu předejít. Obzvlášť když se jedná o novodobou genocidu situovanou relativně blízko nám, o které se moc neví a raději mlčí. Země, v jejíchž kořenech proudí smutek nad ztrátou svých nejmilejších a nejmenších člověka bolí, ale nejvíce frustrující je vždy fakt, že jak i sami protagonisté uvádí, válka jako taková byla vlastně nic neřešící a zbytečná. Konflikt vrchních pánů, jenž za sebou nechá agónii, trauma, ztrátu a zbídačenou zemi, jenž se z toho vzpamatovává dodnes.

4 09. května

Číst tuto knihu je opravdu jako jíst kámen. Stručná, drsná, lidská, jdoucí na dřeň jugoslávské války, která se odehrála (stále ještě) nedávno jen pár set kilometrů od našich hranic. Autor píše o Bosně, jak vypadala zhruba pět let po Daytonské dohodě, která sice nikoho neuspokojila a vytvořila z Bosny nefunkční dvojstát, ale přece jen zavedla křehký mír mezi národy, které vůči sobě předchozích pět let páchaly genocidu. Je to ponuré vyprávění o zemi, kde na bosňácké (muslimské) straně takřka žádní muži nezbyli a na srbské straně se zase skrývají před fotoaparáty a říkají, že za války pracovali jako kuchaři (i když třeba vraždili své sousedy, znásilňovali jejich ženy a dcery a zkrvavené nože si pak utírali do bílých ručníků na ramenou). O zemi, kde se hromadné hroby nacházejí i v jeskyních či na smetištích a polská antropoložka se všechna ta těla po exhumaci pokouší identifikovat, aby si je mohly převzít rodiny a své blízké pochovat. O restitucích „po bosensku“. Nebo o tom, že ne každý „záchranný“ autobus vás doveze do bezpečí… (9/10)

4 02. května

Táto stručná koláž o konflikte na Balkáne je tvorená príbehmi žien – manželiek, matiek, dcér, ktoré vo vojne stratili to najcennejšie. Popisované príbehy väčšinou spolu nesúvisia, ale majú spoločného menovateľa, a tým je vyrovnávanie sa s minulosťou. Vojnové spomienky bránia ľuďom žiť šťastne v súčasnosti. A šťastie je naozaj relatívny pojem. „Jasna je jediná matka, ktorá prežila... Iné matky mali viacej šťastia. Zahynuli spolu s deťmi.“

Tochmanov štýl je špecifický, používa krátke vety, čím dodáva textu údernosť a silu. A aj napriek tomu, že sú vety ohlodané na kosť, vyvolávajú v čitateľovi prudký nával emócie. Určite k tomu prispieva aj rozprávanie reportéra v prvej osobe množného čísla, čitateľ je tak chtiac-nechtiac vtiahnutý do deja. Opäť je to prípad z kategórie: výborná kniha, o ktorej však nikto príčetný nemôže prehlásiť, že sa mu páčila.

Pri čítaní kníh o 2. svetovej vojne, mám pocit, že čítam o dávnej histórii, ktorá sa ma netýka. Moji rodičia ešte vtedy neboli na svete. Je to pre mňa podobné, ako keď čítam napríklad o križiackych výpravách v stredoveku. Rozdiel medzi 80 a 800 ročnou históriou je v tomto ponímaní nepatrný. Avšak vždy keď príde reč na vojnu v Juhoslávii, prebehne mi mráz po chrbte. Toto sa naozaj udialo v deväťdesiatych rokoch neďaleko od nás, zatiaľ čo ja som prežíval bezstarostné detstvo na základnej škole? Ale nejedná sa len o vojnový konflikt samotný, tie sa dejú aj v súčasnosti. Čo mi nejde do hlavy sú neľudské činy spáchané obyčajnými ľuďmi na svojich susedoch: rabovanie, znásilňovanie, hromadné vraždy civilov. Genocída! Niektorí ľudia na Balkáne majú dodnes s týmto slovom problém a pre opis čiernej farby hľadajú rôzne odtiene šedej. Ako sa po skončení vojny ukázalo, všetci preživší srbskí vojaci boli počas vojny kuchármi. Tak určite. Stále sa sám seba musím pýtať, že ak sa toto stalo pred 30 rokmi, nemôže sa to zopakovať znovu aj dnes? Moja viera v to, že svet by v súčasnosti niečo podobné nepripustil dostáva v posledných rokoch riadne trhliny (Ukrajina, Náhorný Karabach, Ujguri).

10/10

08. února

Syrové a otevřené popisování zážitků muslimských obyvatel Bosny a Hercegoviny v době občanské války v bývalé Jugoslávii. Jestli jsme si mysleli, že se lidi po utrpení dvou světových válek poučili a že ve druhé polovině 20. století (případně v 21. století) v Evropě ozbrojené konflikty nehrozí, obyvatelé republik bývalé Jugoslávie nám dokázali náš omyl. Jak se stane, že donedávna klidně žijící sousedé, kolegové z práce nebo bývalí spolužáci se stanou vrahy?