Jako bys jedla kámen

Tíživě smutné svědectví o jedné etapě bosenské historie. Kéž by se stala poučením pro ty, kdo se i dnes snaží rozvrátit jiné mnohonárodnostní země a kéž se jim to nikdy nepodaří.

z knihovny...i když jsem se bála, zda to zvládnu číst ( v posledních letech těžká témata někdy nedávám...), vzala jsem ji domů a šla do toho. Konflikt v Juoslávii se odehrával během mého dospívání v 90.tkách... Tehdy se mluvilo o těch zvěrstvech a hrůzách ale dítě to pojímá tak nějak jako jednu velkou katastrofu, bez dalšího vhledu, a Jugslávie je pro něj mýtická země vzdálená hodně daleko...
Pak rostu, jsem manželka, matka, a všechno dostává jiný pohled, jiný rozměr.. o co víc se sžívám a cítím se ženami na obou stranách..s ženami, které to odnášejí nejvíce....zbytečná , nepochopitelná krutost. Bolest a síla přeživších.. a a Srbi ? nevěřím, že jejich svědomí mlčí... A obdivuji antropoložku doktorku Ewu... i když pracuji ve zdravotnictví a setkávám se s různými nelehkými osudy, příběhy a smrtí, její práci bych dělat nemohla..
Každý máme své místo.. a díky ní snad naleznou duše mrtvých i živých aspoň trochu klidu...
Bylo to vše nutné ? jsou všechny ty války a nekonečné násilí nutné ???
doporučuji všemi 10...nebylo by špatné k povinné četbě...

Proč se mě kniha dotýká? Protože v roce 1994 jsem začal chodit do třídy s Jasminem, který byl z Prijedoru. Bylo mu 14. Protože přišel o tatínka někde tam a dodnes neví, co se stalo. Protože jsem byl s Jasminem, když mu po letech života jako utečence, jen s bratry (jen o pár let staršími než on), přijela do Čech maminka. Nemohl ji poznat, jak se změnila. Jasmin s bratry a maminkou se zachránili, ale jako utečenci zůstali do dnešních dnů.

Války jsou svinstvo.

„Jako bys jedla kámen“ se srovnání s „Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět“ nevyhne; stejný konflikt, stejné nakladatelství, vyšly pár týdnů od sebe (jakkoli jde o publikace staré pěkných pár let). Teoreticky to není špatný nápad, protože jedna je sbírka reportáží přímo z konfliktu, druhá se zaobírá dopady po letech. Mohly se vzájemně doplňovat a vytvářet komplexní mozaiku balkánského konfliktu.

Mohly, ale to by tu nesměl být problém s tím, že Tochmanova sbírka reportáží je vším, čím Urbanova není. Tam kde Urban píše jednu (silnou, ne že ne) reportáž jinými slovy stále dokola, tam Tochman používá různé přístupu, mění objekty zájmu i styl, nevstupuje aktivně do vyprávění a jde na dřeň osudů, emocí i procesů.

Díky tomu vyvstávají znepokojivé „detaily“, kdy plíživý nástup i průběh genocidy je nerozeznatelný od toho, jak to probíhalo s Židy, ve Volyni, mezi africkými kmeny a k čemu se aktuálně schyluje. Či že je ve výsledku jedno zda vám příbuzné vezme válka či cunami (jako v případě Ganbare!), vždy se najde přeživší matka, která léta pátrá po kostrách svých dospělých dětí, aby je mohla náležitě pohřbít. Prostě silné, nevydírající, nelaciné a vypovídající reportáže o nedávném konfliktu doslova "za humny".

Útla kniha, čo do počtu strán, no s nesmierne silným obsahom. Napriek tomu, že má len 120 strán a dala by sa prečítať na posedenie, musel som si jej čítanie rozdeliť na dva dni. Kniha je nesmierne autentická. Zachytáva predovšetkým príbehy žien, ktoré prišli o svojich manželov, synov či vnukov. Čitateľ má tiež možnosť prečítať si o práci antropologičky, ktorá sa snaží obrovskému množstvu obetí z masových hrobov priradiť mená. Je to kniha o bolesti, utrpení a príšernej krutosti. Najsmutnejšie na tom je, že ju spáchali ľudia, ktorí spolu žili v jednom štáte, v jednom meste. Sused zavraždil suseda. Nepamätám si, že by vo mne niekedy kniha takéhoto krátkeho rozsahu vyvolala toľko emócií. Je to presne jedna z tých kníh, ktoré otvárajú oči. A hoci to nie je oddychovka na dobrú noc, je dôležité, aby takéto knihy vychádzali a aby ich ľudia čítali. Klobúk dolu pred autorom. Odporúčam!

Styl, jazyk, forma perfektní. Obsah, podle očekávání, strašný. Ještě, že má knížka jen 120 stran, jinak by se to asi nedalo vůbec unést.
P.S. Celou dobu při čtení jsem myslela na svou mámu. Ta by mi řekla: Proč to čteš, takovou hrůzu, proč si to sama sobě děláš. Přemýšlela jsem, co bych jí odpověděla. Protože když už jsme tomu nedokázali zabránit (myšleno my jako Evropa, my jako OSN), tak bychom aspoň neměli zapomenout. Ti mrtví si zaslouží, aby se jejich příběhy vyprávěly.

Útlá kniha, která ale dá hodně. Opět smutné čtení o krutosti války v Jugoslávii. Klobouk dolů před těmito reportéry díky nimž se setkáváme na stránkách jejich knih s těžkými a krutými osudy ...

Postválečná bosenská situace prolínající se převypravovanými záběry z táborů a útočišť – roznesené a nezvěstné kosti jako symbol zatíženosti pamětí mimo dosah, hledění do prázdná bez kontemplace, ustavičná úzkost z toho, že někdo přijde s něčím tak "nehorázným", jako je právo na svůj rodný dům. Komise, tribunály a laboratoře na zpustošených zbytcích důstojnosti. Klasický reportážní střih bez takové té vábné (a podle mě zcela iluzorní) představy, že je nutno v duchu empatie v textu exponovat (zpravidla excentrickou) sebereflexi vlastního postavení – houby, ono se to vyjevuje v konkrétních situací samovolně – třeba srbští muži (všichni tvrdící, že během války byli kuchaři) uhýbající před objektivem. Nebo prosté mlčení a nevyptávání. Popouzela mě občas akorát taková ta snadná snaha evokovat dramatičnost skrz jednovětné odstavce.

Pár stran, které vypráví opravdu něco hodně silného...
Snad poprvé, kdy jsem trpěl s vypravěči příběhu. Není třeba více slov.

Hodně depresivní čtení o válce v bývalé Jugoslávii psané formou reportáže. Svědci vyprávějí o mučení, pronásledování a o krutostech, jaké dokážou dělat lidé, pakliže mají moc a možnost. O šílenostech, které se dějí jistě za každé války, ale člověku se tomu nechce věřit a zapomíná. Wojciech Tochman je polský novinář, reportér a spisovatel, který po válce do Bosny jel a zapisoval výpovědi svědků, především žen, protože mužů už tam moc nezůstalo. Hodně dobré, ale temné čtení.

Velmi silná kniha reportáží z pera polského novináře Tochmana. Vzhledem k tomu, že mě státy bývalé Jugoslávie velice zajímají a fascinují, je třeba si připomínat i zrůdy válek z 90. let, které formovaly hranice dnešních států. Bosna si toho tehdy zažila nejvíce. A (některé) tamní muslimské matky, sestry a dcery, manželky dodnes doufají, že někdy objeví ostatky svých nejbližších.

Doporučuji.

Velmi silná kniha, ke které jsem se dostala v rámci minulé čtenářské výzvy a jsem za to ráda. Kniha se věnuje vztahům v Bosne a Hercegovine po vojně, životu přeživších, spolunažívání různých etnik. Je to tenčí knížka, četla jsem ji však delší dobu, často to byly velmi smutné a depresivní příběhy. Hledání kostí svých blízkých bylo k neuvěření, stejně přístup mnohých lidí po vojně vůči sobě navzájem. Lidé po vojně zůstali zlomení a jediné, co chtěli, bylo mít zpět svůj život a rodinu.
Práce antropoložky byla obdivuhodná a velice těžká. Tahle vojna trvající 3roky měla pro obyvatele následky na několik desetiletí. Je smutné, že jsme jako lidé v tomhle nepoučitelní.

Zajímavá kniha, která podává svědectví přeživších. Od knihy člověk dostane přesně to, co tak podvědomě očekává. Osudy přeživších a jejich touhu dozvědět se, kde se nacházejí ostatky jejich blízkých, příp. co se jejim blízkým stalo.
Je děsivé číst si o této válce, jelikož se stala nedávno. Nikdo nás o ní pořádně ve škole neučil. Bohužel jsem se o konfliktu ale z knihy mnoho nedozvěděla. Budu muset sáhnout ještě po něčem dalším, kde budou fakta.

Toto bolo vcelku rýchle, ale napriek tomu náročné čítanie.
Vojna v Juhoslávii pre mňa nie je úplne neznáma, ale tento pohľad na celý konflikt a na ľudí ním zasiahnutý je pre mňa nový.
Niekedy mi až rozum zastával nad brutalitou, ktoré sa v knihe opisovali, preto som ju aj nedokázala zhltnúť na jeden raz.
Bolo to silné. Trochu som sa strácala kto je kto, lebo tých mien bolo veľa a je veľmi smutné, že bohužiaľ mali podobné osudy. Uf, toto sa dialo nie tak dávno a neďaleko nás... Toto bude bolieť veľmi dlho.
Veľmi obdivujem silu tých čo prežili a asi ani nemám veľmi čo dodať, keďže táto kniha je predovšetkým o jej dopade na emócie, než o kvalite literatúry.

08/2023
Tahle "jednohubka" na mě musela chvíli počkat, protože v trochu stresové situaci na ni opravdu nebyla nálada.
Hned na začátku musím říct, co mi vadilo (a za to je ta jedna hvězda dolů) - vůbec jsem se neorientovala v tom, kdo je Bosňák, Srb, muslim, katolík nebo pravoslavný. Musela jsem si dohledat, o čem válka v Jugoslávii vlastně byla a i tak se mi to všechno začalo spojovat až v poslední třetině knihy. Takže nějakej obecnej vhled do toho, co se v 92. roce v Jugoslávii stalo a jak to dopadlo pro lidi, by byl fakt super.
Ale jinak hodnotím velmi dobře. Kniha má jen 120 stran, emoce, zážitky a příběhy jsou zhutněný tak, že chvílema se vám bude i těžko dýchat. To, co válka napáchala mezi lidmi, sousedy a někdy i kamarády (!!) v Jugoslávii je silný kafe.
O to víc obdivuju všechny ženy, které svoje břímě nesou se vztyčenou hlavou.
Budu se opakovat, ale novodobá historie je ve školách hrubě podceněná, protože tohle je to, co by se děcka měla učit.

Je opravdu těžké pochopit jak může jeden člověk ublížit druhému..soused sousedící, svému učiteli, žákovi .... Tohle asi nikdy nepochopim. Jedná se o silnou knihu, která ve mně bude rezonovat dlouho. Určitě si ale musím o válce v Jugoslávii přečíst víc. Občas jsem nevěděla kdo je Srb, moslim, kdo proti komu kde bojuje. Je mi hanba, táto válka probíhala v čase mých tinezerskych let a opravdu o ni moc nevím ...

Tohle je jedna z těch knih, kdy hvězdičkové hodnocení pro mne nedokáže vyjádřit hodnotu líbilo/nelíbilo. Spíš to pro mne tentokrát znamená, jak moc na mne kniha zapůsobila, co se obsahu týká, dopadu na mé znalosti, uvědomění si některých věcí, co mi kniha předala atd. Reportážní literatura je dost specifický druh čtení a nedá se hodnotit jako "běžná" beletrie. Nicméně předem již uvádím, že tento titul hodnotím 5 hvězdami, protože toho předal fakt hodně.
Jako bys jedla kámen je kniha, která v krátkých kapitolách přibližuje události a dojmy, které autor zaznamenal po příjezdu do Srbska/Bosny poté, co zde skončila válka, která tu zuřila v první polovině 90. let 20. století. Pro mne je to téma, které si jen matně vybavuji z dobových televizních zpráv - jako dítě jsem to trochu registrovala, ale právě proto, že jsem byla dítě, tak jsem z toho tolik moudrá tehdy v devadesátkách přeci jen nebyla.
Autor dává výrazný prostor přeživším lidem ze zasažené oblasti. Nechá je promlouvat o událostech, co zažili. O lidech, o které přišli. O utrpení, které viděli nebo sami zakusili. O emocích, které v nich uzrávají potom, co již konflikt skončil. V tom náhledu, co tu čtenář na dané téma získává, je pro mne kniha dost obohacující a důležitá.
Zároveň tu je naznačena práce cizinců, co do oblasti Srbska a Bosny přijeli - jejich úkoly, které dostali, aby v zasažené zemi pomohli. Což je zajímavá, byť dost smutná a tragická okolnost sama pro sebe. Hlavně je tu ukázána práce doktorky Ewy K., která měla za úkol pomáhat exhumovat oběti masakrů a pomáhat identifikovat jednotlivé zemřelé lidi, aby měli jejich pozůstalí možnost najít a pohřbít své milované a posunout se dál.
Kniha je hodně silná, smutná a pokud je válka v Srbsku a v Bosně za začátku 90. let pro vás téma neznámé, určitě se tu máte možnost dozvědět nové věci a rozšířit si tak povědomí o tomto konfliktu.

Je to kniha drsná. Příběhy žen, jak hledají a doufají, že v masových hrobech najdou své syny a muže.
Prvně ale doporučuju si něco o válce na Balkáne pro jistotu něco přečíst, ať nejste moc ztraceni v tom, kdo byl proti komu, o co šlo, apod. Občas bylo těžké rozeznat, kdo je muslim, kdo Srb.
Jinak k tématu doporučuju přednášku Vladimíra Dzury, vyšetřovatele, pod Deep talks live na YouTube.

Čítalo sa mi to ťažko o to viac, čo sa teraz deje na našej východnej hranici. Ľudia sú bohužiaľ nepoučiteľní. :(