Jako bys jedla kámen

29. dubna

Ač je kniha velmi krátká, musela jsem si ji dávkovat postupně. Možná proto, že mi přiblížila blízkou historii o blízké zemi. Nějak stále nemůžu uvěřit, že se taková krutost děla a měla jsem z toho nelehké sny. Ale určitě je potřeba knihu přečíst a uvědomit si, co se dít nemá, a že se máme parádně.

2 23. března

Krátka knižka, ktorá je však veľmi silná, surová a smutná. Je zarážajúce, že sa takéto veci diali, neďaleko od nás, len pár rokov do zadu.

08. března

Kniha o krutostech v 90.letech v Bosně. Příběh o hledání kostí svých nejbližších, abyste je mohli konečně pohřbít, o masových hrobech, o konci války, o strachu.
S mírem ale strach neodešel, přetrvává. Je cítit všude. Kdykoliv může na dveře zaklepat původní majitel na dveře a nárokovat si dům. Kdykoliv se mohou objevit kosti právě vašeho příbuzného.

Přiznám se, že o historii tohoto konfliktu vím pramálo a chci to napravit. Vždyť, takových pár kilometrů od nás se dělá taková zvěrstva!

2 23. února

128 stran. Kosti, zabití muži, chlapci, strach, znásilněné a zabité ženy, děti, těla, smutek, bída, masové hroby, nelidskost, zničené rodiny, zničené životy...

Po přečtení této knihy jsem si vzpomněla na jeden citát od Platóna. „Jen mrtví viděli konec války; jen mrtví vědí co to znamená žít.“

2 17. ledna

Síce krátke, ale mrazivé... Kniha sa číta trochu ťažsie ako napríklad Nájdem si Ťa, ale veľa som sa dozvedela, veľa som si potom vygooglila a ľahko sa mi nespalo :-/

4 11. ledna

Jako bys jedla kámen je kniha o Bosně, domovině bosých lidí a Jardy Bosáka. V devadesátých letech tam byla válka a hodně lidí přišlo o Playstationy a televize. Ani si to nechci představovat.

Tochman knížku pojal jako deník do kterýho valí jen ty nejpodstatnější útržky, což způsobilo, že mi kniha několikrát spadla na zem - měla totiž velkej spád. HAHA! DEJTE MI UŽ NĚKDO NĚJAKOU MEDAILU ZA HUMORY. Celkově se kniha ani na moment nezastaví, šine si to zpustošenou Bosnou napříč a vykopává mrtvý ve vzpomínkách přeživších žen. Byl to hnus, to vám teda můžu povědět. Já se jako vždycky kroutím, když mám sníst nějakou zeleninu, třeba brokolici nevezmu do huby vůbec, ale tohle bylo daleko horší. Že někdo hraje fotbal s něčí hlavou mě už samozřejmě moc nepřekvapuje, že jo, tak viděl jsem Terminátora všechny díly, horory, taky ten film jak tam sou ti Kanibali, ale co mi i přes mé zkušenosti hlava vůbec nebere je fakt, jak se re-socializovali bývalí nepřátelé zase zpátky na sousedy a spolupracovníky. Představte si to, jako by ve vile Vyvolených byl dvanáctkrát Vladko a jen jeden z nich měl hřeben na vlasy. To prostě musí bejt peklo.

Tochmanovi uděluji devět bludišťáků z deseti za to, že to správně vybalancoval a zůstal nestranným pozorovatelem, kdy bez soudů a nadržování podal nehezkou zprávu za pomocí těch nejobyčejnějších, avšak nejbolestivějších vět.

1 31.12.2017

Na polích zdemolované Bosny, která prožila jeden z nejkrvavějších evropských konfliktů konce dvacátého století, lidé dodnes motykami vykopávají kosti. Lebky svých otců, kusy rukou svých matek a čelisti synů, jejichž ostatky již přes deset let hledají. Každou chvíli někdo narazí na masový hrob - poházené ostatky v jeskyních, ve studnách, na smetištích. Syny poznají podle červených bot nebo figurky Supermana. Jejich kosti jsou obvykle několikrát zpřeráženy, jak je umlátil k smrti kdejaký Srb, který uzvedl lopatu a měl na to žaludek. Protože „právo“ zabít svého Bosňáka měl každý. Bratrovražedná válka z devadesátých let připravila téměř každou muslimku o muže a každé dítě o otce. Co dnes zbylo z mocného Sarajeva, dějiště nejdůležitější události dvacátého století? Ruiny a rozstřílené paneláky, kulky a kameny, stín západu, město duchů.
Přes osm tisíc muslimských mužů v bosenské Srebrenici povraždili jejich bývalí kolegové, učitelé, žáci, pacienti, sousedé a přátelé - za totální nezúčastněnosti nizozemských vojáků. Děti se svých matek ptají na to, jak daleko je to ze Srebrenice k nim domů, aby podlehli naději, že jejich otcové a starší bratři jsou stále ještě na cestě z pekla na zemi.
Tochman, důležitý muž z generace prokletých polských reportérů, skrze soubor krutě odevzdaných reportáží ukazuje, že s koncem války v Bosně a Hercegovině ani zdaleka nepřišlo smíření ani klid. Lidé se bojí o své domovy, protože se strachují, že si je bude nárokovat ten, jehož původní majetek zabrali, matky nemohou pochovat své syny a manžele, protože zmizeli a doslova se po nich slehla zem a protože stále zakopávají o kusy lidí, které jiní vraždili jak krávy na jatkách. Bosna už není k životu, ale k postupnému dovymření původních obyvatel, jejichž přeživší potomci se rozprchli do všech koutů světa, aby unikli ze slzavého údolí příbuzných a přátel, kteří dennodenně zakopávají o smrt.

„Na obrazovce vždy naříkají ženy. Muži tam nejsou. Zdejší muži se bojí, že je někdo (oběť, která přežila) pozná a udá prokurátorům Mezinárodního trestního soudu: tady jsou ti, kteří hráli kopanou s muslimskými lebkami, anebo ti, kteří přinucovali muslimské muže k tomu, aby ukousli jiným muslimským mužům varlata.“

„Vězni byli nejdřív zbiti. Bili je strážní, vyšetřovatelé z řad důstojníků, ale i obyčejní lidé z okolí. Na půdu tábora směl vstoupil kdokoliv, kdo byl Srb. Směl si vzít s sebou cokoli těžkého (hůl, tyč, něco kovového, lopatu), vybrat si kteréhokoli muslimského vězně a bít ho. Obyčejní lidé z okolí (rolníci?, řemeslníci?, dělníci?) téhle možnosti využívali; potom se zase vraceli domů.“

„Teď vykopávám zároveň s bramborami ze země kosti. Je to ten můj? Nebo je to můj bratr, který tehdy zrovna přijel o dva dny dřív z Německa na dovolenou? Všude trčí kosti nebo plavou ve studních.
Sousedku zatáhli na půdu. Znali ji z Prijedoru, pracovala v restauraci u Muslima. Znásilnili ji, zabili a šli dál.
Některé, ještě živé, naložili na náklaďáky. Odjížděli neznámo kam. Dnes víme, že do táborů smrti. Tam je mučili. Možná tam trpěl i ten můj. Chtěla bych vědět, jak. Co dělali s jeho tělem?
Znám to tělo nazpaměť, rozeznám ho.“

2 10.08.2017

Mrazivé a nepríjemné čítanie, pri ktorom som sa nevyhol slzám. Aj po rokoch mám stále v pamäti hrôzy, o ktorých som sa dočítal a práve diela ako Akoby si kameň jedla ma presviedčajú o tom, že človek je tvor zlý už v základe svojho bytia a naše prežitie, respektíve parazitovanie na tejto planéte, je málo pravdepodobné. Napriek zverstvám, ktoré sa diali stáročia dozadu alebo tie najväčšie, pred vyše 70 rokmi, sa história opakuje a nikto s tým nič nespraví. Jednoducho, tak dlho, ako tu bude ľudstvo, tu budú aj vojny.

09.08.2017

Krutá, depresívna, smutná, nepríjemná... napriek tomu by mala patriť medzi knihy, ktoré by som dával čítať na strednej škole. Veľmi rýchlo totiž zabúdame na vojny, vraždenie, masové hroby, na to všetko, čo sa dialo len kúsok od nás a medzi národmi, ktoré sú nám tak blízke.
Je tragické ako ľahko môže vzniknúť nenávisť medzi ľuďmi, ktorí žili tak dlho spolu, boli susedia, priatelia...
Tochmanovi sa darí prinášať konkrétne prípady ľudí, väčšinou matiek, manželiek, sestier, ktoré prežili svojich synov, mužov či bratov. Práve táto autenticita robí z knihy tak emocionálne silnú.
Kto sa chce dozvedieť tzv. malé dejiny vojny v Juhoslávii, mal by určite siahnuť tejto útlej knižke.

3 06.05.2017

Priveľmi stručný, priveľmi surový, priveľmi úderný a priveľmi strohý. To všetko Tochman v tejto knihe je. Ale úplne to stačí.
Kniha sa nepotrebuje vypisovať na x stranách o utrpení vojny, to všetko tam je opísané stručne a jasne, trochu akoby mimochodom. Mne tam oveľa viac rezonuje to, čo sa deje potom. Priamy opis toho, čo ľudia hovoria o stave spoločnosti v čase, keď za nimi už post prichádzali novinári. Beznádej, zúfalstvo, túžba uzavrieť kapitoly. Bieda a takmer žiadna budúcnosť pred sebou. Zbytočnosť všetkého za čo vraj bojovali (alebo pred čím utekali).
Žiadny srdcervúci opis strašnej vojny, len realita dní, čo prichádzajú potom. O to je to horšie.

17.03.2017

Hodně těžké čtení, ne stylem psaní ale tématem, ačkoliv si myslím že se až příliš věnuje pouze jedné straně a opět ukazuje bosenské Muslimy jako ty největší chudáčky, kteří by ani mouše neublížili, pravda je však jinde a druhou stranu má tendenci očerňovat,aIe i tak se ale jedná o zajímavé čtení.

4 02.03.2016

Povinné čítanie pre každého, kto sa sťažuje, že sa nemá dobre.

26.01.2016

Jedna z těch málomluvných knih, kde si (jako autor i čtenář) vystačíte s jednoduchými větami popisujícími, co postavy dělají a co říkají, aniž by bylo nutné dodat, jak se u toho tváří, cítí nebo nad čím přemýšlejí. Škoda že nemá kniha pokračování, které by situaci zmapovalo o 10–15 let později.


"Susedka z bloku oproti mala troch synov: najstarší mal devätnásť, stredný – sedemnásť, najmladší – pätnásť. Mala aj otca, bratov a muža. Nemala ani jednu dcéru. Teraz každé ráno ľutuje, že nadišiel nový deň. Má štyridsať rokov. Susedka z poschodia porodila dvoch synov. A dvoch by aj chcela pochovať. Túži iba po tom. Chcela by, aby ležali v Potočari. Ale najprv by musela nájsť ich kosti. Aj mužove."

1 09.01.2016

veľmi silná kniha, pri ktorej som si stále kládla jednu otázku, ako je možné, že jeden človek dokáže niečo také urobiť inému človeku, kniha, ktorá ukazuje, že ľudský strach k inému nás privádza k hrozným činom a tieto činy sa dejú stále dookola, lebo ľudia sa nevedia poučiť, ale v každej smutnej a zlej chvíli s nájdu hrdinovia, o ktorých je potrebné rozprávať