Jazzminator komentáře u knih

Tuto knihu jsem četla naposledy ve čtrnácti letech, a musím říct, že tehdy mě bavila více, doporučila bych ji tudíž spíše mladším, young adult čtenářům. Teď na mě Skleněný trůn působil jako fantasy, které se snaží skrýt za maskou rádoby krutého a brutálního světa proslulé vražedkyně, ale reálně se jedná spíše o pohádku na motivy takové drsnější popelky. Největší problém pro mě byl v tom, že jsem hlavní postavě nevěřila, že zrovna ona je ta nejlepší nejobávanější vražedkyně - a především se tak ani ona sama nechovala. Čekala jsem, že bude charakterem chladnější, vážnější a možná i, řekněme, mužnější; rozhodně by se to k její chladnokrevné pověsti hodilo více než to, jak byla v knize vykreslena (jako ukňouraný, drzý spratek, který měl občas nějaké světlé chvilky). Naprostá většina postav mi byla nesympatická, jedinou atraktivní a racionálně smýšlející postavou byl Chaol. Mimo to jsem předpokládala, že příběh bude více zaměřen na soutěž a jednotlivé souboje mezi bojovníky, které byly bohužel většinou zmíněny jen tak mimochodem a děj se vlastně točil kolem úplně něčeho jiného. Nebylo to vyloženě špatné čtení, jen jsem očekávala něco jiného. Do dalších dílů série se pravděpodobně pouštět nebudu.

3 11.04.2024

Kazuo Ishiguro se obecně řadí mezi mé oblíbence, ale musím se přiznat, že tato kniha mi úplně nesedla a dočíst ji byl pro mne jeden velký boj. Po Neopouštěj mě a Klára a Slaunce jsem čekala něco úplně jiného, což zahrnovalo rozhodně i více akce, jíž je zde opravdu poskrovnu. Veškeré dění se v podstatě odehrává ve vzpomínkách majordoma, který se svému pánovi a tedy i své práci oddal natolik, že mu jeho vlastní život zcela protéká mezi prsty. Musím ovšem vyzdvhnout vynikající psychologické vykreslení a vývoj hlavní postavy, což zcela jistě pohání příběh dopředu. Příběh, do jehož hloubi se však čtenář musí pracně propracovat tak trochu oklikou a číst mezi řádky; a především překonat to dlouhosáhlé, někdy téměř nekonečné vzpomínání na dění v panství. To zahrnovalo nejen povídání o důležitých hostech a politickém dění, ale i každodenních okolnostech v životě majordoma, jako např. záležitost leštění stříbra, a tak dále - což není zrovna něco, o čem by mě bavilo číst.
Naprosto rozumím tomu, proč má román tak vysoké hodnocení; rozhodně se jedná o kvalitní četbu, která je ve své podstatě geniální (svým jednoduchým námětem, rozvíjejícím se na základě dokonale zpracované psychologie hlavní postavy), pro níž jsem prostě jen nebyla to správné cílové publikum.

7 26.03.2024

Tuto knihu nelze hodnotit jinak než pěti hvězdičkami vzhledem k tomu, jak silnou zprávu s sebou nese a předává svým čtenářům dále. Díky poskytnutým rozhovorům je nám dovoleno nahlédnout do nitra fungování nejizolovanější země světa a života jejích lidí, které jsou pro nás v mnoha ohledech naprosto nepředstavitelné. I přestože jsem toho o Severní Koreji slyšela poměrně dost, i tak mě mnoho, pro mne stále nových informací dokázalo zaskočit a znepokojit. Kniha je jinak krásně zpracovaná i co se po grafické stránce týče; jako jediné malicherné minus vnímám to, že autorka dle mého názoru příliš často do rozhovorů vnáší subjektivní pocity a náhledy na věc, podle mě by měla zůstat více neutrální.

15 29.02.2024

Tato kniha se mi líbila mnohem více než Nebe. I přestože autorka ve značné míře ukazuje všední, každodenní situace, popisuje je takovým způsobem, že vás to do nich naprosto vtáhne. Kniha ale také především poskytuje vhled do intimního života žen dnešního Japonska v kontrastu s koncepcí jejich pojetí očima japonské, v mnoha věcech stále velmi konzervativní společnosti. Pohrává si s etickou otázkou dětí ze spermabanky, pohledu rodičů na tuto problematiku vs. názoru takto zplozených dětí, nevyjímaje vlivu jejich původu, který na ně celoživotně působí. Rozhodně to bylo zajímavé čtení k zamyšlení.

3 16.02.2024

(SPOILER) Zvrácené, šokující, brutální, explicitní a surové. Mé hodnocení, které jsem si pomyslně během četby vytvářela, neustále oscilovalo někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nakonec jsem se rozhodla hvězdičku ubrat, protože se zde přece jenom vyskytly věci, které mi osobně moc nesedly. Podle mě kniha měla se svým námětem dobře našlápnuto, ale její potenciál nebyl bohužel zcela využit. Přišla mi obecně celkem krátká a zkratkovitá, všechno bylo pojato jaksi věcně a dosti rychle. Rozumím tomu, že se pravděpodobně jednalo o záměr autorky vzhledem k tématu knihy - tudíž přistupovat surově i k samotnému pojetí psaní, ale zejména popisy činností, co postavy dělaly, mi chvílemi přišly až otravně jednoduché. Také se v příběhu neustále skákalo z jedné situace do druhé, bez jakékoliv návaznosti, proto si myslím, že by bylo lepší knihu trochu více rozvést a raději ji i prodloužit, aby bylo možné její části lépe vzájemně provázat. Konec jsem však nečekala, ten mě opravdu šokoval. Celou dobu jsem si říkala - škoda, že autorka více nerozvedla období sblížení hlavní postavy s PČG samicí a místo toho jej v podstatě úplně přeskočila (to, jak ji skrýval, učil žít a vykonávat každodenní činnosti a potřeby ...), a na konci přišel právě ten moment ,,Aha, tak proto :-)".

5 24.01.2024

Malý dům pro mě představoval takové odpočinkové, milé čtení, avšak dosti nostalgické a občas také trpké. I když je kniha kratší, upřímně mi přišla trošku zdlouhavá především těmi svými popisy, co všechno a jak služebná musela udělat (obecně se v knize vlastně nic moc "akčního" nedělo). Každopádně musím říct, že mě bavilo sledovat vykreslení tehdejšího Japonska třicátých a čtyřicátých let, jeho společnosti a jejího smyšlení. To vše bylo podáno očima služebné Taki, což mimo jiné líčila také na pozadí dění v rodině, v níž sloužila. Mile mě překvapilo prolínání rovin ,,Taki v současnosti", ,,Taki služebné" a nakonec vyprávění jejího prasynovce, který celý příběh uzavírá za ni.

1 11.01.2024

(SPOILER) Za mě zatím nejlepší manga, co jsem kdy četla. Vtáhla mě stejně, jako jejich město spirála:). Strhávám hvězdičku za pár nelogičností, co se v příběhu objevilo (např. proč Kirie už dávno neutekla se Šoičim, když na vlastní oči několikrát viděla, že má s tou svojí teorií o spirále pravdu?). Jinak mi přijde naprosto geniální postavit horor na tom, že město nenapadla nějaká příšera, nebo vrah nebo cokoliv jiného stereotypního, ale geometrický tvar - je to naprosto bizarní a přitom to tak dobře funguje.

3 11.01.2024

Nikdy jsem nebyla velkým fanouškem sci-fi, ale Hostitel mě naprosto dostal. I když je to rozsahem delší dílo, má schopnost vás do děje vtáhnout tak, že ani nepostřehnete, jak vám stránky ubíhají. Tato kniha jakoby se četla sama. Popisuje citlivý příběh hlavní hrdinky - duše, která se pohybuje na rozhraní dvou naprosto odlišných druhů a světů a komunikuje s původní majitelkou těla, jež se jej nechce vzdát. Hostitelka a duše hledají cestu ke vzájemnému porozumění a pochopení, ačkoliv je to pro obě těžké, protože každá z nich vnímá pouze svou stranu záležitosti.
Málokdy se také pozastavuji nad postavami, ale musím říct, že Wanda/Poutnice mi byla ze všech postav -snad také ze všech knih, co jsem kdy četla - nejsympatičtější. Podobně to mám i s Ianem a Jamiem, kteří mi také přirostli k srdci. Kniha má obecně naprosto skvěle vykreslenou psychologii postav a to, jak se mění a rozvíjí společně s příběhem, který mě dojal hned několikrát. Už samotný nápad, na němž je kniha postavena, si zaslouží 5 hvězdiček.

5 01.01.2024

„Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně.“

Předtím jsem od Murakamiho četla jen Norské dřevo, proto pro mne Kafka na pobřeží bylo mým prvním setkáním s Murakamiho magickým realismem. S napětím jsem obracela jednu stránku za druhou a netrpělivě očekávala nějakou "stopu", které bych se mohla chytit a příběh díky ní rozklíčovat. Murakami je však ten typ spisovatele, co tyto nápovědy poskytuje opravdu sporadicky a je tedy spíše na čtenáři, aby tuto práci udělal sám a příběh si sám také interpretoval. Přiznám se, že po dočtení knihy jsem se musela obrátit na internet a různé analýzy tohoto příběhu, co zde byly zveřejněny, abych se ujistila, že jsem Kafku pochopila správně. Záměrně zde však svoji interpretaci zmiňovat nebudu, abych další čtenáře nepřipravila o ten nezaměnitelný zážitek ;-). Kafka vás přenese do říše snů, obklopí vás mystičnem a zahltí tajemstvími a záhadami, které často zůstanou nezodpovězeny. Pojednává o osudech lidí, kteří jsou si vzájemně, určitým až nadpřirozeným způsobem, propojeni. Po této spojitosti mezi postavami mě velmi bavilo pátrat.
Ke knize jsem si rozhodně v průběhu četby vybudovala vztah, moc jsem se na ni pokaždé těšila a vracela se k ní s radostí, což se mi moc často nestává. Zároveň se musím přiznat, že jsem si na druhou stranu od četby občas musela dát pauzu, protože to na mě bylo někdy "prostě moc". Je potřeba tento příběh vstřebávat pomalu a postupně a užívat si ho plnými doušky. Tato kniha mi rozhodně předala zážitek, který jsem předtím u žádné knihy ještě nezažila a suverénně se zařadila mezi mé oblíbené knihy.

9 23.12.2023

Zajímavý nápad, jsem zvědavá, jak bude v dalších dílech rozveden. Manga byla ale kraťoučká a příběhu nebyl tedy moc "dán prostor", a tak ani za mě prozatím není moc co hodnotit.

2 12.11.2023

Anna Cima je fenomenální spisovatelka, jejíž >český< styl psaní je zasazen do japonského prostředí, a tato kombinace dvou naprosto rozlišných kultur je, alespoň pro mne, velmi atraktivní. Cima umí krásně pracovat s jazykem a používat originální přirovnání a metafory, které by mě v životě nenapadly. Celý příběh se odehrává hned v několika rovinách v čele se třemi hlavními protagonistkami, přičemž každý z jejich vlastních světů se určitým způsobem zhroutí a všechny tyto zhroucené reality se navzájem protnou, a tento průnik je rozhodně zajímavé sledovat. Přidávám se k těm čtenářům, kterým délka vůbec nevadila, knihu jsem pro její čtivost slupla jako malinu a řekla bych, že jsem si k ní i vybudovala určitý vztah, protože jsem se vždycky moc těšila, až si k ní zase sednu. V podstatě celou dobu jsem si byla jistá, že se pro mě jedná o jasných pět hvězdiček, ke konci se však stalo to, v co jsem opravdu nedoufala - a tedy stejná věc jako u Probudím se na Šibuji, kdy autorka skoro po celou knihu drží příběh v reálném světě a na konci se všechno jaksi zvrtne do nadpřirozena a nepřirozeně se uspěchá. Pasáže mezisvěta mi docela lezly na nervy a chtěla jsem je mít co nejdříve odbyté, abych se co nejrychleji zase vrátila k realitě. Kdyby kniha zůstala až dokonce "normální" detektivkou, určitě bych zůstala u 5*, s tímto koncem však musím jednu hvězdičku ubrat.

3 02.11.2023

Legendu o Ospalé díře jsem poslouchala ve formě audioknihy, namluvené Zbyškem Horákem. Rozhodně doporučuji si nejdříve přečíst/poslechnout knihu ještě předtím, než se obrátíte k filmovému zpracování, abyste se vyhnuli zklamání z toho, že příběh je odlišný a alespoň pro mne tím pádem méně atraktivní. Některé postavy jsou úplně jiné a také se jinak chovají. Celkově vzato lze ve filmové adaptaci Tima Burtona vypozorovat značnou inspiraci samotným jádrem tohoto příběhu, jeho "obal" se však liší. Pokud pominu toto famózní zpracování s ještě famóznějším hercem Johnym Deppem v čele a vezmu v potaz to, že dílo je z počátku 19. století, určitě má tato povídka něco do sebe, sama o sobě je zábavná a poměrně čtivá, ačkoliv je krátká, a hodí se na četbu v tomto halloweenském období. Jen jsem čekala nějaké zajímavější rozuzlení.

1 26.10.2023

Tato kniha ve mně konstantně vyvolávala trpké pocity, včetně všech protivných postav, co se v ní objevily. Což samozřejmě nemyslím tak, že by kniha byla špatná, ale že se autorův očividný záměr ve čtenářích vyvolat tyto nepříjemné pocity vydařil. V námětu knihy prostě nenajdete nic pozitivního, ať se snažíte, jak chcete, a všechno je špatně od začátku až do konce a ani se nic neotočí k lepšímu, spíš naopak. Vy ale nemůžete uniknout, protože jste v příběhu lapeni stejně, jako děti v tom jejich odpudivém domě, a tak netrpělivě čekáte, jak se ta celá tísnivá situace vyvine. Že je s touto rodinou a jejich dětmi něco špatně je zřejmé už od začátku, takže bych pouze smrt jejich rodičů nedávala za příčinu tomu, jaká zvířata se z nich nakonec vyklubala. Je však bez pochyby jasné, že prázdný dům bez přítomnosti dospělého jim daly prostor k tomu, aby projevily svoje tužby, chtíč, chlípnosti, odporné chování bez jakýchkoliv hranic. Knihu jsem sice přečetla jedním dechem, ale několikrát se mi u ní pořádně zvedl žaludek.

5 22.10.2023

Musela jsem si chvíli nechat rozležet v hlavě, co si o knize vlastně myslím, jelikož ihned po jejím dočtení jsem si vůbec nevěděla rady, jak ji ohodnotit. Záleží, co od knihy čekáte. Pokud je to hluboká poezie, na kterou jste zvyklí od klasiků, tak se Mléku a medu raději vyhněte. Osobně jsem částečně věděla, do čeho se pouštím a očekávala, že kniha bude spíše o kratších útržcích autorčiných myšlenek a volném verši, i tak mě však četba zanechala v rozpacích. Některé "básně" rozhodně měly něco do sebe, zejména ty v první části pojednávající o vztahu mezi dcerou a otcem - ty ve mně z celé knihy zarezonovaly asi nejvíce. Zbytek se mi slévá dohromady jako kupa útržkovitých názoru a myšlenek autorky, přičemž mnoho z nich musím, ačkoliv nerada, označit za klišé a za něco, v čem je na můj vkus až moc erotiky. Bylo to pro mě asi poprvé, kdy jsem si v průběhu četby řekla, že bych dokázala napsat něco podobného, a ti z mého okolí co se psaní básní pravidelně věnují dokonce i něco lepšího. Zážitku z četby nepřidalo ani to, že je mi autorka při recitaci na videích na internetu osobně extrémně nesympatická až afektovaná. Na druhou stranu, pokud Mléko a med navnadí některé mladší čtenáře (čtěte jako čtenáře v pubertě, pro které je kniha nejspíše určena) k četbě poezie nebo ke psaní vlastních veršů, tak nejsem vůči Rupi Kaur striktně proti.

5 14.10.2023

"Teď žijeme, ale bez ohledu na to dříve nebo později všichni zemřeme, takže by se vlastně dalo říct, že být naživu znamená čekat na smrt, ne?"

Žádné nebe při čtení tohoto příběhu rozhodně nečekejte.

Tato kniha byla co se týká stylu psaní takový literární chameleon, protože na jednu stranu byla napsaná přímočaře, především když explicitně zachycovala průběh brutální šikany, které se spolužáci dopouštěli na čtrnáctiletém chlapci s přezdívkou Šilhavec. Jindy byla plná filozofických úvah postav, zamyšlejících se nad faktem, proč se staly zrovna ony obětí šikany a nebo obecně proč je u některých jedinců "dáno" být jejím terčem. Mapuje psychologii šikanovaných postav, které zaujaly rozdílné postoje k šikaně. Bavilo mě sledovat vývoj hlavní postavy Šilhavce, který byl uvěřitelný včetně jeho myšlenkových pochodů a jeho projevu, narozdíl od některých jiných postav, které se chovaly a smýšlely nepřiměřeně jejich věku, což mě u knih velmi často odrazuje. V tomto ohledu na mě kniha stejně jako na některé ostatní čtenáře také působila nedomyšleně.

3 06.10.2023

Ano, přesně takhle se mají psát knihy o holokaustu. Upřímně se divím, proč jsem se o ní dozvěděla teprve až na vysoké škole, a to ještě "jen tak mimochodem". Přesně k takovýmto knihám by se měly žáci vést na středních školách prostřednictvím povinné četby, ne-li dokonce i na školách základních. Jak mohl autor dokázat stvořit něco, co je zábava číst a co se čte úplně samo, a zároveň pojednává o něčem tak tragickém? Forma komiksu navíc umožňuje ztvárnit v jednom obrázku tolik, co by se slovy popisovalo dlouho a těžko. Souhlasím s názory týkajícími se toho, že kresba vypadá, řekněme, dětsky, až to na čtenáře může působit, jako by skutečnosti byly pojaty očima dítěte. Ne ve smyslu, že by byly nedospělé - spíše tím, jak jsou jednoduché, skoro až skicovité, zato extrémně přímé, stručné, výstižné, bez jakéhokoli přikrášlování a hraní na city. Prostě tak, jak to je a bylo. Právě i způsob ztvárnění knihy formou komiksu by dle mého názoru mohl k mladším čtenářům promlouvat mnohem více, než jiná, sice klasická a kvalitní, ale rozhodně méně záživná četba s tématikou druhé světové války. Stoprocentně se ke knize někdy v budoucnu opět vrátím.

14 29.09.2023

Literární klasika, kterou jsem byla nucena číst jakožto povinnou četbu už na základní škole. Právě od té doby mám vůči knize i autorovi určitou averzi, částečně však i kvůli tomu, že jsem knihu nedokázala v tak mladém věku pochopit a Lennieho chování mě navíc děsilo. Z toho důvodu jsem po ní opět po letech sáhla s určitými předsudky, ale jsem velmi ráda, že jsem jí dala v dospělosti ještě jednu šanci - uznávám, že přesto, že je rozsahem skromnější, na ní rozhodně něco je. Mezi má nejoblíbenější díla bych ji však nezařadila a pravděpodobně se ke knize už znovu nevrátím.

5 29.09.2023

Tato kniha mi byla doporučena se slovy: "moc krásný příběh, ale velmi smutný", a kdybych ji měla doporučit někomu jinému já, řekla bych úplně to samé, protože přesně to od knihy dostanete.

Děj se odehrává v období před, během a po druhé světové válce, a cestuje v čase stejně tak jako od jednoho vypravěče k druhému, k čemuž dochází však plynule a nenásilně. Kniha je čtivá, na čemž rozhodně nese svůj podíl i autorčin um psát o tak tragických záležitostech tak něžně. Příběh si pohrává s tematikou paradoxu osudu a mapuje to, jak člověka dokáže změnit válka.

25 05.09.2023

Četla jsem od stejného autora již knihu Klára a slunce a Neopouštěj mě a musím říci, že tato se z nich nejvíce vymyká, samozřejmě i prostředím, kde se odehrává, ale i stylem, v jehož duchu ji autor zvolil napsat. Na něm bylo oproti jiným knihám cosi více japonského, a čím to bylo, nedokážu úplně určit. Vybledlou krajinu s kopci provázela jakási snovost, tajemnost, nedokončenost a s ní i napětí, co se z příběhu vyklube. Zpočátku jsem po jeho dotčení měla smíšené pocity, protože jsem si nebyla jistá, zdali jsem jej pochopila správně, ale po přečtení interpretací ostatních čtenářů jsem se utvrdila v tom, že se jedná o mistrovsky napsané dílo, jehož nespolehlivý vypravěč si vás až do konce omotává kolem prstu. Velmi ráda bych si knihu přečetla znova s vědomím, že je potřeba více číst mezi řádky, a není pochyb, že bych v ní znovuobjevila něco zcela nového.

5 05.09.2023

V Neopouštěj mě sledujeme dospívání 3 hlavních postav, z nichž nás jedna (Kathy) příběhem provází takovým způsobem, kterým navozuje pocit, že my čtenáři dospíváme společně s těmito postavami. Kathy se však neustále vrací v čase, a to někdy poměrně zmatečně - často nakousne nějakou situaci, a než se dostane k jejímu samotnému jádru, sáhodlouze vysvětluje, co k ní vlastně vedlo. Někdy nás také s událostmi seznamuje na přeskáčku - z toho důvodu pro mě byla četba zprvopočátku méně záživná, avšak potom, co člověk věděl nebo alespoň částečně tušil, co se děje, nabyl pro mě příběh zcela jiných rozměrů. Čím víc se vyprávění Kathy oddalovalo od minulosti a přesouvalo se do její současnosti, tím víc si mě příběh získával. Poslední a nejemotivnější část vás prostě zasáhne ať chcete, nebo ne.

6 23.08.2023