Jass komentáře u knih

Komentář už jsem jednou psala... po prvním dočtení, ale stejně si to teď, po dvou letech, neodpustím znovu. O knížce si pořád myslím, že je nádherná a Will s Lake jsou prostě... nádherní. Co mě ale celkem dost rozčílilo... Když Lake Willovi řekne, že klidně rok počká a on jí na to odpoví, že jí nepřipraví o nejlepší rok života...! Jako co to je?! Věřte mi, právě jsem tenhle "nejlepší rok" prožila a jediné na co jsem myslela jsou zkoušky... (Uznávám, že za to jsem si mohla trochu sama, protože jsem si toho naložila víc, než jsem mohla zvládnout...) A rok... pro někoho, koho člověk miluje... čekat rok je nic...

8 05.02.2018

Božská komedie patří mezi ty vzácné knihy, které je možné číst několika způsoby. Všichni neustále prohlašují jak těžká kniha to je, ale ne nutně. Především Peklo se dá přečíst celkem bez problémů, pokud se nezabýváte významem každého slova a osudem každé postavy, ale prostě si jen vychutnáváte nádherný jazyk a úchvatnost celého komplexu (obzvlášť pokud máte alespoň trochu morbidní povahu). Tímhle způsobem jsem v podstatě přečetla celou Komedii a jsem naprosto spokojená.
Moji spokojenost ale výrazně navýšilo to, že jsem k ní absolvovala ještě seminář, kde jsme si některá Canta rozebrali a... No, to je teprve něco! Teď mě čeká ještě interpretace jednoho zpěvu, začala jsem si k tomu chystat literaturu... a hádejte co? počtem stran se pomalu ale jistě začínám přibližovat rozsahu Božské komedie... Celkem depresivní :D
Co z toho všeho vyplývá? Božská komedie patří mezi nejkomplexnější, nejpropracovanější a nejpromyšlenější knihy, co jsem měla tu čest číst. Přesto, že na mě Dante rozhodně nepůsobí jako sympaťák, před tímto Umělcem hluboce smekám.

8 16.12.2017

Nechce se mi věřit, že jsem pořád tuhle knihu neohodnotila, protože byla naprosto úžasná. Vážně, u ničeho jsem se dlouho tak nezasmála (mám pocit, že tuhle větu píšu poslední dobou do komentářů dost často, ale když ona je to pravda!). Pravda, na začátku jsem chvíli měla takový ten pocit: "No, pěkná Harry Potter fanfiction a co dál?". Ono to totiž v mnohém připomíná Harryho... Máme tu jednu kouzelnickou školu, jednoho vyvoleného sirotka, co není nijak moc dobrý kouzelník, ale naštěstí má kamarádku, která by byla třídní premiantku (ano, zdravíme Hermionu), kdyby nebylo jednoho upírského (to je jen sprostá pomluva!) spratka Basileuse (ahoj, Draco). Pak tu máme Mága, který je vážně vtipnou manipulativní verzí Brumbála a tak dále a tak podobně... Ale jak kniha postupovala postupně jsem zjišťovala, že je mi to vlastně ale úplně jedno, protože tenhle svět měl tolik vynikajících vlastních nápadů, že by byla hrozná škoda tenhle příběh nenapsat jen proto, že je trochu harrypotterovský. Nejlepší na celé knize je jednoznačně vztah Simon-Baz, protože ti dva jsou prostě k popukání - vysvětlení proč by vystačilo na bakalářskou práci, a tak se jen spokojím se zdůvodněním, že nikdo si neumí lhát do kapsy s větší elegancí než Simon a Bazův rozštěp osobnosti je už jen třešničkou na dortu. Vážně si tu knížku potřebuju přečíst ještě jednou. Na závěr bych ráda dodala, že od autorky jsem četla jen Eleanor a Park a to mě zdaleka neoslovilo tolik jako tohle, takže i pokud vás předchozí knihy autorky nezaujali, rozhodně byste měli zkusit alespoň tuhle.

8 23.10.2017

Tahle série byla moc milá. Já už jsem na ni moc stará, takže ji nedokážu plně docenit, ale pro čtenáře, který hledá něco o trochu náročnějšího než První čtení je to myslím ideální... Co se týče konkrétně tohoto dílu... přiznám se, že to bylo docela strašidelný - tak akorát strašidelný, protože tady si můžete být jistí, že nikdo nedojde úhoně a nakonec všechno dobře dopadne, ale přesto vám z toho co se děje tak trochu běhá mráz po zádech. (Dobře, jsem trochu citlivá, co se týče horrorových zrcadel, ale kdo ne?)

"U Hranatého stolu," opravil ho Questrik. "No, dokážete si asi představit, jak se rytíři Hranatého stolu tenkrát styděli, že v boji proti Achnatonovi selhali. Proto se nabídli, že mi s hlídáním zrcadla pomůžou. Původně jsem to nechtěl, ale řekni skupině silných a zkušených mužů, kteří se na tebe dívají jako smutná štěňata, že jejich pomoc nepotřebuješ?"

Překlad tu místy trochu pokulhává, nejsem si jistá, jestli to nebylo třeba menší přehledností originálu (nebo vyloženě chybami autorů), ale někdy jsou tam drobné kiksy - někdo mluví zevnitř, aby vzápětí vešel a párkrát je něco prostě jen řečeno neelegantně, případně je rozklížená větná vazba, ale... jsou to celkově spíš drobnosti a myslím, že spousta lidí si toho vůbec nevšimne...
Taky až teď jsem si všimla, že autoři pojmenovali démona Achnaton... to je trochu zvláštní... zvlášť proto, že žádná reálná vazba na skutečného Achnatona tam není... No, ale ostatně co...
Pro mírně pokročilé čtenáře rozhodně doporučuji, překvapuje mě, že knížky nejsou známnější...

7 28.08.2021

Znovu, Astrid jistě napsala lepší knihy, ale tohle byla příjemná jednohubka. Pro některé děti trochu strašidelnější a co teprve chudák farářova dcera!

"Byl mrtvý?" zeptala jsem se, i když jsem dávno věděla, jak to bylo.
"Ne, nebyl mrtvý," řekla babička. "Ale nebyl ani živý. Krev mu ztuhla v žilách a už se nikdy nerozproudila. A tak se ze Sušinky stalo strašidlo."

A chudák Sušinka... Vlastně je to celkově docela drsná pohádka, když se nad tím člověk víc zamyslí...

7 04.08.2021

Skvělá kniha, dávající základní přehled o středověku a lidech, kteří v té době žili. Pro mě to mělo jednu chybu - která není skutečnou chybou - a to, že v některých částech jsem chtěla míň, protože jsem měla pocit, že mi kniha neříká nic moc nového, případně že mě zrovna tohle vůbec nezajímá (druhá množnost nicméně nenastávala příliš často). A pak částech, kde jsem chtěla víc - například kapitola Člověk na okraji mi přišla fascinující, protože to je téma, o kterém se při běžném představení středověku vlastně nemluví. Vůbec by mi nevadilo, se u některých skupin zastavit trochu déle, ale chápu, že ani pramenů k nim není mnoho. Najde se tu samozřejmě spoustu perel:

"jelikož neznáme tajemství lidského srdce, bylo by znakem unáhlenosti vykládat na nejhorší způsob to, k čemu někdy může dojít i v dobrém úmyslu a bez zavinění (...) Tak i vypůjčovat své knihy jiným může být právě tak činem odsouzeníhodným jako zcela korektním (...) Znakem opatrnosti je nepůjčit knihu, kterou často a trvale sami potřebujeme, protože nikdo není povinen poskytovat jiným něco, čeho jim není nezbytně třeba, a nedbat vlastních zájmů. Nepůjčit knihu není odsouzeníhodné, pokud ji někdo, i když ne neustále, ale často sám potřebuje a dlouho bez ní nemůže zůstat. Stává se totiž, že mnozí lidé jsou velice horliví, když o knihy žádají, ale velice pomalí při jejich vracení. (...) Někdy se stane, že ten, kdo si knihu vypůjčil, ji půjčí někomu dalšímu, aniž by jejího majitele požádal o svolení, a ten pak třetímu, takže nakonec majitel ani neví, po kom ji má vlastně chtít, řetěz výpůjček se od něho vzdaluje a za knihu už nikdo není zodpovědný."

Píše Bonaventura, některé věci, se prostě nemění :D Asi nejlepší mi přišla Gurevičova kapitola "Kupec", ale dobré byly samozřejmě všechny. Nicméně jsem šťastná, že jsem knihu konečně dorazila, už to začínalo být neúnosné...

7 11.07.2021

Pana Sovu dostala až moje mladší sestra, takže jako úplně malá jsem ho neznala. Už jednou jsem ho myslím četla, ale v té době už mě zajímaly jiné knihy, a tak jsem si ho správně nevychutnala. Teď ale musím konstatovat, že Pan Sova je top. Rozumím tomu, proč se některým lidem nelíbí - pointa některých příběhů je nejasná, nebo... když se ji člověk snaží najít, najde nějakou trochu pochybnou. Nicméně humor je to skvělý. Moje nejoblíbenější je asi ta o slzičkovém čaji - ta teda zrovna moc vtipná není...

"Je písnička, kterou si nikdo nezazpívá, protože všichni zapomněli její slova" Při tom pomyšlení mu bylo do pláče. Velká slza se skutálela a dopadla na dno konvice. "Lžíce zapadla za kamna a už ji nikdy nikdo nenajde," hořekoval pan Sova. A slzy se do konvice jen hrnuly. "Je knížka, která se nedá číst, protože z ní někdo vytrhl pár stránek," popotáhl pan Sova.

Jinak z hlediska humornosti jsou asi nejlepší Divné boule, to mě pokaždé rozesměje XD A ilustrace jsou samozřejmě nádherné. Celkově zkrátka skvost.

7 30.06.2021

Tahle knížka je neskutečně roztomilá - myšlenkou i zpracováním. Je vyzdobená krásnými kolážemi (péče Baobabu je vážně neuvěřitelná) a příběh je kraťoučký a jednoduchý, ale přesto (relativně) silný. Rozhodně doporučuji.

7 29.06.2021

Původně jsem si od autorky vyhlídla jinou knihu ("Slast"), ale tu u nás v knihovně ještě nemají, a tak jsem se rozhodla vyzkoušet tuhle a rozhodně nelituji. O Fridě Kahlo jsem toho moc nevěděla, takže v rámci množství informací byla tahle kniha ideální. A ilustrace jsou nádhernými variacemi na Fridiny vlastní obrazy. Vizuálně je tahle knížka nádherná. Co se týče kurzívového fontu Fridiných deníků, přidávám se k názoru, že to nebyla nejšťastnější volba. Osobně mi to příliš nevadilo (s výjimkou španělských slov, tam jsem měla trochu problém), ale pro dyslektiky se obávám, že to bude pravděpodobně zcela nečitelné, což je škoda, vzhledem k tomu, že tohle by jinak byla ideální kniha pro nečtenáře. (Ohledně často zmiňovaného "z", takhle se "z" dříve psalo a mě to vlastně hrozně potěšilo, protože to knize dodává určitý šmrnc, ale měli zvolit trochu zřetelnější linie...)

"Obestavět zdí své vlastní utrpení znamená riskovat, že tě začne požírat zevnitř.
- Frida Kahlo

Já mám ale přeci jen problém trochu jiný, a to autorčinu neschopnost rozlišovat mezi pravou a levou. Několikrát je explicitně řečeno, že je to Fridina pravá noha, která je "nemocná", a přesto, na všech ilustracích (kromě jedné, kde je jiný úhel pohledu) je jako nemocná zobrazená noha levá. A to včetně té, kde jsou jen její boty... Tohle je samozřejmě výtka velmi povrchní, ale neskutečně mě to iritovalo a neustále přitahovalo moji pozornost.
Další drobnou výtkou by pak bylo, že přesto, že autorka píše, že v posledních letech života byly jejími milenkami hlavně ženy, tak ze zobrazených deseti milenců jsou tu ženy jen dvě... Nicméně to může mít logické vysvětlení.

"Doufám, že odchod bude radostný a že se již nikdy nevrátím."

Celkově velmi zajímavá a inspirativní kniha zobrazující jeden nevšední život. O ženě neuvěřitelně plné života uvězněné v pomalu umírajícím těle.

7 26.04.2021

Za mě celkově rozhodně ano, pěkná kresba jak je u Síse zvykem, jednoduše vyprávěný příběh, deníkové zápisy, vypíchnutí některých větších událostí... rozhodně dětská publikace hodná pozornosti. Mám pár připomínek, ale řekla bych, že jsou všechny odůvodnitelné právě cílovou skupinou...
Osobně jsem se z knihy moc nového nedozvěděla (vlastně myslím, že nic, ale nikdy neříkej nic...). Nicméně to je asi dobře, kdyby toho v knize bylo víc, tak by byly děti myslím přehlcené a někdy je méně více. (Už tak byli u deníkových pasáží moji mladší spolučtenáři dost vyřízení.)
Slyšela jsem v komentářích výtky typu. "Vážně to bylo tak hrozné? Moje zkušenost je trochu jiná..." moje dojmy byly vlastně přesně opačné, moje zkušenost je žádná, protože jsem ještě nebyla na světě, ale moji prarodiče z jedné strany jsou chartisté a rodinné historky jsou proto poněkud drsnější (vyrovnává to druhá strana rodiny kovaných komunistů...). Z toho důvodu mi tam trochu chyběla zmínka toho, jak byl Petr v privilegovaném postavení... Nicméně, abych odpověděla na opačnou výtku ostatních, tak tu svoji. Je to individuální příběh, příběh jedince a jako takový je validní. Sobě bych navíc dodala, že je to příběh pro děti, a proto je dobře, že to je poměrně něžná verze. (I když... v rámci tématu samozřejmě... jde spíš o to, že nic není příliš explicitní a podrobné.)
Zjednodušenou charakteristiku špatného Východu a dokonalého Západu jsem si sama při čtení neuvědomila, i když při pohledu zpět musím přiznat, že na tom něco je. Sama jsem velkým odpůrcem zjednodušování a souhlasím, že to jistě šlo udělat trochu lépe. Na druhou stranu... je to kniha pro děti, která se snaží předat určitou zkušenost a v rámci té zkušenosti autor jistě tyto pocity zažíval. Celkově to pro mě není důvod proč knihu nedoporučit. "Ptačí sněm" se mi asi líbil krapet víc, ale srovnávat ty dvě knihy je poněkud nesmyslné...

7 17.04.2021

Tak jsem zase jednou unikla hororům českého vydání a pořídila si krásné vydání od Puffinu (to pěkné, kde obálku dělal Chris Silas Neal), které je radost držet v rukou a člověk se vyhne překladatelským "perlám". Na druhou stranu musím přiznat, že tenhle díl nebyl nejjednodušším čtením, bylo tu poměrně hodně náročných slov a Rillino šišlání bylo místy skutečně náročné. Přesto... bych trápení s originálem dala vždycky přednost před utrpením nad překladem, ale k samotné knize...
Zatímco v anglické komunitě, zdá se mi, převládá názor, že "Anne of Ingleside" patří mezi slabší díly. Tady zdá se, bude můj názor kontroverzní... Na začátek bych ale ráda řekla, že přese všechno je to pořád Anna, knížku jsem si užila a našla v ní spoustu krásných myšlenek a kniha je to veskrze dobrá, jen tu byla řada malých věcí, které mi vadily a dohromady vytvořily dostatečný tlak, aby tenhle díl, z hlediska oblíbenosti, posunuly na prozatímní poslední místo...

"Then… I found little rootlets of affection for Ingleside beginning to sprout out. I fought against it, I really did, but at last I had to give in and admit I loved it. And I’ve loved it better every year since. It isn’t too old a house… too old houses are sad. And it isn’t too young… too young houses are crude. It’s just mellow."

Skoro každá kniha v téhle sérii má určitý smutný nádech (nebo i více než nádech), nicméně z téhle jsem získala dojem, že jí autorka psala v hluboké depresi. Neustálá řeč o pohřbech mi upřímně připadala podivná a ještě podivnější byl způsob, jakým se o nich postavy vyjadřovaly (hádám, že to musí být něco specifického pro danou dobu...). Nechci říct, že by mi to připadalo nevhodné, spíš mě to neustále vyvádělo z míry a unikal mi smysl. Úmrtnost mazlíčků byla vysoká a i další "jedinečnější" zápletky se často točily kolem nekrologů, hřbitovů, nebo byly jiným způsobem... pochmurné. Někde jsem četla, že Montgomery byla k napsání téhle knihy dotlačená svým nakladatelem a myslím, že to dává dost dobrý smysl...

”…How those lilacs smell! Has it ever occurred to you, Diana, that there is something not quite… chaste… in the scent of lilac blossoms? Gilbert laughs at such a notion; he loves them, but to me they always seem to be remembering some secret, too-sweet a thing.”

To, že se pozornost přesunula od Anny k dětem mi ani tak nevadilo, ale přišlo mi, že byly na svůj věk často psány příliš vyspěle. Většině z nich je v době, kdy dostanou svoje první dobrodružství kolem 6 let a... no, nevím. Přišlo mi to trochu idealistické... A na chudáka Shirleyho autorka úplně zapomněla a svůj příběh nedostal vůbec... Zatím co ostatní dostali klidně i dva... Proč?

”I’ll… I’ll just pretend I’m not afraid,” he said aloud… and then shuddered with terror over the lost sound of his own voice in the great night.”

Navíc některé aspekty knihy nestárnou úplně dobře. Způsob, kterým příběh zachází s postavou, přibíráním váhy a podobně nebyl... ideální. Na druhou stranu to většinou bylo součástí celkové charakteristiky, tak jsem to po většinu knihy přehlížela (až hned na začátku na Dianu). Nicméně konečný komentář Gilberta o Christine mi přišel vyloženě nechutný a... zvlášť proto, že mu předcházela poznámka - tuším Susan - jak fit Gilbert i Anna oba vypadají... a... no, tahle série byla vždycky hodně "vizuální", ale v tomhle dílu už to - zdá se mi - překročilo meze mojí tolerance.

”O God, please forgive me for being impertinent to Aunt Mary Maria. And, O God, please help me to be always very polite to Aunt Mary Maria.”

Optimální není z dnešního hlediska ani příběh o Jenny Penny. Pennyové nejsou perfektní rodina, ale narativ jako jeden z hlavních prostředků kritiky využívá jejich chudobu, což si myslím není fér (zvlášť, když se mi zdá, že autorka chce vlastně kritizovat atheismus).

”It isn’t dark… it’s twilight… there had been a love-match between light and dark, and beautiful exceedingly is the offspring thereof.”

Osobně jsem si nejvíc užila příběh, kde se Anna snaží znovu využít své dohazovačské umění - obzvlášť proto, že tahle část byla skutečně a nezkaleně vtipná. A některé příběhy mi zas skutečně připomněli mé nejrůznější dětské strasti (hlavně příběh o Delilah). A díky Susan je každý příběh o něco lepší...

”Mother, I guess I was naughty last night. I said, ‘Give us tomorrow our daily bread,” instead of today. It seemed more logical. Do you think God minded, Mother?”

Asi poslední poznámka, kterou ke knížce mám je, že mi tam trochu chyběla jakákoli zmínka o Joyce - pravda, úplně ke konci, když už jsem vzdala jakoukoli naději, jednu dostaneme. Ale tolikrát se to v příběhu vyloženě nabízí... a nic... Přijde mi, že v tohle aspektu autorka ztratila hodně potenciálu a překvapuje mě to o to víc, že jeden z jejích synů při narození zemřel, tak bych čekala, že tuhle osobní tragédii "využije" (bože, to zní hrozně, ale nevím, jak jinak to říct...). Ale snad právě o proto o tom nechtěla psát...

”Susan says it is God who makes everything beautiful, but we can help Him out a bit, can’t we, Mums?”

7 29.03.2021

Když jsem zjistila, že Sylvia Plath psala i pohádky, byla jsem zaskočená. Miluju ten pocit, když mě překvapí autor, u kterého si naivně myslím, že už jsem mu porozuměla (tady bych ráda dodala, že jsem od Plathové četla jen "Ariel"). Přistupovala jsem k téhle knížce s očekáváním, že mi ukáže úplně jinou autorčinu stránku. A svým způsobem ukázala, ale... taky ne. Obzvlášť z druhé pohádky jsem Plathovou bytostně cítila, i když formou nebyla nejpřitažlivější, celou dobu jsem z ní pociťovala jakousi "jinost" a snaha smíření se s ní, přišlo mi, jako by ji Plathová psala pro sebe. Jako by se snažila přesvědčit sama sebe, že je v pořádku vyčnívat z davu. A i když je to pohádka celkově pozitivní, zaplavil mě při její, čtení nečekaný smutek. To je ale samozřejmě jen můj osobní dojem.
Souhlasím s tím, že Knížka o postelích je jakýsi poetický úlet (jak napsala petrarka72), docela by mě zajímalo, jak vypadá originál, protože forma a rytmus veršovánky jsou dost podivné a celkem by mě zajímalo, nakolik je to věc překladu a nakolik originálu, nicméně záležitost je to pořád vtipná a milá. Poslední pohádka je pak nejklasičtější a v tomto smyslu asi i nejlíbivější. Alespoň mě se tedy líbila moc.
Knížku navíc Argo moc pěkně graficky zpracovalo, látková vazba k postelovému tématu neskutečně sedí a knížka je plná ilustrací. Váhala jsem mezi 4 a 5 hvězdičkami, ale péče nakladatelství mé hodnocení přikloňuje k 5.

7 21.03.2021

I když ztrácíme mého milovaného Theraitéta, byl mi dost možná Politikos z eleadských dialogů nejpříjemnější. Nejsem si jistá, jak hodnotit samotnou záživnost, protože ač jsem měla pocit, že objektivně je Politikos o dost srozumitelnější, než jeho předchůdci, neustále mi odbíhali myšlenky a já uvažovala, co že to ještě všechno musím stihnout. To, že jsem ve skluzu, ale každopádně nemůžu vinit na Platóna... Přesto bych řekla, že začátek je o něco pomalejší, Host znovu rozjíždí diairetickou metodu a tyhle pasáže se sice dají číst rychle, na druhou stranu mi nepřinášejí žádné osobní potěšení. Nicméně určité světlé momenty tu jsou, například v jedné poznámce nás Novotný seznamuje s historkou. kterou má od Diogena Laertia, jak Diogenés oškubal kohouta a prohlásil ho za Platónova člověka... (jsem jediná komu to připadá vtipné? Aha... tak nic...)
Potom se to nicméně přehoupne a já jsem si znovu uvědomila, jaký je Platón génius (pasáže 294a-d vřele doporučuji vaší pozornosti). Moje nadšení vyústilo v to, že jsem si opsala téměř celou stranu, ale myslím, že by tu bylo nadbytečné to celé vypisovat (i když to stojí za to...), místo toho snad jen ocituji prohlášení, které celou pasáž kritiky zákonů uzavírá:

"Což je možné, aby to, co je po všechen čas jednoduché náležitě odpovídalo věcem, které nejsou nikdy jednoduché?"

Pro ty, co dialog nečetli bych jen ráda dodala, že Platón není v žádném případě anarchista a nutnost zákonů uznává (v případě, že nemáme božského vládce, který vše zvládne bez nich...).
Ač po genialitě této pasáže znovu nastalo jisté ochlazení, řekla bych, že to bylo pouze z toho důvodu, že mě osobně nepřinesla mnoho nového (všechno už jsem to slyšela na přednáškách). To ale neubírá skutečnosti, že jsou ty pasáže krásné... analogie tkalcovství je nádherně poetická, i když místy překvapivě krutá. Nicméně je tu ještě jedna pasáž, kterou bych chtěla vypíchnout, protože na mě velmi silně emocionálně zapůsobila. A to moment, kdy Host začne velmi parodickým způsobem popisovat athénské zřízení a spolu se Sókratem mladším ho nezřízeně kritizovat. Zaprvé jsem na sebe neskutečně pyšná, že mi podstata dané pasáže došla i bez Novotného podpory (kromě té překladové samozřejmě...). Zadruhé jsem se po dlouhé době zase jednou u Platóna zasmála. Zatřetí... panebože, ta pasáž byla tak hořká, až mě z ní trnuly zuby, tahle pasáž mě skutečně přesvědčila o správnosti argumentu, že Platón eleadské dialogy psal v určité osobní krizi, protože v tomhle momentu jako by jindy emocionálně odtažitý a maximálně mírně ironický Host zmizel a nahradil ho sám Platón. Sókrates mladší už tomu všemu svým závěrečným komentářem jen dodává korunu:

"Kdo by mezi takovými lidmi dobrovolně byl ochoten být vládcem, ten by věru zcela spravedlivě utrpěl a zaplatil, ať by to bylo cokoli."

Popravdě... tenhle Platónův dialog se dost možná zařadí mezi mé oblíbené a ráda bych se k němu ještě někdy v budoucnu vrátila. To ale asi trochu souvisí s tím, že mě oslovují témata, které dialog řeší. Například, což jsem zapomněla zmínit, přeznačení dichotomického dělení kontrárních protikladů, což je něco, s čím se naše společnost stále ještě nesmířila, ale to už je téma na někdy jindy.
K tomuto dialogu se dají najít na YouTube perfektní přednášky pana PhD. Josefa Kružíka, vložila bych sem odkaz, ale nedávno jsem byla za tuto praxi pokárána, a tak si to raději odpustím... nicméně by nemělo být těžké je najít, a v případě zájmu mě neváhejte kontaktovat a odkaz vám jednoduše pošlu.

7 01.03.2021

(SPOILER) Zdá se, že zdejší názory jsou rozdělené na dva protilehlé tábory, osobně se klaním k tomu, že je tento díl nejslabší... to na druhou stranu neznamená, že jsem si ho neužila, a že neoceňuju, co autorka dělá. Otvírá se tu spoustu nových témat a tomu palec nahoru (porucha příjmu potravy, komplikovanost coming outu). Fakt, že jejich trenérka má manželku si mě neuvěřitelně získal, nicméně... nejsem si jistá, jestli bylo zrovna realistické, hodit tam pak ještě jeden učitelský homosexuální pár - na druhou stranu jsem je už od začátku shipovala, tak nemůžu říct, že by mě to zklamalo... Doufala jsem, že dostaneme trochu více Elle a Taa, ale ta trocha, co jsme dostali byla skvělá. Kresba je krásná, příběh je sladký a zdravý (občas až do nerealistické úrovně, ale kdo si ztěžuje?) a já jsem spokojená. Je to jednoduše pohlazení na duši...
edit: Pokud toužíte po další dávce Charlieho a Nicka, tak moc doporučuju kraťoučný AU komiks, který autorka napsala. (Dá se najít na jejím tapas účtu, v případě, že byste ho nemohli najít, se nestyďte mě kontaktovat.) Pro mě je to zatím můj neoblíbenější Heartstopper a... vůbec se za to nestydím.

7 23.02.2021

Co mě na knize těší asi nejvíc je fakt, že jsem nad autorem vyhrála sázku - ne, film jsem ještě neviděla, a i když právě touha se na film podívat byla částečnou motivací k četbě knihy, nebyla tou hlavní. Ne, důvod, proč jsem se konečně k přečtení dokopala byl fakt, že Princezna nevěsta je oblíbenou knihou Kate Daniels (hrdinky jedné z mých neoblíbenějších fantasy sérií) a celkově bývá často předmětem popkulturních narážek. V mé stálé honbě za cílem nebýt naprostým kulturním barbarem tedy musela být přečtena. Bohužel ale převažuje zklamání...
Koncept knihy se mi zdál perfektní parodie/variace na rytířské romány mi zněla úžasně. Co by se mohlo pokazit? Bohužel v tomhle ohledu nebyl autor příliš kreativní. Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o rytířskou kulturu ví, kolik bizardních prvků se tam nachází, ale autor žádný z nich nevyužil (přitom na několika místech, si to o ně vyloženě říká...). Škoda... místo toho se zaměří na stereotyp neschopné, ale krásné ženy - přičemž uznávám, že se pokusil o jisté vtipné dobarvení jejího charakteru, které ale za mě bolestivě nefungovalo - a muže, který ve všem vyniká a za všech okolností ji zachrání (můj mozek, který mi v těchto situacích neustále nápomocně nadhazoval "Ferda mravenec, práce všeho druhu" mi situaci rozhodně neusnadňoval). A na tohle si nemůžu nijak moc stěžovat, protože to patří ke schématu tohoto typu literatury (i když zdaleka ne ve všech případech, v "Lanvalovi" Marie de France naopak muže zachraňuje žena), ale... za mě to nefungovalo. Autor si zvolil cestu dvojhlavců (jak by řekl Parmenides...) a jako by se nedokázal rozhodnout, co vlastně chce. Balancuje na hraně parodie, neudělá z příběhu skutečnou frašku, ale zároveň příběh není dostatečně komplexní aby mohl stát sám o sobě. Nechápejte mě špatně, nevadí mi, že je příběh celkem jednoduchý a ztřeštěný, vadí mi... taková určitá nevyplněnost (pokud vám to dává smysl... líp už to asi neřeknu...).
Výše zmíněné se podepsalo na tom, že Westley s Beruškou mi byli v podstatě ukradení, jejich láska má být centrem knihy, ale já jim ji moc nevěřila (je ovšem otázka, jestli to není autorským záměrem...). Daleko přesvědčivější je láska mezi Fezzikem a Inigem, jejich vztah byl pro mě pohonem celé knihy a je mi jedno, co si o tom kdo myslí.
Co se autorských vsuvek týče... V rámci textu mi vůbec nevadily, naopak mi přišly docela vtipné a odlehčující - někdy naopak zvyšující napětí. Nepřišlo mi, že by nějak zvlášť spoilerovaly, jako píšou jiní. Celkově dobrý nápad. Nicméně třicetistránkový autorský úvod byl na mě trochu příliš a když přišla podobná věc znova na začátku Beruščina dítěte, málem jsem knihu zahodila (to bych knize samozřejmě nikdy neudělala, zvlášť ne z knihovny...). Co se týče vsuvek, poznámek pod čarou a podobných "přívažků", řekla bych, že mám celkem vysokou toleranční hranici, nevadí mi pomalé začátky, nevadí mi pozastavení, abychom se na něco mohli podívat blíž. Jenomže autorův tón mi tu byl neuvěřitelně protivný, znovu, mohlo by se jednat o autorský záměr, ale nemyslím si, že je to ten případ... Způsob, kterým autor mluví o nadváze a postavě - především u svého syna, ale i ostatních postav - je jednoduše odporný. Chápu, že knížku napsal v 70. letech, a snad ho to i částečně omlouvá, nicméně to neznamená, že se mi to musí líbit. A mohla bych rýt dál, ale asi to nemám zapotřebí.
Krátkou zmínku si zaslouží ještě Valérie a Max, protože ti dva tuhle knížku pro mě - na těch pár stránek na kterým byli - rozsvítili. Upřímně, proč že tahle knížka není o nich?
Dodatek Beruščina dítěte za úplně zbytečný nepovažuji, vlastně se mi to jako závěr asi líbilo víc, než ten původní. I když některé scény byly... divné... (a nemyslím divné-divné, spíš jako zneklidňující-egh-divné)
Celkově ve mně kniha zanechala zvláštní pachuť hořkosti, kterou způsobují knihy, které mohly být skvělé, kdyby jenom...
P.S. Ale rozumím tomu, že pro řadu lidí je to nostalgická záležitost a chápu proč ten příběh milují, já jsem prostě jen měla jiná očekávání a to mě dohnalo...

7 17.02.2021

(SPOILER) Kde mám vůbec začít?
Už k prvnímu dílu jsem měla určité výhrady - především, co se Matthewa týče. Nicméně první díl měl jednu velmi nápomocnou kvalitu, byl neuvěřitelně čtivý, a tak i když byl snad zbytečně zdlouhavý mi to nijak nevadilo, protože knížka se četla prakticky sama. Ke čtení téhle jsem se musela nutit a několikrát jsem i zvažovala, že to vzdám, jenže... přece jen mě zajímá, kam to všechno směřuje.
První věc, o které si musíme promluvit je Matthew... Mám ráda romantické příběhy a nestydím se za to (většinu času...). Proto mě naprosto šokovalo, když jsem si uvědomila, že se těším, až Matthew na pár stránek zase zmizí, protože se třeba začne dít něco zajímavého. Druhým, ještě více šokujícím odhalením bylo, že jsem si začala přát thrillerovou zápletku (thrillery zásadně nečtu) - Diana si uvědomí, že je spárovaná s šílencem posedlým kontrolou (atd.) jenže spárování je samozřejmě vztah, ze kterého se nedá jen tak odejít... No, tohle jsou nicméně jen důsledky, co mi tak vadí? Matthew Dianě pravidelně lže a to i přes to, že se několikrát shodnou, že tentokrát už tedy upřímnost. O jeho dominantních alfa sklonech, které jsme viděli už v prvním dílu, ale tady se ještě zhoršují snad ani mluvit nemusím. Když prohlásí, že jestli chce skutečně vypadat jako alžbětinka, měla by ho začít poslouchat... na Dianině místě bych mu jednu ubalila... Nejhorší na tom je, že jeho plány skoro vždycky ztroskotají, takže ho nemůžu omluvit ani tím, že poslechnout by dávalo smysl... Proč, že ho Diana vlastně miluje? Kdo ví... asi je to osud... (Jo, a to jsem zapomněla zmínit antikoncepční scénu číslo dvě... zatímco bylinná antikoncepce má vedlejší účinky, tak ta moderní hormonální zřejmě žádné nemá... prosím, už dost... A Matthew stavějící katedrálu svatého Víta už je prostě moc, co je moc to je moc.) Nicméně je pravda, že autorka ho do jisté míry takhle píše schválně, má být nedokonalý - jde jen o to, že zrovna tyhle rysy mě tak vytáčí...
Co se děje týče... to je vážně vtip. Snad bychom si mohli připomenout, proč se vydali do minulosti v prvním místě... 1. aby se schovali před kongregací 2. aby našli ashmoleův svazek 3. aby se Diana měla od koho učit čarovat. Mohl byste mi teda někdo vysvětlit, proč první polovinu knihy poletují z místa na místo, přitahují k sobě hromadu pozornosti a dosahují tím ničeho? Poslední dobou to v komentářích píšu nějak moc často a samotnou mě to šokuje, protože mám dlouhé knihy ráda, ale tahle měla být o polovinu kratší... Je pravda, že každá jejich cesta plnila nějaký účel, ale... za mě ne... Na druhou stanu je pravda, že když přišlo na lámání chleba a měli se vrátit zpátky, tak mi skutečně bylo smutno, protože přestože byl vedlejších postav někdy přehršel, tak jsem si řadu z nich zamilovala.
Velké - ne úplně závěrečné - drama bylo ale naprosto směšné, proč? Proč zas musíme jít touhle cestou? I když když už nic jiného, tak oceňuji kreativitu ve zvolení mužského padoucha, obvykle bývá ta zhrzená žena...
Proč jsem na tuhle knížku tak tvrdá? Protože má potenciál. Autorkou vytvořený svět se mi vcelku líbí. Umí psát živé postavy, i když jim věnuje jen ten nejmenší prostor. Je vidět, že si provedla nějaký výzkum a v historických reáliích má celkem přehled - jenže to je zároveň i slabina, protože místy se v tom až moc rochňá a pak vnikají bezcílné výlety, ale zároveň se do toho v určitých místech podle mě mohla položit daleko víc (Alžběta i Rudolf byli celkem dost excentričtí panovníci - každý samozřejmě úplně jinak - a proto mě trochu zklamal jejich poměrně jednostranný popis).
Diana je rozhodně zajímavá hlavní postava, její vývoj v téhle knize byl skvělý - hrozně se mi líbilo, jak od svého akademického přístupu ke všemu kolem sebe postupně došla k přirozené alžbětínskosti. To mě nicméně dostává k potratu... tohle je motiv ke kterému jsem velmi citlivá, ráda ho v knihách vidím, ale málokdy je napsaný dobře, takže mě to ve výsledku zas rozčílí. Tady byl napsaný příšerně, protože jediný důvod proč k tomu došlo byl, že autorka potřebovala děj postrčit určitým směrem. Ano, postavy o tom měli pár rozhovorů, ale chybělo tu skutečné truchlení. Chyběly tu drobné myšlenky a vzpomínky, jako by to dítě ani nebylo důležité... vlastně to bylo celé o Matthewovi, ale ani tady autorka nevyužila skutečný potenciál...
No... neočekávala jsem moc, ale přesto to bylo velké zklamání... Poslední díl je o něco kratší a já jsem zvědavá, tak si ho asi taky přečtu, ale...

7 03.02.2021

Tohle bylo neuvěřitelné překvapení, na Benedikta jsem se nijak zvlášť netěšila a popravdě si myslím, že kdybych si tolik nechtěla přečíst další Penelopin díl, trvalo by mi daleko déle, než bych se k tomuhle dostala. Také jsem měla určité obavy z interpretace Popelčina příběhu - mám popelkovská převyprávění ráda, ale není těžké je zkazit... Tohle se ale za mě povedlo, Sophie byla neuvěřitelně sympatická protagonistka, hrozně mi sedla, i když bylo drama místy snad až příliš vypjaté. Navíc tu máme určitý hlubší náhled do Bridgertonovi rodiny, což já rozhodně oceňuju a autorka nás blíže seznamuje se sourozenci, na které se ještě nedostalo. Knihu jsem nebyla schopná odložit, kvalita této série má zatím rozhodně vzestupný charakter (jestli to půjde tímhle stylem, tak mě asi osmý díl zničí...).

7 26.01.2021

Za mě jednoznačně ano. Ač se v mnoha aspektech jedná o "pohádku", je vidět, že autorka má skutečně jasno v tom, co chce napsat a co chce příběhem sdělit. Tahle kniha řeší hned několik důležitých témat a podle mě to dělá skvěle. (Nevím, jestli je to i v českém vydání, ale anglické má na konci pár otázek a témat, které by se v souvislosti s touhle knihou daly promýšlet a podle mě je to skvělý nápad.) Přiznávám ale, že nejsem úplně objektivní, protože tahle knížka dělá spoustu věcí, na které si potrpím (falešné vztahy jsou moje guilty pleasure a Stella je pro mě v mnoha aspektech ideální hrdinka). Hodně komentářů zmiňuje nadbytečné erotické scény... je to zajímavé, protože tohle je věc, která mě taky často obtěžuje, ale v téhle knížce mi to vůbec nevadilo. Možná pro to, že řada z nich měla svůj význam pro děj/vývoj postav. Nebo se mi prostě zrovna autorka trefila do vkusu či nálady, nevím... Knížku jsem četla v angličtině, takže jazyk, který řada komentujících zmiňuje, mě neobtěžoval. (Náročnost angličtiny je řekla bych vhodná i pro začátečníky.) Hodně také oceňuji poznámku autorky na konci knihy (v obou dílech) a moc ji doporučuji k přečtení.

7 16.01.2021

(Obsahuje velmi nekonkrétní a vágní spoilery.)
Nightingale: "I live for love. My rose and I are one. How could I leave my rose?"
Hoopoe: "Better watch for thorns!"

Tahle knížka je jednoduše nádherná a mě hrozně mrzí, že původní perský text v češtině nevyšel, protože tu zůstává tolik nezodpovězených otázek. Na druhou stranu, krásu téhle knížky jen tak něco nepřekoná. Ilustrace jsou Nádherné. A prostor, který autor věnuje detailům... je to neuvěřitelné, po dobu četby jsem měla nepřekonatelnou tendenci si knihou vytapetovat pokoj.

"When the birds came to the sixth valley, it disappeared beneath their wings. They were confused... uneasy.
They wondered... they waited."

Přes svoje pozitivní vyznění mě ta knížka vlastně hrozně rozesmutnila... Ani si nejsem tak docela jistá proč. Kvůli svému exklusivismu? Asi ano... ono totiž čím víc nad tím člověk přemýšlí, tím víc je to vyznění smíšené, na druhou stranu to může být tím, že jsem tuhle knihu v podstatě četla jako náboženský text. (Protože si myslím, že tak dost možná původní verze eposu měla být čtená, nicméně těžko říct, vzhledem k tomu, že jsem ji nečetla...) A v tomhle kontextu je to vlastně docela tvrdé. Což rozhodně neznamená, že je ta knížka špatná, je nádherně udělaná a to nejen co se týče krásných obrázků, ale i výběru fontu písma a textury papíru. Je potěšení ji držet v rukou. Příběh je filosoficky záhadný... ale rozhodně silný a plný poselství.
Čteno v angličtině.

"If all the heavens with all their stars exploded in this valley, they would be but a leaf fluttering in the wind. Here a tiny fish is mightier than a whale and nobody can say why."

7 29.12.2020

Sofistés je skutečně zvláštní dialog. Jestli mi Theraitétos připadal trochu málo jiskrný, tak tenhle dialog už skutečně nemá jiskru skoro žádnou. Erotické napětí zmizelo už v Theraitétu a tady zmizela i Sókratovská ironie a většina emocí. Už chápu, proč někteří platónští myslitelé Hosta z Eleje nazývají strojem na myšlení. Jsem zvyklá se u Platónových dialogů smát (vím, trochu nezvyklé), ale tady tyhle momenty úplně chybí. A stejně tak tu chybí i emoce opačné. Zajímalo by mě, jestli tohle všechno plní nějaký účel anebo jestli je to jen důsledkem vážné deprese, kterou Platón (snad) trpěl po neúspěších na Sicílii.
Hlavním tématem bezpochyby není vymezení Sofisty - i když i v téhle rovině jsou určité zajímavé okamžiky, kdy se ukazuje, že Sókrates si je se sofisty daleko bližší než by se z Platónových předchozích dialogů mohlo zdát. Hlavním tématem je bezpochyby status jsoucna, nejsoucna a nejvyšších rodů (což můžou ale nemusí být ideje) a vztahů mezi nimi. Celé téma je velmi těžko uchopitelné a přiznám se, že právě tohle je možná nejnáročnější dialog, který jsem zatím od Platóna četla. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím méně jsem totiž chápala význam jednotlivých vět. Zlatý Timaios se svými pravoúhlými trojúhelníky.
Nic z toho všeho nutně neznamená, že je tento dialog horší. Chybí mu ale určitá Platónova lehkost a téma pro mě bylo těžko uchopitelné. To určitě neznamená, že byste si ho neměli přečíst, jen se na to duševně připravte...

7 04.12.2020