Anniny lásky

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Anniny lásky - mateřský deník Anny Shirleyové. Naplněním lásky jsou děti. Annina a Gilbertova láska je požehnaná. Požehnaná je i Annina mateřská trpělivost a porozumění pro radosti, neplechy i hluboká trápení srdéček Anniných dětí. Tato kniha je skutečnou rukovětí mateřské výchovy, trpělivosti a láskyplného pochopení.

https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/183950/big_anniny-lasky-vHE-183950.jpg 4.383
Série:

Anna ze Zeleného domu 6.


Žánr:
Literatura světová, Romány, Pro ženy

Vydáno: , Mladé letá
Originální název:

Anne of Ingleside, 1939


více info...
Nahrávám...

Komentáře (7)

Kniha Anniny lásky

Jass
29. března

Tak jsem zase jednou unikla hororům českého vydání a pořídila si krásné vydání od Puffinu (to pěkné, kde obálku dělal Chris Silas Neal), které je radost držet v rukou a člověk se vyhne překladatelským "perlám". Na druhou stranu musím přiznat, že tenhle díl nebyl nejjednodušším čtením, bylo tu poměrně hodně náročných slov a Rillino šišlání bylo místy skutečně náročné. Přesto... bych trápení s originálem dala vždycky přednost před utrpením nad překladem, ale k samotné knize...
Zatímco v anglické komunitě, zdá se mi, převládá názor, že "Anne of Ingleside" patří mezi slabší díly. Tady zdá se, bude můj názor kontroverzní... Na začátek bych ale ráda řekla, že přese všechno je to pořád Anna, knížku jsem si užila a našla v ní spoustu krásných myšlenek a kniha je to veskrze dobrá, jen tu byla řada malých věcí, které mi vadily a dohromady vytvořily dostatečný tlak, aby tenhle díl, z hlediska oblíbenosti, posunuly na prozatímní poslední místo...

"Then… I found little rootlets of affection for Ingleside beginning to sprout out. I fought against it, I really did, but at last I had to give in and admit I loved it. And I’ve loved it better every year since. It isn’t too old a house… too old houses are sad. And it isn’t too young… too young houses are crude. It’s just mellow."

Skoro každá kniha v téhle sérii má určitý smutný nádech (nebo i více než nádech), nicméně z téhle jsem získala dojem, že jí autorka psala v hluboké depresi. Neustálá řeč o pohřbech mi upřímně připadala podivná a ještě podivnější byl způsob, jakým se o nich postavy vyjadřovaly (hádám, že to musí být něco specifického pro danou dobu...). Nechci říct, že by mi to připadalo nevhodné, spíš mě to neustále vyvádělo z míry a unikal mi smysl. Úmrtnost mazlíčků byla vysoká a i další "jedinečnější" zápletky se často točily kolem nekrologů, hřbitovů, nebo byly jiným způsobem... pochmurné. Někde jsem četla, že Montgomery byla k napsání téhle knihy dotlačená svým nakladatelem a myslím, že to dává dost dobrý smysl...

”…How those lilacs smell! Has it ever occurred to you, Diana, that there is something not quite… chaste… in the scent of lilac blossoms? Gilbert laughs at such a notion; he loves them, but to me they always seem to be remembering some secret, too-sweet a thing.”

To, že se pozornost přesunula od Anny k dětem mi ani tak nevadilo, ale přišlo mi, že byly na svůj věk často psány příliš vyspěle. Většině z nich je v době, kdy dostanou svoje první dobrodružství kolem 6 let a... no, nevím. Přišlo mi to trochu idealistické... A na chudáka Shirleyho autorka úplně zapomněla a svůj příběh nedostal vůbec... Zatím co ostatní dostali klidně i dva... Proč?

”I’ll… I’ll just pretend I’m not afraid,” he said aloud… and then shuddered with terror over the lost sound of his own voice in the great night.”

Navíc některé aspekty knihy nestárnou úplně dobře. Způsob, kterým příběh zachází s postavou, přibíráním váhy a podobně nebyl... ideální. Na druhou stranu to většinou bylo součástí celkové charakteristiky, tak jsem to po většinu knihy přehlížela (až hned na začátku na Dianu). Nicméně konečný komentář Gilberta o Christine mi přišel vyloženě nechutný a... zvlášť proto, že mu předcházela poznámka - tuším Susan - jak fit Gilbert i Anna oba vypadají... a... no, tahle série byla vždycky hodně "vizuální", ale v tomhle dílu už to - zdá se mi - překročilo meze mojí tolerance.

”O God, please forgive me for being impertinent to Aunt Mary Maria. And, O God, please help me to be always very polite to Aunt Mary Maria.”

Optimální není z dnešního hlediska ani příběh o Jenny Penny. Pennyové nejsou perfektní rodina, ale narativ jako jeden z hlavních prostředků kritiky využívá jejich chudobu, což si myslím není fér (zvlášť, když se mi zdá, že autorka chce vlastně kritizovat atheismus).

”It isn’t dark… it’s twilight… there had been a love-match between light and dark, and beautiful exceedingly is the offspring thereof.”

Osobně jsem si nejvíc užila příběh, kde se Anna snaží znovu využít své dohazovačské umění - obzvlášť proto, že tahle část byla skutečně a nezkaleně vtipná. A některé příběhy mi zas skutečně připomněli mé nejrůznější dětské strasti (hlavně příběh o Delilah). A díky Susan je každý příběh o něco lepší...

”Mother, I guess I was naughty last night. I said, ‘Give us tomorrow our daily bread,” instead of today. It seemed more logical. Do you think God minded, Mother?”

Asi poslední poznámka, kterou ke knížce mám je, že mi tam trochu chyběla jakákoli zmínka o Joyce - pravda, úplně ke konci, když už jsem vzdala jakoukoli naději, jednu dostaneme. Ale tolikrát se to v příběhu vyloženě nabízí... a nic... Přijde mi, že v tohle aspektu autorka ztratila hodně potenciálu a překvapuje mě to o to víc, že jeden z jejích synů při narození zemřel, tak bych čekala, že tuhle osobní tragédii "využije" (bože, to zní hrozně, ale nevím, jak jinak to říct...). Ale snad právě o proto o tom nechtěla psát...

”Susan says it is God who makes everything beautiful, but we can help Him out a bit, can’t we, Mums?”

haki34
22.02.2019

Anna ustupuje do úzadia, rozvíjajú sa príbehy Anniných a Gilbertových ratolestí...Anna tíši boliestky, učí deti zapadnúť do "tvrdšieho a reálneho sveta" , nie všetkým sa to darí úplne úspešne - autorke nedalo, aby niektorým drobcom nevtlačila Anninu citlivú dušu a povahu snílka...(najviac utkvela Walterova cesta nočným lesom..).. pekné pokračovanie série, stojí za to prečítať. Len neviem, (podobne ako Lessana) prečo sa autorka rozhodla urobiť z Anny matku až tak početnej rodiny - ako námet na dalšie príhody rodinky ?? alebo aby deti mohla pomenovať postupne po všetkých doležitých ľuďoch vo svojom okolí ? ;)


Lessana
13.11.2018

Je obdivuhodné, že si autorka v tomto pokračovaní Anny zo Zeleného domu dala za cieľ vykresliť manželskú idylu s hŕbou roztomilých detí. Ako vzor rodiny pre (malého i veľkého) čitateľa je to dokonalé. Zážitky Anniných a Gilbertových detičiek sú veľmi milé a vykreslenie ich vnútorných svetov sa podarilo na výbornú. Človek sa nevyhne spomienkam na svoje vlastné detstvo... Som rada, že z príbehu nevymizla Annina rojčivosť a prírodné krásy krajiny. No a pri opisoch Zuzaniných kulinárskych výtvorov mi až tiekli sliny :). Trošku slabší bol iba preklad. Za to však autorka, pochopiteľne, nemôže.

Johanka910
10.08.2017

Super kniha

Roselunda 1928
19.04.2017

Bylo mi trošku líto, že Anna už není úplně tou nejdůležitější postavou, ale příběhy jejích dětí jsou naprosto kouzelné a závěrečné dvě kapitoly jsou naprosto dokonalé.

Calwen306
09.03.2012

Autorka opať nesklamala, skvelé pokračovanie príbehov zo života jednej z mojich najobľúbenejších knižných hrdiniek!

JulianaH.
05.10.2020

České a slovenské vydání nese dost nešťastný název (o obálkách nemluvě), který z „Anny z Inglesidu“ udělal cosi ne nepodobného červené knihovně. Popravdě jsem se ji styděla půjčit, ačkoli ji měli v oddělení pro děti. :D Ale jsem ráda, že jsem těch několik krajně zahanbujících minut přečkala.

Titulními „láskami“ jsou ovšem hrdinčiny děti: Jem, Walter, dvojčata Nan a Di, Shirley a Rilla. Autorka se vrací ke stylu prvního dílu – v příbězích jednotlivých Anniných potomků líčí svět dětskýma očima, což jí neobyčejně svědčí. Její vyprávění jsou plná kouzla, fantasie a lásky k dětem, spojené s citem pro jejich způsob vnímání a prožívání. Při tom se L. M. Montgomeryové (většinou) daří nesklouznout k sentimentalitě a idealizaci, i když ji žánr nutí balancovat na hraně. Dětské postavy působí velice živě, byť se LMM občas neubrání nutkání dělat z chlapců génie a z dívek krásky. Pokud lze o některé postavě říci, že je napsaná bezchybně, pak nepochybně o dobrosrdečné a prostořeké Zuzaně.

Anniny výchovné metody by působily pokrokově i dnes, natož na Ostrově prince Eduarda před první světovou válkou (kdy se knížka odehrává) nebo ve 30. letech (kdy vznikla). Podle toho, co jsem četla, byl Ostrov obzvlášť konzervativní částí Kanady. I proto mě zaujalo, že zatímco je tu ateistická postava zpodobněná jako obhroublý vidlák, oba evolucionisty autorka vykreslila coby sice výstřední, ale kladné postavy. Mimochodem, možná do díla nevhodně promítám autorčin osobní život, ale zdá se mi, že jejích ód na manželství nějak nápadně ubylo. Konečně.

Život v Inglesidu je každopádně hřejivý. Ačkoli jeho posláním bylo nepochybně prohřát neradostný úděl L. M. Montgomeryové, díky jejímu (kolísavému) nadání a (vytrvalé) dobré vůli se jím může potěšit kdokoliv. A „Anne of Ingleside“ patří podle mě k nejlepším dílům série.
Ani překlad (Jana Němcová, 1995) mi nedrásal nervy jako obvykle. Ne že by byl lepší. Překladatelka se stále ještě nedozvěděla o existenci druhého pádu ani nezjistila, že vymýšlení zbrusu nových slov je vyhrazeno těm, kdo znají i slova stará. Dokonce nechala biblická jména v anglické podobě, takže to vypadá, že Anna nemluví o Haně z I. knihy Samuelovy, nýbrž o jakési sousedce z rybářského Glenu. A z Iókastina komplexu vyrobila komplex „Jokastův“. Ale těžce zkoušený čtenář, který nemá originál, si časem zvykne na ledacos.