jankka0s
komentáře u knih
Ztracená duše
Olga Tokarczuk
Souhlas s komentářem Mag1: krásné ilustrace, ale to co si přečtete v anotaci je prakticky to, co se dočtete v knize. Nikdo mě nepřipravil na to, že najdu pár stránek s dohromady asi stovkou slov. Těšila jsem se na další výživnou knihu od Olgy, s kterou se zabalím na pár večerů do deky a teď tohle. Fakt zklamání a knihu hodnotím jako prvoplánový kýč a podvod na čtenáři.
Úsměvy smutných mužů
Josef Formánek
Trochu neživotné, jak útržky z deníku (které to vlastně jsou), takže jsem nedokázala s jednotlivými postavami navázat vztah a byly mi posléze ukradené. Odloženo v půlce.
Osobní finance
Petr Syrový
Základ finanční gramotnosti, kdyby byla povinnou četbou na střední škole, nezlobila bych se. Třeba bychom neměli půl milionu spoluobčanů v exekuci.
Olive Kitteridgeová
Elizabeth Strout
Nebavila, nezačetla, přišlo mi to jako koncept, který v literatuře byl už asi tak milionkrát jednou.
Člověk Gabriel
Kateřina Dubská
Jazykově, obsahem, atmosférou jedinečná kniha. Občas trochu docházel dech a příběh sklouzával do mechaničnosti, nicméně jako celek je kniha úchvatným vyprávěním o světě, který už zmizel, světě cikánů a propojení s přírodou, o světě pevných kontur, opravdového žití a rytmu. Proč si knihu přečíst? Aby člověk pocítil, jak moc jsme se něčemu vzdálili... a to něco, že by bylo dobré zase najít.
Alias Grace
Margaret Atwood
Bohužel, další kniha s velkým ohlasem, u které já osobně jsem zklamaná. Tzv. "duch doby" mi připadá jen jako velmi dobrá rešerše zajímavých faktů, která ovšem z knihy divně trčí, nepodařilo se dobu oživit. Hrdinka mi posléze začala být ukradená, neustálé skákání z postavy na postavu tomu nedodalo. A ty úvody kapitol, to mělo být asi "umění"...? Možná kdyby kniha měla třetinu stránek a šla rychle k jádru věci, tak snad by se to dalo. Ale tohle si hraje na opus, kterým to není.
Základy sociální práce
Oldřich Matoušek
Dost zmatečně podané, chaoticky kompilativní. Čte se to špatně, některé info se dublují, jiné věci zase nejsou vysvětlené.
Umění ticha
Pico Iyer
Fakt ne, pardon. Kniha sice obsahuje pár rádoby chytlavých new age ezo příjemných řečiček, ale vůbec se nepodařilo nastínit tu atmosféru TICHA a PONOŘENÍ, jak slibuje. Autor nás pořád přesvědčuje, jak je skvělý, že se rozhodl meditovat, ale to je málo. textu je tam poskrovnou a obsahem to opravdu vázne. Kniha na mě působí, jakože si někdo potřeboval odškrtnout a má už tak velké renomé, že mu nakladatelé vydají úplně všecho, takže vo co go. Za mě zklamání a nezachrání to ani celkem obstojné fotky.
Cizinka
Diana Gabaldon
Tak bohužel, tady jsme si vůbec nesedli a nechápu to vysoké hodnocení. Opravdu poctivě jsem se snažila začíst, ale nešlo to. Popisné, nudné, jen pomalu se sunoucí k nějakému ději, hrdinka mi svým stylem vyjadřování připadala tak na puberťačku a ne inteligentní ženu... postupně mě přestalo zajímat, kdy se konečně začne něco dít. Celé špatně, musela jsem odložit.
Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou
Elena Ferrante
Lidské osudy a na pozadí historický vývoj, pro nás "zpoza opony" ne tak známý. Mysleli jsme, že na Západě bylo všechno růžové, ale tak to zdaleka evidentně nebylo (a není). Moc moc poučné ze všech stran...
Příběh nového jména
Elena Ferrante
Geniální kniha. Lidské osudy v plastičnosti, plné síle, touze.
Geniální přítelkyně
Elena Ferrante
Geniální kniha, kdo by to řekl, že stará Itálie dokáže člověka tak vtáhnout. Ale ono to není jen o Itálii, ale o vývoji člověka, o náhodách, které směřují naše kroky, o touhách a omylech osudu. Celou dobu si říkám "jak málo stačí" - jak málo stačí, aby se člověk nedostal na školu a pak se to celé točí někam jinam.. jak málo stačí, jestli kývnu tomuhle klukovi nebo ne... prostě celá trilogie je jedna úžasná velká hra o lidských osudech.
Lovci pokladů
James Patterson
Můj syn ji miluje a mě to bavilo číst s ním. Chlapecké dobrodružství, jak se patří.
Hříchy Hollywoodu
Alessandra Torre
Takové plkání, prostoduchost a průhlednost příběhu od začátku do konce jsem už dlouho nečetla. Ani jako oddechovka se to nedá, protože to je neskutečně tupé, včetně krajně nesympaticky zpracované hlavní hrdinky, která má být asi něco jako žena vamp a přitom je to jen kr..va. Uf, nechápu to hodnocení zde.
Temná dcéra
Elena Ferrante
Slabší kniha, která se motá stále v tom samém, co už jsme četli v Přítelkyni. Bohužel v tom nevidím žádný posun, nic objevného, všechno už bylo řečeno jinde. Tedy samozřejmě je to opět zabaleno do slušivých slovíček a úvah, takže se to nakonec dá, ale pod povrchem je prostě nezáživnost.
Něžná píseň
Leïla Slimani
S touhle knihou jsem měla trochu problém a nechápala, proč se kolem ní tolik nadělalo. Měla jsem velké nutkání ji odložit - jednak pro styl psaní, protože je chladný, s odstupem, k žádné postavě si nejsem schopná vytvořit skutečný vztah, je to jako číst černou kroniku v novinách. Jednak pro téma - chůva a vražda, no a co. Ale četla jsem dál, trochu nutkavě. A musím dát za pravdu komentáři níže: "Fakt, že se na začátku dozvídáme co se stalo a kdo je vrahem, naznačuje, že se nejedná úplně o to hlavní." - ano, kdo udělal ten masakr není nakonec to podstatné. Podstatné je to, jak to k němu všechno dospělo. Podstatné je ono proč. A došlo mi, proč mě kniha nedokázala utáhnout - pro českého čtenáře je nepřenositelná ta sociální zkušenost chův pro střední třídu. Imigrační problém, který se v ní skrývá. Jakmile mi došlo, že kniha má právě na toto poukázat, jako na jakýsi (asi) dřímající problém ve francouzské společnosti, kniha mě začala bavit. Celé generace dětí vyrůstají v rukách žen, o jejich původu a bolestech nikdo nic neví. Opouštějí vlastní děti, s dírami v srdci (i když to není úplně případ hlavní hrdinky, ale zřejmě proto, aby klišé nebylo příliš klišoidní) žijí prázdné frustrované životy a vychovávají další a další generace francouzských občanů, budeme-li se koukat až do detailů, tak vlastně často bývalých kolonistů a usurpátorů... alespoň tak nějak jsem si to po četbě knihy představovala. Takže z tohoto úhlu pohledu byla pro mě kniha zajímavou sondou k sousedům a cením ji vysoko. Jen ty titulky "sociální thriller" jí tím pádem trochu nevystihují a spíše ji ubližují.
Prolhaný život dospělých
Elena Ferrante
Se smutkem v duši se začínám smiřovat s tím, že Ferrante píše stále o tom jednom a čím dál víc stejně. Prolhaný život dospělých je nekonečně vleklá varianta na všechny ty motivy, které už známe z Přátelkyně a dalších románů. Vždycky je tam nějaké zlá postava, vždycky jsou tam témata vzdělání, kariérního postupu a boje proti církvi, vždycky je to více plné úvah a niterného rozebírání než děje. Bohužel, tady to nefungovalo. Kdybych byla nějaký literární teoretik, tak bych prostě řekla, že Ferrante je psychotická osoba skrývající v sobě Vitorii i Elenu, Rosaria i Lilu... všechny ty postavy, s kterými jsme se kdy setkaly, jsou pořád stejné, jen je Ferrante cpe do dalších a dalších knih. Pro mě to přestává být objevné a ztratilo to magii. Knihu jsem dočetla s velkým donucením a nebýt to Ferrante, tak ji nedočtu vůbec. Přeškoda.
Poutníkova cesta z tohoto světa do světa budoucího
John Bunyan
Alegorické podobenství, které je méně známé, což je škoda. Takový návod na život před vznikem selfhelpu. Bohuže důraz na askezi a promítání života jako kličkovanou mezi různými zákazy, dnes neudeří na správnou notu. Kniha tak umožní si alespoň částečně představit a vžít do myšlenkového světa středověku. V tomto smyslu je to velice poučné.