jakafe komentáře u knih

Potvrdila jsem si definitivně, že Hájíčkova tvorba jde zcela mimo mě. Po Selským baroku, jehož styl mi nesedl, jsem totéž otrávení zažila zde. Selský baroko mám dosud nedočtené v mobilu, ale po Rybí krvi to smažu, protože prostě nejsem knižní masochistka. A musím také přiznat, že spisovatelský styl není to jediné, co se mi nelíbilo.
V celém příběhu jsem nenašla jedinou sympatickou postavu, každý se chová nějak ujetě, tudíž stejně divné jsou i vztahy. To, jak ledva odrostlá Hana mluví se svým otcem, to je jednoduše psycho a pro mě neskousnutelné, podobně slabomyslně jedná o něco později se svým přítelem. Tváří se navenek jako hrdinka a spasitelka něčeho vyššího a přitom splachuje do WC vztahy se svými nejbližšími. Psychologické vykreslení postav tu zcela chybí, tím spíš jsou pro mě jejich motivy naprosto vzdálené. Co se týče chalup, hrdinka nevidí pro strom les. Pořád fňuká, ať kvůli stavbě, nebo že místo cukrárny je butik, ale rozdělení Československa snad ani nezaznamenala a Slávkovy protestní akce jinde v republice, tj. pokud se netýkají jí samotné, jí přijdou banální. To je, panečku, charakter! :-/
Měla by také si uvědomit, že stejně jako příroda i činnost člověka v historii byla a je neustále v pohybu. Navíc pořád připomínání nějakého traumatu... jako kdyby byla jediná, kdo nemá dokonalou a ucelenou rodinu a přišel ne vlastní vinou o majetek! No zkrátka a dobře, příběh mě za srdce nevzal, zápletky na mě často působily nevěrohodně a uvažování postav mě leda tak vytáčelo. Jen mohu poděkovat za to, že jsem knihu bez újmy dočetla a vím, že knihám tohoto autora se budu do budoucna cíleně vyhýbat.

4 01.08.2018

Polyxena byla jednou z nejpřednějších osobností české renesance, a přesto jsem toho o ní věděla tak málo. Dosud jsem se hodně zajímala o tuto dobu v kontextu evropské historie, ale možná právě proto, že jsem mohla srovnávat s jinými historickými romány, je pro mě tento román lepší průměr. Je možné, že autor byl limitován počtem stran, podle mě by knize vůbec neškodilo, kdyby byla rozsáhlejší. Vzhledem k tomu, že se autor věnuje i dalším osobnostem předbělohorské doby, nemohlo být vše rozvedeno do hloubky, jak by si to mnohdy zasloužilo. I osobnost Polyxeny bych ráda poznala lépe, respektive s vykreslením jejích pocitů, pochyb i nadějí. Určitě si od pana Hanibala přečtu další román, píše zajímavě.

27.07.2018

Ona by to vážně mohla být taková jednoduchá, leč milá pohádka pro dospělé. Po x letech jsem Alchymistu přečetla znovu a jasně vidím, jak jsem čtenářsky i duchovně dospěla.
Když to vezmu čistě literárně, tak je to psáno velmi jednoduchým stylem, některé věty a slovní obraty se opakují tak často, až je to trapné. To si snad autor myslí, že je tolik čtenářů natolik psychicky zpomalených, že je třeba líbivé výrazy jako Osobní příběh, Duše světa nebo vše je jedno opakovat do zblbnutí? Čtivé to jistě je, příběh se odehrává v atraktivním a tajuplném prostředí, ale tolik nastavované kaše a slovní cukrové vaty bylo až moc. Ačkoli v tomto žánru jsou dnes vydávány daleko kýčovitější dílka, pravda.
No a co se týče duševního a duchovního přínosu. Je tam snůška lží a blábolů, ale také perličky moudrosti, jen je v tom najít :-). Oproti dřívějšímu čtení hodně okouzlení zmizelo, ale určité postřehy mají stále něco do sebe a vidím je nově. Kdo potřebuje dávku optimismu, pro toho bude kniha nejspíš přínosná. Ale kdo neustrnul na jednom místě plném duhových bublin štěstí, bude se ptát: "Toť vše?"
Ono každé dosažení snu, každá úžasná zamilovanost a každý dotyk štěstí jsou nějak vykoupeny. Více či méně, dříve nebo později. Znáte Charlieho příběh cesty za snem v Růži pro Algernon? Četl autor kdy knihu Jóbovu? Teď, s prožitými zkušenostmi, už nemohu přijmout Alchymistu tak, jako před x lety. Své čtenáře si jistě najde. Pustím se znovu ještě do dvou jeho knih a domnívám se, že taková Veronika ode mne dostane hodnocení o stupeň vyšší. Tam ten příběh neklouzal tak po povrchu. Ale uvidím.

6 26.07.2018

Knihu jsem si pořídila poté, co mě naprosto pohltilo Saeculum. Dva roky čekal román Erebos v knihovně, ale teď poznávám, že i když je autorčin styl velice čtivý a téma opět víc než zajímavé, něco mi tam chybělo... nebo přebývalo? Závěrečné rozuzlení bylo překombinované, do světa fantasy jsem zvědavě nakoukla, ale pro mě rozhodně není. Přesto musím ocenit téma závislosti na virtuální realitě. A právě cílové generaci to mohu doporučit.

1 25.07.2018

Helimadoe - nádherný název a stejně nádherný i příběh a jazyk, jakým Jaroslav Havlíček píše a zejména popisuje. Tento román jsem četla už podruhé, s odstupem už mnoha let a našla jsem tam opět něco jiného. Protože je to příběh o přechodu z věku dětského do dospívajícího, a protože Emil v závěru vzpomíná na prožité roky v městečku, člověk musí žasnout, jak vždy najde něco nového, případně v novém pohledu... odvislém od toho, jak člověk zraje. Teď už jsem i já začala vnímat tesknotu po těch kouzelných okamžicích dětství...
Nejde ale "pouze" o vzpomínky a uvědomění si běhu času, ale i o kauzalitu. Nemohu si pomoci, ale i když měl doktor Hanzelín v mnohém pravdivé nebo zajímavé názory, tak to on mohl za utrpení svých dcer. On se ve svém podivínství a misantropii rozhodl, že životy Heleny, Lídy, Marie a Dory rozkouskuje na čtyři části, bez jakékoli alternativy a neustále. Co asi dělaly poté, co jejich otec zemřel? Kam se poděly? Lze soudit Doru za to, k čemu se vzchopila? Jak vysoký má kdo práh sebeobětování? Jistě, v historii měli potomci - a ženy zejména - méně sebeurčení než nyní, ale osud Helmadon byl opravdu trochu příliš.
Už to, že si kladu tyto a další otázky, to, že i když v mé paměti byla tato kniha živá, znovu mě ohromila, jsou znaky velikého díla. Nádherné jsou i popisy krajiny a přírody, popisnost mám v knihách velmi ráda a pan Havlíček je toho skutečným mistrem. Kdo miluje krásu češtiny, nebude zklamán. Jsou tu také citlivě vylíčeny charaktery jednotlivých postav, zejména pěti Hanzelínových dcer a jejich vztahů. Ze všech dospělých mi nejmoudřejší přišel Emilův otec. Jsem si jistá, že Helimadoe si přečtu ještě několikrát znovu, stejně tak se těším na další autorova psychologická díla.

7 20.07.2018

Výborný horor! Četba svižně utíká, navíc je kniha nápaditě a trefně graficky zpracována. Obálka à la katalog IKEA je jen začátek. Horrorstör jsem si vybrala jako oddechové čtení mezi náročnější literaturou a nemohla jsem si zvolit lépe. Dokonce jsem občas měla i pěkně nepříjemný pocit, tím spíš, když jsem byla obklopená nábytkem z IKEY :-). Ostatně, návštěva tohoto obchoďáku už pro mě asi nebude tak pohodová jako dřív. Díky tomuto známému prostředí jsem ale knihu o to živěji prožívala, navíc kromě poctivého duchařského příběhu jsem se dozvěděla i něco více o nákupní strategii. Těším se na další přečtení, vřele doporučuji a NECHÁPU, že tohle mě stálo 19 Kč.

1 09.07.2018

U této knihy jsem dlouho váhala s hodnocením a poprvé lituji, že škála hodnocení není širší. Je to významná a hodnotná klasika, co se týče příběhu a hlavně poutavého popisu kraje okolo Koločavky a Terebly, který dává hodně prostoru fantazii. V jednom zdejším komentáři je napsáno, že postavy románu jsou vykresleny i se svými mnohými chybami. A právě to je pro mě problém. Neočekávám v příběhu charaktery typu Mirek Dušín, v životě to tak nechodí, ale potřebuji mít v knize alespoň jednoho zástupce "dobrého" člověka. Jak píšu, ne bezchybného, ale s chybami, které prostě nebudou tak zásadní jako zde. Koločava je popsaná jako krásné místo, ale mezi takovými lidmi bych žít nechtěla ani náhodou.
Proto hodnotím třemi hvězdami, není to vůbec tím, že by kniha byla průměrná, ale dát tomuto příběhu čtyři by nebylo spravedlivé vůči mým dříve přečteným knihám. Doporučuji si tuto klasiku přečíst a udělat si vlastní názor. Ostatně, jdu teď zhlédnout obě filmová zpracování, jsem zvědavá, jak tvůrci předlohu pojali.

4 09.07.2018

Tak tento román mě opět přesvědčil o hodnotě klasiky. Je na něm znát, že je z 18. století, líčení v dopisech je leckdy zdlouhavé a tím pádem jsem celé dílo četla dlouho. Ale zato jazyk je krásný, barvitý, jeho styl dodává sílu intrikám, kterých je v dopisech opravdu jako máku. Až jsem si říkala, jak to takhle morálně zkaženým lidem dokáže tak dlouho procházet. Určitými částmi jsem se prokousávala déle, ale byly potřebné pro celou mozaiku. A poslední část, to bylo něco neskutečného, opravdu jsem si během čtení říkala, jak TOHLE může skončit, jestli, kdo a jak dojde trestu.
Na hodnocení ubírám jednu hvězdičku za tu občasnou rozvleklost, ale nevylučuji, že časem, až se k Nebezpečným známostem opět vrátím (a vrátím se, zejména ten konec si musím prožít znovu), to bude za plný počet. Na příběh, hrdiny i dobu velmi často myslím. Jsem zvědavá, jak vše budu vnímat s odstupem času.
A jestli mohu doporučit, podívejte se spíš než na Formanův film na ten z Johnem Malkovichem, protože ten je předloze opravdu věrný. Ale samozřejmě kniha je kniha.

Už je to hezkých pár dní, co jsem Houbařku přečetla, ale pamatuji si z ní hlavně to, že se mi četla dobře, a že tam jsou zajímavě popsány úpravy hub. To mi na to, jak je to vážný příběh, přijde hodně málo.

4 02.07.2018

Za výborný námět a aktuálnost dávám tři fakt poctivé hvězdičky, nicméně kdyby si román udržel gradaci děje, hodnotila bych výše. Takhle to tak nějak vyšumělo do ztracena, a i když se poselství nevytratilo, příliš hlubokou stopu to ve mě nezanechalo. Líbilo se mi akademické prostředí, vykreslení politické situace v první polovině knihy a nahlédnutí do života v muslimské společnosti. Vůbec nelituji, že jsem si tuto dystopii / společenský román přečetla a poohlédnu se po nějakém dalším autorově díle.

3 24.05.2018

Připadá mi málo dát tomuto skvostu jen pět hvězdiček. Tahle kniha se mnou zamávala jako málokterá. Co se týče rozebrání podstaty a skladby děje, postav apod., to bych už víceméně opakovala to, co napsali mnozí přede mnou (samozřejmě nemůžu jinak, než námět, příběh a román jako takový ze srdce pochválit). Ale rozepíšu sem moje dojmy.
U žádné jiné knihy jsem stránky neobracela tak moc opatrně, neboť jsem se vzhledem k neustávajícím dějovým zvratům bála, že se na dalších listech nechtíc dozvím spoiler. Z některých pasáží (zvláště s blížícím se koncem) jsem chytala stavy ne nepodobné těm infarktovým. Při tomto líčení nepřeháním, tak silně se mě Dallas 63 dotknul, asi také proto, že se o osobnost Jacka Kennedyho zajímám. Posledních 200 stran jsem přečetla na jeden zátah, nešlo se odtrhnout, prostě nešlo. Když jsem pak druhý den jela městem, viděla jsem vše jinýma očima, až jsem se otřásla. To ty nové souvislosti... Reálné obrazy i ty za oponou, lidské mraveniště v ulicích, vlákna osudu, které - kdyby někdo do přirozeného běhu zasáhl - by se pořádně zamotaly. Stačí jedno lehoulinké zatřepetání motýlích křídel.......
Příběh budu prožívat ještě hodně dlouho a nezapomenu na něj do konce života. A nejen proto, že se k němu ještě několikrát vrátím. Nevěřila bych, že můj oblíbený král hororu dokáže napsat tak vynikající sci-fi o cestování časem. Děkuji, pane Kingu!

17 28.04.2018

Snad všem známý příběh osudové dámy, který je ale pojat jako neústupná cesta k moci. Samozřejmě se všemi důsledky. Na začátku však byla ctižádostivá, ale ctnostná dívka, kterou hnala pomsta za zmařenou lásku. V tomto díle skvělé Alison Weir jsem zjistila, že opravdu nic není černobílé (ani Anna sama, přestože autorka ji vykreslila ve skutečně nepříliš hezkém světle) a budu ještě dlouho přemýšlet nad tak složitou mozaikou vztahů, událostí, zvratů a charakterů. Není ale pochyb, že sláva a vliv jsou marnost sama. I když štěstěna hrála Anně dlouho do karet, o to drsněji pak poznala sílu osudu (a je možné, že i negativního Rh faktoru, kvůli kterému po prvním porodu už žádné další dítě nedonosila), kterému zaplatila životem. A nejen svým.
Přiznám se, že druhou kapitolou popisující Jindřichovo dvoření a Annino čekání na sňatek jsem se prokousávala nejpomaleji. Ale vše ostatní, zejména třetí a čtvrtou část jsem zhltla. A posledním odstavcem mě autorka úplně odrovnala. Jinak oceňuji, že Alison jde při psaní svých románů do hloubky a odkazuje na dobové souvislosti - zde třeba osobnost Leonarda da Vinci nebo tehdejší významná díla.

2 01.04.2018

V knize je spousta velmi zajímavých myšlenek a úvah. Z větší části se mi také kniha dobře četla, ale na to, jak mě dokážou jiné knihy rozplakat, a na to, jaké jsem na tuto slyšela ohlasy, mi nějaké dvě tři slzy přijdou docela málo. Nejsem si jistá, jestli se k ní v budoucnu budu chtít vrátit, jestli mi stojí za to věnovat jí místo v knihovně. Každopádně si neodpustím domněnku, že autorka chtěla stůj co stůj napsat dechberoucí a hluboký příběh..., no a moc tlačila na pilu.

1 28.02.2018

Tolik lidskosti a poetiky je obsaženo v této novele! Jde o málo známé a nedoceněné dílo, možná to je tím, že je psáno archaickou češtinou, což může mnohé odradit. Já však naši zemi i český jazyk naprosto miluji, takže se ráda kochám starými výrazy a půvabnými popisy. Pan Hálek dostal do vínku dar živě vyprávět, o krajině, životě na vesnici, ale i o lidských osudech a povahách jako takových.
V knize Na vejminku se tedy odehrává děj o často krutém a smutném jednání mladé generace se starými rodiči a obyčeji. A přesto je zde jako protipól až pohádková výpověď o opravdových hodnotách, charakterech a touze po kráse. Lidí jako Franěk, Stázička nebo Bartoš je jako šafránu, ale děkuji za ně. I když je vývoj v knize zidealizovaný, nic mi to neubírá, já osobně pohádkovost a její ideály v knihách ráda vyhledávám. A tady jsou na zlatém podnose.
Když jsem knihu četla poprvé před asi patnácti lety, byla jsem konsternovaná z chování k vejminkářům. Nyní, když jsem děj už znala, jsem si všímala právě odhodlanosti bránit nespravedlnost a také moci přírody uzdravovat a konejšit. Ale příběh je podle mě tak mnohovrstevnatý, že si tam každý najde to své.
Těší mě, že ani s léty neztratila kniha Na vejminku nic ze své krásy a významu pro mě. Právem a s hrdostí ji řadím mezi své nej klasiky a samozřejmě doporučuji.

A úryvek o lásce k přírodě:
Patrno, že mysl Stázina byla napiata na barvu, na květ, na pestrost. Jestliže v duši Fraňkově skákali a zpívali ptáci, v duši Stázině kvetly celé záhony, míhaly se nejkrásnější barvy, tekly potůčky s pomněnkami, vinuly se ostružiny. Jestliže duše Fraňkova naplněna byla krásou zvuku, duše Stázina zrovna kvetla. A když chodili lesem, dával jeden druhému: Stáza Fraňkovi květ, Franěk Stáze zpěv, zvuk.

1 20.02.2018

Záměrně nedávám hodnocení, protože už jsem o Alžbětě I. (a tedy i Kat) četla víc knih, a proto jsem tuto dočetla do poloviny a zbytek už jen přeskakovala. Tohle je vlastně to samé. Sice to má být o Kat, což zpočátku skutečně je, ale pak to sklouzne zase jen k převyprávění příběhu Alžběty. Jistě, Kat byla její guvernantka, společnice a později první dvorní dáma. Ale safra, kde je rozvinut temperament a hlubší pocity této dámy, kde jsou nějaké důvěrné rozhovory atd.?
Nepopírám, že pro toho, kdo o Alžbětě neví tolik moc nebo komu nevadí četba vlastně stejného děje, tomu by se tento román mohl líbit. Ale jak já jsem zpočátku byla ráda za vylíčení Katherinina života "před Alžbětou", tak potom to byla zase stejná písnička. Krom toho jsem asi zhýčkaná vytříbeným vypravěčským stylem Alison Weir.

Jsou věci, které každou lidskou bytostí s citem musejí otřást. Co se týče projevů nenávisti k ženám, je to obřízka, vraždy z rodinné cti, bití, znásilňování. Poslední dvě z těchto hrůz prožívala Hannan, a to od útlého věku. Bože, ani se mi tomu nechce věřit, kolik zla doutná v lidech čekajíc na skulinu moci, fanatismu, pocitu nadřazenosti. Vnitřně pláču pro všechny trpící dívky a ženy, že místo čistých ideálů, radostného dětství a důvěry jsou jedinou jejich útěchou bílé holubice - Ptáci osamění a Levandulová pole.
Tomu odpornému zploditeli (ne, nenazvu ho otcem, to by bylo znevážení toho, jak já otcovskou autoritu i lásku vnímám) nedal Korán vůbec nic. Jak by mohl, když mu, zvrhlík, vůbec nerozuměl, jen opakoval nabiflované fráze. Jak strašlivé jsou důsledky toho, když je moc dána do rukou duchovního a duševního chudáka. Je mi Hannan velmi líto a přeji jí vše dobré do budoucna.

5 08.02.2018

V knihovně jsem si tuto knihu půjčila, aniž bych o ní kdykoli předtím slyšela, takže jsem ani nic neočekávala. Rozjezd byl pomalejší, ale nakonec mě román strhnul, každou chvíli dojde k dějovému zvratu, body navíc si u mě získalo střídání dvou časových rovin.
Připadalo mi, že život Inary je takovým protikladem chudého a osamělého života plného příkoří a osudových hrůz Mei Lien. Ale to mi došlo, až když jsem knihu dočetla a zamýšlela se nad ní. I Inara v současné době musí bojovat, ale na údělu křehké Mei Lien je vidět, jak těžké to měli v Americe Číňané, byť pracovali sebevíc a za minimální peníz.
A ještě něco, připravte si kapesníky, u té nejstrašnější situace jsem nahlas vzlykala a nebyla jsem schopná proud slz zastavit. Už dlouho se mi takový emoční výbuch u knihy nestal. Doporučuji a prozatím řadím do svého seznamu Největší knižní překvapení roku.

3 05.02.2018

Je to Souostroví v podání českém a ženském, samozřejmě mnohem slabší co do záběru a počtu stran, ale vypověď je to stejně děsivá... navíc utrpení a míru nespravedlnosti nelze poměřit, je-li zdroj a účel stejný.
Přesto ze všeho nejvíc se mi vryl pod kůži autorčin odvážný útěk (to není spoiler, je to uvedeno i na zadní obálce), paní Šimková jej popisuje tak opravdově, jako byla její touha po svobodě. Bylo to tak dojemně sepsáno (třeba i ta slova od cikánů...), že jsem si myslela, že se na konci ukáže, že to byl jen sen. Mimořádná kniha!

6 03.02.2018

O záhadě úmrtí Djatlovovy výpravy mám povědomí jen asi tři roky, ale myslím, že tahle kniha je na českém knižním trhu unikátní. A teda číst popis jednotlivých dní expedice (a poté pátracích akcí) a deníkových zápisků je silná káva.
Vypsané možné teorie nevysvětlených hrůz pod Mrtvou horou a horou Otorten (v překladu Místo, kam nechoď) mi v hlavě udělaly spíš zmatek, hodně argumentů je napsáno stylem CTRL C a CTRL V. Nicméně vzhledem k tomu, na jak posvátné a zapovězené místo (Otorten) mířili, a že přespávali na taktéž zakázané náhorní planině věřím v trest nějakého přízraku z astrálního pohřebiště (nebo jiné paranormální síle). S trampováním - ať už s mužem nebo i sama v lesích - mám bohaté zkušenosti, ale na takovýchto zapovězených místech bych nikdy nepřespávala. Mrazí mě v zádech, že veselí, v přírodě zkušení mladí lidé plní života prožili tolik bolesti a umřeli tak strašně.

5 31.12.2017

Good Queen Anne nebo Beloved Queen, jak Angličani české princezně a své královně říkali, tak tuto ušlechtilou dámu i já velice obdivuji. Bořila všechny dobové představy o ideálu - Angličané ji zpočátku nemuseli, byla vzdělaná a se silnou osobností, nedala království potomky -, navíc ačkoli manželství s králem Richardem bylo jako vždy dohodnuté, nesmírně a věrně se milovali.
Skutečně jsem od této knihy očekávala hodně. Jenže není napsaná zrovna poutavě, neustále se opakující nářky na charakter Angličanů, otravné pro mě byly i časté "promluvy do duše", protože i když poučení v příbězích hledám, nacházím a mám ráda, tady toho bylo nějak moc a opakující se. Po kritice ale vyzdvihnu živé vylíčení krás naší české vlasti, moudrosti Annina otce Karla IV. a Annina půvabu, intuice, jemnosti a ženskosti, čímž si drsné anglické pány podmanila. Dávám solidní 3 *, víc opravdu nemohu. Ale s tušením, že tohle je možná typ knihy, která se mi napodruhé bude líbit víc.

2 31.12.2017