Jadla komentáře u knih
Není špatně napsaná, styl je svižný, čtivý, ale... Hlavní postava, detektiv náležející ke slovutné Veřejné bezpečnosti, je čtenáři (a cíleno je/bylo na mladého čtenáře) předkládán jako milý chlapík, vlastně takový dobromyslný strejček, také trochu jako cvičený pes, který se neptá nadřízených proč, ale prostě jde a provede.
Jednotlivosti jsou v příběhu celkem prima, neotřelé, podnik Aréna, způsob hlavní postavy, jak komunikuje se čtenářem,detektiv je i vtipný a takový čerstvý, motiv telefonního seznamu a další. Ale jako celek, záveřečný novinový článek, to, co si mladí čtenáři mají odnést jako poselství, je obludné.
Nejraději mám ten o třešních. Je v něm tolik lásky, pokoje, vzájemnosti! Kdybych mohla, měla bych velké reprodukce obrázků doma na zdech a dívala se na ten nejprostší a nejčistší příběh života každý den.
Ze všeho nejvíc bych řekla zajímavá. Zajímavá četba, musela jsem, plna dojmů, o samotářích všem doma vyprávět, až už mě nikdo nechtěl poslouchat. Byla jsem při čtení znovu a znovu a víc a víc ohromená, a to z různých příčin, jak malounko někomu stačí ke spokojenému životu a zachovanému duševnímu zdraví nebo naopak jak někdo může působit vyšinutě a nebýt tím v nejmenším znepokojen. Jak se mohou mít rádi, a mají, po letech těžkého života bratři, s jakým odevzdáním lze přijímat osud.
Nemyslím, že jde o nějakou propagaci samotářského stylu života, jak jsem četla v komentářích níže, nic tak povrchního. Ti lidé nejsou zajímaví jen proto, že jsou samotáři.
Vypadá to, že se autorův styl usadil, celé vypravování je méně křečovité, čtivější, vlídnější než první díl pokračování. Méně zbytečné výpomoci z originálu, osobitější a tím i vydařenější. Dobře dávkované lahodění sentimentální strunce čtenáře, což jsem s potěšením přijala.
Jak to bylo, pohádko? Héééj rup, už ji nesem. Větší už tam neměli. Po trávě se nejlíp tráví. Vyprávím je dětem večer v posteli před spaním, potichu, někdy i několikrát dokola, a stejně se neomrzí. Tak je vyprávěla i maminka nám. A v srdci doufám a věřím, že je budou moje děti vyprávět těm svým. Větší poklonu snad ani nemohu vyjádřit.
Milé čtení, takové hladivé. Těší mě vyrábět domácí tvaroh, teď zkouším žitný kvásek, na zahradě už máme vybrané místo pro jablonku některé ze starých odrůd. A občas pomyslím na svého dědečka, jeho rodiče a rodiče jeho rodičů a na všechny předchozí generace, které pracovaly a těšily se z podobných věcí jako my dneska. A tato knížka pomáhá, abychom nezapomněli.
Příjemné počtení, perfektně přijatelné charaktery hlavních kladných postav, odpovídajícím způsobem napínavé, řekla bych dobře střižená detektivka. Nic originálního. Stále hledám současnou knížku, která by předčila očekávání.
Moc by mě zajímalo, jak obálka souvisí s příběhem, který je pod ní?
Čtu ji nepravidelně znovu a znovu. Po letech nebo i kratších úsecích se k ní stále vracím. Hlavní postava františkána Viléma mi je velmi blízká a období je pro mne nevyčerpatelnou studnicí zájmu.
U jiných knížek je opakované čtení jiné, stačí si připomenout první větu, zápletku, postavu a vím, můžu přeskočit odstavec a pokračovat. Tuhle čtu od začátku do konce pořád je něco nové, poutavé, přímo vybízí k novým myšlenkám. Vždycky mě znovu naplní vírou v pravdu, v nezbytnost hledání pravdy.
Jsem nadšenou čtenářkou detektivek. Málokterá je tak dobrá, aby ji stálo za to číst znovu. Ale Jméno růže pro mne není detektivkou. A popravdě mě zaráží, kolik čtenářů ji čte jako detektivku. Zápletka s vraždami a mrtvolami je vedlejší, je to jen prostředek pro vyjádření toho, co chtěl autor říci. A při každém dalším čtení je ta detektivní vrstva příběhu ta méně a méně podstatná, zajímavějším a podstatnějším se stává to ostatní sdělení.
Film mě dost zklamal, bohužel, čekala jsem asi příliš mnoho. Dobrá je ale i rozhlasová dramatizace, stojí za poslechnutí.
Mám ji už úplně salátovou. Jednoduše, jasně, stručně a věcně vysvětluje základní pojmy, ilustrace jsou názorné. Mnohé už zapomínám, ale je prima vědět, kde hledat a najít.
Některé básničky si z dětství ještě pamatuji z hlavy, některé jsem si připomněla a s dětmi si je povídáme před spaním. Ilustrace jsou ke každé z nich nádherné, vždycky dovedly jakoby polechtat fantazii a nechat ji rozeběhnout.
Četla jsem jako mladá a teď znovu jako o něco míň mladá a tolik se mi líbila! Nejenom pro úžasně rozverné, veselé, zábavné a hravé příběhy, ale i pro ty vážnější, při kterých se srdce zachvěje. Líbí se mi na celé knize snad právě to nejvíce, že je humoristická, opravdu se při ní od srdce směju, a zároveň v ní je dost moudrosti a něčeho, co lze poněkud křečovitě nazývat mravním poselstvím. Takový splínový vyprošťovák.
Četla jsem ji jako děvčátko, povinně nahlas jsme ji museli předčítat ve škole. Navzdory tomu ve mně zůstal silný dojem, dodnes si vybavuji některé obrazy, situace, momenty, i když možná nepřesně a přibarvené vlastní představivostí. Bylo mi moc líto babičky, kufr na půdě s nálepkou, poslouchání za gaučem, neustále přítomný pocit něčeho nesprávného, že to tak nemá být, ne a ne, jako malounko bodající osten. To se autorce opravdu povedlo.
Koupila jsem teď dceři knížku do ucha, budeme poslouchat.
Mám obzvlášť ráda obsáhlá vypravování, stovky stránek souvislého příběhu. Kdybych mohla cestovat časem, chtěla bych hned při druhé cestě vidět českou vesnici v 19. století. To tedy nemůžu, ale můžu si přečíst Jiráska a to je skoro, jako bych mohla.
Líbí se mi šíře příběhu, vyvážený poměr děje a popisu, věrohodné charaktery postav, zkrátka čtení hladí a hladí a záhy nekončí. Myslela jsem si, že se F.L. Věkovi hned tak něco nevyrovná, ale U nás mu zatím kráčí se ctí po boku.
Je to už déle, co jsem knihu přečetla, a když jí teď listuji, vybavuji se zhruba příběh, celkem tuctový a předvídatelný, znovu si připomínám celkem obstojný jazyk autorův, vyvážený poměr popisu a dějovějších partií, kniha patří k tomu poklidnému čtení s dávkou malebné přírody, trochou milostných pletek a uspokojivým koncem.
Mám ráda smaragdky, ne vždy jde o poutavou záležitost, ale nikdy to není vyloženě propadák. Tuhle ovšem nedočtu. Zápletka založená na dvojčatech.
Tak nějak si nedovedu utvořit jasnou představu, jaká tato žena skutečně byla. Častokrát si přečtu životopis a mám nějakou přesnější představu o člověku, kterého popisoval. Nemusí být samozřejmě správná, ale to je jiná věc. S Fridou Kahlo tápu. Vůbec to nemyslím jako výtku této knize, připadá mi, že je to ten z nejpřesněji vystihujících literárních portrétů vůbec, ale přesto. Jako by malířka byla nezlomný, pořádnou rychlostí se valící kámen, navzdory všemu a všem, pořád dopředu, pořád rychleji. Ale zároveň působí tak křehce, zranitelně, smutně, jako kolibříček.
Velmi oceňuji to, že se autorka nezabývala vleklým vysvětlováním, úvahami, podrobnými popisy. Naopak, letmé zmínky, prostá fakta, vlastně skoro kalendářový výčet jednotlivých vybraných událostí, proložený vlastními vzpomínkami Fridinými (ano, mohlo být voleno lepší písmo), vytváří pozornému čtenáři jasnější obraz a životnější představu Fridy než sebepřesnější a podrobnější líčení.
Ach ouvej. Bylo toho málo. Takové drobounké střípky a člověk by chtěl víc a větší!
Bylo moc milé si zase počíst o "starých známých", byť jen takhle epizodicky.
Mám ráda obsáhlé příběhy. Pořádně tlusté knížky a vícedílné romány jsou prostě mou krevní skupinou. Výhoda je, že obvykle i dobře vypadají v knihovně:)
F.L.Věk je úžasný. Nejprve jsem viděla asi dva díly toho černobílého seriálu, ale nechtěla jsem čekat zase týden na další díl, tak jsem otevřela knihu a už ji neodložila. Doba probouzejícího se národního vědomí, obnovy češtiny, doba odvážných moudrých mužů, ale i velkých celospolečenských reforem, jako by se v život obracelo rčení o tiché vodě.
Četla jsem a četla, o Thámovi, fandila Krameriovi, úplně vidím starouška Dobrovského, hrozivého pana otce Věka, tiché a velebné prostory zrušených klášterů, plné ulice Pražanů, když přijížděl císař ke korunovaci, požár Věkova obchodu, slyším kostelní varhany, pochod vojáků, pleskání deště na venkovských rozbahněných cestách. Pro mě jde o úžasné zobrazení jedné epochy.
A abych nebyla zase tak nadšením rozohněná, v posledním díle mi moc a moc chybělo zachycení nálezu Rukopisů. To si Jirásek mohl odpustit o nich takhle takticky pomlčet.
Líbí se mi, že nejde o přeslazený dětský příběh, že se tu objevují skuteční zástupci hmyzího světa a že se o nich i něco dozvíme. Obrázky jsou moc hezké, zase nic příliš načančaného, jak v současných knížkách pro děti někdy bohužel bývá.
Ani nevím proč, četla jsem tenhle díl jako první z celé série a moc se mi líbil. Snad i tím, že se částečně odehrává v knihovně a jde v něm o knížky:)