JadlaPřečtené 654
Vypadá to, že se autorův styl usadil, celé vypravování je méně křečovité, čtivější, vlídnější než první díl pokračování. Méně zbytečné výpomoci z originálu, osobitější a tím i vydařenější. Dobře dávkované lahodění sentimentální strunce čtenáře, což jsem s potěšením přijala.
Jak to bylo, pohádko? Héééj rup, už ji nesem. Větší už tam neměli. Po trávě se nejlíp tráví. Vyprávím je dětem večer v posteli před spaním, potichu, někdy i několikrát dokola, a stejně se neomrzí. Tak je vyprávěla i maminka nám. A v srdci doufám a věřím, že je budou moje děti vyprávět těm svým. Větší poklonu snad ani nemohu vyjádřit.
Milé čtení, takové hladivé. Těší mě vyrábět domácí tvaroh, teď zkouším žitný kvásek, na zahradě už máme vybrané místo pro jablonku některé ze starých odrůd. A občas pomyslím na svého dědečka, jeho rodiče a rodiče jeho rodičů a na všechny předchozí generace, které pracovaly a těšily se z podobných věcí jako my dneska. A tato knížka pomáhá, abychom nezapomněli.
Příjemné počtení, perfektně přijatelné charaktery hlavních kladných postav, odpovídajícím způsobem napínavé, řekla bych dobře střižená detektivka. Nic originálního. Stále hledám současnou knížku, která by předčila očekávání. Moc by mě zajímalo, jak obálka souvisí s příběhem, který je pod ní?
Jako děcko jsem ji dostala ve škole za výborný prospěch. Říkala jsem si tehdy, že se teda moc nevytáhli a mohlo za to vysvědčení být raději na zmrzlinu nebo tak, ale postupně jsem zjistila, že tehdy (první rok zase) pančelka měla šťastnou ruku a zvolila báječnou knížku. Čteme si ji teď s dětmi a znovu mi naskakují v paměti verše i celé básničky, předškolní dcera se některým mohla usmát, mají velký úspěch. Tehdy i dnes.
Četla jsem ji jako děvčátko, povinně nahlas jsme ji museli předčítat ve škole. Navzdory tomu ve mně zůstal silný dojem, dodnes si vybavuji některé obrazy, situace, momenty, i když možná nepřesně a přibarvené vlastní představivostí. Bylo mi moc líto babičky, kufr na půdě s nálepkou, poslouchání za gaučem, neustále přítomný pocit něčeho nesprávného, že to tak nemá být, ne a ne, jako malounko bodající osten. To se autorce opravdu povedlo. Koupila jsem teď dceři knížku do ucha, budeme poslouchat.
Četla jsem jako mladá a teď znovu jako o něco míň mladá a tolik se mi líbila! Nejenom pro úžasně rozverné, veselé, zábavné a hravé příběhy, ale i pro ty vážnější, při kterých se srdce zachvěje. Líbí se mi na celé knize snad právě to nejvíce, že je humoristická, opravdu se při ní od srdce směju, a zároveň v ní je dost moudrosti a něčeho, co lze poněkud křečovitě nazývat mravním poselstvím. Takový splínový vyprošťovák.
Mám obzvlášť ráda obsáhlá vypravování, stovky stránek souvislého příběhu. Kdybych mohla cestovat časem, chtěla bych hned při druhé cestě vidět českou vesnici v 19. století. To tedy nemůžu, ale můžu si přečíst Jiráska a to je skoro, jako bych mohla. Líbí se mi šíře příběhu, vyvážený poměr děje a popisu, věrohodné charaktery postav, zkrátka čtení hladí a hladí a záhy nekončí. Myslela jsem si, že se F.L. Věkovi hned tak něco nevyrovná, ale U nás mu zatím kráčí se ctí po boku.
Některé básničky si z dětství ještě pamatuji z hlavy, některé jsem si připomněla a s dětmi si je povídáme před spaním. Ilustrace jsou ke každé z nich nádherné, vždycky dovedly jakoby polechtat fantazii a nechat ji rozeběhnout.
Je to už déle, co jsem knihu přečetla, a když jí teď listuji, vybavuji se zhruba příběh, celkem tuctový a předvídatelný, znovu si připomínám celkem obstojný jazyk autorův, vyvážený poměr popisu a dějovějších partií, kniha patří k tomu poklidnému čtení s dávkou malebné přírody, trochou milostných pletek a uspokojivým koncem.
Mám ji už úplně salátovou. Jednoduše, jasně, stručně a věcně vysvětluje základní pojmy, ilustrace jsou názorné. Mnohé už zapomínám, ale je prima vědět, kde hledat a najít.
Mám ráda smaragdky, ne vždy jde o poutavou záležitost, ale nikdy to není vyloženě propadák. Tuhle ovšem nedočtu. Zápletka založená na dvojčatech.
Tak nějak si nedovedu utvořit jasnou představu, jaká tato žena skutečně byla. Častokrát si přečtu životopis a mám nějakou přesnější představu o člověku, kterého popisoval. Nemusí být samozřejmě správná, ale to je jiná věc. S Fridou Kahlo tápu. Vůbec to nemyslím jako výtku této knize, připadá mi, že je to ten z nejpřesněji vystihujících literárních portrétů vůbec, ale přesto. Jako by malířka byla nezlomný, pořádnou rychlostí se valící kámen, navzdory všemu a všem, pořád dopředu, pořád rychleji. Ale zároveň působí tak křehce, zranitelně, smutně, jako kolibříček. Velmi oceňuji to, že se autorka nezabývala vleklým vysvětlováním, úvahami, podrobnými popisy. Naopak, letmé zmínky, prostá fakta, vlastně skoro kalendářový výčet jednotlivých vybraných událostí, proložený vlastními vzpomínkami Fridinými (ano, mohlo být voleno lepší písmo), vytváří pozornému čtenáři jasnější obraz a životnější představu Fridy než sebepřesnější a podrobnější líčení.
Ach ouvej. Bylo toho málo. Takové drobounké střípky a člověk by chtěl víc a větší! Bylo moc milé si zase počíst o "starých známých", byť jen takhle epizodicky.
Mám ráda obsáhlé příběhy. Pořádně tlusté knížky a vícedílné romány jsou prostě mou krevní skupinou. Výhoda je, že obvykle i dobře vypadají v knihovně:) F.L.Věk je úžasný. Nejprve jsem viděla asi dva díly toho černobílého seriálu, ale nechtěla jsem čekat zase týden na další díl, tak jsem otevřela knihu a už ji neodložila. Doba probouzejícího se národního vědomí, obnovy češtiny, doba odvážných moudrých mužů, ale i velkých celospolečenských reforem, jako by se v život obracelo rčení o tiché vodě. Četla jsem a četla, o Thámovi, fandila Krameriovi, úplně vidím starouška Dobrovského, hrozivého pana otce Věka, tiché a velebné prostory zrušených klášterů, plné ulice Pražanů, když přijížděl císař ke korunovaci, požár Věkova obchodu, slyším kostelní varhany, pochod vojáků, pleskání deště na venkovských rozbahněných cestách. Pro mě jde o úžasné zobrazení jedné epochy. A abych nebyla zase tak nadšením rozohněná, v posledním díle mi moc a moc chybělo zachycení nálezu Rukopisů. To si Jirásek mohl odpustit o nich takhle takticky pomlčet.
