Jadla komentáře u knih
Je to už déle, co jsem knihu přečetla, a když jí teď listuji, vybavuji se zhruba příběh, celkem tuctový a předvídatelný, znovu si připomínám celkem obstojný jazyk autorův, vyvážený poměr popisu a dějovějších partií, kniha patří k tomu poklidnému čtení s dávkou malebné přírody, trochou milostných pletek a uspokojivým koncem.
Mám ráda smaragdky, ne vždy jde o poutavou záležitost, ale nikdy to není vyloženě propadák. Tuhle ovšem nedočtu. Zápletka založená na dvojčatech.
Tak nějak si nedovedu utvořit jasnou představu, jaká tato žena skutečně byla. Častokrát si přečtu životopis a mám nějakou přesnější představu o člověku, kterého popisoval. Nemusí být samozřejmě správná, ale to je jiná věc. S Fridou Kahlo tápu. Vůbec to nemyslím jako výtku této knize, připadá mi, že je to ten z nejpřesněji vystihujících literárních portrétů vůbec, ale přesto. Jako by malířka byla nezlomný, pořádnou rychlostí se valící kámen, navzdory všemu a všem, pořád dopředu, pořád rychleji. Ale zároveň působí tak křehce, zranitelně, smutně, jako kolibříček.
Velmi oceňuji to, že se autorka nezabývala vleklým vysvětlováním, úvahami, podrobnými popisy. Naopak, letmé zmínky, prostá fakta, vlastně skoro kalendářový výčet jednotlivých vybraných událostí, proložený vlastními vzpomínkami Fridinými (ano, mohlo být voleno lepší písmo), vytváří pozornému čtenáři jasnější obraz a životnější představu Fridy než sebepřesnější a podrobnější líčení.
Ach ouvej. Bylo toho málo. Takové drobounké střípky a člověk by chtěl víc a větší!
Bylo moc milé si zase počíst o "starých známých", byť jen takhle epizodicky.
Mám ráda obsáhlé příběhy. Pořádně tlusté knížky a vícedílné romány jsou prostě mou krevní skupinou. Výhoda je, že obvykle i dobře vypadají v knihovně:)
F.L.Věk je úžasný. Nejprve jsem viděla asi dva díly toho černobílého seriálu, ale nechtěla jsem čekat zase týden na další díl, tak jsem otevřela knihu a už ji neodložila. Doba probouzejícího se národního vědomí, obnovy češtiny, doba odvážných moudrých mužů, ale i velkých celospolečenských reforem, jako by se v život obracelo rčení o tiché vodě.
Četla jsem a četla, o Thámovi, fandila Krameriovi, úplně vidím starouška Dobrovského, hrozivého pana otce Věka, tiché a velebné prostory zrušených klášterů, plné ulice Pražanů, když přijížděl císař ke korunovaci, požár Věkova obchodu, slyším kostelní varhany, pochod vojáků, pleskání deště na venkovských rozbahněných cestách. Pro mě jde o úžasné zobrazení jedné epochy.
A abych nebyla zase tak nadšením rozohněná, v posledním díle mi moc a moc chybělo zachycení nálezu Rukopisů. To si Jirásek mohl odpustit o nich takhle takticky pomlčet.
Líbí se mi, že nejde o přeslazený dětský příběh, že se tu objevují skuteční zástupci hmyzího světa a že se o nich i něco dozvíme. Obrázky jsou moc hezké, zase nic příliš načančaného, jak v současných knížkách pro děti někdy bohužel bývá.
Ani nevím proč, četla jsem tenhle díl jako první z celé série a moc se mi líbil. Snad i tím, že se částečně odehrává v knihovně a jde v něm o knížky:)
Znám zatím jen jako audioknihu, ale i pro posluchače jde o báječný zážitek, napínavý, vtipný příběh, který posloucháme s dcerou a lbí se oběma.
Pořád se tak nějak ostýchám dát do přečtených knihu, kterou jsem nečetla, ale poslouchala jako knížku do ucha. Nicméně i jako poslech je báječná. Posloucháme ji s dcerou především večer před spaním, ale i když je čas během dne a neomrzí i několikrát znovu, jde o živý, vtipný příběh.
Často jsem ji využívala, když jsem chtěla něco pochopit, dozvědět se víc o jednotlivých náboženstvích nebo sektách. Jde o knížku podávající základní přehled, ale zároveň dostatečně podrobně a jasně seznamuje čtenáře s jednotlivými vírami. Dnes už by jistě potřebovala doplnit o další, případně poupravit některá data, nicméně stále přínosná a poučná.
Moje srdeční záležitost. Byla by mezi těmi, které bych si vzala s sebou na pustý ostrov. Dostala jsem ji od maminky, když ji Albatros čerstvě vydal a šlo o lásku na první čtení. Byly jsme tehdy (a pořád jsme) čtyři holky, co jsme spolu vyrůstaly. Měla jsem rozdělené, která jsme která, Markéta, Jo, Líza a Amy. Mockrát jsem si v životě vzpomněla na skromnost, trampoty, dobrotu, poslušnost, odhodlanost děvčat Marchovic. Sice žijí v jiné době, ale rodina, přátelství, trápení zůstává stejné napříč generacemi.
Je jen dobře, že existují knihy určené mládeži, zabývající se nejstaršími dějinami našeho státu. Tato se celkem zdařile snaží přijatelnou formou přiblížit osoby Ludmily a Václava a postav kolem nich, jež zasáhly do jejich osudu. A zároveň seznámit čtenáře s existencí Kristiánovy legendy.
Dosud chvályhodné. Ale co knize naprosto schází je přinejmenším doslov nebo slovo úvodem, kdy by autorka čtenáře upozornila na to, že skutečně nejde o literaturu faktu, že s historickými fakty pracuje jen volně a ne vše, co předkládá čtenáři, je údaj podložený i prameny. Chybí mi i zmínka o tom, že legenda je původně vlastně napsána latinsky, a vysvětlení, proč tomu tak je. Mohlo být uvedeno, že datace legendy není dodnes úplně jistá, že osoba samotného Kristiána je poněkud tajemná a s jistotou nikoli známá. Dokonce závěrečné uvedení písně Hospodine, pomiluj ny jako právě stvořené biskupem Vojtěchem!
Knížka je moc hezká a rozhodně užitečná k přečtení, ale o to víc mrzí, že jí zoufale chybí právě těch několik odbornějších slov na vysvětlenou.
Musím říci,že to je jedna z té hrstky,kterou má už navždy na dohmátnuti od postele. A otevírám ji ve dnech dobrých,skvělých,zlých i obyčejných,otvírám ji tu i onde,v noci i zvečera, a pokaždé je to silná infuze ryzího potěšení.
Dodnes si vzpomínám na tu poslední,o napravene čarodějnici. Je fantastická! Už jako děvčátko jsem ji byla uhranuta a dodnes si ji občas různě připomenu. Tu její chatrc,toho mrzaka. Musíš být asi hodně nešťastná,když jsi tak zla,ubohá ženo. A pak ta postupná proměna. Zkrátka dotkla se mého srdce.
Jako děcko jsem ji dostala ve škole za výborný prospěch. Říkala jsem si tehdy, že se teda moc nevytáhli a mohlo za to vysvědčení být raději na zmrzlinu nebo tak, ale postupně jsem zjistila, že tehdy (první rok zase) pančelka měla šťastnou ruku a zvolila báječnou knížku. Čteme si ji teď s dětmi a znovu mi naskakují v paměti verše i celé básničky, předškolní dcera se některým mohla usmát, mají velký úspěch. Tehdy i dnes.
Od dětství jsem milovnicí zajímavých (hlavně dobrých) konců. Neměla jsem ráda nedořečené, nedokončené, nedopovězené. A tenhle příběh jsem po přečtení prvého přímo hltala, s báječným pocitem, že se Sebastiánovi děje něco dobrého, že se mu život plní něčím zaslouženým dobrým. A i teď, po desetiletích uplynulých od přečtení, ten dojem zůstal.
Je to tak dávno, co jsem ji četla, ale uvízla mi v hlavě a občas na ni vzpomenu dosud. Moc hezký příběh o splněném snu, píli, lásce. Už jako děvčeti mi imponovaly na závěr ty růže od Sebastiána. Představovala jsem si, že také jednou takovou kytici třeba dostanu.
Výborně zpracovaná antologie se zajímavým průvodním slovem editora. Zpracované iniciále autorů, případně předpokládaného autorů, jednotlivých románů jsou přinejmenším stejně zajímavým čtením jako romány samy. Editor odvedl skvělou práci i při výběru příběhů, jsou rozmanité po všech stránkách, antologie zahrnuje pestrou škálu postav (rozvedené ženy, nemanželské děti, selky, obchodníky, tuláky, zástupce zlaté mládeže, podruhy, strážce hranic, kriminálníky a další a další) i prostředích (letiště, zapadlá rusínská údolí, město, vesnici,...). Všechny příběhy jsou nacpané spíš větší než menší mírou sentimentality, ale to patří k žánru. Jsem vlastně milovnicí starých dobrých kompozic a mám ráda, když to, co čtu, má konec. Tedy jasný konec. A toho si v této knize každý užije dosyta.
Mám je prostě ráda. Autorova imaginace je prvotřídní, příběhy jsou průzračné, ale nechybí jim hloubka.
Vždycky jsem měla nejraději Kůň a jeho chlapec, ale i ostatní díly si sem tam znovu připomenu poslechem nebo četbou.