Jadla komentáře u knih
Čtivá, tematicky atraktivní knížka. Strašně se mi ale protiví závislosti a stav, kdy se člověk nerozhoduje nezávisle, svobodně. A do takového stavu se hlavní postava vlastní lehkovážností dohnala. Snad proto mi byla během čtení čím dál protivnější. Ovšem nešlo přestat číst, bohudík.
Líbila se mi všudypřítomná metafora osmi hor. Také vzdor a pokora spojené v jediném životním osudu. I výstavba textu je skvělá, jako by bylo řečeno právě jen to, co je nezbytně třeba. Ale zůstal mi po přečtení takový smutný, nedokončený dojem.
Znala jsem jen staré filmové zpracování, ale díky Patřičné čítance mi to nedalo a chtěla jsem si tenhle pomalu zapomínaný román přečíst. A jak jsem začala, nemohla jsem přestat! Je to mnohem plnější, poutavější, bohatší příběh než ten, který jsem znala z televize. A také nakonec o dost smutnější.
Zkusila jsem už množství receptů a ani jeden nezklamal. A ty obrázky! Kdybych tak dokázala těma svýma volšovýma rukama něco takového!
Je to už dlouho, co jsem ji četla, zůstal mi dojem unylého, posmutnělého, trochu básnivého příběhu. Zajímavější, živější byla první část dílka, jak spělo k závěru, vleklo se víc a víc.
Výborně se čte, úplně jsem se bála, aby to Perry nevzdal a přišel všemu na kloub.
Detektivní klasika, příjemně strávený čas nad knihou.
Docela zajímavé, trošinku smutné čtení. Rozhodně uvízne v hlavě.
Přívětivé počtení, nic složitého k hlubšímu zamyšlení, spíš takové hladivé, potěšující:)
Celé takové unylé. Zaťaté charaktery, fatální omyly, těžké životní osudy. Všeho trochu moc.
Zajímala mě starověká, středověká a raně novověká část dějin. Vše jasně, přehledně podáno, snad jen zbytečně stručně.
Ne a ne se přimět k dočtení. Od začátku mi to celé přijde takové nějaké nepochopitelné, lehkovážné, praštěné. Asi jsem už hrozná konzerva.
Řekla bych perfektně průměrná detektivka z dob normalizace, výkonní pracovníci, inventury, náměstci. Příběh celkem fajn, rozuzlení očekávané, ale ne nudné.
Čtu ji, a několikrát ji už četla, na přeskáčku. Kde ji otevřu nebo podle toho, které téma mě zrovna zaujme. A našla jsem díky ní řadu zajímavých knih, které jsem si přečetla a děkovala Patřičné čítance, že mě k nim přivedla. Občas mě přepadá chuť jejímu autorovi potřást rukou a někdy i obejmout ho, z vděčnosti a za nadšení, které z jeho čítanky sálá. Snad to není pocit Nepatřičný.
Už je to nějaký pátek, co jsem četla celou trilogii, a přesto ji mám pořád v hlavě, patří k těm, které naplňují mysl i srdce (duši?), prostě celého člověka. Velký Příběh - s velkým V a velkým P.
Na čtení jsem se těšila a zároveň jsem měla obavy, aby výsledkem nebylo jen zklamání. A ono nikoli, jde o milé připomenutí skvělého díla, připomenutí, které pobaví a neurazí. Dokonce bych řekla, že některé nápady jsou vskutku Jirotkovské. Jediné, co bych knize vytkla, jsou doslova citované pasáže z knihy původní. Pro milovníky a znalce Saturnina je to vyloženě zbytečné až otravné a pro ty (existují-li), kdo nečetl první díl, nezaslouženě polopatické.
Zpočátku jsem se obtížněji začítala, italská jména postav pro mne byla nesnadná k zapamatování, ale po několika stránkách mě příběh pohltil. Není banální, autoři před čtenářem nádherně rozvíjí zápletku, děj graduje, jak má, a vše korunuje líčení Turína, jako byste téměř slyšeli, jak na ulicích pracují stroje a hlučí proudy lidí a aut. Působivé!
Dostala jsem ji jako dospívající děvče pod stromečkem. Rozplakalo mě to radostí. Je to krásná knížka obsahem, formou i jistým poselstvím. Zabývá se velkými lidskými díly a není velikášská, je milá.