iatros
komentáře u knih
Ohnivé znamenie
Juraj Červenák
Mám ráda historické detektivky a doposud byl mým favoritem Vlastimil Vondruška, ale, upřímně, kam se hrabe na Mistra Červenáka. Doma mám bordel, neuklizeno, neuvařeno, nevyžehleno a nebude to lepší, protože hned po odhalení v Prešpurku jsem se s trojkou vyšetřovatelů (mrzoutem Steinem, primadonou Barbaričem a úchylem Jarošem) plynule přemístila nejdříve do Schemnitzu a Prahy (abych si oživila vzpomínky na minulá pátrání) a následně do Vídně na řešení nového případu (4. díl, Ďábel v Zrcadle). =)))
Čarostřelec
Jan Horníček
Tak jako prvotina je to určitě dobrý počin, kniha má zajímavý nápad, je zasazena do nevšedního prostředí, je čtivá, má spád a ... a tady výčet pozitiv pomalu končí. To, že se autor dopustil řady nepřesností, jednak v historických, ale především v lokálních reáliích, to bych mu jako čtenář neznalý tamního místopisu ještě dokázala odpustit (i když souhlasím s kritiky, že takové věci by si spisovatel měl pohlídat). Díky krásné češtině a poutavému stylu bych dokázala přehlédnout i skutečnost, že postavy v přímé řeči jakoby občas zapomínaly, že spolu hovoří na konci 18. století. Dá se odpustit - ačkoliv to už jen se skřípěním zubů - i poněkud zbytečné nebo málo rozvinuté vedlejší dějové linky a určitá zkratkovitost a nedotaženost, někdy až neuvěřitelnost obou hlavních postav - otce Viléma, který v sobě v průběhu vyprávění objevuje různé skryté a polozapomenuté talenty, aby s nimi jako deus ex machina vyřešil zoufalou situaci a doktora Šulce, který má v rukávech tolik překvapení a tajemných odhalení, že se postupně stává takřka karikaturou sebe sama (a jeho otravné hihňání tento fakt jen umocňuje). Co ale autorovi odpustit nedokážu je uspěchaný, useknutý a snad až odfláknutý konec. To bylo opravdu zklamání a jen mi to zkazilo celkový dojem z knihy, která by jinak, i přes všechny výhrady, mohla aspirovat na víc než jen žánrovou oddechovku do vlaku.
Rybář
John Langan
Na autorovi oceňuji především to, že ačkoliv dokázal vytvořit onu pověstnou lovecraftovskou atmosféru, kdy se temnota pomalu plíží kolem a přináší situace, kdy se mysl hlavního hrdiny i čtenáře prakticky vzpírá uvěřit tomu, co se před jeho očima právě odehrává, nikdy se ani na okamžik neuchýlil k lacinému kopírování a šel si vlastní cestou lemovanou originálními nápady a myšlenkami. To a autorův čtivý styl knihu povyšují nad průměr hororového žánru, na něco, co stojí, za to si přečíst (i přes jistou rozvláčnost a zdlouhavost vyprávění, která nemusí každému sedět) a co získalo cenu Brama Stokera jednoznačně oprávněně.
Jak neuloupit smaragd
Donald E. Westlake
Tak smíchy jsem vyloženě nebrečela, ale byla to příjemná oddechovka s výborně vypointovaným koncem. Teď se chystám na film s Robertem Redfordem, který - pokud mě paměť neklame - taky nebyl vůbec špatný.
Mráz
Bernard Minier
První dvě třetiny knihy byly skvělé, mrazivé a napínavé. V poslední třetině se ale autor bohužel snažil vygradovat atmosféru tak úporně, že vznikla splácanina všeho možného a chybělo snad už jen přistání mimozemšťanů - to bylo zklamání a za to půjde jedna hvězda dolů.
Dobrodružství v temných uličkách
Jaroslav Foglar
Láska mého dětství/dospívání, mnohokrát přečtená, která mi dala do života hodně - včetně toho, že nikdo v okolí neuměl vyndat ježka z klece tak rychle jako já =) -, ale přiznám se, že dnes už je pro mě Foglarův sloh nestravitelný.
Červený Bedrník
Emma Orczy
Červený Bedrník je moje slabost a mám velice ráda filmové zpracování s vynikajícím Richardem E. Grantem. Kniha se filmové sérii nepodobá téměř v ničem, jede si po své vlastní ose a má své vlastní příběhy a rozuzlení. Někdy nádherně vynalézavé a vtipně troufalé, někdy tak překombinované až je to opravdu těžko uvěřitelné i v rámci tohoto žánru. Někdy byl styl psaní lehký a čtivý, někdy mi přišel jako slohová práce nepříliš nadaného žáka 2. stupně základní školy. Ale přes všechny výhrady, je to přeci jen taková romanticko-dobrodružná oddechová četba, takže nad podobnými malichernostmi můžeme přivřít oči a nechat se vtáhnout do nebezpečných uliček revoluční Francie, v nichž se potuluje i charismatický a nepolapitelný Červený Bedrník.
Navzdory básník zpívá
Jarmila Loukotková
Tuto knihu jsem četla poprvé už na střední, v době, kdy jsem objevila a zamilovala si Villonovu poezii a od té doby se k ní čas od času vracím. Villonův životní osud mě vždy fascinoval a Loukotková jeho příběhu svým mistrovským vypravěčským umem skutečně vdechla život.
Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
Solženicynova kniha je zajímavé svědectví o tom, že člověk si zvykne opravdu na všechno a někteří lidé si i v takové mizérii dokážou najít malé radosti, něco pozitivního, něco pro co má smysl žít - a právě díky tomu dokážou přežít. Zároveň nám Solženicyn ukazuje - a to se mi také líbilo - že ne všichni dozorci jsou bezcitná monstra vyžívající se v utrpení, ale obyčejní chlapi, kteří při službě na takovém místě vyhlížejí konec dne stejně úpěnlivě jako sami vězni. Poselství knihy přesně vystihuje ve svém komentáři KejmlP.
Spalovač mrtvol
Ladislav Fuks
Zvláštní kniha. Atmosféra mi nepřišla ani tak hororová a děsivá jako spíš zneklidňující. Oříškem byl i specifický styl psaní, občas trochu těžší na čtení, občas hůře rozklíčovatelný např. opakované objevování různých archetypů postav (pořád jsem hledala jaký význam tam mají) a občas vskutku morbidní. Co ale bylo nad slunce jasnější, že Karl Kopfrkingl to neměl v hlavě v pořádku už od samého začátku a více než jako neškodný, mírumilovný podivín mi připadal jako psychopat s naučenými emocemi, rigiditou v běžných každodenních činnostech a totální absencí vlastních názorů, které pak cele přebíral od svého okolí a papouškoval je až do omrzení. A Ladislav Fuks nám velice názorně ukázal, jak je tento typ lidí tvárný a v rukou šikovného manipulátora dokáže spáchat ta nejhorší zvěrstva a současně být přesvědčen, že vše, co vykonal, dělá pro dobro lidstva, dobro samotných obětí, lepší svět... a můžete doplnit cokoliv, protože tento druh méně inteligentních, zmanipulovaných fanatiků je nebezpečný v každé době a kdekoliv na světě. Trochu mě mrzel konec, který mi přišel uspěchaný a musela jsem si ho přečíst dvakrát - měla jsem pocit, že jsem nějakou část přeskočila. Za mě tedy něco mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Jsem zvědavá na film, z kterého jsem zatím nějakým nedopatřením viděla vždy jen části, ale dokonale slizkého Rudolfa Hrušínského z hlavy jen tak nevymažu.
Erebus - Příběh ztracené lodi
Michael Palin
Fantastická knížka, u které jsem se s poslední stránkou těšila, až si ji přečtu znovu. Neskutečně poutavě a živě napsaná literatura faktu, tak akorát a na správných místech okořeněná špetkou pověstného anglického humoru a srozumitelná i pro nás suchozemce a průzkumníky amatéry. =) Autor má můj obdiv za to, jak z té hromady různorodých materiálů a dokumentů, které si sehnal, dokázal vytvořit tak zajímavou a konzistentní knihu.
Speciálové
Scott Westerfeld
Tak ve třetím díle už jsem se musela do čtení vyloženě nutit. Bylo to čím dál přitaženější za vlasy a kromě Tally už mi lezli na nervy i ostatní postavy. A když autor ani ve třetím díle nenabídne žádné podrobnosti o fungování jeho imaginárního světa, knihy jsou prostě a jednoduše ploché a těžko může příběh čtenáře nějak víc pohltit, ať už se tam ty postavy hemží sebevíc. A i "young adult" generaci, pro níž je tato kniha primárně určena bych doporučila raději toho Orwella nebo Zamjatina, kteří na rozdíl od Westerfelda dokážou čtenáře posadit na zadek, a to na zlomku prostoru.
Krásní
Scott Westerfeld
Slabší než první díl, ale pořád zajímavé. Ovšem slovo "epesné", autorem až nepříjemně nadužívané, mě pronásleduje v nočních můrách dodnes. =)
Oškliví
Scott Westerfeld
Nápad originální, ale hlavní hrdinka mi (tak jako spoustě ostatním tady) neskutečně lezla na nervy. A někdy mi lezl na nervy i autorův styl, ale jako oddechovka se zajímavým námětem se to dalo.
Hříchy pro pátera Knoxe
Josef Škvorecký
Seriál, co běžel za mých mladších let v TV se mi líbil, alespoň co si dokážu vybavit, tak jsem si chtěla po Mluvícím balíku naservírovat další dávku nostalgie, ale tentokrát to bylo šlápnutí vedle. Málokdy knihy nedočítám, ale tahle je napsaná tak krkolomným a pro mě zcela nestravitelným jazykem, že jsem ji po nějakém čtvrtém, pátém případu, kdy se moje hlava stále víc zaobírala ani ne tak hledáním vraha jako spíš orientací v tom tak nějak svérázně zmateném a překombinovaném textu, začala považovat za ztrátu času a odložila ji - bohužel ne na později, ale navždy.
Mluvící balík
Gerald Durrell
Tak to byla těžká nostalgie. =) Kdysi tento příběh dávali jako Večerníček - můj nejoblíbenější a bohužel nejméně reprízovaný. A já si roky nemohla vzpomenout, jak se jmenoval, ale pamatovala jsem si bazilišky a jejich hrad a hledala jsem a hledala, až jsem našla Mluvící balík. A celé dobrodružství jsem si užila o mnoho víc, než tenkrát u televize. P.S. Ethelred byl nejlepší, ten mě dostal! =)))
Smrt je mým řemeslem
Robert Merle
Tohle je pro mě obzvlášť těžké hodnocení... na knihu jsem byla hodně zvědavá, téma holocaustu mě zajímá dlouhodobě, ale tady jsem narazila... nevím, přesně čím to je, Merleho znám, už jsem několik jeho knih četla, ale nejspíš jsem očekávala něco jiného a v tomhle případě jsme se s autorem zřejmě zcela minuli. Mým největším problémem bylo, že hlavní hrdina je tak strašně emočně plochý, prakticky bez jakýchkoliv vnitřních myšlenek a hlubší analýzy, že se mě vlastně vůbec nedotýkal. Je samozřejmě možné, dokonce pravděpodobné, že to byl autorův záměr a způsob, jak nám ukázat chladnou až strojovou osobnost jednoho z nejhorších nácků druhé světové války... ale já jsem po celou dobu čtení (kromě období hrdinova dětství) měla pocit, že jen kloužu po povrchu a celá ta strašlivá mašinérie a zvrácené, ale metodicky důkladné počínání Rudolfa, se mi nedokázalo dostat pod kůži a něco, cokoliv, ve mně vyvolat... a to mě mrzí...
Terror
Dan Simmons
Kniha je skvělá, napínavá, temná a mrazivá... alespoň z větší části. Nadpřirozená složka tam za mě byla poněkud nadbytečná - celá situace, do níž se námořníci z Franklinovy expedice dostali, byla dostatečně šílená a děsivá sama o sobě, ale řekla jsem si, že poznat krapet eskymácké mytologie nemůže být na škodu. Závěr mě ovšem zklamal. Ten už na mě byl trochu moc, jak to říct, esoterický a zbytečný a celý příběh bohužel vytrhl z dosavadních historických reálií, kterých se autor i přes všechno to mýtické tajemno celou knihu držel a uvrhl ho do jakési bezbřehé fantasmagorie a neuvěřitelnosti. A já popravdě ještě teď cítím trpkou pachuť, která ve mě zůstává po jinak výborném čtenářském zážitku.
Návrat krále
J. R. R. Tolkien
Trilogie završena, až mě samotnou překvapilo, jak rychle se Tolkien se závěrem vypořádal (příběh je v podstatě jen polovina z celé knihy) a jak moc se lišil od filmového zpracování, což jsem naprosto zapomněla a zvlášť ten úplný konec - ten kdyby měl Jackson ztvárnit ve filmu neměl by poslední díl čtyři a půl hodiny ale šest. =))) Každopádně stejně krásné, čtivé, ani detailní popisy přírody mi nevadí, ba naopak obdivuji (a taky trochu závidím) autorovu neuvěřitelnou slovní zásobu. Mým favoritem ovšem zůstává díl druhý. =)