huhuhu
komentáře u knih
Je hlína k snědku?
Jakuba Katalpa (p)
Jsem na rozpacích, jak hodnotit. I když odhlédnu od toho, že četba je to často nepříjemná, ba místy nechutná, tak stejně nevím... Co se týče literárního hlediska, je kniha napsaná výborně. I když jde o prvotinu, je znát, že autorka má neskutečný talent a psát prostě umí. Jenže ten příběh je takový... nijaký a o tom nejzajímavějším se prostě nepíše, nebo jen v náznacích. Ty nejdůležitější věci ze života hlavní postavy nevíme, zato se dozvídáme spoustu podrobností, které ani vědět nechceme. :-) Je možné, že tam jsou skryty hlubší myšlenky, leccos by tomu i naznačovalo, ale žádná jednoznačná vodítka, která by potvrdila některé mé domněnky (např. o vztahu první a druhé Niny, o pobytu babičky v Africe, který mi byl krajně podezřelý apod.), jsem tam nenašla, ač jsem některé pasáže četla opakovaně. Ale zase oceňuji, že mnohé náznaky mě nutily o příběhu více přemýšlet.
Gabra a Málinka 1. a 2. díl
Amálie Kutinová
Kniha mého dětství. Teď po letech jsem ji četla s 9letou dcerou, která si valašské dcerky také oblíbila. Sice už (při pohledu dospěláckýma očima) vidím, že po literární stránce tohle dílko není nic světoborného, a zub času také zapracoval, ale pořád tam je (stejně jako třeba v Kájovi Maříkovi) přítomná ta úžasná pohoda, bezstarostnost, naivita..., prostě všechno to, co patří k idylickému dětství.
Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech
Miloň Čepelka
Rozhovor dvou sympatických pánů nejen o Divadle Járy Cimrmana. Miloně Čepelku v knize poznáme nejen jako herce a cimrmanologa, ale též v roli básníka a spisovatele, učitele v Novém Kníně, autora písňových textů..., a především jako moudrého, vtipného a skromného člověka. A dojde i na jednu temnou stránku jeho osobnosti. :-)
"Mnohá změna, která vypadá, že směřuje k horšímu, se nakonec ukáže být užitečná. Nedostal bych se k divadlu, kdybych byl nevzdal původní plán se k divadlu dostat."
Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
Ufff... Jak už je u A. Palána zvykem, opět jde o výborně vedené rozhovory se zajímavými lidmi (tentokrát jen ženami), přesto jsem se knihou prokousávala dlouho. Prostě to na mě bylo moc drsné a vůbec se mi nechtělo pokračovat ve čtení. A to šlo jen o ČTENÍ, ty ženy to ŽIJÍ... Naděje tam byla, to ano, ale na mě asi víc působila ta tragická a depresivní stránka... Člověk tak nějak teoreticky ví, že mezi námi žijí lidé i s takovými osudy, ale obvykle nemáme možnost tak zblízka poznat jejich život, názory, myšlenky, pocity. Většina z nás (včetně mě) by se měla stydět za to, na jaké malichernosti si dennodenně stěžujeme.
Jenom matka
Roy Jacobsen
Ráda jsem se zase po čase vrátila na norský ostrov Barrøy, opět se nechala pohltit jeho jedinečnou atmosférou a sledovala další osudy jeho obyvatel.
Příběh ztracené holčičky
Elena Ferrante
Vynikající zakončení celé tetralogie. Skvěle napsaný příběh, který se vám zaryje pod kůži. Vzestupy střídají pády, bouřlivé emoce se zklidní jenom proto, aby přišly nové, ještě bouřlivější. Konec vás vrátí zase na začátek, ale zanechá ve vás otázky... Prostě geniální!
Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou
Elena Ferrante
Neapolská jízda pokračuje. Do toho komunisti, fašisti, feministky... Líbí se mi, že žádná z postav není vyloženě kladná ani záporná, hloupá ani rozumná apod. Všechno se tam tak různě prolíná, jako v životě. I ti největší inteligenti dělají nesmyslná rozhodnutí, i ten největší kliďas a slušňák dá v rozčilení manželce facku nebo rozbíjí věci. Dostalo mě, jak Elena, která naprosto jasně předem vidí, že se její sestra řítí do maléru, udělá na konci knihy sama vlastně totéž... (Ale o čem by se pak psalo, kdyby se všichni chovali jenom rozumně, že?)
Zázračný úklid - pořádek jednou provždy
Marie Kondo
Se dvěma hlavními myšlenkami přístupu Marie Kondo k uklízení nelze nesouhlasit: zbavit se věcí, které nám nedělají radost, a všem ostatním určit jejich místo. Jednoduché a vcelku motivující. Stejně tak souhlasím s myšlenkou, že když si člověk udělá pořádek ve svých věcech, pomůže mu to udělat si pořádek i v jiných oblastech jeho života.
Nicméně nic se nemá přehánět, např. vyndavání věcí z kabelky, kterou si (se stejnými věcmi) druhý den opět vezmu do práce, mi přijde zbytečné (navíc riskuji, že něco zapomenu). A tipy jako zdravení domu nebo mluvení s věcmi jsou nejspíš trochu kulturně podmíněné, Japoncům je něco takového snad bližší.
"Uklízení je způsob, jak si udělat inventuru, která ukáže, na čem nám doopravdy záleží."
"Nejlepší způsob, jak přijít na to, co skutečně potřebujeme, je zbavit se toho, co nepotřebujeme."
"Přestavte si, jaké by to bylo, mít knihovnu plnou svazků, které opravdu milujete."
No a já
Delphine de Vigan
Tušila jsem, kam autorka míří a kudy se asi bude příběh ubírat, ale i tak se mi líbilo sledovat osudy Lou, No a Lucase, kteří byli na první pohled každý jiný, ale ve skutečnosti měli leccos společného. Nežili ve fungující rodině, nezapadali mezi své vrstevníky, byli osamělí. Protože ani ten, kdo má domov, se tam jako doma vůbec cítit nemusí.
Mapa a území
Michel Houellebecq
Moje první kniha od autora a věřím, že ne poslední. Zaujalo mě, jaký je drsný, drzý a sžíravý kritik společnosti (zvláště snobského světa umělců), a překvapilo mě, jakým způsobem do příběhu zakomponoval postavu spisovatele Houellebecqa a jak ji vůbec nešetřil. Líčení toho, jak je H. divný, špinavý apod., bylo to nejmenší. Jen jsem zírala, co se dělo ve třetí části... Krimi zápletku jsem rozhodně nečekala.
Mám za to, že stojí za to seznámit se i s autorovými dalšími knihami. Ale chápu, že mu leckdo nemůže přijít na jméno, a to přeneseně i doslova. :-)
Skoro modlitby
Karel Čapek
Drobná, ale kvalitně zpracovaná knížečka ukazuje Čapkovu tvorbu ze specifického úhlu pohledu - zkoumá, jak se v ní odráží autorův vztah k víře. Výborné jsou Čapkovy texty i Putnovy stručné komentáře.
U Čapka vnímám to, čeho jsem si všimla i u dalších "velkých" spisovatelů. Jejich texty mnohdy přesahují omezené názory svých autorů. Je v nich mnohem víc, než by autor vyslovil sám za sebe. Tak i texty ateisty Čapka mohou úžasně promlouvat k duši věřícího člověka a v mnohém ho obohatit a inspirovat.
Zůstat na zemi
Jan Sokol
Už dlouho jsem hledala nějaký kvalitní komentář k Bibli, kde by byly osvětleny okolnosti vzniku jednotlivých textů, jejich zasazení do dobových souvislostí apod. Zároveň jsem chtěla, aby to bylo podané srozumitelným jazykem, nic příliš teologického. Kniha rozhovorů s prof. Sokolem tohle všechno splňuje a přináší ještě mnohem víc. Není zde samozřejmě rozebraná celá Bible, což je pochopitelné. (Ale rozhodně bych si v doprovodu prof. Sokola celou Bibli přečetla moc ráda.)
Líbilo se mi, že je v rozhovorech často upozorňováno na detaily, kterých by si člověk v biblických textech normálně nevšiml (nebo je nepovažoval za důležité), a že jsou zde vysvětleny důležité dobové reálie (jak vypadal život kmenového společenství, kdo přesně to byli Samařané, farizeové nebo celníci, jak se lidé v Ježíšově době obvykle chovali k postiženým apod.). Já jsem si díky této knize uvědomila, jak se téměř všechno, co Ježíš učil nebo dělal, nějak vymykalo tomu, co bylo v té době obvyklé a normální. Dnes už nám to tolik nepřijde, protože naše kultura vychází z křesťanství, takže některé druhy chování už prostě očekáváme, ale tehdy bylo leccos dost jinak.
Prof. Sokol je neméně působivý, když mluví v souvislosti s Biblí o dnešní době. Zaujal mě třeba jeho pohled na bezdomovce a žebráky, jejichž přítomnost ve veřejném prostoru považuje za jednoznačně přínosnou – pro nás ostatní.
Kniha je určitě vhodná spíše pro pomalé, hloubavé čtení, ale přiznám se, že některé části jsem doslova zhltla, protože byly hrozně zajímavé. Týká se to i textů, jejichž interpretaci jsem už četla nebo slyšela mnohokrát (např. některá podobenství), ale prof. Sokol mě stejně vždycky zaujal něčím novým.
Rozhodně vřele doporučuji každému, kdo chce lépe porozumět Bibli. A jsem zvědavá na další knihy z téže edice…
Citát:
„Almužna je důležitá věc a péče o chudé je nesmírně důležitá součást života, ale jejím cílem není odstranění chudoby, nýbrž pomoc bohatým, aby neshnili ve svém bohatství. Chudí jsou tu pro nás, bohaté, co bychom si bez nich počali? Čili je to obráceně, než se zdá.“
Proměněné sny
Petra Dvořáková
Musím říct, že jsem hodně na rozpacích, jak tuto knihu hodnotit. Na jednu stranu obdivuji autorku, že se jí povedlo najít tak neobvyklé a silné příběhy (každý z nich by vydal na samostatný román), na druhou stranu jejich shromáždění v jedné knize působí dost tendenčně a ukazuje, že hlavním autorčiným cílem nebylo ukázat různé pohledy na církev (a různé zkušenosti s ní), ale ukázat pohled jediný (že církev je prostě špatná a tečka). Zkrátka to na mě působilo jako proticírkevní propaganda, trochu okořeněná bulvárem (třeba téma kněze, který se ožení, mi přijde docela bulvární), naprosto tam chyběl pohled z druhé strany.
Tím nechci říct, že já sama si myslím, že všichni věřící jsou světci a církev je bezchybná a ideální. To po čtyřiceti letech systematického útlaku a pronásledování ani není možné (příběhy se odehrávají v 80. a 90. letech). Nicméně v knize téměř všichni věřící působí jako ti největší darebáci a zloduši, navíc nejhorší z nich jsou obvykle kněží a řádové sestry. Nemůžu si pomoct, ale tohle je v přímém kontrastu s mojí vlastní zkušeností. Skoro jako kdybych žila v úplně jiné zemi nebo církvi.
Z toho důvodu mám jisté pochybnosti o věrohodnosti lecčehos, co se v knize tvrdí, a často jsem si kladla otázku, jak by ty samé události popsali a okomentovali ostatní účastníci. Možná bychom se setkali s dost odlišným pohledem na tu samou věc. Navíc u některých dotazovaných je znát dost velká zášť k církvi, s níž hodnotí negativně už naprosto cokoliv, co s církví souvisí (plus si člověk při pohledu zpět obvykle nerad přiznává vlastní chyby a hází špínu spíš na druhé). Dalším prvkem, který nepřidává na důvěryhodnosti, je nepříliš dobrý psychický stav a vůbec celková nezralost některých respondentů.
Zkrátka, na knize mi asi nejvíc vadí jedna věc – subjektivní pohled se zde vydává za pravdu.
Nevyžádané rady mládeži
Marek Vácha
Ač nespadám do cílové skupiny, knížku jsem přečetla jedním dechem a považuji ji za velmi inspirativní. Myslím, že Váchovy rady jsou celkem univerzální - zvednout se od počítače, přestat ztrácet čas nesmysly a začít skutečně žít můžeme v každém věku. Jen v tom mládí je to ještě naléhavější, už nikdy potom člověk totiž nemá tolik energie, potenciálu a svobody jako v té době, takže je fakt škoda, když to všechno zbytečně promrhá.
Ostny a oprátky
Jiří Padevět
Moc zajímavá knížka. Je sice útlá, ale záběr má široký – celé 20. století. Obsahuje desítky krátkých próz, které stojí někde na pomezí historie a beletrie. Jsou to situace, které se patrně přesně takhle nestaly, ale mohly. Skvěle propojují velké dějiny s těmi malými. Historické mezníky jsou zde představeny jako součást všedního, každodenního života (často jde o situace spojené s konzumací jídla, s osobní hygienou apod.). Na konci každého příběhu čtenáře čeká pointa, a to většinou v podobě odhalení jména dotyčné osoby, místa a času, kde a kdy se děj odehrál.
Příběhy po sobě následují chronologicky, ale největší prostor v knize dostává druhá světová válka, což je autorovo oblíbené období. To mě osobně trochu mrzelo, uvítala bych více příběhů z druhé poloviny 20. století.
Na knize si nejvíc cením toho, že často přináší na věci nový úhel pohledu a ukazuje nové souvislosti. 20. století bylo šíleně kruté a krvavé, což je v knížce hodně vidět. Mnoho příběhů tak vybízí k zamyšlení nad problematikou dobra a zla. Třeba člověk, který „pracuje“ v koncentráku, je představen jako milující otec a manžel. Zajímavé je také zamyslet se nad tím, které zážitky a zkušenosti z dětství mohou vést k tomu, že někdo v budoucnosti jedná jako Hitler a jiný třeba jako Palach.
Myslím, že čtení téhle knížky musí být lahůdka pro všechny znalce historie 20. století. Já se mezi ně tedy zrovna nepočítám, takže jsem si spoustu údajů (osoby, události) musela dohledávat, ale o to víc jsem se toho dozvěděla. Doporučuji nezhltnout knížku za jeden večer, ale číst jednotlivé příběhy pomalu a postupně.
Stopařem na této zemi
Ladislav Heryán
Kniha o Boží velkorysosti od člověka se širokým srdcem, který má sám velkorysosti na rozdávání. P. Láďa nikoho neodsuzuje a každého přijímá takového, jaký je, včetně lidí na okraji společnosti. Přátelí se se šlechticem i s nejubožejším žebrákem, v jeho srdci mají místo věřící i nepřátelé církve. Přitom je neuvěřitelně skromný a pokorný. Velice inspirativní kniha i její autor!
P.S.
Aňa Geislerová (p)
Milé, pozitivní čtení do depresivního období.
P.S. Témata spíše pro ženy (děti, vztahy, láska) a spousta citů a pocitů. Takže si moc neumím představit muže, kterého by tahle kniha zaujala.
P.P.S. Žádné hlubokomyslné myšlenky a dost se to opakuje (v časopise to určitě fungovalo líp), ale na zlepšení nálady to je fajn.
P.P.P.S. Pěkné ilustrace.
Varhaník z mrtvé vesnice
Danuta Chlupová
Čtivá kniha z Karvinska 50. a 60. let 20. st., která se zabývá vcelku velkým množstvím témat (česko-polské vztahy, osudy rodin v poddolovaných obcích, zinscenované procesy 50. let, komunistické vězení, důlní neštěstí, život autistů v době, která toho o autismu ještě moc nevěděla...). To vše propojuje postava varhaníka Teodora, který je prostě nepoučitelný.
Srpny
Jakub Stanjura
Uf, to bylo psycho! Autor dokázal velmi sugestivně vylíčit tu tíživou a dusivou atmosféru, která Danielu obklopuje. Zároveň to je jedna z těch knih, které by si mělo přečíst co nejvíc lidí, aby věděli, o co jde, kdyby se dostali (oni nebo někdo v jejich okolí) do podobné situace. A snad dokázali včas zareagovat...
Zapadlí vlastenci
Karel Václav Rais
Ač jsem kdysi povinnou četbu četla poctivě, Zapadlí vlastenci mi nějak unikli a přečetla jsem si je až teď po letech. Moc jsem od této knihy neočekávala, ale nakonec to vlastně bylo velmi milé a příjemné čtení. Je zde pěkně vykreslen život v horách před téměř 200 lety, čtenář pozná místní ("kerkonošské") nářečí a naučí se i spoustu nových starých :) slov (třeba jsem zjistila, co to je "podsebití"). I když autor nezapomíná dopodrobna vylíčit vzhled každé postavy a každého místa, děj vcelku svižně ubíhá, protože tam je zároveň velká spousta dialogů. Ani tématu vlastenectví není třeba se bát, je zde podáno docela stravitelně. A černobílé vykreslení postav autorovi odpouštím. :-)