Skoro modlitby
Martin C. Putna , Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/446073/bmid_skoro-modlitby-hUg-446073.png
4
30
11
Karel Čapek mluví mnoha hlasy. Některé se modlí, některé rouhají, některé řeší věci jakoby zcela neduchovní. Některé jsou hlasy postav, některé vypravěčů. Někdy mluví autor mladě bouřlivý, někdy dozrále usazený, někdy tragicky prohloubený blízkým koncem. Z těch hlasů by bylo možné sestavit mnoho knížek. Skoro modlitby jsou sebrány napříč hlasy, žánry i vývojovými etapami tak, aby se s nimi nemodliči mohli modlit a kostelní nechodiči si k nim chodit pro útěchu. Knihu sestavil a glosoval Martin C. Putna, který se zaobírá duchovními dějinami evropskými i českými, také napříč konfesemi a žánry.... celý text
Přidat komentář
Martin C. Putna se mi nečte úplně lehce. Jakkoliv mám k tématu blízko, nejsem teolog. A taky Karel Čapek tu klade laťku vysoko nad mé po léta oblíbené kousky a prověřuje mě nejen jazykově; nutí mě spolu s M. C. Putnou nahlížet věci jinak, držet na uzdě netrpělivost s textem, objevovat.
Nedařilo se mi to úplně se vším, a taky soulad nezavládl stoprocentně. Přesto je pět hvězd málo; za ta místa, která si člověk čte dvakrát, třikrát, desetkrát, a ukládá si je do paměti jako mosty schopné přemostit neporozumění, věroučná či jiná.
(…) A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Neboť není nic sladšího než pokoj; a proto dejte nám pokoj vy všichni, kteří si myslíte, že jste vyvoleni spravovati a napravovati svět.(…)
(…) A pokoj lidem dobré vůle. Snad jsou onačejší ctnosti; jmenujte mně hrdinství, šlechetnost obětavost nebo co chcete, ale nic není tak dobrého jako dobrá vůle. Dobrá vůle, to je jako dobrá cesta nebo dobrá střecha nebo jiné tiché, dobré a spolehlivé věci, o kterých ani nevíme; teprve když nejsou dobré, začneme strašně láteřit, a když potkáme zlou vůli, je nám, jako by se bortila všechna jistota na světě. A proto je dobrá vůle to nejlepší na světě, že na ní stojí všechna spolehlivost a důvěra. Dobrá vůle je horizontální základ všeho dobrého na světě. (...)
(…) A na zemi pokoj. Na celé zemi. Já to cítím, vy to cítíte; nemáme pod sebou pevné půdy, když se to hroutí někde u souseda. Je jen jedna země, jenže lidstvo se musilo napolo pomlátit, aby si to začalo jakžtakž uvědomovat. Není dobře na zemi, a proto není ani nám dobře a bezpečně na zemi. I posloucháme do dáli, není-li slyšet děsné praštění země. Ne, dosud ne; sláva na výsostech Bohu. (...)
Milá a stále aktuální témata. Je to vždy takové pohlazení, když čtu něco rozumného, nad čím se člověk zamyslí a co je nadčasové. Kolikrát jsem nepotřebovala ani vyjádření pana Putny a kolikrát jsem byla za jeho slova ráda. Moc hezké počteníčko.
Drobná, ale kvalitně zpracovaná knížečka ukazuje Čapkovu tvorbu ze specifického úhlu pohledu - zkoumá, jak se v ní odráží autorův vztah k víře. Výborné jsou Čapkovy texty i Putnovy stručné komentáře.
U Čapka vnímám to, čeho jsem si všimla i u dalších "velkých" spisovatelů. Jejich texty mnohdy přesahují omezené názory svých autorů. Je v nich mnohem víc, než by autor vyslovil sám za sebe. Tak i texty ateisty Čapka mohou úžasně promlouvat k duši věřícího člověka a v mnohém ho obohatit a inspirovat.
Fundovaně a precizně zpracovaná knížečka, navíc graficky velmi povedená, o níž jsem se zcela náhodou dozvěděl před pár dny, kdy jsem kdesi na Facebooku objevil pozvánku evangelíků z jihomoravské Nosislavi na on-line besedu s Martinem C. Putnou o vztahu Karla Čapka k duchovnu. Besedy jsem se zúčastnil, hovořilo se zejména právě o této knížce a zaujalo mě to natolik, že jsem se rozhodl seznámit se s ní osobně. Čapka jsem naposledy četl před řadou let, a přestože mám řadu jeho knih rád a vcelku silně na mě zapůsobily, neprohlašoval bych o sobě, že jsem jeho milovník a už vůbec ne znalec (některá jeho kanonická díla jsem pohříchu zatím vůbec nečetl). Výbor Skoro modlitby mi tedy byl svěžím a inspirativním návratem k jeho dílu, byť ze specifického úhlu. A cenný je na něm nejen Putnův výběr citátů, ale i jeho komentáře. Snoubí se v nich svrchovaná stylistická hravost (ač leckdy hraničící s trochu křečovitou manýrovitostí: osobně to akceptuju a do značné míry mě to fascinuje, ale nejspíš to není pro každého) se širokým literárněhistorickým, kulturním, filozofickým a teologickým přehledem, o nějž se Putna se čtenářem dělí poněkud rafinovaně. O řadě osobností a fenoménů Putnou zmiňovaných totiž modelový (existuje-li) milovník Karla Čapka patrně nikdy neslyšel. Srozumitelnosti obecného sdělení komentářů to však zpravidla nebrání, a dohledá-li si čtenář o daných lidech či tématech víc, bude příjemně obohacen.
Shrnuto a podtrženo: pro Čapkovy čtenáře věřící a duchovně zaměřené jsou Skoro modlitby naprosto skvělá věc a lze říci povinná četba. Pro Čapkovy čtenáře relativističtěji, pragmatičtěji zaměřené (jichž bude s ohledem na obecný charakter Čapkova díla jistě víc) možná příjemné obohacení perspektiv, zpestření pohledu na "jejich" autora, ale možná i jedno velké zklamání a nedorozumění, kdy budou Putnovi klást za vinu, že jim jejich Čapka "vykradl" a "znásilnil". Hodně záleží na tom, do jaké míry je pro ně Čapek sošným, monolitickým idolem, jehož dílo čítali třeba i hojně a rádi, a pak si na základě toho vytvořili jakousi pevnou představu o něm, anebo naopak trvalým a dynamicky proměnlivým inspiračním zdrojem, k němuž se pravidelně vracejí a objevují v něm nové či nově nahlížené věci a souvislosti. Ti prvně jmenovaní patrně Putnovu antologii nedocení, ti druzí ji naopak uvítají jako něco, co tu strašně dlouho chybělo a čeho se Putna zhostil myslím se zdarem.
Svěží knížka o plaché zbožnosti Karla Čapka.
A skromný autor Martin C. Putna, který ví, že mají-li být slova výstižná, nemusí jich být nutně mnoho.
Ještě před vydáním knihy jsem viděl asi půlhodinové video, ve kterém autor téma představoval a musím říct, že podobné shrnutí mi v té knize vlastně chybí. Současně rozumím tomu, že chtěl ve výboru nechat zaznít hlavně Čapka samotného. Uctivé glosování je obecně poměrně nevděčný žánr ;o)
„To je druhá, experimentální cesta milosti: naslouchat nejpokornějším a slabým hlasům, které se tě dovolávají. Nečekat, že se ti bůh zjeví v záři blesků a slávě nebeské, nýbrž v podobě člověka, na němž není vzezření ani krásy, nejposlednějšího z mužů, muže bolesti; anebo v podobě úkolů, ke kterým jsi volán, abys pomohl, jako pomáháš padlému koni; v podobě tichých pobídek a sympatií, které tě vyrvou z tvé samoty; v podobě nepatrných a nesčetných darů, které svět zašlapává a které máš vyzvednout z prachu a očistit; věru že v nesčíslných podobách, které zažiješ jako součinnost a pomoc, důvěru a náklonost, soucit a potěšení.“
Tato lehce načrtnutá duchovní minikompilace mě opravdu nadchla a zasáhla – klobouk dolů před Martinem Putnou! Spiritualita Karla Čapka je prostě okouzlující tím, jak je velmi prostá, zaměřená na lidi, promítající se do konkrétních činů, do obětavosti a vlídnosti. Služba lidem je v jeho pojetí neoddělitelná od služby bohu, myslím, že by si v tomto notovali i se svatou Terezkou, a docela jistě by si rozuměl s papežem Františkem – na Františkův výrok z minulého týdne, že laskavost je signálem Ježíšovy přítomnosti, jsem si při čtení vzpomněl hned několikrát.
Při prozkoumávání ukázek z Čapka mně nešlo na rozum to samé, nad čím jsem si lámal hlavu při čtení Havlových Dopisů Olze. Oba pánové neodmítají svoji odpovědnost za sebe a okolní svět, vnímají přesažnost světa směrem vzhůru jako klíčový aspekt svých životů, onen havlovský „horizont horizontu“ je v jejich tvorbě i veřejném působení nepřehlédnutelný. Sledoval jsem tuhle myšlenkovou linii se souhlasným pokyvováním a měl jsem pocit, že hned na příští stránce, nebo nejpozději té další musí být jako výslednice této cesty osobní Bůh, že takto nasměrovaná duchovní cesta Ho nemůže minout – a přece Čapek zůstává „ateistou gentlemanem“ (jak ho nazýval Jaroslav Durych). Snad se zalekl toho absolutního odevzdání, které musí provázet křesťanskou konverzi. Snad se ostýchal zřetelným pojmenováním uchopit něco, o čem ve své mysli nemohl nic vyslovit s definitivní jistotou. Snad ho odrazovala těžkopádnost a jistá malorysost českého církevnictví jeho doby. Těžko říct. Tak či onak: Karel Čapek je se svojí „plachou zbožností“ (termín profesora Halíka) a duchovním ponorem velkou inspirací – svojí usilovnou každodenní prací vlastně slouží Bohu skrze službu vrcholu Božího stvoření, tedy lidstvu. Stává se tak jedním z mnoha „nevědomých následovníků Krista“ (řečeno tentokrát slovy Ladislava Heryána), kteří naplňují Ježíšova slova o potřebě milovat bližního a svým životem jsou Božíma rukama na této zemi.
K předchozím řádkům chci raději dodat: Ani náznakem nechci tvrdit, že Čapek nějak morálně nebo intelektuálně selhal tím, že se nepřihlásil k církevní víře. To opravdu ne!! Jen jsem vyjadřoval údiv nad tím, že někdo prochází cestou, která se mi zdá tak důvěrně blízká ... a dojde k naprosto jinému cíli! Jako by ze stejných ingrediencí uvařil úplně jiné jídlo. Vede mě to ke dvěma myšlenkám: jednak k vděčnosti za svůj nesamozřejmý a nezasloužený dar víry. A pak k obavám o spasitelnost lidí jako je Karel Čapek (Nebo zmíněný Václav Havel. Nebo Nicholas Winton. Nebo spousta osob z mého okolí, kteří sice do kostela nechodí, ale jsou to přitom tak dobří a laskaví lidé). Pevně doufám, že se mu po jeho odchodu na věčnost otevřela brána nebes a se slovy „Klidně můžete vstoupit, dělal jste nám za života radost a modlili se za vás jiní“ byl vpuštěn do Božího království. :-)
A ještě kus Čapkovy modlitby za pravdu:
„Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži.
Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží, Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou z oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem vašim pevnostem. Zbavit svět lži je víc než odzbrojení.
(...)
Neboť jenom bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem kterýmkoliv.
Bože, vrať světu pravdu!“
Krásný průlet Čapkovým duchovním světem "plaché zbožnosti". Podobné jakou měl Havel, Masaryk, Palacký, Havlíček. Nepsal o víře přímo, objevuje se skrytě a rafinovaně.
Pěkná tematická kompilace s doprovodným komentářem, po kterém zase dostanete chuť přečíst si něco od Karla Čapka.
Milovaný a moudrý Karel Čapek v širokém rozsahu jeho tvorby glosovaný mistrem literatury Martinem C. Putnou. Knížečka malá formátem, velká obsahem. Knížka ke které se budete vracet.
Štítky knihy
eseje česká literatura fejetony Karel Čapek, 1890-1938
Kniha Skoro modlitby je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 39x |
| Čtenářské výzvě | 10x |
| Doporučených | 7x |
| Knihotéce | 19x |
| Chystám se číst | 36x |
| Chci si koupit | 13x |
| dalších seznamech | 1x |
Trošku zavádějící název, nepřijde mi to úplně jako duchovní literatura. U většiny úryvků i komentářů jsem si říkala "k čemu mi to je". Nesedly mi témata ani zpracování.