HTO komentáře u knih

Brilantní, fascinující, nezapomenutelné a přesto opakované čtení zasluhující! Psychologické, básnivé, otevřené, inspirující k průzkumu mnoha témat. Kolik otázek jen na téma mrhání talentem ve vás tahle kniha probudí... Myslím na Leonarda da Vinciho umírajícího se slovy „Prohřešil jsem se proti Bohu a lidstvu, protože moje dílo nedosáhlo té kvality, jaké mělo.“. Co by pak měl říkat „normální člověk“... – Mistrovský překlad Petra Kotrleho.

Výpisek (láska na první pohled s touto pasáží má už skoro dvacet let): „Úžas: starý Schiele je mystik, extatik! Po mrzutosti ani památky. Žádná temná luteránská mstivost. Tohle je ryzí budhismus: Schiele stojí v bohaté prsti svých polí, opřený o motyku, nohy zabořené, a rozmlouvá s vesmírem. Bůh proudí do jeho duše. Dotýká se jednoty všech věcí. Nebe, stromy, země, slunce, rostliny, potok, hmyz, ptáci – všechno je jedno, část bezešvého celku a Schiele s tím souzní v dokonalé harmonii. Jak je to možné? Jak může tak mrzoutský, nepřístupný člověk ve svých hlubinách chovat takovou extázi? Raduj se s ním! Je plný vjemů. Ptačí zpěv, sluneční paprsky, vůně květin a hrud rozorané půdy, šelest zelených, ostrolistých obilných stébel, stružka potu stékající po zarudlé, vrásčité šíji, zakřivení planety, hebký ukvapený obrys měsíce v úplňku – ten muž je v objetí tisíce radostí. David s ním jeho rozkoš sdílí. V duchu pokleká, s úctou a bázní. Svět je mocný chorál. Schiele se probírá ze strnulosti, zvedá motyku a nechává ji dopadnout; pevné svaly se napínají, kov se zarývá do země a všechno je, jak má být, všechno se podřizuje božskému záměru. Takhle tráví Schiele své dny? Je takové štěstí vůbec možné? David s úžasem zjišťuje, že oči se mu plní slzami. Tento prostý, úzkoprsý muž žije v každodenní milosti.“

9 01.05.2013

„K věci, mládenče, k věci. Vykřikovals, že zaklínač je nevinný. Jak tomu mám rozumět, ha? Že si Vavřinosek sám, vlastní rukou napráskal na prdel? Je-li zaklínač nevinný, jinak to být nemohlo. Jedině, že by to byla davová halucinace.“
„Nevím nic o žádné prdeli ani halucinaci,“ vrtěl Marigold hlavou.

5 29.04.2013

Úžasné, úžasné povídky.


„Nemusíš se omlouvat. Znám tě.“
„To se ti jen zdá, že mě znáš. Nezapomínej, že jsem dost složitý charakter.“
„Marigolde,“ povzdechl Geralt, kterému se už opravdu chtělo spát. „Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého. Dobrou noc.“
„Dobrou, Geralte.“

*

Marigold neustále mluvil, bez přestávky, skákal z tématu na téma a prakticky nic nedořekl. Vyprávěl o zemi Barsa, kde hloupý zvyk dívkám přikazuje střežit panenství až do svatby, o železných ptácích z ostrova Inis Porhoet, o živé a mrtvé vodě, o chuti a prapodivných vlastnostech safírového vína, zvaného cill, o královských čtyřčatech z Ebbingu, hrozných a rozmazlených spratcích zvaných Putzi, Gritzi, Mitzi a Juan Pablo Vassermiller.

14 29.04.2013

Tahle kniha je báječná, a mně se tento týden zdálo, že mluvím rusky s Brežněvem.

5 27.04.2013

Když jsem byl malý, chtěl jsem požádat úřady, aby mi do občanského průkazu, až jednou jeden dostanu, napsaly jméno Lagardère. Teď už mám občanský průkaz přes dvacet let, ale přeju si to pořád.

Výpisek: Když bylo Harwoodovi při výčtu škod později hlášeno i zničení jeho oblíbených golfových holi uložených v kabině, se znechuceným výrazem poznamenal: „To bylo velmi nesportovní.“ Kapitán Woodhouse, který stál vedle Harwooda, pravil s kamenným obličejem: „Je mi líto vaší kabiny, pane.“ Důstojníkovi, který hlášení podával, ale také nechyběl smysl pro anglický humor a aniž hnul brvou oznámil Woodhousovi: „Vaší kabinou prolétl ten granát také, kapitáne.“

7 09.04.2013

Moje první myšlenka při pohledu na tuhle knihu je chleba se sádlem. Četl jsem tuhle knížku u babičky na zahrádce, a babička mi k tomu přinesla právě chleba se sádlem. Jejdamane, ten byl dobrý!

Na knížku se dá dívat třeba takhle: Pacifik v plamenech aneb jak se naplnila Jamamotova věta „Můžeme nějak vydržet rok, co ale potom, to nevím“. Ve vydání z roku 1990 je text rozšířen o klasický příklad konspirační teorie, totiž že Roosevelt věděl, že Japonci napadnou Pearl Harbor (což kategoricky popírá jak Kettner vydaný před Hubáčkem, tak Hrbkové, vydaní po něm). Najdete tady historický úvod, najdete tady agenta Tříkolku a idiotismus J. Edgara Hoovera, tragédie lodí bez letecké ochrany, první bitvu v dějinách, v níž se nepřátelské lodě ani nezahlédly, do nedávna tajné informace o tom, jak Američané luštili japonské kódy (Joe Rochefort ovšem dostal kvůli utajování medaile až posmrtně, v 80. letech!), heroismus mužů, kteří dokázali opravit Yorktown za tři dny, ač původní odhad mluvil o třech měsících, instinkt indiánského válečníka, který vedl kapitána Waldrona... prostě nezapomenutelná mozaika prvního půlroku na tichomořském válčišti, kdy se japonské impérium vzepjalo až na vrchol, jen aby zjistilo, že se na něm (naštěstí) nemá šanci udržet.

Výpisek: „Z čistě vojenského hlediska se Japonsko dopustilo při útoku na Pearl Harbor těžkých omylů. Ale největší chyba byla psychologického rázu. Než k útoku došlo, byly pocity vůči Japonsku rozmanité, ale jít do války kvůli japonským výbojům v Asii nebo protože se vzdálená Evropa nedokázala ubránit rozpínavosti nacistického Německa, do toho neměla velká část Američanů žádnou chuť. Podle průzkumů veřejného mínění jich takto uvažovalo až padesát procent. Jakmile se však v rozhlase ozvala první mimořádná hlášení, situace se změnila během hodiny. Zrádné napadení Pearl Harboru bylo pro všechny národní katastrofou, ponížením a hlubokou urážkou. S pár výjimkami 130 000 000 Američanů od té chvíle akceptovalo nutnost totální války. Vlna nenávisti vybuchla jako sopka. Dosáhla takových rozměrů, že rozvášněný dav porazil ve Washingtonu většinu japonských třešňových stromů a japonský jelen v newyorské zoologické zahradě přežil jen díky tomu, že někdo ze zaměstnanců pohotově přepsal tabulku na „asijského“ jelena.“

12 07.04.2013

O Íliadě, z knihy Alberta Manguela Knihovna v noci – Některé z nových podob knihoven se bez nových technologií obejdou (anebo si je nemůžou dovolit). V roce 1990 založil kolumbijský ministr kultury organizaci pojízdných knihoven, které by dopravovaly knihy do nejvzdálenějších koutů země. V oblastech kolem Bogoty byly knihovní autobusy v provozu už od roku 1982 a vláda považovala za důležité, aby se knihy dostaly i k obyvatelům vzdálenějších venkovských oblastí. Za tímto účelem byly vyrobeny velké zelené tašky s objemnými kapsami, které šlo snadno složit do praktických balíčků, a v nich se měly knihy přepravovat na oslech (http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/#IMG__1.jpg) do džungle a horských oblastí. Tam knihy po několik týdnů zůstávají pod dohledem učitele nebo venkovského stařešiny, který se tím de facto stává pověřeným knihovníkem. Tašky se rozloží a pověsí na sloup či strom a místní obyvatelé si je můžou prohlížet a vybírat si z nich. Někdy knihovník předčítá nahlas těm, kdo sami číst neumějí; příležitostně čte ten člen rodiny, který chodil do školy, svým příbuzným. „Tímto způsobem," vysvětlil jeden z venkovanů v rozhovoru, „se můžeme dozvědět, co jsme nevěděli, a předat to dalším." Když uplyne stanovená doba, přijde do vesnice nová várka, aby nahradila předchozí. Většina knih jsou technické nebo zemědělské příručky nebo návody k filtrování vody, soubory střihů a vzorů na šití či veterinární rádci, jsou tam však přibaleny i nějaké romány a jiná literární díla. Podle jedné knihovnice se knihy vždy v pořádku vracejí. „Vím pouze o jednom případě, kdy někdo knihu nevrátil," řekla mi. „K obvyklým praktickým titulům jsme přidali španělský překlad Íliady. Když přišel čas na výměnu, venkované ji odmítli vrátit. Rozhodli jsme se, že jim knihu věnujeme, ale ptali jsme se jich, proč si chtějí nechat zrovna tento titul. Vysvětlili nám, že Homérův příběh přesně odráží jejich vlastní: vypráví o válkou rozdělené zemi, v níž blázniví bohové úmyslně rozhodují o osudu lidí, kteří nikdy přesně nevědí, proč vlastně bojují a kdy přijdou o život."

Jak tihle vzdálení kolumbijští čtenáři vědí, naše existence plyne, podobná neskutečné řece, ve dvou směrech: od nekonečné hromady jmen, míst, výtvorů, hvězd, knih, rituálů, vzpomínek, obrazů a kamenů, které nazýváme svět, k tváři, jež na nás každé ráno hledí ze zrcadla; a od této tváře, od tohoto těla, obklopujícího střed, který nemůžeme zahlédnout, od toho, co nás pojmenovává, když říkáme „já", ke všemu, co je Jiné, mimo nás, na druhé straně. Zakoušení toho, kým jsme jako jednotlivci, spojené s pocitem, že jsme všichni občany nepochopitelného vesmíru, dává našemu životu cosi jako smysl — smysl, který odívají do slov knihy v našich knihovnách. (Knihovna jako ostrov)

11 07.04.2013

Výpisek pro všechny, kteří mají rádi Kelty a k němu pár dalších informací odjinud: „Ve stejnou dobu Dne D commandos z 1. brigády zvláštních služeb brigádního generála lorda Lovata pronikli přes Coleville až k řece Orne, kde se v odpoledních hodinách spojili s výsadkáři britské 6. vzdušné výsadkové divize. Ti už třináct hodin hájili dobytá postavení kolem mostů přes Orne a nyní nevěřili svým očím při pohledu na blížící se oddíl commandos v zelených baretech, v jehož čele kráčel lord Lovat se svým osobním dudákem vyhrávajícím jako na přehlídce. Přitom se ze všech stran ozývala střelba a němečtí odstřelovači měli silnici na mušce.“ – –

Generál Simon Christopher Joseph Fraser, 17. Lord Lovat DSO, MC, TD (1911–1995), 25. náčelník klanu Fraserů, byl muž, který se, věren tisícileté tradici svého rodu, jako commando už narodil. Své muže podrobil náročnému výcviku na Skotské vysočině, kde k tréninku patřily nejen tradiční běhy na strašlivé vzdálenosti, ale i umění živit se trávou a lov na jelena – jak lord podotkl, „mezi jelenem a Němcem je jediný rozdíl – Němec se pak nedá sníst". Když přišel čas vylodění, jako by se vrátila dávná historie. Lord vypochodoval na pobřeží se starou vinčestrovkou přes rameno, s bílým rolákem s vyšitým „Lovat" na límci pod battledresem, a navzdory zákazu, pocházejícímu ze ztrát mezi dudáky za první světové války, se svým osobním dudákem Billem Millinem po boku, a jednadvacetiletý Millin hrál na pláži SWORD "Hielan’ Laddie" a "The Road to the Isles". Tehdy vznikla i nejznámější fotka lorda Lovata (vepředu u pláže vpravo; 6. 6. 1944, 8:40). Bill Millin nejblíž vpravo: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Landing_on_Queen_Red_Beach,_Sword_Area.jpg Probojovali se k 6. vzdušné výsadkové divizi a přestože podle legendy lord řekl: „Omlouvám se, máme dvě a půl minuty zpoždění", ve skutečnosti velitel výsadkářů řekl lordu Lovatovi: „Doktor Livingstone, předpokládám." Inu, anglický humor, keltské šílenství. Dudák Bill Millin všechno ve zdraví přežil a hrál na lordově pohřbu o 51 let později.

9 04.04.2013

Výpisek: „Novověk rád zdůvodňoval opatření techniky užitkem pro blaho člověka. Tím zakrýval zpustošení, které napáchala její bezohlednost. Myslím, že budoucnost bude mluvit jinak. Člověk budoucnosti bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc; o vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova, jak se projevuje v nové podobě světa. Člověk zasahuje do přírodních sil stejně jako do lidského života. To představuje nedozírné možnosti rozvoje, avšak též zkázy, zvláště tehdy, když jde o lidskou bytost, která je zřejmě daleko méně v sobě upevněná a zajištěná, než se většinou má za to. Je to elementární nebezpečí, které se rozrůstá do nezměrna tím, že toto zasahování provádí anonym, „stát“. Poměr k přírodě proto nabývá povahy krajního rozhodnutí: buď se člověku podaří správně uskutečňovat svou vládu nad světem, a pak to bude gigantické dílo, anebo přivede všechno k záhubě.“ (1950)

11 04.04.2013

Od konce, abych si nechal nejlepší na konec: výborný doslov Josefa Škvoreckého, skromně nazvaný Poznámka — J. S. obdivuji čím dál víc a jeho češtinou se přímo opájím — s odvážnou poznámkou pod čarou, která vysvětluje, že čtvrtá povídka, Sen o podivné zemi, která pojednává o morálce, byla z českého vydání vypuštěna (čtěte mezi řádky: protože KSČ se v ní poznávala). – Podrobný rozbor knihy najdete ve skvělém Čulíkovu Básníku trapnosti, z nějž tu také čerpám.

Objev v lese je vynikající postkatastrofická povídka — jsme v knize Wyndhamova krajana — se skvělou atmosférou.

Návštěva u Morina je až absurdně hrocený příběh o rozdílu mezi náboženským smýšlením (belief) a vírou (faith). Morin je kdysi slavný katolický spisovatel, který o náboženské smýšlení přišel vinou teologie: „Člověk dokáže přijmout všechno, co souvisí s Bohem, dokud se teologové nepustí do podrobností a do logických vývodů. (...) Nikdy bych se nepokoušel vyřešit nějakou úlohu z diferenciálního počtu pomocí malé násobilky. Skončíte tím, že přestanete věřit v diferenciální počet... Uznával jsem kdysi Zjevení, ale nikdy jsem neuznával schopnosti lidského rozumu.“ Greene, dovolávaje se de Unamuna, ví, že k víře patří nejistota, pochybnosti, zoufalství... a že s konečnou platností nalezený Bůh je popřením Boha. U nás nelze na toto téma dost doporučit knihy Tomáše Halíka s Augustinovým „o tom, co jsi pochopil, si buď jist, že to není Bůh“. Jako člověk, který (ač pokřtěn po narození) našel víru až jako hodně starý, jsem vděčný za to, že jsem k ní nepřišel přes důkazy, ale právě přes víru: „Věřím, protože je to absurdní“, naději a lásku.

Povídka je výborná a Greenův svět je v ní tak přítomný... Dovolte ukázku odehrávající se za války, v níž vypravěč osloví katolického kuráta otázkou „Povězte mi, proč věříte?“: „— není úkolem kuráta v první linii, aby dával poučení nebo obracel na víru, a tak mu nelze dávat vinu, že nic ze své víry nedokázal sdělit člověku zvenčí, jakým jsem byl já. Půjčil mi dvě knížky — jeden krejcarový katechismus se soupisem absurdních otázek a odpovědí, pedantský a povýšený; mystérium jako motýl zabitý kyanidem, ztuhlý a přišpendlený do krabice; ta druhá byla dost střízlivá studie evangelických dat. Za pár dní jsem přišel o obě dvě, a s nimi o tři láhve whisky, o jeep a o desátníka, jehož jméno jsem si nestačil zapamatovat, než ho to vzalo, zrovna když jsem o kousek dál močil do zeleného kanálu.“ — — O svých knihách tu Morin mimochodem říká: „Byl byste udělal mnohem líp, kdybyste si byl přečetl Chestertona“.

Pod zahradou je naprosto nezapomenutelná povídka s postavou starce Javitta, na kterou si čtenáři vzpomínají i po půlstoletí (vlastní zkušenost z rozhovoru). Nejspíš nepřijdete na to, o čem vlastně tato povídka je (a možná, že to přesně nevěděl ani autor), ale to je dobře, a je to kompliment: čtěte ji jako vyprávění, čtěte ji alegoricky tak či jinak, ale čtěte ji!

10 04.04.2013

Tuto knihu jsem jako jedinou z Hubáčkových knih nemohl dlouhá léta sehnat, takže když se mi ji konečně sehnat podařilo, přečetl jsem ji na posezení. Stálo mě to kouli z písemky z chemie, ale nikdy jsem toho nelitoval. Tak skvělá kniha to je. A když jsem ji pak tedy konečně sehnal, napsal jsem si do ní tužkou datum, abych věděl, kdy tahle legenda mého vnitřního vesmíru vplula do mé knihovny.

8 02.04.2013

Slyšel jsem před lety, když vyšly Úhelný kámen a Vyprávění o kráse, že profesor Vopěnka je možná nejvzdělanější člověk, který dnes žije. Po přečtení téhle útlé knížečky tomu věřím. V matematice se za násobilkou pěti cítím nejistý (s výjimkou toho, že 9 x 9 = 81, což ovšem znám ze skotské kámasútry), ale autor tady dokazuje, že i úžasně náročná myšlenka – náročná matematicky i filosoficky – jde vysvětlit zcela jasně. A jestli to není znakem velké mysli, pak už nevím, co je. Věřte mi, že i když vás matematika vůbec nezajímá nebo ji považujete za nepochopitelnou, tahle kniha vás přilepí do židle a otevře vám mnohé obzory. Kromě toho je výborně napsaná, krásným jazykem jsou tady popsány věci, o kterých víte, ale třeba si je neumíte tak jasně zformulovat. Kdo by si při popisu účinku neobvyklého objevu na lidskou mysl nevzpomněl na Champolliona, jenž, rozluštiv hieroglyfy, se zhroutil přemožen štěstím? Kdo by neocenil zasvěcený popis toho, jak se v určitou dobu objeví určitá myšlenka a putuje mezi lidmi, proč ten, který učinil poslední objevný krok, bývá považován za objevitele a proč objevy působí jako blesky z čistého nebe? Příběh Gaussova objevu neeukleidovské geometrie doprovází studie, která vás do této problematiky zasvětí tak jedinečným způsobem, že se okamžitě začnete shánět po dalších informacích: i to myslím svědčí o autorově velikosti. I z Gaussových úst zde uslyšíte to, že čím víc tajemství odalíte, tím více se jich před vás staví, jak o tom mluví dr. Bhagavantum (http://www.databazeknih.cz/knihy/tri-pojednani-o-zen-buddhismu-146343). A i tady se setkáte s lidmi, jimž „verze [o Gaussově špatném charakteru] vyhovuje proto, že nemohouce dosáhnout velikosti jiných, libují si v odhalování a zveřejňování jejich nedostatků“. A toho, kdo by se bál, že se mu začne filosoficky rozostřovat svět, když se seznámí s neeukleidovskou geometrií, může uklidnit to, že ač jsou možné různé čisté přírodovědy, rozdíl mezi nimi je tak malý, že ho nezpozorujete.

Výpisků by bylo možno okopírovat mnoho, ale vybral jsem si tento: „Objev je zjevením neznámého. Cíl nějakého zkoumání lze stanovit předem; objev teprve v okamžiku, kdy byl učiněn. Něco objevit znamená nalézt to, co nebylo hledáno, ba ani tušeno. Přitom nalézt to může jen ten, kdo hledá, ať už se odvážně pouští do neznáma, nebo se jen dívá pozorněji než ostatní.

Často to, co je vskutku objevné, leží vedle cesty, po níž se ubíráme k nějakému předem stanovenému cíli. Kdo však k němu jen slepě jde po vytyčené cestě a nedívá se napravo ani nalevo, ten možná k němu dojde, zvítězí, ale objev neučiní; zmocní se pouze toho, o čem už vlastně předem věděl. Takový hledající nenalezl to, co nalézt mohl, kdyby se byl pozorněji díval na cestu a vedle ní. Nezřídka se dokonce stává, že taková cesta ke stanovenému cíli ani nevede, a pak ten, kdo nemá sílu ji opustit, stále jen po ní bezvýchodně bloudí.

Avšak jen pouhé dívání se na cestu a vedle ní ještě nestačí. K tomu, co se tam nachází, musíme být přívětiví, vítat to, mít pro to takové porozumění, které nás k tomu z vytyčené cesty svede a zastíní dříve stanovený cíl, a ne chápat to jako něco, co nás jen rozptyluje a zdržuje. A také ovšem musíme mít štěstí. Jednak při výběru cesty, aby byla taková, vedle níž něco objevného vskutku je, jednak abychom to nepřehlédli, abychom si toho v příhodnou chvíli povšimli.

Od toho, kdo jde do neznáma, se objevy očekávají. Kdo procházeje známými místy objeví při svých cestách nové porozumění pro to, co tam leží a co tam bylo vídáno, kdo to tímto novým porozuměním převrátí v něco jiného, ten může učinit objev převratný.“

12 02.04.2013

V recenzi na jednu knihu haiku českého autora píše Nykos: „Kdysi na škole nám zadával Michal Koleček seminární práci ze současného umění: „Minimální rozsah práce jsou dvě haiku. Ale musí to být dobrá haiku.“ Nikdo si na to netroufl (a to studenti architektury patří určitě k nejdrzejším).“ – Tak tady máte samá dobrá haiku. A pokud vás tato knížka zaujme (což je téměř jisté), můžete pokračovat třeba touto: http://www.databazeknih.cz/knihy/chram-plny-kvetu-98063

10 25.03.2013

Málokdo umí psát o Řecku jako Vojtech Zamarovský.

Jsou-li dosud záhadou výkony Faylla a Chiónida, nabízím řešení: pokud antický skokan do dálky používal krátký rozběh a o umístění rozhodoval součet tří soutěžních skoků, nevím, v čem je problém. A je-li to anekdota, nu, pak máme možnost přimknout ji k Hérodotovu „Nikdo z Egypťanů, Libyjců ani Řeků, s nimiž jsem se dostal do řeči, nepředstíral, že ví, kde má Nil prameny, kromě písaře pokladnice chrámu Athénina ve městě Sais. Myslím však, že si ze mne tropil šašky.“ To je také krásné. A uvážíme-li, že se to vše odehrává v modři jako Santorini, můžeme se zasmát představě, že u věty „Na rozhraní mezi třetihorami a čtvrtohorami se vytvořil vysoký kužel zvaný Stronghyli (…)“ mě napadlo, že tak byl pojmenován už tehdy. Kuk!

7 24.03.2013

Knížka je napsaná skvěle tak samozřejmým způsobem, až člověk vrtí hlavou – jako když kytarový virtuos předvádí něco neuvěřitelného. Starý Mistr prostě umí; v době napsání téhle knihy mu bylo přes osmdesát. Věta „Cítil jsem prudkou radost při pomyšlení, že jsem ty květiny zasadil tam, kde předtím, než jsem vystavěl zídky a navezl dobrou zeminu, nebylo nic než vyprahlý svah, neživý kámen, plocha k ničemu.“ mě minulé noci nejen rozechvěla prudkou touhou po lese, ale také touhou sázet a oživovat neživou krajinu...

Potěšilo mne i: „Naproti tomu mi vždycky byly naprosto lhostejné pocty, tituly a vyznamenání. A jsem samozřejmě v tomto ohledu domýšlivý na svůj nedostatek domýšlivosti.“

Jediné, co mě mrzelo – ačkoliv autor na to výslovně upozorňuje už v předmluvě – že na rozdíl od románu Až delfín promluví nenechal tuto knihu vyústit až do science fiction. K problematice, o níž píše, je i v češtině přeložena bohatá literatura (Goodallová, Terrace atd.) a bylo by fascinující sledovat, kam by fantazie Merleho zavedla. V románu totiž k tomu, co kolega eraserhead cituje z předmluvy, zmiňuje Vercorse, jehož skvělá kniha na toto téma, Nepřirozená zvířata, rovněž vyšla dvakrát česky, a Vercors tu dělící čáru prostřednictvím svých hrdinů ve svém románu našel. Nebudu ale prozrazovat kde, to si přečtěte!

13 21.03.2013

Jan Zábrana, Celý život: 1974 – „Pražská parola těchto dní: Zbabělci nasrali celej Náchod, Mirákl celej národ!“

1982 – „Jak se v našem století posílají pozdravy a vzkazy… Když jsem v první půlce 70. let četl Errolův román Mirákl a poslouchal zdejší pražský cvrkot, jímž na něj tuzemci rozhořčeně – a dotčeně – reagovali, napsal jsem mu v jednom dopise (tehdy jsme si psali ještě dost často): „Víš, co se tu říká? ‚Zbabělcema nasral celej Náchod, Miráklem nasral celej národ!‘ Myslím, že po příslušném umravnění můžeš tenhle slogan klidně využít reklamně.“ Teprve tenhle týden (dneska je 2. května 1982), tedy po nějakých sedmi, možná osmi letech, se mi dostaly do rukou memoáry generála Františka Moravce Špión, jemuž nevěřili, vydané v Torontu. Errol ke knize napsal třístránkový dovětek, podepsaný J. Š., ve kterém vysvětluje, jak hledal pro generálovu knihu titul, poněvadž „někteří jeho osobní přátelé projevili obavy, zda název Špión, jemuž nevěřili, je pro autora knihy důstojný, zdaje dost vážný“. (Rozuměj: osobní přátelé zemřelého generála, autora pamětí.) V další argumentaci, proč tenhle titul pokládá za únosný, Errol píše: „Pořád jsem uvažoval o svém titulu. Nejdřív mě napadlo, není-li to prostě jen výraz mého sklonu k provokaci, jenž mě provází už od Zbabělců, s jejich hrdiny vítajícími Rudou armádu swingem, kteří, jak mi v krásně českém wisecracku napsal jeden čtenář, pobouřili Náchod (on ovšem nenapsal ‚pobouřili‘), až po Mirákl, který dubčekovské hnutí nevylíčil jako ikonu, a vzato dle rýmujícího se wisecracku mého čtenáře „pobouřil národ.“ Takže tu větu z dávného dopisu mi potvrdil… že ji četl… zmínkou v doslovu, jak v láhvi hozené do moře. Doplula zpátky ke mně po sedmi nebo osmi letech. Takhle si lidé posílali pozdravy ve 20. století.“

Báječná antologie, kde jsem mimo jiné potkal toho slavného sejčka, co sedl na ořech (a kuriózním omylem jsem uhu z verše „a uhu k hvězdám letělo“ považoval za (podstatné) jméno) a s ním jak velikány (Goethe, Yeats), tak básníky, které jsem předtím neznal. Jednoho takového (žil v letech 1404–1449) sem kopíruju:

Domenico di Giovanni Burchiello

* * *

Mazlavý sýr, s ním olej fialový
a mlynář, co má uhlí plný džber,
vyšli si včera ráno vpodvečer
na veselku, udělat velký povyk.

Hlemýždi strhli kravál mnoha slovy,
že lidi mají bídný charakter,
že nedovolí bobu vyrůst z děr,
protože okov teče, byť byl nový.

Vtom v dřevácích se zvedla opice,
aby se kopím s Achillem zle střetla,
hlasitě křičíc: Zhasněte ta světla!

A já jich viděl žhnout snad tisíce,
jak k uvítání Kuřátek tu vzlétla,
že žáby chtěly zvonit Hromnice:
A pak mě štika spletla
– mám o tom mlčet? – zvláštní prací svou.
Prozradím přec: Plnila sudy mhou.

6 12.03.2013

Výborná knížka! Pokud jste si oblíbili třeba Součkův Obrazový opravník nebo různé články „jak to bylo doopravdy“, je přesně pro vás. Pokud ne, stejně je pro vás, žijeme přece všichni ve stejném světě. Nemůžu se ale přestat smát tomu, že o jednom omylu, který tahle kniha opravuje, totiž že nos Sfinze urazil Napoleon, jsem se dozvěděl až díky ní: nikdy předtím jsem to neslyšel.

Mimochodem, knížka může sloužit i jako inspirace k dalšímu bádání: například kapitola o hroších neuvádí věc, která mi přijde ohromně zajímavá, že totiž hroch je jediné zvíře, které dokáže zařvat pod vodou i nad vodou současně (jedna moje drahá přítelkyně to k pobavení ostatních zkoušela v bazénu v Římě a prý to člověk neumí). Zato uvádí údaj, který myslím není pravdivý: třetí největší suchozemský savec po slonovi africkém a indickém je nosorožec tuponosý, ne hroch. A poslední údaj v téhle větě jsem taky nebyl schopen dohledat, byť je fascinující: „Lvy zabíjejí [hroši] tak, že je ponoří hluboko do vody a utopí je, krokodýly rozkousnou vejpůl a žraloky vytáhnou z vody a udupají je.“

6 10.03.2013

Koukaje na The Mighty Boosh, kde paní Gideonová říká větu, která sem přesně pasuje: "It's a popular misconception, snakes are dry" – „Běžný omyl, hadi jsou suší“ (potvrzuju!), říkám si už pokolikáté, že realita předčí jakoukoliv fikci – podívejte se do recenze pod knihou, co všechno dokáží třeba želvušky, a taky si říkám, že podobnou knihu by si zasloužil i člověk, který rovněž je přece neuvěřitelně zázračné stvoření.

I pokud si myslíte, že vás zvířata nezajímají, stejně si tuhle knihu přečtěte. Koho se srdcem v těle by nepotěšilo dozvědět se, že aztécké jméno pásovce znamená v překladu „Stará paní, která se vyzná“?!

8 10.03.2013