HTO komentáře u knih

Je trochu smutné, že asi nejslabší knihou, kterou jsem z edice Galileo četl, je životopis Galileiho. Jednak, jak je zmíněno v Předmluvě (na níž je krásné, že je napsána v mně drahém Velkém Meziříčí), obsahuje kniha některá zjednodušení a omyly (které ovšem – a za to je třeba Academii a tým pracující na českém vydání velmi pochválit – překladatelé opravovali, kde mohli), jednak je její závěr, autorova polemika s katolickou církví, napsán až jakýmsi pamfletickým stylem, který jí neslouží ke cti.

Abych ale jenom nekritizoval, je tu také legrační dopis o indickém ptákovi, kterého poslal Galileimu jeho benátský přítel Gianfracesco Sagredo: „Nezpívá a má ještě jednu ctnost – k životu mu stačí jen proso a voda a nevyžaduje žádnou péči. Pokud někdy zůstane, což se často stává, zcela bez jídla, velmi drze tropí ve dne i v noci značný hluk. Jestliže si ho ponecháte, osvobodíte mě od neustálých žádostí, jimiž nás zahrnují mnozí lidé, kteří po něm touží. Abych pravdu řekl, příliš by mi nevadilo, kdyby kvůli nedostatečné péči zašel. Vlastně Vám budu zavázán, zbavíte-li mne tohoto ptáka, a právě tak se modlím k Bohu, aby Vás osvobodil ze spárů těch hrozných bestií, které Vás sužují.“

V téhle skvělé, skvělé knize – viz. třeba kapitolu 12, v níž Kara ben Nemsí svou velkomyslností a moudrostí od sebe odvrátí krevní mstu – používá Kara ben Nemsí-Old Shatterhand své snad nejmalebnější falešné jméno (možná s výjimkou psychedelického Old Firefoota z jiné, západní knížky): šaríf Hádží Šeháb Eddin Abd el Káder ibn Hádží Ghazálí al Farábí ibn Tábit Merván Abú'l Ahmed Abú Bašar Hadíd eš Šonohar.

8 29.07.2013

Love story se mi líbila, ale tady měl autor, když už chtěl z nějakého důvodu napsat pokračování, víc škrtat. Abych byl úplně konkrétní, měl vyškrtnout všechno až na poslední dvě věty.

Výpisek o náhodě – zdaleka ne jen pro surrealisty!: „VZPOMÍNKA NA NÁHODU

(...) A vzpomínám, co se mi přihodilo právě před měsícem 3. XII. 1938. Zvláštní událost, ke které dochází zřídka. Ráno 3. XII. jsem si teprve ve škole uvědomil, kolikátého je. Vzpomněl jsem přitom, že se Ida taky asi otravuje utloukáním času v učitelském ústavu v Hořovicích. Bylo asi 10 hodin ráno. Ustal jsem ve vzpomínání, když jsme v 11 hodin vešli do kreslírny. Kreslení je předmět, při kterém se vlastně někdy nejvíce zahálí. Budiž mi tedy prominuto, přiznám-li se, že jsem namísto práce na výkrese četl II. díl Haškova Švejka. Na poslední stránce upoutalo mě slovo Hořovice. V jednu hodinu jsem se sešel na náměstí s Honysem a Fejfarem. Kráčeli jsme podél železářského výkladu, kde byla mapa ČSR s vyznačením měst se železářským průmyslem. U výkladu stáli dva muži a když jsme procházeli kolem nich, řekl starší mladšímu: „Hořovice". Byl jsem okouzlen. Když jsme pak došli s Fejfarem na nádraží, upoutal mne plakát jasně zelené barvy s nápisem: „S ČSD do Hořovic!" A jak vzrostl můj údiv, když jsme se usadili na peróně na lavičce, na jejímž opěradle byl nápis: „Otto Hofmann, Hořovice". Nemohl jsem přemoci své vzrušení a upozornil na věc Honyse. Ten se ani příliš nepodivil. Řekl mi, že je zcela možné, že se slovem Hořovice se setkám v tento den ještě několikrát. Když jsem přišel domů, ležel na otcově stole časopis Hudebník. Otevřel jsem jej, chtěje si z dlouhé chvíle číst, a tu se před mýma očima objevil inzerát: „Harmoniky, Kebrdle, Hořovice". Rychle jsem noviny odhodil. Dal jsem se znovu do pročítání Díla Jiřího Wolkera, kde jsem narazil na povídku, která začínala: „Mánička Radová jela do Hořovic..." Dál jsem nečetl. A nakonec večer, když jsem seděl na stoličce u plotny, všiml jsem si pod mou rukou položenou na smaltu tří písmen .....ice. Patrně jméno města, odkud kamna jsou. Nadzvednu ruku a čtu: Hořovice. Druhý den jsem napsal báseň „Rozvrh hodin".“

5 26.07.2013

Klasická kniha o cestovatelích. Když mi bylo dvanáct, přijel jsem za strýcem do Ostravy, který sám mnoho cestoval, ostatně na zdi měl pověšenou tropickou helmu a dvě plameňáčí vejce, uviděl jsem tuhle knížku na stole, a řekl jsem mu: „Jé, ty ji taky máš? To je dobře, ta je skvělá.“ Strýc řekl: „Kdybys ji neměl, tak bych ti ji býval dal.“ Pak jsem ji každý rok při návštěvě na tom stolku vídal, knihu, kterou bych býval dostal, kdyby mi ji nebyli rodiče koupili dřív. Můj zájem o objevitelské cesty ještě prohloubila. Pozornost věnovaná jednotlivým kontinentům je skutečně neobyčejná, a přitom kniha dokáže na čtenáře přenést kouzlo časů, kdy Timbuktu bylo takřka bájné jméno. Nezapomenu nikdy na líčení Livingstonovy smrti a Gilesova hladu, která dám do výpisků; ale v knize je skutečné bohatství, viz. výrok Verneyho Lovetta Camerona, prvního bělocha, který přešel Afriku od moře k moři, který: „cítil, že hodnota jakéhokoli geografického objevu může být navždy snížena prolitím jediné kapky krve domorodců".

Výpisky: — V noci z 30. dubna na 1. května 1873 našli průvodci Livingstona v jeho stanu mrtvého. Věrní Susi a Čuma se potom ujali obstarání posledních věcí velkého cestovatele. Z jeho těla bylo vyříznuto srdce a pohřbeno v africké půdě. Tělo pak obalili v surové soli, vysušili na slunci, ovinuli bavlněnou látkou a uložili ve válci z kůry stromu myonga. Mumifikované ostatky pak nesli na žerdi stovky kilometrů přes močály, pralesy a pohoří k pobřeží a posléze je předali úřadům na Zanzibaru. Současně přinesli i všechny vzácné Livingstonovy deníky a výsledky vědeckých pozorování. Rok po úmrtí, 18. dubna 1874, byl David Livingstone s poctami téměř královskými pohřben ve Westminsterském opatství.

— Ve dne Giles odpočíval v mrákotách ve sporém stínu scrubu, v noci se jím namáhavě prodíral vpřed. „Moje ruce a nohy... byly tak rozdrásány trny," vzpomíná Giles, „že se má existence stala jediným velkým utrpením. Pronikaly oděvem a zarývaly se do masa... rány se zvětšovaly a zaněcovaly." Poslední doušek vody vypil 20 mil od studny. Nyní ho už alespoň netížil soudek. Několik dní neměl už co do úst a k studni se dovlekl napůl v agónii. Jeho jednání řídil už jen pud sebezáchovy. Od smrti hladem ho zachránila neuvěřitelná náhoda — klokaní matce vypadlo poblíž z vaku mládě. Všimněme si, jak dramaticky dovedl Giles tuto scénu vylíčit. „Myslím, že jsem se v ten okamžik na ně vrhl jako orel a hltal je syrové, neboť jsem umíral hlady; s chlupy, kůží a vším ostatním. Nikdy nezapomenu, jak skvělá to byla pochoutka..."

9 18.07.2013

Mám pana Karbulku čím dál raději. Včera jsem na něho vzpomínal, protože zde v XVIII. kapitole na slovo škramfulec (spisovně sirotek – našikmo ukrojený plátek na jedné straně zakrojený do střídky) reaguje větou: „Ó mluvo mateřská, zahal tvář svou šlojířem smutečním!“ Co by asi říkal na to, že Wikislovník uvádí jako synonymum pro jeho oblíbené „medle“ na prvním místě (!!) IMHO, IMO?!

12 16.07.2013

„Linné a Cuvier byli mými dvěma bohy..., ale jsou to pouzí školáci vedle starého Aristotela." – Charles Darwin

„Aristotelův příspěvek k biologii lze nazvat největším příspěvkem, jaký kdy jednotlivec přinesl vědě." – Benjamin Farrington

Upřímně, vy jste věděli, že delfíni chrápou?

8 14.07.2013

Osoba Jáchyma z Fiore mne už dlouho zajímá, díky sv. Františkovi z Assisi, takže jsem zakoupil tuto knihu, aniž bych se, jak to mívám většinou ve zvyku, ptal svých přátel, zda je dobrá. Nu, od doporučení tu jsou přeci i náhodná otevření, není-liž pravda?

„Nějaký mladík, který hledá svou cestu, se může dopustit chyb, dříve než dosáhne zralosti, ale nelze ho kárat za to, že se snaží najít svou cestu, a právě proto se dopustí chyb, které mu dávají růst. Tímtéž způsobem hnutí, která se odvolávala na Jáchyma, se mohla někdy dopouštět i omylů (ostatně stejně jako ti, kteří je násilně potlačili); a nicméně, i když neschvalujeme spáchané omyly, neměli bychom se divit tomuto hledání ryzosti duchovního života, i když dospělo do krajních nebo chybných postojů. Tentýž duchovní popud, přijímá-li se lepší stránka, totiž dovolil lidem jako svatý František najít svou cestu.

Proč by se měl tedy současný člověk zajímat právě o Jáchyma? Kdybychom chtěli odpovědět vtipnou replikou, mohli bychom říci, že Jáchym byl velkým svědkem své doby. Jeho krajně závažné svědectví musí být pochopeno, aby se lépe chápala jeho i naše doba. Uvědomovat si přítomnost je možné pouze tehdy, dokážeme-li se konfrontovat s minulostí: pouze máme-li během času přiměřený smysl pro rozvoj idejí a hodnot, na nichž se zakládá naše kulturní totožnost, můžeme si vytvořit ideje a priority přiměřené potřebám doby, v níž žijeme. Ba dokonce více. Nezávisle na lekci, kterou si z toho můžeme vzít, svědectví velkého přestavitele je hodné toho, aby bylo slyšeno, protože v každém případě ukazuje úsilí o formování kolektivního vědomí tím, co by Dante nazval velký duch.

Jáchym byl pěvcem Nejsvětější Trojice v dějinách a teologem naděje; obětoval nám svou mysl tím, že bádal o tajemstvích Písma ve jménu svých spolubratrů a lidí s toutéž velkomyslností, s jakou by jiný světec mohl rozdat všechen svůj majetek chudým. Toto svědectví (toto mučednictví, abychom užili odpovídající řecké slovo), toto obětování se může zdát ne tolik zřejmé, ale má velkou hodnotu.“

Tomu se tuším říká pádná odpověď!

Výpisky: – „Je velký rozdíl mezi nenávistí ke zlu a láskou k dobru. Je více, než si myslíme, těch, kteří po trpkých zkouškách zříkají se toho, co stará liturgie nazývá světem, jeho nádhery, jeho náruživosti, ale většinou nemají v srdci svém ani nejmenšího zrnéčka čisté lásky. Ztráta ilusí nechává v duších všedních jen hrozné sobectví.“

– „Od onoho dne památka Ukřižovaného, myšlenka lásky, která vítězí obětujíc se, stává se střediskem celého jeho náboženského života, a jakoby duší duše jeho. Poprvé bezpochyby František přišel v přímý, osobní, důvěrný styk s Ježíšem Kristem; od důvěry dospíval k víře, k té živé víře, kterou jemný myslitel [Vinet] jeden tak dobře definoval: ,Věřiti jest hleděti; a jest to pohled pozorný, vážný, dlouhý, pohled prostší než mívá bystré pozorování, pohled, který se dívá a nic více; pohled naivní, pohled dítěte, pohled, v němž se celá duše podává, pohled duše a nikoli rozumu, pohled, který nesnaží se rozbírati svůj předmět, ale celý jej očima přijmouti do duše.' "

– „Jedním z privilegií světců je, že více trpí, než ostatní lidé, neboť pociťují ve svém srdci více milujícím ozvuk všech bolestí zemských, ale znají také radosti a rozkoše, jichž všední člověk nikdy neokusí.“

– „Jak jsme již poznali, slovo chudoba vyznačuje jen velmi nedokonale hledisko sv. Františka, ježto obsahuje pojem odříkání, abstinence, kdežto v jeho myšlence slib chudoby je slibem svobody. Majetek jest pozlacená klec, na niž ubozí skřivánkové jsou někdy tak zvyklí, že nemyslí již na to, aby vysoko vzlétli k nebesům.“

4 13.07.2013

Vytáhl jsem si zase z knihovny Plinia, protože jsem četl Isidora ze Sevilly, a toho proto, že jsem četl Aristotela, a toho proto, že jsem četl svatého Tomáše Akvinského.


„Cože? Bílé děti že neumějí plivat?“ podivila se Pipi. „To bys teprv koukal! Vždyť se to učí ve školách, a to hned od první třídy! Plivání daleké a plivání vysoké a plivání v běhu. To bys měl vidět Tomíkovu a Aničinu paní učitelku, jak umí plivat! Vyhrála první cenu v plivání v běhu. Ta když běží a plive, tak jásá celé město.“ – Astrid Lindgrenová


Dva výpisky z knihy VII: „Antonia, choť Drusova, nikdy neplivala.“ (kapitola Lidské abnormality).


„Mithridatés, král dvaadvaceti národů, mohl soudit bez tlumočníka oslovuje každého jeho rodnou řečí. Charmadás zase v Řecku zpaměti předvedl obsah kterékoli předložené knihy, jako by v ní právě předčítal.“ (kapitola Paměť – to, co je zde napsáno o Charmadásovi, mimochodem též platilo pro Jima Morrisona v jeho knihovně.)

7 13.07.2013

Jan Zábrana, Celý život: Z dob, kdy máma dělala za války knihovnici v Humpolci: „Co byste chtěla?“– „No, něco ke čtení…“– „Nechcete tady tu knížku – Pro kravičku?“ (tj. J. Š. Baara) – „Ne, já chci něco pro babičku…“

Nesmírně důležitý poznatek: „Pokud druzí lidé nechápou vaše chování, co se děje? Jejich požada­vek, že musíme dělat jen to, co oni chápou, je pokusem diktovat nám. Je-li to v jejich očích bytí „asociální" a „iracionální", budiž. Většinou se jim však ukáže naše svoboda a odvaha být sebou samými. Nikomu nejsme povinováni nějakým vysvětlováním nebo účtováním, pokud jim naše činy neškodí nebo neporušují jejich právo. Kolik životů bylo zničeno touto potřebou „vysvětlovat", což obyčejně znamená „pochopit“, tj. schválit. Ať jsou vaše činy a podle nich i vaše skutečné záměry posouzeny, ale mějte na paměti, že svobodný člověk je povinován vysvětlením jen sám sobě – svému rozumu a svědomí – a nemnoha těm, kteří snad oprávněný nárok na vysvětlení mají.“

22 27.06.2013

Výpisek: „Bratři, většinou mladí a nadšení, nepřivykali vždy bez obtíží skromné práci. Celkem souhlasili s mistrem, ale chtěli vše konati s větším hlukem a vynutiti si pozornost lidu zbožností nápadnější; mezi nimi byli někteří, jimž nepostačovalo býti svatými, ale kteří chtěli také se jimi zdáti.“

4 21.06.2013

Když moje kamarádka bydlela v Portugalsku, na dveřích měly s kolegyní vizitku „Vandemar & Croup“. Musím říct, že ke každému, kdo „Lugar Nenhum“ četl a přesto zazvonil, chovám hluboký obdiv. Tak dobrá je to kniha. – Svůj výtisk jsem s mimořádnou mazaností uložil na anglického Průvodce londýnským metrem.

Italsky se mimochodem jmenuje také krásně, přímo operně: Nessun dove.

Pamatuju si nevěřícný šok, s nímž přítel zoolog četl příklady intelektuální nepoctivosti a falšování skutečnosti. Kniha, která si zaslouží čtení, nejde o žádný nepoučený senzacechtivý záhadologický žblept; ostatně házet poučený písek do soukolí paradigmatu bývá dobrá věc. Kromě jiného pohledu na evoluci lidstva hlavní myšlenkou autorů je, že Homo sapiens existuje mnohem déle, než se obecně soudí a už zmíněných příkladů intelektuální nepoctivosti všech druhů zde najdete i zajímavé kapitoly o Piltdownském člověku nebo kryptozoologii. Velkou chválu si nezaslouží překlad, a taky kvalita některých ilustrací je příšerná, i když to může být tím, že jsou takové i v originále, znám takové případy.

Výpisek: PŘÍPAD INTELEKTUÁLNÍ NEPOCTIVOSTI

V článku o Čou-kou-tienu uveřejněném v Scientific American (June 1983), předložili dva čínští vědci, Wu Rukang a Lin Shenglong, zavádějící důkazy lidské evoluce.
Wu a Lin tvrdili: (1) Lebeční kapacita rodu Sinanthropus se zvyšovala směrem od nejnižší úrovně výkopů (stáří 460 tis. let) až po nejvyšší (230 tis. let); to ukazuje, že rod Sinanthropus se vyvíjel směrem k druhu Horno sapiens. (2) Druh a uspořádání kamenných nástrojů vede nutně k závěru, že se rod Sinanthropus vyvíjel.
První tvrzení podepřeli analýzou lebeční kapacity šesti poměrně úplných lebek. Uvedli: U nejranější lebky jsme změřili kapacitu 915 cm3, průměr čtyř pozdějších je 1075 cm3, nejrecentnější má 1140 cm3." Z tohoto souboru vztahů dospěli k závěru: Zdá se, že velikost mozku se během pobytu v jeskyni zvýšila o více než 100 cm3."
Ve vysvětlivkách k přiložené tabulce s umístěním a velikostmi lebek nalezených na lokalitě 1 (Tab. 10.1, sloupec A [https://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/627495545]) ale Wu a Lin neuvedli, že nejranější lebka, nalezená ve vrstvě 10, patřila dítěti, které podle Franze Weidenreicha zemřelo ve věku 8 až 9 let a podle Davidsona Blacka ve věku 11 až 13 let.
Wu a Lin také opomenuli uvést, že jedna z lebek z vrstev 8 a 9 (lebka X) měla kapacitu 1225 cm3, což je o 85 cm3 více než kolik má nejnovější lebka (lebka V) z vrstvy 3. Jsou-li uvedeny všechny informace (Tab. 10.1, sloupec B), je zřejmé, že v uvedeném období nenastal stálý vzrůst lebeční kapacity.

10 29.05.2013

První náraz do moderní poezie – láska na první pohled! Mimo jiné – je tady Jakub Deml! – obsahuje Péretovu báseň Půjdu chceš-li, která je u nás přímo zosobněním surrealismu. Pamatuju si, jako by to bylo včera, jak jsem poprvé uviděl tuto kouzelnou, nekonečnou krajinu:


Byl velký dům
Nad nímž plaval ohnivý potápěč
Byl velký dům
Opásaný kapucemi a zlatými helmami
Byl velký dům
Plný skla a krve
Byl velký dům
Stojící uprostřed močálů
Byl velký dům
Jehož majitel byl slaměný
Jehož majitel byl buk
Jehož majitel byl dopis
Jehož majitel byl chlup
Jehož majitel byl zub
Jehož majitel byl zatáčka
Jehož majitel byl upír
Jehož majitel byl zuřivá kráva
Jehož majitel byl kopanec
Jehož majitel byl tornádo
Jehož majitel byl kymácivá loďka
Jehož majitel byl karmaňola
Jehož majitel byl náhlé úmrtí
Řekněte řekněte mi kde je ten velký dům

9 15.05.2013

***

Co jsem se nachodil, pořád se soužil,
co jsem se nabloudil, pořád jen toužil
uvidět moře
v slunečním jasu.
A přitom stačilo jen trochu zvednout zrak;
u dveří svítila – blizoučko, blízko tak –
kapička rosy
na žitném klasu.

11 14.05.2013

Ivan Blatný
WIMBLEDON

Snad hraje Drobný právě Wimbledon.
Chlad, jejž dává
unaveným hlavám letní tráva,
naladil struny raket na večerní tón.

Listnatá úlevo, buď pozdravena, ave.
Koná se slavnost lét, dvě loutny, Jaroslave,
z Wimbledon Common, ze vzdálenějších luk,
po televizi slyším jejich zvuk.

Kdybys snad někdy v tomto milém horku
zázrakem našel moji Daliborku –
dvorce jsou nedaleko, celé v zeleni.

Přijeď, nežli prchnou tyto dny,
skryté jak Verlaine v trávě.

9 13.05.2013

„Á, Sherlock Holmes! Vy ste měl obchod se psema. Nou? Antoušek ňák nebo ne, počkejte, já vím už – Pes Baskervillský!“

Skvělá kniha, u níž našince může potěšit i to, že „jak to bylo doopravdy“ vám v Případu baskervillského psa poví Ludvík Souček.

... za stromem vyskočil hlídač s očima na šťopkách.
„Nevím, jestli jste blázen vy, nebo jestli začínám bláznit já,“ řekl tatínkovi, „ale jste už sedmý člověk – a počítám do toho i policejního strážníka –, který sem dneska přesně na tohle místo přichází vylít obsah sklenice od zavařeniny.“


Ó, ta radost z toho, že už je tu zase čas pulců!

12 08.05.2013