Do nitra kontinentů
Aleš Skřivan , Petr Křivský
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/120393/bmid_do-nitra-kontinentu-r5U-120393.jpg
4
18
3
Ještě ve druhé polovině XVIII. století zůstávala podstatná část mimoevropského světa neprozkoumána, v mnoha ohledech přetrvávaly středověké představy, což ovlivňovalo práci kartografii. Obě mapy na předsádce knihy jsou dílem vynikajících tvůrců z počátku XVIII. století a dobře dokumentují stav geografického poznání své doby. Autorem Mapy severozápadní Afriky z roku 1705 je královský kartograf Nicolas de Fer (1646—1720). V jeho době bylo vnitrozemí Afriky prakticky zcela neprozkoumáno, geografové stále ještě vycházeli z antických představ, popřípadě se opírali o informace Arabů. De Ferova mapa je dokladem o přežívání některých mylných představ — například Niger na ní teče kontinentem z východu na západ. Pokroky kartografie v XVIII. století jsou mj. spojeny se jménem Guillauma Delisla (1675—1726), autora Mapy Egypta a Núbie z roku 1707. Právě Delisle v mnohém přispěl ke zpřesnění zobrazení země. Naše publikace je věnována zeměpisným objevům od konce XVIII. století do vypuknutí první světové války. Ohromné rozšíření sumy geografických poznatků v tomto údobí a současné zdokonalení vědeckého zpracování logicky nalezlo odraz ve sféře kartografie, která přinášela technicky stále dokonalejší a obsahově bohatší výsledky. Příloha je sestavena z map jednotlivých světadílů, popřípadě oblastí, takovým způsobem, aby mohla vzniknout alespoň dílčí představa o výsledcích práce kartografů z konce XIX. století i o tom, jak se na jejich mapách odrazil postup poznání dříve neprobádaných končin.... celý text
Přidat komentář
Klasická kniha o cestovatelích. Když mi bylo dvanáct, přijel jsem za strýcem do Ostravy, který sám mnoho cestoval, ostatně na zdi měl pověšenou tropickou helmu a dvě plameňáčí vejce, uviděl jsem tuhle knížku na stole, a řekl jsem mu: „Jé, ty ji taky máš? To je dobře, ta je skvělá.“ Strýc řekl: „Kdybys ji neměl, tak bych ti ji býval dal.“ Pak jsem ji každý rok při návštěvě na tom stolku vídal, knihu, kterou bych býval dostal, kdyby mi ji nebyli rodiče koupili dřív. Můj zájem o objevitelské cesty ještě prohloubila. Pozornost věnovaná jednotlivým kontinentům je skutečně neobyčejná, a přitom kniha dokáže na čtenáře přenést kouzlo časů, kdy Timbuktu bylo takřka bájné jméno. Nezapomenu nikdy na líčení Livingstonovy smrti a Gilesova hladu, která dám do výpisků; ale v knize je skutečné bohatství, viz. výrok Verneyho Lovetta Camerona, prvního bělocha, který přešel Afriku od moře k moři, který: „cítil, že hodnota jakéhokoli geografického objevu může být navždy snížena prolitím jediné kapky krve domorodců".
Výpisky: — V noci z 30. dubna na 1. května 1873 našli průvodci Livingstona v jeho stanu mrtvého. Věrní Susi a Čuma se potom ujali obstarání posledních věcí velkého cestovatele. Z jeho těla bylo vyříznuto srdce a pohřbeno v africké půdě. Tělo pak obalili v surové soli, vysušili na slunci, ovinuli bavlněnou látkou a uložili ve válci z kůry stromu myonga. Mumifikované ostatky pak nesli na žerdi stovky kilometrů přes močály, pralesy a pohoří k pobřeží a posléze je předali úřadům na Zanzibaru. Současně přinesli i všechny vzácné Livingstonovy deníky a výsledky vědeckých pozorování. Rok po úmrtí, 18. dubna 1874, byl David Livingstone s poctami téměř královskými pohřben ve Westminsterském opatství.
— Ve dne Giles odpočíval v mrákotách ve sporém stínu scrubu, v noci se jím namáhavě prodíral vpřed. „Moje ruce a nohy... byly tak rozdrásány trny," vzpomíná Giles, „že se má existence stala jediným velkým utrpením. Pronikaly oděvem a zarývaly se do masa... rány se zvětšovaly a zaněcovaly." Poslední doušek vody vypil 20 mil od studny. Nyní ho už alespoň netížil soudek. Několik dní neměl už co do úst a k studni se dovlekl napůl v agónii. Jeho jednání řídil už jen pud sebezáchovy. Od smrti hladem ho zachránila neuvěřitelná náhoda — klokaní matce vypadlo poblíž z vaku mládě. Všimněme si, jak dramaticky dovedl Giles tuto scénu vylíčit. „Myslím, že jsem se v ten okamžik na ně vrhl jako orel a hltal je syrové, neboť jsem umíral hlady; s chlupy, kůží a vším ostatním. Nikdy nezapomenu, jak skvělá to byla pochoutka..."
rozděleno na kontinenty.já teda četla jen afriku - pramen Nilu..ale moc hezké!! doporučuji
Štítky knihy
objevitelské cesty dobrodružství badatelé a objevitelé cestovatelé výpravy a expedice Odorik z Pordenone kněz Jan podle skutečných událostí Richard Francis Burton, 1821-1890
Kniha Do nitra kontinentů je v
| Přečtených | 18x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 37x |
| Chystám se číst | 13x |
| Chci si koupit | 1x |
| dalších seznamech | 2x |
Perfektní příběhy převážně viktoriánských cestovatelů. Kniha, která láká uvést přečtená písmenka do praxe a odjet někam do tropů nebo polárních krajin covid, necovid.