HTO komentáře u knih

Báječná knížka, která vás důkladně protáhne sedmi moři. Krom toho, že má stále co říci tomu, kdo touží po vědomostech, těch více než sto let od jejího vydání jí přidalo kouzlo, které profesorem Baušem v úvodu zmíněnou radost ještě znásobuje. Co vás o moři napadne, to zde naleznete. Mimo jiné jsem tu nalezl – teprve podruhé v životě – křižník přeložený slovem „křižák“, a také rozkošný důkaz, že i slavný mořeplavec si může myslit opravdu podivuhodnou blbinu: „Jest skoro nepochopitelno, jak mladé jsou naše vědomosti o hlubinách moře. As před třemi sty lety spustil jistý slavný mořeplavec ponejprv olovnici až do hloubky 360 metrů. Měl za to, že šťastnou náhodou dostihl největší hloubku oceánu.“ – – A tady máte na ukázku typickou mořskoknihovou ilustraci, z anglického vydání: http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka#TheMightyDeepandWhatWeKnowofIt.AgnesGiberne1902.jpg

5 01.03.2013

Po skvělém úvodním autobiografickém textu následuje ohňostroj ohromně originálního humoru, u nás nezvyklého, ale o to líp, že se k nám taky dostává. Občas může připomenout třeba Woodyho Allena, ale zuby, které sem tam vycení, ty jsou hodně svojské a taky hodně, hodně ostré. Nechte se do této krajiny pozvat.

V uživatelské recenzi na Kosmasu píše Jana z Prahy: „Johna Winstona Lennona miluju a ty dva co to přeložili bych pomilovala s chutí. Nemáte kontakt?“ Není to krásné?

Pár výpisků: „Většinu našich revolučních bratří nejvíc štval fakt, že nejsme PROTI něčemu, ale jen PRO něco – mír a lásku a všechny ty naivitky, že jo.“

„Přesto byla docela psina potkávat všechny slavné hrdiny (žádné hrdinky) undergroundu: (...) a starouška drahouška Allena Ginsberga, který, neležel-li zrovna na podlaze a nedělal „óm" , vždycky někoho odchytil a hulákal mu cosi, co on nazýval poezií, velmi silně do ucha. (Druhým uchem to šlo ven).“

8 01.03.2013

Nádherná, nádherná knížka pro děti od nesmrtelného Jacquese-Yvese Cousteaua. I když je určena nejmenším, koupil jsem si ji i další tři knížky z této edice (Klokani, Tuleni, Tučňáci), protože je to Cousteau, protože ty knihy jsou tak krásné, protože mají francouzskou eleganci (viz. „Živoucí legenda!“ v anotaci – stejný jiskřivý duch najdete třeba v Goscinnyho Mikulášovi) a konečně, který obdivovatel velitele Calypso by odolal tomu, že na hřbetě! má každý svazek jako emblém uprostřed fotku červené Cousteauovy čepice? To je tak krásné jako to, že dnes je první březnový den. Nechte se tou krásou prostoupit!

9 01.03.2013

Zdá se, že tato kniha není ve srovnání s deníky Jana Zábrany, Ivana Diviše, nebo dvojice Hiršal – Grögerová tak známá, a to je velká škoda, protože patří k nejlepším dílům tohoto druhu, které naše literatura má.

Výpisky: „Říkal jsem si pak [poté, co jsem poprvé slyšel Dvořákův kvartet D moll]: v té chvíli jsem cítil – kdyby nic nebylo, kdyby kolem nás koloval jen obrovský, studený a opravdu prázdný vesmír a naše země byla uprostřed něho skutečně jen bezcenným práškem, na ní jako plíseň jakýsi život a jeho součástí člověk (lidská duše a lidské srdce) se svou jepicově vteřinovou existencí proti milionům světelných let a uprostřed tohoto prázdna zazněl na chviličku tento hlas, tato opravdová, čistá, neuchopitelná, ale jsoucí krása, mělo by to smysl! Ale tak to není: právě proto, že něco takového je a že lidská duše a lidské srdce je s to ze sebe tuto krásu vydat (a předat) a další srdce ji mohou přijmout a na okamžik ji (zde na světě dědičného hříchu) žít, to je svědectví a předzvěst ještě větší, nepředstavitelné a věčné krásy Boží. A tou je Boží Láska.“ (7. 10. 1983)

„…šustí klasy nebo strnišťata a po modré stezce kráčí Bůh“ (6. 9. 1982, o krásném letním večeru)

6 20.02.2013

Vynikající kniha. Výpisek: „Uvědomil jsem si, že izolace od drahých, od světa je vědecky propracovaná součást brain washingu, vymývání mozků. Tak jsem se já, zvyklý na společnost, stal kartuziánským mnichem. Bez slibů, bez řeholního roucha, ale v kajícím šatu z vězeňské pytloviny. Nechtěl jsem to, ale smířil jsem se s tím jako s Božím povoláním ke zvláštní službě. Odměnou jsem získal pokoj duše, jaký jsem dosud nepoznal, a nadhled nade vším, co mě obklopovalo. Zaslechl jsem, jak bachař za dveřmi šeptá bachaři: ,Poď sem, koukni, von se usmívá, to bude nějakej farář.' Vida, jakou pověst mají kněží! Povzbudilo mě to.“ (únor 1953)

10 20.02.2013

Výpisek z rozhovoru, hned první otázka a odpověď:

L. N. – Myslíš, ze méně informovaný divák opravdu pochopí tvou tvorbu? Jak vidíš problematiku tzv. nesrozumitelnosti moderního umění?

J. K. – Nejde o možnost nebo nemožnost něco pochopit, protože všechno co dělají lidé, mohou také lidé chápat. Ale asi ne každý všechno. Ať ty, nebo já: chápeme všechno?
V nedávné minulosti se hlásalo, že má umění rozumět každý, což znamená i ten, koho to vůbec nezajímá. Někteří se o to i snažili. Ale ti, které umění „nebaví", se o takové výtvory nezajímali. A ti, kteří o umění mají zájem a potřebují ho, ty to nudilo a nic jim to neříkalo. V Moskvě, ve městě s více než 4 miliony obyvatel, byly v roce 1959 pouze tři výstavní místnosti. Dvě v domě Svazu výtvarníků a jedna v domě Svazu architektů. To znamená, že neexistoval ani minimální zájem o „všem srozumitelné umění". Lidé, kteří se o výtvarné umění zajímali, chodili do ateliérů.
S uměním je to podobné, jako s ostatními aktivitami lidí: I ten, kdo se vůbec o umění (nebo také o vědu, nebo o techniku, nebo o geologii, nebo o matematiku – atp.) nezajímá, nakonec z těchto tvůrčích aktivit profituje. Ale ukázat, jakým způsobem, by vyžadovalo napsání dlouhé eseje.

6 15.02.2013

Výpisek: 106. dopis, P. A. VJAZEMSKÉMU. Druhá polovina listopadu 1825. Z Michajlovského do Moskvy. „Proč lituješ, že se ztratily Byronovy zápisky? Zaplať Pánbůh, že se ztratily. Byron se zpovídal ve svých verších mimoděk, stržen básnickým nadšením. V chladnokrevné próze by lhal a chytračil, tu ve snaze blýsknout se upřímností, tam zas, aby pošpinil své nepřátele. Nech zvědavost davu a bud zajedno s geniem. Známe Byrona dost. Viděli jsme ho na trůně slávy, viděli jsme ho v mukách velké duše, viděli v rakvi uprostřed vzkříšeného Řecka – že se Ti chce ho vidět na hrnci. Dav čte lačně zpovědi, zápisky atd., protože se ve své podlosti raduje z ponížení toho, kdo je vznešený, a ze slabostí toho, kdo je mocný. Je nadšen, když odhalí nějakou špatnost. Je malý jako my, je špatný jako my! Lžete, padouši: je malý a špatný – ale ne tak jako vy, jinak.“

7 03.02.2013

Lákadlo k četbě v podobě kousku z recenze v legendárním časopise Tvář (1969): Jsou zde monotónní diskuse s místními komponisty, obvykle sdruženými do oficiální delegace, nábožně naslouchající Mistrovým poznámkám. („Skladatelé zpočátku zírají na I. S. s překvapením a s údivem a nadšeně reagují, i když poznamenává třeba ,ano, Bach je dobrý'.") Jsou zde hovory s místními avantgardisty, u Stravinského oblíbenými alespoň potud, že může více než kdy jindy popustit plnou uzdu svému sarkasmu. („Jako dítě jsem znal v Rusku jednoho rolníka, který dovedl tak jemně hvízdat na koně, že kůň začal močit. Tentýž hvizd jsem slyšel v několika elektronických skladbách a působí mi totéž nutkání jako tomu koni.")

5 31.01.2013

Toto je můj pětistý komentář na DK, tak zacituji Púa: „No,“ řekl Pú, „hledáme cestu domů a nenalézáme ji, tak jsem myslel, když budeme hledat pískoviště, jistě je nenajdeme, a to bude dobré, protože pak možná najdeme, co jsme nehledali, a to by mohlo právě být, co jsme ve skutečnosti hledali.“

33 31.01.2013

Po všech stránkách krásná kniha, od obsahu po fotografie. Kapitola mají jako motta haiku, případně jiné japonské básně, a to je přímo blahodějné. Stejně tak potěší – i když se to dalo předpokládat, jenže člověk je přeci jen v zajetí stereotypů, takže takovéto příběhy jsou výborné – že i mezi Japonci jsou „hipíci“, kteří místo kariéry a oddanosti firmě žijí úplně jinak, řekl bych až poutnicky (což je sice v Japonsku dávná tradice, ale poutní místa jsou dnes tak turistifikovaná, že tam asi je těžko psát básně).

Dva výpisky na téma japonských zahrad: – Nic se však nemá přehánět. Hledat smysl ve všem a všude se nevy­plácí ani Japoncům, jak potvrzuje historka stará více než šest set let. Skupina vážených mužů, v čele s ctihodným mistrem Sóbaiem, sta­nula před vstupem do odlehlého chrámu a spatřila, že strážní lvi po obou stranách vchodu sedí obráceně, tedy zadky k sobě. „Ach, jak neobvyklé a krásné,“ slzí mistr Sóbai. „To má jistě hluboký smysl." Obrátil se k ostatním a zvolal: „Ale copak pánové? Vy nevidíte tu nád­heru? To je ovšem těžké!“ Přivolaný kněz se po dotazu na zvláštní postavení lvů zachmuřil, pohlédl ke skupince malých mníšků a vykřikl: „To zas ti darebové! Je to s nimi k nevydržení!" Přistoupil k sochám, otočil je do správné polohy a rychlým krokem se vzdálil. To samé by jistě rád udělal i mistr Šóbai, ale nebylo mu přáno. Příhoda, která poněkud snižovala jeho vážnost, kolovala po celém císařství, až dole­hla k uším vzdělaného aristokrata Jošidy Kenkóa. Shledal ji natolik příkladnou, že ji zaznamenal ve svých proslulých zápiscích.“


– Zato v moderní době nastal významný posun a vzniklo mnoho originálních zahrad, jež čerpají z japonských tradic. Patří k nim například suchá zahrada u výškového hotelu New Otani. Dnešní tvůrci se však nevyhýbají ani netradičním materiálům a technikám a nechávají se inspirovat evropskými styly. Stále však platí to, co už v 11. století řekl Tačibana no Tošicuna, autor slavné Knihy zahrad – Sakuteiki: „Zahrada musí vycházet z charakteru místa a její tvůrce se má pokorně podřídit přírodě a nechat se jí vést.“

5 30.01.2013

Záslužná kniha vynikajících článků profesora Černého. Taková „Beseda se studenty“ z roku 1968 na několika stránkách shrnuje vzběsenou blbost poúnorových poměrů – věru že by si zasloužila být přetiskována i dnešními studentskými časopisy!

Výpisek, skutečně černohumorný, na téma, které je mi zásluhou třeba takových edic, jako je Knihovna klasiků, blízké: „V roce 1948, kdy se komentář a studie staly již docela povinným pravidlem, pochybností ještě přibylo. Přiznám se, že jsem náležel mezi pochybovače a skeptiky. Značnou část té skepse způsobila úroveň doslovů: téměř napořád si kladly za hlavní cíl objevit, čím bylo vydané dílo ve své době pokrokové, a proč tedy vůbec ještě zaslouží, aby u nás na jeho edici padlo tolik papíru. Estetická cena sama o sobě jako důvod edice zřejmě nestačila, hodnota knihy ležela pouhopouze v aktuálně politické potencialitě obsahu. Doslovy se okamžitě staly jevištěm interpretačního diletantismu, na nějž neplatily ani meze směšnosti. Některé z nich po té stránce přímo prosluly – vzpomínám si sám na doslov k jednomu vydání Mrštíkovy Pohádky máje a na doslov k prvnímu tuším poválečnému vydání Květů zla –, jednou nám z těch doslovů let 1945 až 1955 nějaká vtipná hlava pořídí antologii, která nebude nejmenší okrasou naší humoristické literatury.“

4 29.01.2013

Vynikající kniha! Výpisek – tak trochu tragikomická píseň o nosu: „Dráždivost Číňanů jest známa. Jak jsem již výše uvedl, nastane podrážděnost stále stoupajícím rozčilením následkem pouhého hovoru o věcech všedních. Podrážděnost jest tím větší při hře i v zábavě. Jsou-li na příklad dva Číňané různých náhledů, a překročí-li některý z nich snad meze slovní slušnosti, znamená to pro druhého „ztrátu obličeje", což jej tak rozčilí, že se z něho stane hrdina, vrhne se na svého protivníka a neuteče-li, vejdou v zápas; tu hledí především každý z nich se zmocniti copu druhého (ovšem, za doby republikánské jest to jen ve vnitrozemí možné, poněvadž se ve městech copy nesmějí nositi). Chytne-li cop, může svého odpůrce táhnouti na zad a učiniti jej tak neschopným odporu. Druhým cílem rvačky jest nos, který hledí druh druhu ukousnouti.

Podaří-li se přátelům oba soky zdržeti před srážkou a udrží-li je od sebe vzdálené, docílí lehko mezi nimi smíru, neboť prudké pohnutí mysli se také opět rychleji utiší, nervy ochabnou, „hrdinnost" mizí a přemění se jen ve křik a nadávky stále se mírnící, až se sokové rozejdou. Jsou-li vážnější záležitosti předmětem sporu, vyrovnají se, když se obě strany již dosti křikem vybouřily, penězi, jež na uraženého působí lépe, než protivníkův ukousnutý nos."

6 25.01.2013

Píší-li Stanislav Mareš a Jan Zábrana v znamenité předmluvě neméně znamenité antologie Obeznámeni s nocí, že „Literární historie zná i extrémní, tragické případy antologií zcela zmýlených, jako je např. Klášterského Moderní poezie americká (1907), do níž se A. K. podařilo kuriózním způsobem vybrat přesně ty básníky, z nichž ani jeden svou dobu nepřežil. (Klášterský zřejmě hledal to, co odpovídalo jeho tehdejší představě poezie, co mu nejspíš souznívalo s poezií evropskou, a nedbal básníků, kteří se této představě vymykali, protože již předjímali nadcházející éru, v níž americká poezie prošla stadiem velké hlasové mutace, kdy se osamostatňovala a začínala být svá, protože jiná než poezie evropská.)“, nemůžu souhlasit, jednak z toho důvodu, že je tu Emily Dickinsonová, a také proto, že nesouhlasím s adjektivem „tragické“ – ano, Antonín Klášterský trefil dobové terče, ale ani ty nejsou bez zajímavosti. Ba snad naopak (tu na sobě pozoruji vliv Wernischových čítanek, který jsou ovšem opačný příklad, leč i tam se jedná o kutání v, prominou-li mi autoři, hlušině): pročítat knihu, která je zcela zastaralá a ocitnout se tak v jiném světě, není podle mne bez půvabu. Navíc jsou tu půvabné medailonky a narazíte tu na své známé, jako např. na hraběte z Lutzowů, jehož Dějiny zde inspirovaly jednoho amerického básníka k pár básním. Ano, antologie to není nejšťastnější, ale je apolitická, což se před knížkou Obeznámeni s nocí rozhodně nedělo (a proto její poúnoroví předchůdci neměli úspěch: agitky jsou třikrát fuj), a hlavně, A. K. z ní měl jistě radost, a není důvodu, proč by radost nepřinesla i vám. Mně ji tedy přinesla!

(Komentář stejný, jako u prvního dílu; v tomto případě jsem nenašel jiné řešení. Kaji se.)

Píší-li Stanislav Mareš a Jan Zábrana v znamenité předmluvě neméně znamenité antologie Obeznámeni s nocí, že „Literární historie zná i extrémní, tragické případy antologií zcela zmýlených, jako je např. Klášterského Moderní poezie americká (1907), do níž se A. K. podařilo kuriózním způsobem vybrat přesně ty básníky, z nichž ani jeden svou dobu nepřežil. (Klášterský zřejmě hledal to, co odpovídalo jeho tehdejší představě poezie, co mu nejspíš souznívalo s poezií evropskou, a nedbal básníků, kteří se této představě vymykali, protože již předjímali nadcházející éru, v níž americká poezie prošla stadiem velké hlasové mutace, kdy se osamostatňovala a začínala být svá, protože jiná než poezie evropská.)“, nemůžu souhlasit, jednak z toho důvodu, že je tu Emily Dickinsonová, a také proto, že nesouhlasím s adjektivem „tragické“ – ano, Antonín Klášterský trefil dobové terče, ale ani ty nejsou bez zajímavosti. Ba snad naopak (tu na sobě pozoruji vliv Wernischových čítanek, který jsou ovšem opačný příklad, leč i tam se jedná o kutání v, prominou-li mi autoři, hlušině): pročítat knihu, která je zcela zastaralá a ocitnout se tak v jiném světě, není podle mne bez půvabu. Navíc jsou tu půvabné medailonky a narazíte tu na své známé, jako např. na hraběte z Lutzowů, jehož Dějiny zde inspirovaly jednoho amerického básníka k pár básním. Ano, antologie to není nejšťastnější, ale je apolitická, což se před knížkou Obeznámeni s nocí rozhodně nedělo (a proto její poúnoroví předchůdci neměli úspěch: agitky jsou třikrát fuj), a hlavně, A. K. z ní měl jistě radost, a není důvodu, proč by radost nepřinesla i vám. Mně ji tedy přinesla!

Pár výpisků, první, protože mám stejnou zkušenost na téma toho, co vím, a druhý, protože mi připadá až evropsky komický:

– Nábožensky osvícený člověk má zkušenost, že svět jevů, království vědy je jen polovina reality, a nejvyšší poznání, mravní jistota a vnitřní mír přicházejí pouze tehdy, když jsme tento svět forem transcendovali, ale neopustili. Buddhismus jako každé skutečné náboženství je zároveň světský i mimosvětský. věda se zabývá rozměry časoprostoru, světem smyslů a intelektu; náboženství se zabývá vědcem, jeho touhou po sebetranscendenci a seberealizaci. Moudrý vědec ví, že to, co ví, je téměř nic v porovnání s tím, co neví. Potvrzuje to i dr. S. Bhagavantum, fyzik, bývalý předseda Indického vědeckého kongresu a bývalý vědecký poradce indického ministerstva obrany: „My vědci můžeme ve svých laboratořích přísahat na rozum, ale víme, že pokaždé, když jsme zvětšili své poznání, poznali jsme i existenci mnoha jiných věcí, jejichž skutečnou podstatu neznáme. Takže tím, že zvětšujeme své poznání, zvětšujeme také svou nevědomost. To, co víme, stále menší a menší částí toho, co nevíme.“

– Welch dodává, že buddhistická obec, stejně jako celá čínská společnost byla v otázce pověrčivosti velice citlivá. Buddhisté považovali za pověrčivé taoisty, konfuciáni považovali za pověrčivé buddhisty a křesťané považovali za pověrčivé všechny ostatní, a ti byli zase pro změnu považováni za pověrčivé konfuciány a komunisty.

Kniha je vynikající – to je ostatně u Barnese pravidlem –, ale českému čtenáři její experimentální text, který je psaný jako řada střídajících se vyprávění různých postav, poněkud ztěžuje to, že redakce z mně neznámého důvodu na začátku každého oddílu na rozdíl od anglického originálu neuvádí jméno toho, kdo právě vypráví. I tak lze ovšem knihu velmi doporučit. Mimochodem, myslím, že ještě navíc si po ní oblíbíte adjektivum „steatopygický“.

6 07.01.2013

Výpisek: „Květiny jsou pro nás nejvyšším potvrzením dobrotivé Prozřetelnosti. Všechny ostatní věci, naše schopnosti, naše touhy, naše potrava – to všechno je, pravda, pro naši existenci nezbytné v první řadě. Tahle růže je ale něco navíc. Její vůně a barva jsou okrasou života, nikoli jeho podmínkou. Jen dobro může vytvořit něco navíc, a tak musím opakovat, že z květin lze čerpat mnoho naděje.“ Sherlock Holmes (Námořní smlouva)

9 25.12.2012

Výborná jednohubka, abych použil slova nakladatelství. Nejedná se sice o klasickou záhadu zamčeného pokoje, protože profesor Van Dusen je živ a v plné síle, ale přesto i tady tak trochu hrozí „detektivková deprese“ (E. Wilson), neboli, jak napsal K. Čapek, „Čím je záhada napínavější, tím hrozněji zklame řešení“ (výtečná kniha Nápady čtenáře detektivek, kde se o těchto věcech dozvíte mnohem více říká, jak se profesor z cely dostane, aniž by ovšem samozřejmě vyzradila řešení; já neprozradím nic) – uniknout ze zamčené cely pomocí logiky? Futrelle ovšem ústy svého hrdiny na závěr konstatuje, že „existovaly dvě další cesty ven“, a protože je nepopisuje, uniká tím ladně z pasti.

Český překlad je výborný, s jednou výhradou: proč zavádět nové jméno, když the Thinking Machine se do češtiny odjakživa překládalo jako Myslící stroj?

6 17.12.2012

Tento výborný exkurs do mystické doby rudolfinské mi připravil jednu málem pernou chvilku: protože je titul tištěn velkými písmeny, trvalo mi mnoho let (jsem na tom tedy značně nelichotivě v porovnání s elfos a knihou Prométheus, viz.), než jsem přišel na to, že to není zvolání Na Prahu! (a la Na Bělehrad!), ale že se jedná o práh. Ovšem bylo to zmatení půvabné, hodné majestátnosti Rudolfovy!

Výpisek (začátek knihy): „Rudolf II. nezapálil Řím; netančil jako Caligula před svými dvořany; nevyznamenal košatou lípu za to, že ho uchránila při cestě z Brandýsa do Prahy před zuřivou bouří; nedal, tak jako svrchovaný císař Čchin Š'chuang Ti, vykácet les a pomalovat olysalý vrchol vzpurné hory za to, že dovolila větru rozhoupat jeho císařskou lodici; nerozdával za zásluhy poukázky na požár; nedal vystavět proti hladu zubatou zed; jenom jedinkrát zděšeně prchal chodbami pražského hradu a vykřikoval, že má záda vpředu a břicho vzadu.“

6 17.12.2012

Musím přidat ještě jeden výpisek: „... pak zahlédl malou kalkulačku I-ťing a byl ztracen.

Nikdy dřív ani netušil, že něco takového existuje. Být schopen pokročit od naprosté nevědomosti o něčem přes stravující touhu po oné věci až k jejímu skutečnému vlastnictví, to vše v rozmezí čtyřiceti vteřin, znamenalo pro Dirka něco jako zjevení.

Kalkulačka byla prachmizerná. Pocházela patrně z některé jihoasijské země, která horlivě zařizuje továrny ve snaze provést Jižní Koreji to, co Jižní Korea dělá Japonsku. Technologie výroby lepidel však v oné zemi zřejmě ještě nedosáhla stupně, kdy slepené věci skutečně drží pohromadě. Zadní strana hned odpadla a bylo ji třeba přichytit izolepou.

Vypadala jako docela obyčejná kalkulačka, až na to, že display s tekutými krystaly byl o něco větší než obvykle, aby se na něj vešly zkrácené soudy krále Wena o každém z šedesáti čtyř hexagramů, jakož i komentáře jeho syna, vévody z Čchou o jednotlivých linkách každého hexagramu. Byl to neobvyklý pohled, vidět přes obrazovku kapesní kalkulačky ubíhat právě tyhle texty, zejména proto, že byly přeloženy z čínštiny přes japonštinu a cestou prožily mnohá dobrodružství.

Přístroj rovněž sloužil jako obyčejná kalkulačka, ale jen do jisté míry. Dokázal zvládnout jakýkoli výpočet, jehož výsledek nepřevyšoval číslo čtyři.

Tak například uměl vypočítat 1 + 1 (výsledek 2), 1 + 2 (výsledek 3) a 2 + 2 (výsledek 4) nebo tangens 74 (výsledek 3, 4874145) ale cokoliv nad 4 označoval pouze jako „záplavu žluti". Dirk si nebyl jist, zda jde o chybu v programu nebo o tak hluboké proniknutí do podstaty věcí, jaké není s to pochopit, ale stejně byl do kalkulačky natolik zblázněný, že za ni ochotně zaplatil dvacet liber v hotovosti.“