Trýznivé tajemství

02.04.2013

Slyšel jsem před lety, když vyšly Úhelný kámen a Vyprávění o kráse, že profesor Vopěnka je možná nejvzdělanější člověk, který dnes žije. Po přečtení téhle útlé knížečky tomu věřím. V matematice se za násobilkou pěti cítím nejistý (s výjimkou toho, že 9 x 9 = 81, což ovšem znám ze skotské kámasútry), ale autor tady dokazuje, že i úžasně náročná myšlenka – náročná matematicky i filosoficky – jde vysvětlit zcela jasně. A jestli to není znakem velké mysli, pak už nevím, co je. Věřte mi, že i když vás matematika vůbec nezajímá nebo ji považujete za nepochopitelnou, tahle kniha vás přilepí do židle a otevře vám mnohé obzory. Kromě toho je výborně napsaná, krásným jazykem jsou tady popsány věci, o kterých víte, ale třeba si je neumíte tak jasně zformulovat. Kdo by si při popisu účinku neobvyklého objevu na lidskou mysl nevzpomněl na Champolliona, jenž, rozluštiv hieroglyfy, se zhroutil přemožen štěstím? Kdo by neocenil zasvěcený popis toho, jak se v určitou dobu objeví určitá myšlenka a putuje mezi lidmi, proč ten, který učinil poslední objevný krok, bývá považován za objevitele a proč objevy působí jako blesky z čistého nebe? Příběh Gaussova objevu neeukleidovské geometrie doprovází studie, která vás do této problematiky zasvětí tak jedinečným způsobem, že se okamžitě začnete shánět po dalších informacích: i to myslím svědčí o autorově velikosti. I z Gaussových úst zde uslyšíte to, že čím víc tajemství odalíte, tím více se jich před vás staví, jak o tom mluví dr. Bhagavantum (http://www.databazeknih.cz/knihy/tri-pojednani-o-zen-buddhismu-146343). A i tady se setkáte s lidmi, jimž „verze [o Gaussově špatném charakteru] vyhovuje proto, že nemohouce dosáhnout velikosti jiných, libují si v odhalování a zveřejňování jejich nedostatků“. A toho, kdo by se bál, že se mu začne filosoficky rozostřovat svět, když se seznámí s neeukleidovskou geometrií, může uklidnit to, že ač jsou možné různé čisté přírodovědy, rozdíl mezi nimi je tak malý, že ho nezpozorujete.

Výpisků by bylo možno okopírovat mnoho, ale vybral jsem si tento: „Objev je zjevením neznámého. Cíl nějakého zkoumání lze stanovit předem; objev teprve v okamžiku, kdy byl učiněn. Něco objevit znamená nalézt to, co nebylo hledáno, ba ani tušeno. Přitom nalézt to může jen ten, kdo hledá, ať už se odvážně pouští do neznáma, nebo se jen dívá pozorněji než ostatní.

Často to, co je vskutku objevné, leží vedle cesty, po níž se ubíráme k nějakému předem stanovenému cíli. Kdo však k němu jen slepě jde po vytyčené cestě a nedívá se napravo ani nalevo, ten možná k němu dojde, zvítězí, ale objev neučiní; zmocní se pouze toho, o čem už vlastně předem věděl. Takový hledající nenalezl to, co nalézt mohl, kdyby se byl pozorněji díval na cestu a vedle ní. Nezřídka se dokonce stává, že taková cesta ke stanovenému cíli ani nevede, a pak ten, kdo nemá sílu ji opustit, stále jen po ní bezvýchodně bloudí.

Avšak jen pouhé dívání se na cestu a vedle ní ještě nestačí. K tomu, co se tam nachází, musíme být přívětiví, vítat to, mít pro to takové porozumění, které nás k tomu z vytyčené cesty svede a zastíní dříve stanovený cíl, a ne chápat to jako něco, co nás jen rozptyluje a zdržuje. A také ovšem musíme mít štěstí. Jednak při výběru cesty, aby byla taková, vedle níž něco objevného vskutku je, jednak abychom to nepřehlédli, abychom si toho v příhodnou chvíli povšimli.

Od toho, kdo jde do neznáma, se objevy očekávají. Kdo procházeje známými místy objeví při svých cestách nové porozumění pro to, co tam leží a co tam bylo vídáno, kdo to tímto novým porozuměním převrátí v něco jiného, ten může učinit objev převratný.“