Hani77 komentáře u knih
Pamatuji si jen pohádku O chytrém vepříkovi, ale moc se mi líbila.
Tyto Pohádkové lístečky jsem měla moc ráda a jako malá jsem si je pořád četla. Líbily se mi nejvíc ze všech, které jsem kdy měla.
Jako dítě jsem měla teoreticky nastudované všechny houby z tohoto atlasu, protože jsem s babičkou byla v sezóně na houbách 2-3x týdně. Ale sbíraly jsme stejně jen hřiby a lišky ☺.
Jako malá jsem si tuto knihu stále pročítala a učila se poznávat ptáky. Měla jsem ráda tuto edici.
Kniha mého dětství!! Mám ji stále, i když už je v salátovém vydání.
Tuto knížečku jsme dostali hned po slabikáři. Některé články se mi v dospělosti vůbec nelíbily, ale některé byly pro mě tak milé, že jsem je četla i dětem - např. O koťátku, které zapomnělo mňoukat nebo příběh o tom, jak se krtek a ježek vsadili, kdo vybuduje větší hrad. Ježek si svolal na poradu celou rodinu,zatímco krtek si spokojeně ryl a ryl ... Pak přišla babička a ježky posbírala ... a krtek si spokojeně žil ve svém království. Je lepší přiložit ruku k dílu než dlouze planě diskutovat. Tak za tyto 2 nesmrtelné pohádky dávám 4*.
První dvě kapitoly mě vůbec nebavily, pořád jsem knihu odkládala. Ale když Olbracht popisoval příběhy spoluvězňů, tak to bylo docela zajímavé a najednou jsem byla na konci ☺.
Kniha se mi moc líbila, příběh nebyl tak zamotaný jako některé jiné detektivky od pana Vondrušky, pohodové čtení.
Na DK má kniha 222 stran, ale děj končí na straně 221 ☺ - to je také poslední číslovaná strana.
Přečteno "jedním dechem". Ale upřímně, v 18 letech bych toto dílo nedokázala docenit.
Na tuto knihu jsem se chystala od maturity, ale povedlo se až o 10 let později. Bohužel to pro mě bylo trochu zklamání: velice mě zaujal název a slyšela/četla jsem samé dobré recenze, ale kniha mě nezaujala natolik, abych jí dala více hvězdiček.
Knihu jsem si vybrala z nabídky povinné četby od V.Huga, protože byla nejtenčí. Dala se přečíst, ale nijak mě nenadchla a nikdy jsem se k ní nevrátila.
Napoprvé jsem ji ani nedočetla, povedlo se to až napodruhé. Nijak moc mě nezaujala. Souhlasim s Petruse21, napsala to přesně.
Annu proletářku jsem četla na gymplu ve 4.ročníku-měli jsme mít k maturitě přečtenou 1 knihu od Olbrachta. Já jsem si ji vybrala i na referát jako provokaci vůči naší profesorce a povedlo se, zavařila mi to při maturitě. Kniha mě nezaujala, už bych si ji nikdy nevybrala.
Knihu jsem četla jako dívka a myslím, že se mi líbila. Ale vůbec jsem si nevybavovala děj, jen jsem poznala obálku a pamatuji si, že knihy od S.Rudolfa ze své knihovny jsem přečetla všechny. Z toho důvodu jsem ji přečetla teď znovu. Jako dospělá bych rozhodně dala jen 3*, protože se mi to zdálo "o ničem", dívčí tlachání. Zajímavá (napínavá) byla jen poslední kapitola, ale ta zase byla taková neukončená ... Ale pro mladé dívky 80. let to bylo super :-). Myslím, že dnešní dívky už vyhledávají "akci".
Myslím, že při této knížce mě kdysi chytla touha naučit se jednou judo :-). Nikdy jsem se k němu nedostala.
Míšu Kuličku nám četla paní vychovatelka v 1.třídě v družině. Podruhé jsem ji četla dcerám před spaním,ale to už mě moc nenadchla-a dcery taky ne. Ty 4* jsou za mé dojmy z dětství ☺.
Knihu jsem četla jako povinnou četbu, protože jsme si museli vybrat mezi touto knihou a 1.dílem F.L.Věka. Nepamatuji si, jak se mi četla, ale nikdy jsem neměla potřebu se k ní vrátit.
Mně se kniha líbila a dobře se četla☺. Je to taková klasika, určitě stojí za přečtení. Navíc je to krátké dílo, necelé dvě hodinky času. Nechápu, jak to někdo může nazvat odpadem.
Knihu jsem četla jen kvůli Čtenářské výzvě. Jinak bych si ji nikdy nevybrala a nedočetla. Pro mě vyloženě nudné. Absence označení přímé řeči, malá Sofie pro mě protivná a rozmazlená holka... Nenašla jsem si nic, co by se mi vyloženě líbilo. Byla jsem ráda, když jsem byla u konce.
Knihu jsem si vybrala jen kvůli Čtenářské výzvě, ale byly pasáže, kdy jsem se smála nahlas, což se mi při čtení už dlouho nestalo. Výborné byly rozhovory. Sice jsem to četla v nějakém komentáři, ale neuměla jsem si představit, co by mohlo být na rozhovoru tak skvělého ... Byly BOMBASTICKÉ. Úplně jsem viděla naši rodinu a říkala jsem si, že je to všude stejné.
František Nepil velice humornou formou popisuje jednu dovolenou, kdy projeli autem pobřeží celé tehdejší Jugoslávie. Moc se mi to líbilo, ale musím přiznat, že naše děti už by mnoho věcí nemohly pochopit, protože je nikdy nezažily (už jen ty formality, co rodiče museli podstoupit před "obyčejnou cestou do Chorvatska").