grillica komentáře u knih

Posbíraná svědectví z nacistických koncentráků, sovětských gulagů a komunistických lágrů, neuvěřitelné životní osudy, kdy sotva jste se oklepali z koncentráku a zjistili, že celou rodinu zavraždili, komunisti vás zavřeli na patnáct let pro protistátní podvratnou činnost. Kolektivizace a děsivý zdecimování venkova, estébácký praktiky, zničení mnoha rodin, umučení a utýrání stovek lidí. Zlovůle, úskoky a odporné lži. Potupa, výsměch, ponížení. Komunisti byli a jsou hnusná sebranka. Budete se chtít vztekat, budete přestávat ve čtení, bude se vám svírat žaludek zhnusením a údivem a zděšením, bude vám z toho stručně řečeno na blití. Do toho se vám celou dobu bude honit hlavou, že tohle se opravdu dělo, není to tak dávno a, nevím co je horší, vyberte si dle libosti: děsivá spousta lidí poúnorové události dodnes zlehčuje či dokonce úplně popírá, stále volí komunisty protože "nejsou zvyklí převlékat kabát", nebo za ně dokonce kandidují všude možně (a nechodí místo toho kanálama). Co se týče práce, co odvedli autoři, komu naslouchali, jak pohnuté méně známé osudy přiblížili a doplnili o fakta a své postřehy; musela to být neskutečná práce a já smekám a děkuji. Post Bellum, Paměť národa a navíc Radioservis jsou tím více moji hrdinové všedního dne.

3 15.01.2019

Perfektní průvodce opravdu dost neklidným územím z pohledu architektury a urbanismu. Velice povedená a kvalitně obsahově i graficky (až na pár hloupých kontrastů a z toho vyplývající nečitelnost písma) zpracovaná záležitost. A veliké a nadšené ach, architektura a architekti v komiksu od ilustrátora Vojtěcha Šedy jsou tak boží! Texty Ondřeje Horáka se čtou jedním dechem, jsou plné životních osudů, dobrodružství a napětí, přesto že tématem jsou "jenom" baráky a jejich autoři. Skvělý počin, s chutí bych si přečetla architektonický komiks. Díky!

2 10.01.2019

Jak mě kniha zklamala! Tito třicátníci byli pro mě nepříjemně předvídatelní, stereotypní, nudní, bez charakteru. Zase tam musí být nevěra, hloupí lidi, nesympatičtí, prosím, nedá se psát o běžnodenním životě jinak? Oceňuji krátké věty a pražskou Letnou, ale jinak jsem ráda že už mám tu podivnou rychlosledovou nudu za sebou.

6 27.12.2018

Knihu jsem přečetla opět po roce, hltala jsem ji znovu jako Karáskovi a Hana sváteční žloutkové věnečky.. A zas se mi spustily slzy, nikdy nepochopím tu lidskou zlobu a malost a nepoberu nepopsatelnou hrůzu a utrpení za válečných let, a nepřestane mě přepadat soucit a svíravý pocit při pomyšlení na přeživší všech těch hrůz. Nedivím se Haně, že si přála zemřít jako její blízcí; svou smrt přežila za ohromnou cenu každodenního fyzického a zejména duševního utrpení a výčitek svědomí. Shody náhod, osud, neštěstí v neštěstí Mornštajnová mistrně poskládala do šedočerné vanilkové mozaiky, ze které vám bude nevolno.

30 25.12.2018

V recenzi na iliteratura.cz Markéta Musilová hovoří o nemilosrdných povídkách. A tak tomu skutečně je. Jsou to takové malé romány, sondy do situací, při kterých se ošíváte a je vám trochu nepříjemně; o to víc se zakusujete do dalších a dalších stránek, přestože podivný pocit zůstává. Nejvíc mě zaujala hned první povídka, která dala název celému souboru. Počet nýtů, tun materiálu, mrtvých a uběhnutých minut, reportáž mě pohltila. Stejně tak absurdní Zelený rytíř, začínající typicky rodinnými nervózními Vánocemi bez většího očekávání, ale tenhle dojem je okamžitě a násilně přerušen nezvaným hostem... Bezesporu jedna z nejlepších povídkových knih, které jsem četla.

4 08.12.2018

Enon. Hutný, ale čtivý román, nečekaně syrově truchlící záležitost. Zase mě vtáhlo, až vcuclo téma smrti, odchodu, ztráty. Ochromující pocit prázdnoty, touha zemřít a setkat se se svou milovanou dcerou Kate je to jediné, na co se po její smrti může Charlie soustředit. Rozpouští Kate ve svém nitru, do snů, do větru i země a s bolestí se obklopuje myšlenkami na ni. A je to opravdu sebezničující bezčasí, na jehož vrcholu sám zoufale touží po smrti... Zajímavost: Paul Harding je držitelem Pulitzerovy ceny za román Tuláci, která Charlieho generačně předchází, jeho dědeček je zde hlavní postavou.

24.10.2018

Maud je stará žena, vdova, žije sama kdesi v Anglii, navštěvuje ji dcera, vnučka. Začíná prohrávat bitvu s Alzheimerem nebo jiným dědkem, který jí přerovnává nábytek, věci v kuchyni a hlavně jí vytváří neskutečný zmatek v hlavě. Od všednodenních nepříjemností, kdy nepoznává svou pečovatelku, nakupuje co nakupovat nemá, zapomene jak se dostat domů, se uchýlí k jedné myšlence, která ji naopak neopouští: její dlouhodobá přítelkyně Elizabeth není k nalezení. Maud věří, že v tom má prsty její syn Peter a snaží se dopátrat, co se s Elizabeth stalo. Maud vypráví v první osobě, celý ten podivný zmatek, kdy někam jde a uprostřed cesty ji pozornost odvede nějaká drobnost, kvůli které okamžitě zapomene co tam dělá, kam šla a proč, ten nepříjemný, neurčitý pocit že je něco špatně, je tu dcera a je tu nějaký cizí člověk, tužka je najednou úzké zaoblené dřevěné cosi; úzkostlivá bezmoc a naopak tvrdé přesvědčení, že přesně vím co dělám - kvůli tomu mě kniha dost vtáhla. Vedle současné dějové linky si Maud vybavuje události ze svého dětství, které si naopak pamatuje do nejmenších detailů. Neustále se vrací do doby, kdy se ztratila její starší sestra Sukey. Přítomnost a minulost se tak začnou míjet, rozplizávat a kousek dál zas nabývají konkrétní podoby.
Kniha mě zaujala zejména výstižným - myslím - popisem chaosu, který se odehrává v hlavě a životě těch, kteří ztrácejí doslova sami sebe. Přijde mi to velmi děsivé.

1 02.09.2018

Tak pitomou knihu jsem dlouho nečetla. Lépe bych udělala, kdybych si obsah někde našla, a nebo ještě lépe, prostě ji zahodila rovnou. Viděla jsem ji náhodou v knihovně a vzpomněla jsem si, že někdo kdysi říkal, že je napsaná podle skutečné události (což snad taky není úplná pravda: http://www.completevca.com/bio_truestory.shtml)
K věci. Natahovaný příběh, naprosto ne-uvěřitelné vnitřní monology i dialogy - věk dětí se naprosto neslučuje se znalostmi (dvanáctiletá holka určitě pozná nábytek Ludvíka XIV.), a vyjadřováním, které je navíc plné klišé a tuctových výrazů (nevím jestli je to překladem, nebo je takový i originál). Text obecně dře, asi to neumím výstižně popsat, ale nudila jsem se, přeskakovala spoustu stránek, štvala mě vypravěčka a vůbec celý styl vyprávění. Ztráta času, sorry.

5 13.05.2018

Drsná lyrika Sudet, opuštění lidé i krajina, těžká rozhodnutí dětí i rodičů. Překvapující, citlivě napsaný příběh, ve kterém se přes dost postav a různé časové odbočky perfektně zorientujete. Pomalu se přesouvám od knih o válce, holocaustu do poválečné doby a nechutných padesátých let; toto je perfektní můstek. Skvělá kniha, ze které mrazí.

10 08.05.2018

Dle názvu jsem se trochu obávala snahy o senzaci, ovšem kniha Jany Vrzalové překonala všechna má očekávání. Stylistika, slovní zásoba a krásná čeština jak za první republiky, historická fakta spolu s uvěřitelnými dialogy, ale zejména osud Inky mě naprosto pohltil.

Inka. Inteligentní, moudrá, statečná a rovná žena, pravá dcera svého otce. Vlastenka, odvážná, silnější než lecjaký chlap, pomáhala otci Vojtěchu Preissigovi v protinacistickém odboji s vydáváním ilegálního časopisu V Boj, s nasazením vlastního života pomohla převádět lidi přes hranice. Při krutých výsleších gestapem vzala vinu jen a jen na sebe, neudala nikoho z rodiny, nevyzradila jediného spolupracovníka a uchránila tak desítky lidí před perzekucemi. Do poslední chvíle neztratila odvahu a víru, že válka skončí a bude dobře. Odvaha a vnitřní síla, kterou prokázala před německým tribunálem by neměla zůstat zapomenuta!

2 21.04.2018

Proč mě nezaujalo tak vynikající dílo talentované autorky. Neumím to vystihnout, ale nebylo mi těžce a ouzko, nebylo mi zle a nechtělo se mi brečet, což jsou přesně ty emoce, které bych si u povídkového souboru tohoto typu představovala. Je to asi ryze subjektivní, ale čekala jsem víc drásavý text. Možná jsem už přemírou drásavosti lhostejná k té drásavosti všednodenní, i když ta mě dokáže rozhodit dost. Tady se to zkrátka nepovedlo.

1 13.03.2018

Dita. Pěkná holka, možná díky svému překvapivě árijskému vzhledu, štěstí v neštěstí ostatních, shodou náhod, přežila druhou světovou válku, Terezín, koncentrák, své rodiče i prarodiče. Po válce žije v Praze v domově mládeže, snaží se studovat, stýkat s lidmi, navazovat přátelství, žít "normální" život. Jenže nejde zapomenout. Užívat si života, tak jak by se to za normálních okolností od mladé hezké holky očekávalo. Na okolí nejspíš působí, že to má dost na háku, nějaké ty plány do budoucna, dá každému kdo si o to řekne a celkově se má fajn, i když pár šrámů na duši by se našlo, to dá rozum.
V hloubi duše je ale pořád tam s nimi, s dětmi v Terezíně, se svými příbuznými, se všemi, kteří vyletěli do povětří. Jak o tom mluvit s těmi, kdo to nezažili? Jak, a proč vlastně, o tom mluvit se spoluúčastníky celého toho nešťastného konečného řešení? Nejde zahubit pocit přeživšího, smutek, myšlenku na nespravedlnost; někde někdo určil: "tak a Židé zmizí z povrchu zemského." Četlo se mi to těžko, jak kvůli ději-neději, v okamžiku, kdy rozhovor náhle končí přesunem do Ditiných myšlenek, proudu úvah a vzpomínek, a najednou se dialog objeví z ničeho nic zpátky po dvou stranách; tak kvůli myšlence knihy jako takové. Odsouzení již odsouzených, smrt už mrtvých. Beznaděj a deprese, která vysvobozením a navrácením do "normálního" života ani náhodou nekončí, ač se snažíte ze všech sil.

Poselství této knihy je silnější než kniha samotná. Mimochodem, po přečtení Hany od Mornštajnové, jelikož mi Ditu několik lidí k Haně doporučilo: Hana mě tedy zasáhla mnohem víc, smutek, svíravost, na konci jsem brečela a brečela.. A to u knih vydržím hodně. Je to tak strašně strašné a (ne)skutečné a skvělé: https://www.databazeknih.cz/knihy/hana-324332

3 27.02.2018

Kniha mě nepřesvědčila. Nebylo to jen z důvodu, že jsem ji dočetla téměř ihned po Žízni po životě: https://www.databazeknih.cz/knihy/zizen-po-zivote-6319. Je pravda, že jsem se v Žízni dověděla, jak (snad) ve skutečnosti život Van Gogha probíhal, asi proto mě čtení nebavilo. Postava Margeurite mě z nějakého blíže nespecifikovaného důvodu otravovala, nudila. Konec mi přišel i na alternativní příběh přitažený za vlasy.

4 26.02.2018

Něco tak niterně známého, trefného a bolestného, (ne), smutného (taky ne), znepokojivého (to by šlo), jsem na tak malé ploše opravdu nečekala. Šindelka odhaluje vztahy několika málo postav, které se "objevují a zase mizí" do morku kostí, rozbíjí nejen Annu a zas skládá dohromady v zrcadlo, kde je každý střep a šrám jasně rozpoznatelný. Rychlá doba, vztahy, lidi, strasti a smutky, lži a zloby, prázdnota, pomíjivost. Je mi z toho docela na nic, ale stejně mám sto chutí začít číst znovu od začátku, abych se do toho bahna lidského pachtění po něčem ponořila znovu a hlouběji.
Originální netuctová prozaická drsná poetika na 126 stranách, v deseti souvisejících povídkách.

"Všechno dezinfikujeme ještě dřív, než se vůbec poraníme."

7 30.12.2017

Nejistý kluk, filozof, intelektuál, spisovatel, dramatik, záletník, ješita, disident-prezident, pravdoláskař, humanrightista, enviromentalista, humanista, chronický kuřák, notorik, milovník Ameriky, nemocný člověk. Téměř dva měsíce jsem strávila s fascinujícím "monstrománem"; až na pár pro mě nezajímavých pasáží (třeba v první části knihy o jeho umělecké dráze) jsem téměř 600stránkovou bichli hltala jako nejnapínavější severskou detektivku. Při mém rozhodnutí dovzdělat se jsem dostala tipy na několik knih o Havlovi. Mezi prvními doporučeními byla tato monumentální biografie od Michaela Žantovského. Předem jsem byla varována, že ať se autor snažil sebevíc, nepodařilo se mu zůstat nestranným. Jak by taky mohl, po tom všem, co s Havlem prožil a jak blízkým přítelem a spolupracovníkem mu byl po dlouhá léta. Přes tuto drobnou výtku musím autorovi složit poklonu za opravdu neskutečné dílo, ve kterém Havlovu cestu životem vykresluje natolik živými barvam, s tolika souvisejícími fakty, že po dočtení začínám celý ten kult HAVEL trochu chápat. Snažím se být objektivní, je to moje první kniha o něm a o tomto zlomovém období naší země. Není to jen óda na prezidenta, kterého si, troufám tvrdit, v zahraničí dosud váží ze všech našich prezidentů nejvíc, ale i kritický pohled na státníka, muže, který ne vždy udělal správná rozhodnutí nebo volil vhodná slova. Nakonec skončil vyčerpaný, nemocný, ale snad smířený se svým osudem.
Co mě trochu mrzí, ale odpovídá to povaze knihy a snad i vztahu autora k Havlovi: doufala jsem, že se dozvím, proč se nová vláda tak málo vypořádala s komunisty: tak, jak by si ta chátra zasloužila. K tomu snad najdu vhodnější zdroje. Až odpadne nálada, kterou jsem po přečtení získala, zkusím prý kritičtější životopis od Kaisera a snad i Havlovo Prosím, stručně.

9 25.11.2017

Kvůli zájmu o architekturu mi byl doporučen tento můj první Urban. Futuristické město jako stát, hlavní hrdina antikvář a později knihovník; mohl mi někdo víc napsat knihu na tělo?! Možná to prvotní nadšení bylo moc velké, možná jsem moc náročná, možná to bylo zbytečně překombinované... Ale tenhle příběh, respektive celá kniha, ač měla dost jednotlivých prvků, které mě některé zaujaly nebo chvíli i bavily (futuristické funkční město, nově vznikající knihovna bez finančních problémů, reálná Praha a její blízké okolí, blízce neurčená budoucnost, malí androidi, architektonické řezy Urba, malý formát knihy jako bonus) mě jako celek zklamal. Do konce (posledních asi 20 stran) jsem se musela nutit. Podle mě se mohla trochu jinak rozvíjet linka knihovny a jejího poslání obecně, ale kdo dnes bude psát sci-fi o knihovnících, že ano.

5 13.11.2017

Po Urbo Kune druhý Urban. Prvotní dojmy trochu rozpačité, hm, gotika, historie, hm, to mě asi moc nezajímá, ale historie Prahy, oukej, to by šlo. Květoslav (po Mikuláši z Urba by mě zajímalo, jestli si Urban obvykle volí neobvyklá jména svých hrdinů) je nedostudovaný historik, bývalý policajt s větším šrapnelem, nejspíš panic a celkově divný patron. Pár týdnů nemůže sehnat práci a potlouká se po svém oblíbeném Novém Městě. Jedno větrné, studené listopadové odpoledne ho doslova vrhne do víru dění kolem záhadných vražd, středověké Prahy, kostelů; historie obyčejného člověka, a života jednoho naprosto neobyčejného rytíře, světa nedostupných žen a pocitů zklamání a nedostatečnosti ze sebe samého. Život tohohle podceňovaného nýmanda se postupně rozvíjí ve sled neskutečných a fantasmagorických událostí, které vyústí v závěr tak dokonalý, a závěrečnou myšlenku tak znepokojivou... Ne vždy se mi četlo snadno, někdy jsem se musela vracet v textu, protože to není úplná oddechovka na odpoledne, třeba když se stěhoval k Matyášovi, snahu vyznat se v této pasáži jsem prostě vzdala. Akorát mě dost štve ta ošklivá obálka vydání z nakladatelství Argo, pardon, ale co to má být? Je však dost jisté, že nutně musím obejít většinu kostelů a jiných míst! Asi si k tomu budu muset najít literaturu a historii a vůbec, víc takových knih, které donutí k hledání dalších knih a zdrojů a map... Jsem pražský chodec, ale očividně začátečník.

Ať si je to klasika, lituju času, kdy jsem se knihou pokoušela prokousat až na konec. Děsně divné napsaný, i když jsem se soustředila, takový chaos není pro mě. Téma je teda taky hnusný, což by se ještě dalo snést, ale ta forma je příšerná. Naprostá ztráta času!

04.11.2017

Dojemné, neuvěřitelné, bláznivé, smutné a šíleně krásné to bylo... Hlas Edith Piaf mi přijde jak z jiného světa, její písně berou za srdce, ale po přečtení jejího životopisu mám k ní, zmítané osudem, láskou, chorobami, chvílemi neskutečného štěstí a slávy, chvílemi depresí a tužeb ukončit to všechno; ještě blíž... Neuvěřitelně citlivě a poutavě podaný životopisný román napsala její nevlastní sestra, která po jejím boku strávila třicet let, od zpívání v ulicích Paříže, přes největší a nejslavnější vystoupení na velkých scénách Francie, Ameriky, po celém světě.. Nádhera, smutek, dlouho jsem nebrečela u knihy. Ano, pustila jsem si k tomu její písně, na samém konci mi pěla "Mon dieu, mon dieu..." Můj bože.

13 18.09.2017

Oddychovka, no. Nečetlo se mi to příjemně, musela jsem se donutit přečíst knihu do konce. Čím to bylo? Pokusím se to vystihnout. Možná tím, jak blbí, psychicky nevyrovnaní nebo naivní jsou hlavní hrdinové. A taky třeba nevěra a lži a obdobný záležitosti, které trvají léta, to mě hrozně rozčiluje. To jsou ta veliká očekávání.. Never more, nic pro mě, sorry.

5 15.06.2017