Valčík stromů a nebe

kniha od:

Valčík stromů a nebe obálka knihy
Mé hodnocení:

KoupitKoupit eknihu

Auver-sur-Oise, léto 1890. Marguerite Gachetová je mladá dívka, dusící se v krunýři zvyklostí, který ženy konce devatenáctého stolení musejí nosit. Stane se poslední láskou Vincenta Van Gogha. Jejich setkání jim nadobro zpřevrací životy. Jean-Michel Guenassia nám předkládá překvapivou verzi tohoto období. Co kdyby doktor Gachet nebyl věrným zastáncem impresionistů, ale naopak jejich chamtivým a ješitným odpůrcem? Co kdyby jeho dcera byla příliš vášnivá a příliš zamilovaná? Co kdyby Van Gogh nespáchal sebevraždu? A co kdyby část jeho obrazů vystavených v Musée d´Orsay byla falešná? Autor na základě nejnovějších poznatků o umělcově životě klade spoustu otázek. A nachází na ně nečekané odpovědi, které nám předkládá s vypravěčskou bravurou a dokumentaristickou věrohodností, jaké známe z Klubu nenapravitelných optimistů....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355819/valcik-stromu-a-nebe-JV7-355819.jpg 3.565
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Argo
Orig. název

La Valse des arbres et du ciel, 2016

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (27)

Kniha Valčík stromů a nebe

Přidat komentář
Bubo19
21.11.2020

Knihy od tohoto autora se mi prostě dobře čtou. Tato mě sice nenadchla, tak jako Vysněný život Ernesta G. a Klub nenapravitelných optimistů, ale přesto se mi příběh ukazující, jak mohly vypadat poslední dva měsíce života Vincenta Van Gogha, líbil. A závěr, ten opět nezklamal.

tamara1351
11.08.2020

Neurazí ani nenadchne


alef
06.04.2020

" ... správně kreslit znamená modelovat barvou ..." (Vincent van Gogh)

Když Vincent van Gogh přišel do Paříže, kde se seznámil s impresionisty, znamenalo to pro něj radikální změnu, jeho paletu ovládly jasné, zářivé a výrazné barvy, zvlášť pruská modř a chromová žluť, on vůbec s barvou často experimentoval, hodně to bylo dané taky tím, že neměl žádné klasické výtvarné vzdělání, ale všechny zákonitosti malby objevoval sám ... možná se dá říct, že jeho osobité výtvarné vyjádření přímo stojí na vnímání barev , a na rozvíjení a převedení svých pocitů na plátno ...

Při pátrání v rámci Čtenářské výzvy jsem narazila na J.M. Guenassiu, první výběr pak padl na Valčík stromů a nebe, s krásnou obálkou, která zaujala, a s dovětkem "nevšedně pojatý fiktivní milostný příběh Vincenta van Gogha", a tak jsem si uvařila kávu, vzala knížku a usadila se na zahradě, kde mi společnost dělalo polední příjemně teplé jarní slunce. Přesně ten správný čas na seznámení se ... s autorem, od kterého jsem ještě nic nečetla ... s impresionisty (s kterými se "známe" už poměrně dlouho a poprvé i potisící ve mně jejich obrazy vyvolávají úžas) ... a s příběhem "co by se stalo, kdyby" (je známo, že okolnosti kolem smrti Vincenta van Gogha vzbuzují otázky) ... takže, co kdyby to možná bylo trochu jinak?

Docela s chutí jsem se pustila do příběhu 19ti leté Marguerite a chudého umělce (umělci obecně nemívají příliš snadný život, zvlášť pak v 19. století, které nebylo zrovna dějinami těch nejlépe placených umělců své doby, ale spíš dějinami osamocených mužů, kteří měli odvahu a vytrvalost myslet či tvořit ... jinak), jenže, mě vlastně vůbec nezaujal (a to ani v rámci žánru lehké odpočinkové čtení). Margueritino vyprávění ve mně nevyvolalo v podstatě žádnou emocionální odpověď, vlastně mi bylo celkem jedno, co se (v mysli autora) mezi těmi dvěma odehrálo, přestože jsem měla číst milostný příběh, tak zrovna tahle rovina vyprávění byla natolik sterilní, že mě absolutně minula a nezískala si v podstatě vůbec moji pozornost.

Naštěstí tahle knížka, kromě avizovaného milostného příběhu, skrývala ještě něco jiného, co mě zaujalo mnohem víc, bavilo mě a v konečném rozhodnutí donutilo dát knížce 3 hvězdičky a říct si, že to nakonec nebylo tak špatné čtení.

Krásná příroda jihofrancouzského venkova v horkém srpnovém slunci byla Vincentovi skvělou inspirací, a mě bavilo sledovat ho "jak si vykračuje procházkovým krokem po cestě z Pontoise, jakoby měl před sebou celou věčnost, slaměný klobouk naražený hluboko do týla ... klekne si, hlavu zaboří do krátkých zlatých klasů ... a pak se dá znovu poklidně na cestu do Auvers." ... zvědavě jsem mu pak nahlížela přes rameno spolu s Marguerite ... "stokrát jsem procházela touhle krajinou, připomínající stovky jiných pohledných údolí, ale to co vidím ... není ani banální, ani pohledné, obilí a stromy vibrují, jakoby byly živé a vášnivě vše prožívaly, ... vítr je ohýbá, ze všeho tryská žluť, a zelená barva se zachvívá" ...
A tak tím nejemotivnějším, co jsem v příběhu nalezla nebyl milostný poměr těch dvou, ale popisy krásné přírody, a Margueritino pozorování van Gogha při práci ... "V tomhle vedru," povídá mí, "je žlutá jinačí"... a pak vyprávění o tom, co uviděla, když se na jeho plátna dívala.

Taky to byl samotný van Goghův příběh závěru jeho života, vyprávějící o horečné tvorbě, která ho pohltila a vyčerpávala až na doraz, navíc "prošpikovaný" drobnými dobovými notickami (vloženými, pro oddělení, do textu kurzívou) ... vlastně takovou koláží z dobového tisku, dokreslující dobu a nelehký úděl umělců té doby, ale taky poukazující na společenské konvence a pravidla, která je svazovala (ale nejenom je, vrátíme-li se k Marguerite, i mladé dámy, kterým bylo odpíráno vzdělání, a která je nutila do podřízené role vůči svým otcům a později manželům); a pak tu ještě byly další vsuvky z dochované van Goghovy osobní korespondence, především s bratrem Theem, ale také s dalšími impresionisty (zvučných jmen, navíc van Gogh byl docela vášnivý pisatel dopisů, prý psal svým přátelům umělcům i bratrovi poměrně často dlouhé dopisy), a které víc než celý příběh vypovídaly o samotném Vincentovi ... o jeho myšlenkách a plánech ... a tohle mě bavilo asi nejvíc.

Pozn.: Víte, že se nedávno zjistilo, že jeden z van Goghových obrazů, konkrétně Olivové stromy, má jednu zvláštnost? O van Goghovi se ví, že rád maloval venku, této informace hojně využívá i tato kniha, a nedávno o tom přinesla věda i důkaz (kromě dochované korespondence s bratrem Theem, kde se o tom Vincent často zmiňuje) - v zaschlé barvě na obraze byla objevena zakonzervovaná malá zvědavá kobylka, která se malíři nejspíš připletla přímo pod štětec :-) ... https://veda.instory.cz/objevy/121-v-dile-od-van-gogha-byla-nalezena-zajimavost-o-ktere-nikdo-vice-nez-stoleti-nevedel.html

Šárka_D
23.09.2019

Útlá a velmi rychle sfouknutá knížka, která mi zpětně připadá o něco lepší než při samotném čtení, a to zejména kvůli novým informacím a neotřelému pohledu na poslední měsíce života Vincenta Van Gogha. Hlavní hrdinka je věrohodná husička, ostatně jinak to v té době zřejmě ani nešlo. Pro milovníky umění zajímavé zpestření.

Disease
14.01.2019

Na Guenassiu fakt slabota, dočetl jsem jen ze setrvačnosti. Sice se dovede vcítit do psychologie devatenáctileté naivky a jako další teorie o smrti Van Gogha to také není špatné, ale nevzalo mě to.

bigben
10.10.2018

Pro mě zatím nejslabší kniha od tohoto mého oblíbeného autora. Přišlo mi, že s příběhem šlo pracovat daleko lépe a déle, všechno vlastně strašně rychle začalo a skončilo....škoda té zápleky

MartinaF
14.08.2018

Přečteno, ale přišlo mi to takové nevýrazné, bez citu. Mám za sebou hodně beletristických (i fiktivních) životopisů, ale tenhle mi přišel docela slabý. Zajímavé však byly útržky z novinových článků.

Psáno bez velkých emocí, určitě bych uvítala dramatičtější průběh závěru knihy. Takže za mě neurazí, nenadchne.

bookfan
23.08.2018

Od knihy jsem příliš neočekávala, ale velmi se mi líbila. Možná půjdu trošku proti proudu, když ji považuji za mnohem lepší než Žízeň po životě. Může to být i tím, že Žízeň po životě jsem četla skoro ještě v dětském věku a zřejmě vše správně nechápala. Vincent van Gogh se mi tehdy téměř zprotivil, i když jako malíř mě odjakživa fascinoval. Naopak v této knize, i když je považována za fikci, mi jeho postava přijde velmi uvěřitelná. Stejně jako postava hlavní hrdinky se vší její naivitou a vášní - podobné myšlenkové pochody jsem v jistém věku měla také, a to se považuji spíše za racionální osobu ;-) Zpočátku jsem si myslela, že kniha je pouze fantazií a čirou fikcí a maličko autorovi zazlívala, že dávno zesnulé osoby (např. doktora Gacheta) staví do velmi špatného světla aniž by dostatečně zdůraznil, že popisované charaktery a osudy jsou čistá smyšlenka. Ke konci knihy jsem neodolala a začala pátrat po příčině smrti VvG a velmi jsem se podivila, když jsem zjistila, že vše mohlo být úplně jinak než jak je zapsáno v obecném povědomí. Pro mne tedy velmi hodnotná kniha, fascinující byly popisy jak VvG maloval, upřímné uvědomování si nedostatku talentu u hlavní hrdinky i ukázky z dobových novin a korespondence VvG. Plný počet hvězdiček nedávám asi jen z důvodu srovnání s knihou Klub nenapravitelných optimistů od téhož autora, neboť tato kniha na mne zapůsobila ještě více.

1