Godgifu komentáře u knih
To bylo jako pro děti? Nápad dobrý - bludiště v knihovně, ovčí mužík, němá dívka - znělo to slibně, ale vypadla z toho jakási pohádka, či kam to zařadit.
Po přečtení jsem zhlédla i film, ale ten se mi zdál hodně zmatený a kdo knihu nečetl, tak se v něm musí těžko orientovat - prolíná se současnost a vzpomínky a to v docela závratném tempu. Ale kniha je bezvadná. Tato četba dnes už babiček kupodivu zaujala i mého 12letého synátora (to píšu proto, že dnešní kluky už neberou ani foglarovky).
Celou dobu jsem byla zvědavá, jak autor z té motanice vybruslí. Vcelku zábavné čtení, leč s velmi zneklidňující pointou. Nicméně jméno baronky Udvarnoky von Kiss-Jóka je zkrátka nezapomenutelné!
Na knihu jsem se těšila a to jsem neměla dělat, protože přece vím, že nikdo jiný neumí navařit tak dokonalý guláš jako Stančík. Navíc z již ohraných ingrediencí, což působí tak trochu rozpačitě. Po Fosfenu to bylo totiž teprve mé druhé setkání (pominu-li knížky pro děti) s autorovou nezkrotnou fantazií a musím říct, že ačkoliv povídková kniha Fosfen se pro myšlenkový průjem vůbec nečetla snadno - jako ten tonoucí jsem se chytala každého stébla, avšak dějová linka se snad pokaždé (výjimky se najdou) rozplývala v přílivu slovních hříček a fantasmagorií - byla pro mne tato forma přijatelnější, neboť jednotlivé pointy (byly-li nějaké...) tvořily alespoň uzamčené příběhy (byly-li nějaké...). Takový jazykový a stylistický experiment to byl. Fajn. Ale Mlýn, ten na jeden chod jakoby semlel, co mu přišlo do cesty. A co z něj pak vypadlo, to by si Durman k obědu jistě nedal... Jsem to ale - právě naopak! Kniha je zkrátka přeplácána rozličnými "surovinami" jako komisařovo obědové menu. Snad jediné, co zde nepřekvapí a čeho se čtenář spolehlivě dočká v každé kapitole, jsou explicitní erotické scény. Otázkou je, koho tohle pořád baví číst, že? Ale obraťme list. Stančík i přes tohle smyslu zbavené chrlení pro mne zůstává (nejen češtinářsky) zajímavým autorem. Psaním se prostě baví a já mu to vůbec nemám za zlé, je až s podivem, kde na ty nápady pořád chodí. Nicméně měla jsem v plánu ještě Andělí vejce a Nulorožce, ale bojim bojim... Je to jako jít a otevřít k prasknutí narvanou almaru... Co z toho zas probůh vypadne?
Bylo mi líto starých panen, kterým otec (mimochodem zvláštní týpek, úplně ne nesympatický, jeho zásadovost se mi líbila, nikomu nestranil, žel ani svým dcerám ne...) upřel právo na vlastní život. Žily jako v klícce. Kdyby aspoň byla zlatá. Jestli si ale Dora pomohla, těžko říct.
S tím turnusem to je dobrý nápad - zavedu doma:-)
Tomuto hrabalovskému hlubší smysl postrádajícímu myšlenkovému průjmu se říká pábení. To je jako když vás soused zmerčí na zahradě, osmělí se a přijde blíž, opře předloktí o plůtek a musí vám nutně povykládat, co za posledních 20, 30, 40 let zažil.
Jen pro trpělivého čtenáře-posluchače.
Svým způsobem obdivuhodné.
Tvorba této svérázné ženské mě upoutala na základě zdejších komentářů a vysokého hodnocení jejích knih. (Tímto děkuji zdejším čtenářům za skvělý tip.) Zatím jsem dala jen tuto sbírku, ale nějak jsem nepostřehla, v čem spočívá ono moralizování... Charakterové vady a myšlenkové pochody lidí jsou vykresleny naprosto geniálně. Ano, postavy si leckdy naběhnou, ale tak to chodí i v životě. Moc sympatické čtení.
Přízemní antihrdina, notorický děvkař a nenapravitelný sobec, se pokouší o nějaké vzletné myšlenky. Co z toho asi tak může vzejít? Klišé a nízkost. Žádná hlubší sebereflexe se nekoná, jen lítost nad sebou samým a strach ze smrti. Jejda, jak já nerada čtu o lidech, kteří se plácají v problémech, které si sami způsobují, viní z toho všechny okolo a hledají Boha způsobem "musíš se mi ukázat hned tady a teď, jinak na tebe seru". Svatá prostoto...
Příběhy o ženách, které přece musejí být šťastné, když jsou konečně moderní a emancipované. A ony stejně nejsou... šťastné, ba ani spokojené... Něco je shnilého ve státě dánském. Už i to jablko na obálce... Za mne velmi skličující, ačkoliv se to četlo dobře.
Působivé. Jen trochu chvástavé... jako by nikdo jiný na světě nikdy netrpěl víc než tento hlavní hrdina... Odbočky do minulých životů fajn nápad, ale mě teda poněkud zdržovaly a většinou ani moc nezajímaly.
Další typický Fuks s dusivou, snovou náladou, s bizarními a ještě bizarnějšími postavami. Ani zde nechyběla moje oblíbená věta, kterou vždy dychtivě vyhlížím: "V obličeji se mu nepohnul ani sval." Byly pasáže, které ubíhaly rychle, ovšem byly i pasáže, které se vlekly a já se přistihla i při tom, že nedávám pozor... Opravdu náročné to bylo.
Takové nemastné, neslané, bezbarvé, místy nudné... Často jsem se přistihla, že vůbec nevnímám text, a musela jsem se vracet. Tváří se to mysteriózně (což jsem celou dobu čekala, že bude), aby to nakonec vyšumělo do prázdna a vyznělo obyčejně, civilně. Velmi zjednodušeně řečeno: jeden trouba neví, co se sebou, a řeší pseudoproblémy... Ačkoliv jsem vnímala impresionistické tendence, přičemž jednotlivé obrazy působily živě, tak tento příběh, způsobem jakým byl podán, mě nedojal.
Autorka mi nevymluví, že na japonské kultuře solidně ujíždí:-) Inu kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Potenciál oslovit čtenářskou obec tady je. Nutno podotknout, že nejen z řad "japanomaniaků". A nejen to. Na prvotinu si mladá spisovatelka ukrojila poněkud velké sousto: román, navíc s proplétáním časových i prostorových rovin, kdy to celé do sebe perfektně zapadne, navíc princip knihy v knize, a to vše napsáno svižnou češtinou. Až dotud to zní slibně a ono to má šmrnc, ne že ne. Jenže já už jsem na dobrodružství, jaká prožívají postavy, nejspíš stará (o holčičkách, které se motají kolem koní, taky nemám potřebu číst, a to jsem prosím "koňofil"; stejně tak mladická poblouzněnost extravagantními hudebníky a kapelami se mne už prostě netýká - díky tomu působí příběh lehce naivně...). Ani Japonsku nijak zvlášť neholduji, byť se přiznám, že jsem se při čtení chvílemi nechávala strhnout a některé věci si musela prostě vygooglit. Tak jako je pro mne tato kniha atraktivní zpracováním, pro mladé bude spíše atraktivní onen příběh.
Moc ráda bych knihu ohodnotila více hvězdami, opravdu moc. Jenže příběh staré dámy byl zkrátka jen těžko uvěřitelný. Snaha šokovat čtenáře (nebo o co autorce šlo, nevím) pokazila jinak kvalitně zpracovanou látku (vztahy Čechů a Němců po válce).
Tolstého myšlenky (inspirované mimo jiné Petrem Chelčickým), že jakákoliv válka je špatná, tedy i ta obranná, zřejmě dnes nenajdou u mnohých pochopení.
Opět plejáda různorodých postav a perfektně zachycené jejich myšlenkové pochody. S Annou Kareninou má kniha kupodivu málo společného, byť lze připodobnit povahu a smýšlení Bezuchova ke statkáři Levinovi - takové alter ego autora. V Karenině se společnost jen bavila, a přece nádech nihilismu a tragiky, tady na pozadí válka, a přece s nádechem naděje.
Psáno očividně s nadsázkou, ale vtipné mi to nepřišlo (spíš se tam od první věty zračila ta křečovitá snaha být vtipný) a nebavilo, takže odkládám nedočtené. Třeba se něco zásadního ztratilo v překladu, nebo se má číst pouze u vodky (což jsem si hned neuvědomila), anebo jsou Rusové prostě divní...
Byla jsem překvapená, kolik se toho vešlo do tak tenké knížky. Má to vše, co od knihy očekávám, byť je děj velmi úsporný. Krásné, křehké, působivé.
Vzdělaný kapr, který vyučuje z vany, mi připomínal učenou velrybu z Trnkovy Zahrady. Kdoví jestli to náhodou není autorova nejoblíbenější dětská kniha...