Variace pro temnou strunu

kniha od:

Variace pro temnou strunu obálka knihy
Mé hodnocení:

Koupit

Román je vrcholem Fuksových próz odehrávajících se těsně před válkou. Vypravěčem je uzavřený chlapec, marně hledající citový kontakt, kterého traumatizuje prostředí ovládané dominantním otcem, vysokým policejním úředníkem. Michal se formou zápisků zpovídá o školních letech, zklamaných kamarádstvích, o dopadu autority i o době poznamenané neblahými historickými událostmi - a především o stísněnosti a osamělosti. Jde o mimořádně sugestivní a dramatické čtení plné magie....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/60849/variace-pro-temnou-strunu-Bwx-60849.jpg 4.4114
Žánr
Romány, Literatura česká
Vydáno, Československý spisovatel
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (17)

Kniha Variace pro temnou strunu

Přidat komentář
freestyla
21.07.2020

Těžká kniha, zajímavě napsaná, můj první Fuks.

Citát z knihy:
"Prostě, to je tak. Člověk je jako harfa, na kterou hraje vítr, ale také on sám. On sám na sebe, není to zvláštní? Je to dost zvláštní, ten život... je to jako tanec. No a jako jsou všelijaké struny na harfě," usmál se s šálkem u úst, "tak jsou také v čověku. Jsou v něm struny nejvyšší, ale ty jsou nejslabší, jako na harfě, takže je člověk někdy ani nezaslechne, a někdy se jich celý život ani sám nedotkne, neozvou se v něm celý život, anebo když, tak jen občas jako takové cinknutí či zazvonění, které hned zanikne ve strunách nižších. V člověku jsou však také struny hlubší a hluboké, no a pak..." Katz lehce zdvihl obočí a pohlédl na dort, který si pomalu ukrajoval lžičkou, "pak je v každém člověku i jedna struna temná." Dolízl jsem čokoládu na dně šálku a zvědavě na něj pohlédl.
"Jedna struna temná," řekl, "a té temné struny v sobě se člověk nemá dotýkat. Na všechny struny má hrát, ale jen ne na tu temnou strunu."
"A co když na ni hraje ten vítr," řekl jsem, neboť to bylo to, co mě právě napadlo, a musil jsem se skoro usmát, co mě tak napadlo... "copak z toho asi vznikne?"
"Vidíš," řekl Katz a usmál se, "tohle mě nenapadlo." A po chvilce zvážněl a řekl: "Z toho možná vznikne - tragédie."

Klamm
03.06.2020

Četl jsem znovu, cca po dvaceti letech a novým pohledem si užíval vyprávění domovníka Hrona, který měl obrovské svalnaté ruce, plné černých chlupů na zápěstí, odklepával popel do popelníku a koukal slečně Růžence na krk. A výborné byly i rozhovory v parku s tajemným dirigentem.
Nejvíce na mě ale dýchla kapitola, kdy se chlapci prochází po hřbitově a Michal (Fuks), v duchu až vizionařsky rozjímá: ,, ...napadá mě, že můj hrob bude za sto let zničený a zpustlý, ba ještě dřív, za padesát, za čtyřicet let po mé smrti. Možná pak půjdou nějací tři hoši na nejstarší část hřbitova a objeví zcela pustý, opuštěný, zdivočelý hrob, zarostlý trávou, kde na malé destičce skoro nečitelně, se stopou někdejšího zlata v rozích, bude stát mé jméno. Vyndají svíčky a řeknou, tomuhle bychom měli zapálit, už nikoho nemá..."

Pokud si vyhledáte v knize Příběh spalovače mrtvol, kapitolu Zapomenutý hrob, pochopíte co mám na mysli.
90%


Acamar
27.05.2020

Chlapecká léta osamělého jedináčka s odtažitou, nepřítomnou matkou a chladným, autoritativním otcem, radosti i trápení prvních přátelství na gymnáziu, zážitky se svéráznými kantory, úsměvná dobrodružství s potrhlou služebnou Růženkou ... což zní spíše jako "bildungsromán" pro mladší čtenáře, ale v čase stahování mračen na prahu protektorátu a v autorově podání je vše zahaleno kouzelným pláštěm surrealistického snu ... A Ladislav Fuks umí zahrát na ty libě znějící struny představivosti a dětských příběhů, stejně jako na tu temnou strunu iracionálních děsů z nepochopitelného a neznámého v nás.

InaPražáková
26.05.2020

Úžasná hra s realitou (a se čtenářem)! Michal zažívá věci, které se jeví nepochopitelně, podivně, někdy i nemožně, ale přijímá je jako fakt. Neznámí lidé u večeře, které matka snad nevidí, domovníkova skříň se sekerou a rudou kápí, přemisťující se špalek, spolužák, který ho někdy ignoruje a někdy mu prokazuje láskyplnou náklonnost - v Michalovi to vzbuzuje emoce, ale nikdy nepřemýšlí o příčinách a významu, jako ve snu, jako by na skutečnost neměl vliv. Ostatně na rodinu ho opravdu nemá, rodiče ho většinou nevnímají, a historii státu řídí politici jiných zemí, tudíž je jeho pocit odpovídající.
Když se zdá, že by snad mohl alespoň vlastní život začít vnímat jakou svou věc, když začne dokonce předvídat jednání ostatních, ukáže se, kolik významů může mít každý náznak (a že jich bylo, dával čtenář pozor?). A taky že je těžké, ne-li nemožné, vnímat realisticky v době, která se stává absurdní.
Nevím, co líp vystihuje podivnou realitu Protektorátu, než vnímání kluka, který světem proplouvá jako těžkým snem, v němž nejrozumněji mluví zemřelá babička.

matej7838
21.04.2020

Z jedné strany vidíme dětský pohled na svět - rvačky se spolužáky, často se opakují slovní spojení, ba celé věty (podobně jako v Bylo nás pět), dětskou představivostí propůjčený hlas obrazu, plyšákovi a porcelánové panence, realita a fantazie splývající tak, že přestává být jisté, nejsou-li jedním.
A z druhé strany je vyprávění velice dospělé - krásný a složitý jazyk vyzrálého člověka, úvahy překračující dětské možnosti (třeba na hbitově) apod.
Dohromady: fascinující pohled pubertálního člověka.
Vyprávění je někde na hraně mezi melancholickým až smutným, příjemným a milým, přičemž ke konci (a v tom je nesutečný autorův um), abě roviny sílí, takže musíte číst rychleji a rychleji a s větším napětím.
Zároveň nás vypravěč vede svou vlastní cestou, neotřelou, podivínskou, upoutávají nás stále stejné nenápadné detaily a neplatí Čechovova zásada, že se z každé pušky vystřelí.
A už dost. Kniha je to skvělá, ale čím přesně, to nedokážu říct.

Janek
18.03.2020

Variace pro temnou strunu patří do mého "zlatého fondu" knih, které se mi velmi líbí, ale přesto bych si netroufala je komukoli doporučit. Nebyl to čtenářsky úplně snadný text, ale zcela souzněl s mou náladou. Melancholie, temné přízraky, dětská představivost... najednou text zmizel a viděla jsem živé obrazy. Byla to lahůdka.

Magdalena5
29.02.2020

Přečteno na tabletu, vydání e-knih Městskou knihovnou Praha mi vyhovuje. I při této interpretaci mi šel z Fuksova díla mráz po zádech. Opět nádherný jazyk.

mirektrubak
11.05.2020

„Člověk je jako poutník, který jde alejí a stále nedochází konce. Člověk je věčný uprchlík a utečenec. Nejhorší ze všeho je ztratit domov. Ztratit své zázemí, svou zemi, kde se narodil a zapustil kořeny, pozbýt to vše, z čeho jsi žil a dýchal, tvořil a co nelze od živé cítící bytosti odloučit, leda od kamene – někteří to nechápou. Snad proto, že nikdy nežili a necítili.“

Atmosféra samoty je v knize neustále přítomna – přestože si Michael povídá s leckým, nenarazí na jedinou živou postavu, která by o něj projevovala opravdový zájem. V anotaci se sice píše, že se jedná o příběh uzavřeného chlapce, ale já jsem z něj tento pocit neměl, naopak se mi zdálo, že kdyby narazil na opravdu spřízněnou duši, sdílel by se velice rád. Jenže nikoho takového v okolí nemá; ani Růženku, která mnoho mluví, ale málo naslouchá; ani spolužáky, mezi nimi také nenajde nikoho, o koho by se mohl opřít – přátelství (a z něj pramenící pocit bezpečí) totiž není odvislé od počtu vyměněných slov a společně strávených hodin, ale přímo záleží na ochotě vstoupit do životů druhých.
A tak se mladému Michaelovi nelze divit, že si povídá s vycpaným medvědem a sochou tanečnice (on ten medvěd, tanečnice a vyportrétovaná babička jsou nakonec jediní, kdo mu věnují pozornost) - situace, do které je uvržen, je totiž natolik stísňující, že se dá snadno uvěřit tomu, že to není schopen zvládat standardní komunikací, a vzhledem k tomu, že funguje v prostředí, které výrazně nepřeje jakýmkoli nekonvenčním projevům, jeho myšlení jaksi „exploduje dovnitř“ a jeho svět začne připomínat Švankmajerovy fantazie.
Kde je pocit osamění, není nikdy daleko nejistota – jsou to takové skoro rodné sestry. A pan Fuks Michaela (a nás, čtenáře :-) v tomto směru vůbec nešetří – snad každá postava je zobrazena tak, že sice může, ale také nemusí být tím, čím se na první pohled zdá být. A neklid je tím větší, čím je pocit ohrožení zastřenější: patrolující policisté (kteří také mohou být špióni cizí moci) děsí víc než domovník (který je zřejmě zároveň katem), a největší pocit neklidu vyvolá spolužák Bracht, který Michaelovi občas položí ruku na krk na znamení přízně a někdy na něj dýchá z takové blízkosti, že je cítit jeho peprmintový dech.

Způsob psaní Ladislava Fukse je obrovsky zajímavý. Jako čtenář mám pocit člověka, který se pohybuje ve známé místnosti a zdá se mu, že je v ní něco zásadně jinak, že tam něco chybí nebo přebývá, ale není schopen zjistit, co to je – myslím, že něco podobného znají ti, kterým se zdají „realistické“ sny: všechno je v nich jako v opravdovém životě, ale přitom je něco (nebo všechno) nějak nespecifikovaně jinak.
Fuks se mi zde zdá být stylisticky umírněnější než v dříve čtených knihách, chybí zde naléhavost Spalovače i absurdní grotesknost Myší – proto můj zážitek z četby nebyl až takový, jako v těchto zmíněných románech. Přesto nudit nezačne, ani v pasážích, kdy se zdánlivě nic podstatného neděje: návštěva továrny a kafkovská vložka nekonečného stroje mě sice tolik nezaujala, ale například situace se zeměpisářem byla dokonalá – a nemožnost mu vyhovět je popsána tak sugestivně, že se musí silně dotknout každého čtenáře, který se snaží naplňovat smyslem mezilidské vztahy a naráží na reakci „ať udělám cokoli, nikdy to nebude ono“.

Ale černočerně pochmurná tahle kniha není. I na temnou strunu lze zahrát píseň o naději. Takže se dočkáme například následujících vět: „Prožívej své sny, prožívej sny o lásce, své sny lásky, neboj se. To je to nejlepší, co můžeš dělat. To nejlepší, co máš. To nejlepší, co je v tobě. Sny lásky jsou ty nejvyšší struny, struny v každém z nás, a mezi těmi se nikdy, nikdy nemůže ozvat žádná temná struna, i kdyby sis to myslil a hrozil se toho tisíckrát. (...) Prožívej své sny, sny lásky, prožívej je klidně a bez obav, prožívej je, jak nejvíc můžeš, z celého srdce, z celé duše, uslyšíš ty nejvyšší struny, jež jsou v každém z nás a nikdo nám je nevezme… Stůj na vlastních nohou a dokaž říci své, drž opratě, buď citlivý, ale ne přecitlivělý k vlastnímu životu, je to tanec mezi vejci.“

1