Vojna a mír

Epos o lesku a bídě ruského zásahu do dějin Napoleonských válek, o kterém všichni slyšeli, ale dočíst ho do konce - to chce přes všechny literární kvality pořádnou výdrž. Vojna a mír mi po jazykové stránce neskutečně sedla, ruští spisovatelé co se týče formy zpravidla excelují a Tolstoj nepředvedl nic menšího než zázrak moderního slovosledu, ze kterého dýchá láska k vyprávění a propracované kompozice, na jaké se nepřijde na první sednutí k psacímu stroji. Dialogy jsou živé, expozice nenudí a vše je prostoupeno takovou... příjemnou jednoduchostí, smyslem pro míru. Ovšem i řemeslně dokonalý sloh začne uvadat, když jej rozprostřeme na tolik stran, kolik tato sága má; a je třeba si to říct na rovinu: třetinu rozsahu z vojny a míru zaujímá "mír" a tady se mohl autor trochu uskromnit. I ve "vojně" (tedy popisu bitev a tažení) je mnoho rušivého dějového balastu, ale když dojde na popisy plesů, rodinných seancí a vnitřních monologů hlavních postav, řadový čtenář možná začne větřit době vzniku poplatné melodrama, byť spíše jen tak zavane a zase ustoupí. Stránkový rozsah by mi tolik nebral dech, kdyby se v kapitolách udržela dynamika alespoň na úrovni dialogu, ale rozsáhlé úvahy postav či samotného autora průběh čtení zbytečně brzdí a když tisíc stránek začne v půlce ubírat na rychlosti, je to znát.
Dějový oblouk knihy je mozaikovitá vitráž osudů ruských šlechticů a šlechtičen, skrz kterou spisovatel nechává prosvítat velké ideje a události; my čtenáři pak s úžasem sledujeme hru barev a tvarů, které světlo vytváří. Hlavní myšlenkou (pominu-li mnoho a mnoho vedlejších) je realistická dehonestace ega jako hybné síly historie; tato teze je vysvětlena jak argumenty (na závěr díla), tak pomocí děje. Nebudu lhát, Tolstoj uhodil hřebíček na hlavičku a jeho popis dějin s odstupem, tedy zasvěcený a zbavený ideologie, bez námitek přijímám za svůj, nicméně důslednost, s jakou svou myšlenku opakuje, dokazuje a podporuje, považuji (společně s mnoha jinými) za trochu nešikovnou. Agitace vlastních myšlenek skrze díla je spisovatelský nešvar, kterému se těžko vyhýbá, protože u velkolepých děl se autor musí držet vlastních poznatků a tyto tak do textu nenásilně pronikají. Rušivým se tento průnik stává v okamžiku, kdy v něm lze rozeznat tenzi.
Zdálo-li se Vám, že šetřím chválou, je to proto, protože Vojna a mír jsou notoricky známé a jejich kvalita je potvrzena jak literárními vědci, tak prostým čtenářstvem. Vyzdvihovat filozofický přesah, humanismus, mistrné vykreslení postav i událostí není z mého pohledu nutné a proto recenzí knihy dodávám, že i klasika si zaslouží kritiku. Ale, a to je důležitější, že ji snese.