Eslem komentáře u knih

Na to, že mi ještěři T. Kadečkové nepříjemně připomněli Dračí město od PM a anotace se tvářila jako jedno z největších klišé, na které se ve fantastice dá narazit, není výsledek tak špatný, i když jsem doufala ve víc. Pochvalu zaslouží především to, jak autorka naložila s oběma hlavními postavami (v tomto ohledu mě nezklamala a podpořila dobrý dojem z new weird povídky Sladké sny). Jejich vzájemné interakce knize dávají šmrnc, ale děj a komplot v pozadí by zasloužily víc rozpracovat - takto vůbec nedokázaly vzbudit můj zájem o to velké tajemství, po kterém Roderick tak pase. Závěr byl naservírovaný hodně rychle a měl potenciál zapůsobit, kdyby byla autorka vypsanější a dokázala na něho čtenáře lépe připravit.

5 13.11.2020

Kniha se dobře četla, pár zajímavostí o jedech se taky našlo, ale těch nelogičností se tam na můj vkus nahromadilo až příliš. Korunu jim nasadila sterilní a (ne)uměle vecpaná romantická linka.

1 01.11.2020

Drzý a sebejistý styl psaní Z. Hartmanové se mi líbí a ráda si přečtu každou její novou knihu. Silnou stránkou jsou také dobře zpracované vztahy mezi postavami, které bohužel v prvním díle Krys přerostly až do rozměrů telenovely, zasazené v kulisách apokalyptického světa postrádajícího hloubku.
Podobně jako Accad, i Ler působí promyšleně jen do té míry, aby na nás autorka tu a tam mohla vytáhnout efektní scénu nebo pojem. A podobně jako u Perutí noci je i tady velkou slabinou nepřesvědčivost hlavního záporáka. Zatímco … v Perutích působil jako náhodně vybraná postava, jejíž konání nedávalo smysl (a autorka nás hlava nehlava tlačila k tomu, abychom ho nakonec politovali), zdejší padlý anděl je počínaje jménem vyloženě k smíchu a já mu prostě nevěřím, že by byl schopný si udržet moc. Pokud to měl být autorský záměr (jestli si dobře vzpomínám, i jeho démoni se „blonďákovi“ posmívají), nepřijde mi příliš šťastný.

4 01.11.2020

Město duší, Lea Honor a teď Spící Beatrice - hned tři pádné důkazy, že vydávat wattpadovou tvorbu asi nebude cesta tím správným směrem. Beatrice se dá opravdu číst jen jako velice průměrná romance, protože autorčiny představy o výzkumu jsou extrémně naivní a pokud by se je pokusila rozvádět, skončilo by to naprostým fiaskem. Kladně hodnotím hlavně ten ústřední "obyčejný" vztah (příjemná změna po všech těch pokusech o drsné a záhadné bad boys), podobně jako prostý fakt, že tři holky se nemusí projevovat jen jako uječené, nepřejícné a závistivé slepice, ale můžou se z nich stát kamarádky. Celkově kniha vyznívá docela sympaticky, ovšem kvalitativně jde o příběh, který by zapadl spíš mezi moderní Večery pod lampou.

4 24.07.2020

Chválím anotaci, obálku, námět a místy zdařilou poetiku (na YA poměry). Dál už je všechno špatně, autorka vůbec nezvládla své wattpad stories přetvořit do funkčního celku. Postavy se buď chovají naprosto dětinsky, nebo jako ostřílení psychopati, a jejich neustále se opakující (ne)uměle vykonstruované konflikty pro mě představovaly holé utrpení. Celkově mi kniha připomněla tvorbu M. Burdové, která je ale přece jen o poznání příčetnější.

9 14.05.2020

Proklínám autorku obálky, která mě zlákala dát P. Machové druhou šanci. Na kulhavou logiku už jsme v YA zvyklí (namátkou - suchozemští ještěři pod vodou máchají křídly stejně efektivně jako ti vodní) a nemůžu jí upřít stylistické zlepšení, ale ten příšerný ezoděj mi veškerá pozitiva zase "vynahradil" a namíchl mě ještě víc než pojetí Dračího města. Výcvik u Tajemných? Leda jako špatné kulisy pro všechny ty spřízněné duše, zloděje duší a dostaveníčka v mysli. Obě hrdinky omdlévají nebo upadají do kómatu jedna přes druhou a po zbytek času jsou buď nadržené nebo meditují, případně trochu cvičí. Smysluplné utrpení postav mě většinou dokáže obměkčit, ale tyto labilní ženštiny ze mě nedokázaly vyrazit sebemenší účast. Trochu by mě usmířilo krvavé a nenávratné obětování Jany dračím bohům, ale takové revoluční alter ego vraždy se od autorky dočkám těžko. Takže končím na str. 316, kde se začíná rýsovat další stěhování duše...

6 22.04.2020

Valard patří k tomu druhu knih, které si buď užijete jako bezhlavou jízdu, nebo vám budou připadat veskrze otravné. Jakkoli mě to u Strak překvapilo, očekávaný příjemný humor se nedostavil a po dvou marných pokusech se začíst jsem výtvor pana kováře odložila někam, kde na něj neuvidím.
Neměla jsem v plánu psát komentář, ale zdejší přátelský marketing mi nepříjemně připomněl praktiky okolo knih J. Trpiše, a proto přidávám nezaujatý pohled z druhé strany barikády. Kniha trpí nevyrovnaností, humor je přinejlepším rozpačitý a zarputilá snaha o vtip a průpovídky často vysloveně škodí. Děj působí spíš bezradným než úmyslně absurdním dojmem a co se týče stylu, plácání o vlcích (str. 56) může posloužit jako příklad toho, jak „bravurně“ autor místy nakládá s jazykem.
Snad se česká akční pohádková škola příště zmůže na něco lepšího.

Nad zemí černé perutě,
třebas i smrti vezmu tě,
krkavčí nocí na dlani
pronesu k tobě svítání,
kdyby tvé srdce sevřel stín,
životem svým tě vyplatím.

Všechna čest autorce za tuto podařenou epickou fantasy tolkienovského ladění. Zejména druhá polovina knihy mě opravdu okouzlila, přestože nepatřím k příznivcům pomalého tempa vyprávění a mnohé postavy na můj vkus až příliš urputně a často zabředávaly do pochybností o sobě samých. Přes prsty by zasloužil autor anotace, která slibuje pravý opak toho, čeho se čtenáři dostane (děj je komorní a ne zrovna strhující), a vůbec nic nenapovídá o kráse jazyka, jakým je příběh psán.

4 17.04.2020

František Kotleta se pokouší psát jako intelektuál - přesně takový je můj dojem z tohoto Magnesií Literou oceněného díla.
Kniha je v podstatě bezdějová, pouhý kompilát autorských výkřiků a literárních výstřiků. Jestliže každý z nás tíhne k nějakému hříchu, pak tím páně Stančíkovým musí být nestřídmost; vlastním obžerstvím čtenáře přecpává ve všech možných významových rovinách. Autorova výdrž v sebeukájení mě unavila ještě před polovinou, ať už šlo o zajímavé myšlenky a historická fakta zalitá absurditou jeho vynalézavosti, bizarní kuchařinu nebo přemíru fantazií dějotvůrce, který je při svém věku a otylosti stíhaný hněvem falického boha Priápa, a tak své zanedbané moudí čtenáři alespoň co chvíli otlouká o hlavu. Všechny tyto zážitky mi PS nezapomněl obohatit ani coby poeta - "odcházel oholen i vyhulen" má bezpochyby ambice stát se memetickým rýmem mezi těmi nejsečtělejšími puberťáky 21. století.
Vzhledem k tomu ocenění bych si nejspíš mohla dovolit srovnávat například se Jménem růže, ale… není třeba. Mlýn na mumie zkrátka představuje potenciál utonulý v nevkusu.

13 15.03.2020

Pestrá žánrová směs apokalyptických povídek, od klasického postapa až po sci-fi.
Někdy stačilo variace na soutěžní téma (apokalypsa osobní, živelná nebo ve smyslu zjevení) vyjmenovat (Téma je apokalypsa), jinde se je podařilo i obsáhnout (Dotyk motýlího křídla). Klasické zombie postapo je zastoupeno Návratem post. otce - logicky sice drhne a chabou pointu navíc vyzrazuje už v názvu, ale je velice zručně napsané.
Čistě osobní apokalypsy na mě působily prvoplánově a nezanechaly výraznější dojem (měly to těžké, protože jsem srovnávala s Rubinovou liečbou a podvědomě nejspíš i s Flowers for Algernon); výjimkou bylo hodně zdařilé řemeslné provedení Konce emocí. Osobně se mi moc nelíbily Mýtina (po slibném začátku se vyvrbila v otravně napsanou skoronovelku spíš jen protahovanou než dramatizovanou opakujícími se momenty) a Krajina Háďat (několik halabala smíchaných obehraných motivů s vyústěním do ztracena).
Nejrozporuplnějším kouskem byl bezesporu Nezvaný host. Na jednu stranu příjemné jednohubkové fantasy osvěžení, na druhou se mi nechce věřit, že by se „pod čarou“ nenašlo nic lepšího než scénka s čarodějem Gandalfem a párečkem natvrdlých teletubbies.
S přihlédnutím k tomu, že se jedná o soutěžní sborník, je celková úroveň povídek velmi dobrá a zdají se vyrovnanější než v předchozích dvou ročnících.

2 07.02.2020

Autorka si přepsala příhody dvojice Geralt-Marigold podle svého a povedlo se jí to proklatě dobře. Pěkný příklad toho, jak si vytunit vlastní svět povídkami ve sbornících (ty mi ještě přišly jen jako dobrý průměr) a pak ho dovést téměř k dokonalosti knižní prvotinou. Postavit děj na trnitém přátelství dvou mužů je něco, co MM opravdu umí...

3 30.01.2020

Autorka má docela příjemný způsob vyjadřování, navzdory tomu se ale kniha nečetla vůbec hladce a v necelé polovině jsem jí dala sbohem. Jednak mě opakovaně mlátil výraz papá, který z úst dcery kováře vyzníval naprosto nepatřičně, ale ještě častěji jsem lapala po dechu při každém logickém kopanci; některé měly sílu prorazit i vypnutým mozkem. I na YA poměry byla nesmyslnost konání postav a fungování světa extrém. Když přičtu klasicky ufňukanou a současně hrozně statečnou hrdinku s nezajímavou osobností, vyjde mi jen další kniha, která si nezaslouží svou obálku.

3 30.01.2020

Docela příjemné počtení, které bohužel kazí autorská neobratnost a naivita. Převážně ploché a zaměnitelné postavy, nevýrazný panteon a s ním spojený Kresimírův slib, který nedělá příliš velký dojem, superschopnosti používané/potlačované tak, jak se to autorovi zrovna hodí. A navrch vyšetřovatel, který mocné podezřelé vyslýchá stylem: "Zradil jste polního maršála?" Prachmistři jsou (nepřekvapivě) zdaleka nejsympatičtějším prvkem, ale při srovnání s Paliči mostů nebo Černou legií je na jejich straně opravdu jen ta špetka prachu.
Vzato kolem a kolem, jedná se o velice slabý odvárek z Malazu. Tím pádem knihu asi můžu doporučit všem, kterým se Eriksonův svět zdá příliš zmatený, komplikovaný nebo obsáhlý, a přesto je jeho chuť láká...

4 31.10.2019

V rámci YA žánru se rozhodně jedná o knihu, která si zaslouží pozornost. Jako by se Joe Abercrombie rozhodl udělit lekci Sarah Maas a ukázat jí, jak má vypadat působivý příběh o náctileté vražedkyni, přičemž po kulisách zlehka sáhl do Miévillova Nového Krobuzonu. J. Kristoff úspěšně obrací na hlavu většinu oblíbených klišé - na rozdíl od fiflen typu Celaena je Mia houževnatá jako strupovitý pes a do nosu jí neprší, protože ho má zlomený (i když v tomto ohledu autor nakonec vyměkl). Pokud jste četli Jiskru v popelu, i tady najdete inspiraci starověkým Římem, ale v mnohem kvalitnějším provedení. Výtky mám především k dlouhým poznámkám pod čarou, mnohdy jen ukecaným a zbytečným až otravným, jako by je psal někdo jiný než hlavní text.
PS: Varování pro mainstreamové konzumenty - je to syrové, místy vulgární a sladkobolnou romantiku tu opravdu nenajdete.

6 02.09.2019

Už Ydris mě stihl přesvědčit, že epika v podání začínajících českých autorů bývá spíš nabitá tragikou, a když si odpustím komentář k siláckému prohlášení o české Hře o trůny, Ollo mi nejvíc ze všeho připomnělo Tolkienovy Nedokončené příběhy: jako kdyby někdo bez znalosti souvislostí sepsal autorčiny poznámky. Ve zkratce, HKK vůbec neumí budovat vztahy ani napětí, přičemž dobrý dojem z popisů kazila většina dialogů, zejména v podání těch, které vydávala za padouchy. Nemůžu ale říct, že by mě její jazyk vysloveně iritoval, tedy až na tu bezohlednou fantazii co se týče jmen. Například elfský milovník cáno Raina byl pro mě pohromou po všech stránkách. Celkově jsem knihou proplula naprosto bez emocí; ani ta romantická sebevražda mě nějak nedojala...

2 28.06.2019

Rozhodně nejde o kdovíjak akční veledílo, ale jednoduchý a velice čtivý příběh se sympatickými postavami a kladnými vzory, který se příjemně vymyká většinové YA tvorbě přecpané všemocnými a arogantními fracky. Být kniha o chlup realističtější, Halt by na Willovo závěrečné řešení přišel už dávno a sám, ale chápu, že autor musel Willovi dopřát jeho velkou chvíli. Pan Flanagan je velký sympaťák a čtenářská obliba této série je opravdu potěšující :-)

5 17.05.2019

Moje první setkání s autorkou a velice příjemné překvapení, které mi dalo vzpomenout na Padesát odstínů tymiánu nebo Les mytág. Přesně takhle si představuju YA knihu vydanou nakladatelstvím, které si zakládá na kvalitě.

3 08.04.2019

Čtivá a stylisticky velmi solidně zvládnutá prvotina, která je po obsahové stránce bohužel jen militarizovanou hromádkou postapo YA klišé. První třetinu knihy bezezbytku vyplňuje čistokrevná rape culture romantika - hrdinka je střídavě ošetřovaná, uklidňovaná, psychicky i fyzicky týraná, aby si čtenář mohl vychutnat nekonečnou sinusovku jejího zoufalství/naděje. Samozřejmě je krásná, a jakmile si všimne Parkerových modrých očí, následky na sebe nenechají dlouho čekat. V návalu autorského zoufalství se je Z. Strachotová dokonce nebála popohnat ad absurdum, aby se jich vzápětí patřičně drasticky zbavila.

Na ústřední duo jsem moc sympatií nevyplýtvala - většina Seřiných výlevů odkazuje na klasickou ublíženou puberťačku, nikoli na dospělou ženu čelící strachu o život. Parker ztělesňuje další oblíbené klišé - elitního a rozervaného zabijáka/oddaného fanatika nakročeného k prozření. Svět Citadelanů a Povstalců je poměrně přímočarý a pro mě osobně bez výraznější atmosféry. Autorka si sice dává záležet na popisu bojových akcí, ale na spoustu dalších věcí hřeší - Sera i Parker například v jeskyni vysloveně mrznou, ale přece se zas a znova noří do ledové vody, no a Citadelané, kteří mají podle všeho k dispozici zázračné léky málem i na smrt (aby následky těžkých zranění náhodou nezpomalily děj), se rebelů nevysvětlitelně štítí a s výjimkou elitních vojáků mají panický strach z jakékoli zvěře...

6 31.03.2019

Románový debut K. Sněgoňové mi k srdci příliš nepřirostl - zejména však proto, že mě mistrovským způsobem přiměla prožívat se Stolbenkem tu jeho zatracenou a čím dál horší migrénu. Naprosto suverénně napsané dílo s velice odvážně pojatým hlavním protagonistou, které se (na rozdíl od mnoha jiných českých fantasy počinů včetně uctívaného Naslouchače) nesnaží dosáhnout na žádné úlevy přesahem do YA žánru a bez potíží obstojí proti náročnému čtenáři.

4 28.03.2019

Čtivý příběh odvyprávěný silnou a nevšední hrdinkou, se kterou se autorka opravdu vůbec nemazlí. Líbila se mi především zajímavě zpracovaná koňská magie, naopak od tvrze fanatiků jsem čekala trošku víc. Jako debut určitě velmi slibné a mohlo být ještě lepší, kdyby mi kniha nepřišla trochu odbytá - snad příliš rychle a uspěchaně napsaná.

2 19.01.2019