Ollo - Země sváru

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

V den oslav letního slunovratu, kdy se v jarlově paláci v hlavním městě koná velkolepá hostina, připlouvají k břehům ostrova Hällristingaru nájezdníci a bez výraznějšího odporu rychle postupují do vnitrozemí. Tak začíná vzpoura, která dosud neměla obdoby. Jarl je mrtev, povražděni jsou i všichni dvořané, kteří se odmítají poklonit novým pánům. Mladičké Ydalir, jarlově dceři a následnici, se však na poslední chvíli podaří uniknout a nalézt úkryt u tajemných elfů. Podaří se jí získat zpět vše, co jí právoplatně náleží? Poněkud záhadné slovo „ollo“ pochází z elfského jazyka a znamená „útes“. Už název knihy tedy nepřímo napovídá, jak velkou roli v příběhu hraje moře: moře coby hranice ostrovní země, o kterou hlavní hrdinka románu soupeří se svými protivníky, moře jako širý obzor, k němuž se upínají tužby i vzpomínky. V příběhu se prolínají prvky klasické fantastiky v tolkienovském stylu s dobrodružstvím z prostředí odlehlého a mýty opředeného severu, jehož mluva a divoký, nespoutaný charakter podněcují představivost a jsou mezi milovníky vyprávění oblíbeným zdrojem inspirace....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/38_/386065/ollo-zeme-svaru-hBS-386065.jpg 2.59
Žánr:
Literatura česká, Fantasy
Vydáno:, Práh
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (4)

Kniha Ollo - Země sváru

Přidat komentář
Okoslav
15. února

Měla to být česká Hra o trůny. Místo toho to dopadlo jako špatná variace na Pána prstenů. A je to škoda. Ollo – země sváru, knižní prvotina Háty Kreisinger Komňacké, totiž vůbec nemusela být špatná. Stačilo udělat pár věcí jinak.

V knize je totiž všeho moc: moc příběhových linií, moc motivů, moc postav – a pohromadě to nedrží ani s přimhouřeným okem. Poté, co autorka načrtne základní půdorys, v němž se její Ollo bude odehrávat, začne v rychlém sledu představovat desítky dalších, mnohdy epizodních postav. Jednotlivé pohledy se rychle střídají, stejně jako se střídají jednotlivé scenérie a dějové motivy, často po několika málo větách. Kniha je natolik zmatená, že tím trpí samotný příběh. Takže když konečně dojde k zásadnímu (a krvavému) střetnutí, přistihnete se, jak se vám celou dobu honí v hlavě jediná věc: „Kdo je to, sakra, ten Andvari?“

Výsledný dojem nezachraňuje ani autorčin jazyk. Ten spoléhá na květnaté popisy, méně pak na přímou řeč. Když už na ni ale dojde, šustí postavy papírem. Pokulhává i slovní zásoba. Protože když pocity, tak „zvláštní“. Když zář, tak „zvláštní“. Když stáří, tak „zvláštní“. A když podoba, tak (ano, tušíte správně) také „zvláštní“. No není to celé tak trochu… zvláštní?

Fakt škoda.

Kakiko
07.12.2018

Kniha mě zklamala na plné čáře, jedná se sice o autorčinu prvotinu, ale už jsem se stačila přesvědčit v tom, že i z pera začínajícího autora může vzejít skvělé dílo. Tady tomu však není.
První klopýtnutí vedle je hned v pravém horním rohu. S prvním dílem ASOIAF to nemá absolutně nic společného a já jen doufám, že to bylo rozhodnutí nakladatelství, proti kterému se autorka nemohla nijak bránit.
Další problém jsem měla s postavami a kapitolami, což jde ruku v ruce. Postav bylo příliš a kvůli krátkým kapitolám je nemožné se s postavami sžít, poznat je trochu více do hloubky a tím si je zapamatovat. Celkově jsem měla jasno třeba v pěti postavách a zbytek jsem si nedokázala vůbec vybavit, neřekla bych vám, jaká ta postava je, nebo jak vypadá, protože to vzhledem k tomu, jak jsou kapitoly rozsekané, to jednoduše není možné. Kvůli tomu jsem se musela také pousmát nad romancí, která vznikla mezi dědičkou a jedním z hraničářů, v knize totiž vůbec není popsán jakýkoliv vývoj jejich vztahu, na jedné stránce se na sebe podívají a o dvě stránky dál už je to velká láska. A o nějakém větším vývoji postav tady nemůže být řeč.
Samotný příběh mě také nijak nezaujal, ale to vše dávám za vinu odfláknutým postavám, kterých tam bylo mnoho, a rozvržení kapitol. Věřím, že kdyby byla kniha více rozepsaná a neskákalo se z jednoho místa na druhé, četlo by se to nejen lépe, ale člověku by to i lépe utkvělo v paměti. Takhle jsem knihu musela za půlkou odložit, protože jsem nevěděla, kdo je kdo a o čem příběh je.

6578
05.11.2018

Tuhle knihu není snadné zhodnotit. Má obrovské a nesporné kvality, ale celková koncepce dává vyniknout spíše těm méně příznivým stránkám.
Na počátku knihy je dříve samosprávný ostrov obsazen nájezdníky císařství (omlouvám se, ale jména si nepamatuju). Následně se děj soustřeďuje na celou plejádu postav (desítky), které tak či onak přispívají k tomu, aby se na trůn vrátila pravá dědička.

Autorka napsala baladický příběh ze země ne nepodobné Skandinávii s výraznou lyrickou stránkou a inspirovaný starými severskými baladami, které jsou teď v kurzu. V mnoha ohledech se jedná o podařený pokus. Kniha je silně lyrická a nejlepší pasáže jsou za mě určitě strhující popisy přírody.
Epická stránka ale bohužel strašlivě trpí. Ne snad proto, že by celkový příběh odehrávající se na pozadí knihy byl špatný, nedomyšlený, klišovitý. Není o nic horší než v jiných podobných knihách, cizích i domácích. Problém je v podání.
Knize zoufale chybí víc akce. Kapitoly jsou rozsekané do bloků o délce (v průměru) jedné strany či méně, každý blok má jinou postavu, z jejíhož úhlu pohledu se příběh vypráví. Typický blok vypadá tak, že se postava X prochází v přírodních exteriérech a dovídá se (spolu se čtenářem) o nějaké akční a dramatické události ex post a dumá nad ní.
To patrně řadu čtenářů konvenčnější fantasy odradí, protože: a) čtenář chce vidět ty zmiňované dramatické události teď a tady, prožít je, ne o nich dumat s postavou, která u nich nebyla (nebo v nich měla jen pasivní roli), b) kniha tím, že je tohle obcházení akce běžný postup, přichází o velkou část napětí, které by mohla mít.
Nedostatek napětí celkově vede k tomu, že čtenář přejíždí očima další a další meditativní a popisné pasáže a klíčová informace o ději, která je v nich zakódována, mu snadno unikne.
Kvůli tomu, že postavy "on stage" nic nedělají (i když off-stage jsou velmi akční), jsou nevýrazné a mdlé, pořád do sebe introvertně zahloubané - a rozlišit je od sebe při jejich nezvyklých, dlouhých jménech a deklamativnímu způsobu řeči je obtížné. Ještě hůř než kladné postavy ale dopadli záporáci, kteří jsou doslova papundekloví.
Jakákoliv možnost se s postavami sžít je komplikována tím, jak krátké jsou jednotlivé bloky, z jejichž pohledu vidíme scény - třeba dvouodstavcové -, a tím, že se děsivě rychle střídají. Tohle střídání vyvolává setrvalé zmatení čtenáře - čtenář potřebuje pár odstavců, aby se rozkoukal v čase a prostoru a ději. Když ale po každé stránce následuje "skok do jiné hlavy", dezorientace je příliš, čtení unavuje a zájem opadá.

Navzdory tomu všemu, ale příběh drží pohromadě, což je nepochybně dáno i talentem a schopnostmi autorky a promyšleností příběhu, a určitě si najde citlivé čtenářské duše, které budou okouzleny jazykem, jímž autorka vykresluje svůj svět. Rozhodně to ale není mainstreamové čtení.

Ještě pár poznámek na okraj:
Jazyk. Velice idiomatický. Ohníček vesele plápolá a leccos se stane jako mávnutím kouzelného proutku. Taky vám to připomíná dětství a knihy, které jste tehdy četli? Mně tedy ano. Ale po jisté době čtení idiomů vedle idionů mi přišlo, že je jich až příliš. Uvítal bych větší smělost v jazykovém popisu, ne používání osvědčených (i když už bohužel ne tolik užívaných) obratů. To je ale asi to jediné, co se dá jazyku vytknout, protože jazyk je jednou z nejsilnějších stránek knihy. Zaručeně tam najdete obraty, u kterých si budete říkat - znám ho (z dětství), ale jakživ bych ho už sám nepoužil.

Nešťastná reklama na obálce srovnávající knihu s Hrou o trůny. George Martin a Háta Kreisinger Komňacká jsou dvě nikde se neprotínající mimoběžky. Podobnost by člověk nenašel ani pod mikroskopem - naprosto odlišný přístup, koncepce, hodnoty, příběh atd. Je mi jasné, že cílem reklamy je přimět pár nepoučených babiček koupit knihu vnukům k Vánocům - ale tenhle drobný zisk pro nakladatelství je jako červený hadr na SF komunitu, která by se mohla stát věrným čtenářským publikem pro paní Komňackou. Halt poučení pro příště.

Daisuke
04.10.2018

Lehce nadprůměrná fantasy, na debut velmi zdařilá a překvapivě (naštěstí) nezasahuje do vod YA. Jen místy maličko naivní, hlavně když jsou na scéně krásní a ztepilí elfové, nebo záporáci, kteří chodí od hlavy k patě v černém.

Čtvrtou hvězdičku srážím dílem kvůli ohavným ilustracím, které spáchala samotná autorka, a dílem kvůli srovnávání se Hrou o trůny. Když už, tak se sága jmenuje Píseň ledu a ohně... Každopádně s ní Ollo nemá společného vůbec nic, snad kromě šíleného počtu postav, které se brzy začnou (na rozdíl od Martinova eposu) navzájem plést.

Troufalá hláška na obálce možná pomůže knize, ale začínající autorce podle mě spíše ublíží. Krátce a stručně, není to vůbec špatné, ale s trochou pokory a pozornosti k detailu by to bylo ještě daleko lepší. Letitá Wetemaa se ovšem stále čte lépe...