Eslem komentáře u knih

Závěr sice přinesl rozpačitý příslib, ale celkově je Stín věcí ztracených jen nemastnou, neslanou poklonou Jordanovu Kolu času. Před lety bych určitě hodnotila líp, ale teď už na podobně vleklou a suchopárnou epiku nemám trpělivost ani chuť. Jordanovy náctileté postavy jsou sice veskrze otravné, ale vystupují mnohem živěji, a rovněž zajímavých motivů u něj najdeme podstatně víc (uznávám, že roztahaných po nehorázném počtu stran). Islington jako kdyby si mnohdy ani neuvědomoval, že píše pro čtenáře a ne pro své vlastní postavy, které neplodně truchlí nebo se trápí nejistotou nad tím, co čtenář už dávno ví. Zvraty (nebo jejich náznaky) nepůsobí tím správným intrikánským dojmem, ale spíš překombinovaně nebo naivně.

15.01.2019

Pokud se při výběru knih odrážíte od číselného hodnocení na Databázi knih, tak zejména u neznámých autorů a samonákladu doporučuju trochu si statistiku přepočítat a vynechat z ní profily s jediným hodnocením (případně plus pár dalšími knihami hodnocenými ve stejný den, aby to nebylo tak okaté). Když si tu práci dáte, 15 z 21 pětihvězdičkových hodnocení vám okamžitě vypadne a z aktuálních 75% máte rázem 60% (ne že by to i pak úplně vypovídalo o kvalitě, která se pro náročného čtenáře v reálu bude spolehlivě motat poblíž odpadu). Podobně u dalšího autorova počinu, Volby, takhle odpadne 22 z 31 ***** hodnocení a taky se ocitneme na 60%. Už jen náklad - především u Volby (8 300 kusů!!!) - značí, že autor v otázce svého "díla" naprosto postrádá soudnost a pravděpodobně se vám bude knihu snažit vnutit jakýmkoli způsobem (viz abnormální odezva tady na DK).

Završení velmi nepříjemného překvapení. Zatímco v Písni krve autor dokázal citlivě a poutavě odvyprávět příběh, jehož jádrem byl v podstatě výcvik mladých náboženských fanatiků, další dva díly se přetavily ve velmi neumělý pokus napodobit Eriksonovu malazskou řežbu. Všechny postavy se jako lusknutím prstů stávají nesympatickými, píseň krve Vélinovi zničehonic umožňuje odhalovat lež, z neschopných slečinek se rychlovýcvikem rekrutují wonder women, bojoví psi a kočky jsou postrachem, jen když se to autorovi zrovna hodí... K tomu chabá mystika korunovaná směšným příběhem o bastardovi čarodějnice. Opravdu mě nenapadá žádná jiná série, která by to po prvním dílu takto vzala ze srázu.

5 20.12.2018

I na poměry dívčí YA hodně slabé - autorka dokonce vůbec nezvládla ani standardní milostný trojúhelník. Už jenom existence čtyř monosezónních království nebyl úplně dobrý nápad - možná mi uniklo nějaké vachrlaté vysvětlení (tři čtvrtě knihy jsem totiž spíš prolistovala), ale předtím, než zmrzly a staly se oblíbenou delikatesou, ty bobule v Zimním království dozrály jak? Se Skleněným trůnem bych vůbec nesrovnávala - má sice příšernou hrdinku, ale dějově je to úplně jiná liga.

3 24.11.2018

Tak mi to nedá a musím přidat edit svého komentáře...

Dračí město se zatím vrbí jako pěkná ukázka přehypované knihy, kterou ale čtenáři moc neskousli. Humbuk na Humbooku asi pomůže prodejnosti, ale bude to spíš prodejnost druhu: přečtu si to, ať vidím, jestli je to opravdu tak strašné (viz 50 odstínů ..., které by ovšem slovy šéfredaktora Host vydávat nechtěl :-) ). Nebylo by fér srovnávat s Naslouchačem, který má jedinečnou atmosféru a rozhodně je na hony vzdálený běžnému autorskému debutu, ale něco jsem o(d) Hostu načetla a DM jim opravdu do edičního plánu moc nezapadá, přestože si krásně vyhráli s obálkou. Takže docela věřím tomu, že proběhlo nějaké přimlouvání ze strany jiných autorů, které má P. Machová štěstí mít za kamarády. Otázkou je, kdo by toho na jejím místě nevyužil...

Na to, kolik DM spolklo času a jací zkušení beta čtenáři se mu věnovali, je výsledek opravdu dost slabý a přiznám se, že nemám ponětí, kdo má vlastně být cílovou skupinou. Náročný čtenář určitě ne, jakkoli si anotace bere za rukojmí astronomické měřítko - už jen ta existence dvou světů tady vůbec nefunguje. Ani romantická linka se nevyvíjí, jak je u YA zvykem (tj. dívka celou knihu ukřivděně profňuká nad tím, jestli ji miluje/nemiluje, a který z těch min. dvou je ten pravý), což mě osobně netrápí, ale když si hrdinku pojmenujete Jana Jahodová, asi by se podle toho měla chovat, nebo přijdete o spoustu čtenářek/konzumentek Drakie. Největší podraz na čtenáře je ale fakt, že ještěři jsou vlastně upíři a Dračí město až na pár mytologických náznaků vůbec není o dracích (a jestli někde ve třetím díle budou, se mnoho z nich už asi nedozví). No a protože co Čech, to pisálek, není divu, že se spousta čtenářů chytá za hlavu, že se zrovna toto vydalo a ještě zrovna u Hostu.

Každopádně pozitivní je, že Host má ve vydávání české fantastiky pěkně našlápnuto (Čepel entropie, Poloviční král), takže jen tak dál!

4 13.11.2018

Už dlouho jsem se nesetkala s tak přepálenou anotací. Po jazykové stránce je kniha napsaná/přeložená velmi zdařile (ovšem Kvothe, Kote a všechny jeho další varianty zní v češtině prostě hloupě), dějově by se však dala shrnout jako 200 stran úvodní kočovné nudy plus dalších zhruba 300 stran umělecky popsaného vzdychání nad nesympatickou dívkou, kterou se autor snaží obestřít hávem tajuplna. Snad to měla být parodie na dívčí YA trend, pro změnu s toužebně ukňouraným nesmělým mládencem, který se nikdy na nic nezmůže a zřejmě proto přitahuje každou vnadnou mladou ženu z okolí.
Občas dějem prosvitnou zajímavější okamžiky, převážně ze studia na univerzitě, ale na více než 600 stránkové stopáži je jich zoufale málo. Je mi jasné, že má autor všechno hezky promyšlené, od jmen věcí až po druhy ticha, a snaží se nás přesvědčit, že vata je cukrová a ať si ji vychutnáme, ale mě touto snahou na úkor děje prostě předávkoval.

9 06.11.2018

Knihu bych spíš řadila do YA žánru - navzdory deklarovanému autorskému záměru jde o průměrně napsaný, naivní pokus o high fantasy, který se dojem nápaditosti snaží vyvolat přeplácaností a náročnějšího čtenáře spíš nechtěně rozesměje než posadí na zadek. Reklamu a sebevychvalování bych autorům asi až tak nevyčítala - v dnešní době, kdy recenzenti selhávají na plné čáře a zahlcují internet nic nenapovídajícími a vesměs pochvalnými bláboly, by od domácího autora, který navíc nemá v zádech nakladatele, nejspíš byla sebevražda přiznat, že jeho dílo není revoluce a naprostá bomba. I když tím, že pro dostupnou ukázku vybrali prolog 1, si vzápětí sami podrazili nohy - tahle pasáž patří k těm nejhorším a opravdu nevyznívá tajuplně a s příslibem, jak byla asi myšlena.

Shodnu se s většinou předchozích střízlivých komentářů - svět je viditelně vymyšlený s nadšením (ovšem rozhodně bližší Paolinimu než Martinovi), ale literárně se autoři zkrátka přecenili. Sloh je kostrbatý a dost úsměvně z něho vyskakují části, kdy se jeden z nich vyžívá ve snaze o poetičnost. Obohacování češtiny taky nebyl úplně dobrý nápad a místy pokusy o originalitu sklouzávají až do pitoma - nedlouhé vlasy, ne nepohledný, správcovo titulování Wraela obludníkem a tak dál. Troušení vulgarismů a použití hovorové řeči většinou působí nahodile a jako pěst na oko a naprosto se míjí účinkem. Nebylo ani potřeba otrocky následovat příručku, která tvrdí, že by se měl autor opakování slov/jmen za každou cenu vyvarovat. Obecně bych výrazně ubrala na snaze o umělecký dojem (abstraktní umění mi nevadí, ale cpát ho do klasické fantasy asi nemá moc význam - radši tu mapu, prosím) a zapracovala na poctivém psaní. Zkušeného redaktora by to opravdu chtělo, protože takhle jen autorská slepota úřadovala ve dvou.

Osobně high fantasy považuju za nejobtížnější ze všech podob fantastiky a nechci podceňovat mladé nadšence, ale myslím si, že schopnost ji psát zraje ruku v ruce s věkem a i pak zůstává vzácností. Většina pokusů o epiku totiž vyznívá naivně, pateticky nebo jednoduše směšně.

11 13.10.2018

Autorka ve mně vyvolala dojem silné inspirace Zelaznym a Neomillnerovou, ale její karetní hra mě po slibném začátku velmi rychle znudila, hrdinové přestávali zajímat a po přetrpění 400 strany jsem s knihou skončila. Jediné, co mi tak nejspíš uvízne v paměti, bude dost příšerná volba jmen (Delcante, Hajmón, Jasna, Zvin).

1 06.10.2018

Tak bohužel, s tím, jak se M. Burdová snaží psát dospěleji, její díla postupně ztrácí kouzlo, nemluvě o tom, že stále stejné nápady se donekonečna louhovat prostě nedají (posun od Fragmentu ke Klice byl varovnou předzvěstí). Dcera hvězd je naivní dark fantasy, u níž je od začátku patrné, že bude trpět nepromyšlenou přeplácaností. Na rozdíl od předchozí podobné tvorby však postrádá čtivost, která by čtenáře knihou protáhla až ke konci (vzdala jsem zhruba na straně 50). Za mě labutí píseň MB a opravdu mě to mrzí - doufala jsem, že se po Snížkovi zvládne vydat trochu jinou cestou. * za úvodní hon na lidi.

3 25.09.2018

Určitě jedna z nejzdařilejších soutěžních antologií, které jsem četla. Vítězná povídka mi sice hodně připomněla Hovězí spravedlnost, která bodovala v Žoldnéřích fantasie, větší rozsah znaků jí však pomohl nepůsobit překotně a lépe zúročit potenciál. Osobně bych vyzdvihla především povídku Gálí, v dnešní době přehnané politické korektnosti myslím docela směle a současně nepředpojatě napsanou. Plusem sborníku je i překlad slovenských povídek, což mi přijde jako ideální kompromis mezi slovenskou účastí a optikou (převážně) českého čtenáře.

22.09.2018

Tak po letech se Žoldnéři začínám mít pocit, že si omezený rozsah počtu znaků vybírá svou daň - není to tak patrné jako u loňské Hovězí spravedlnosti, ale zejména čistě detektivní povídky na této stopáži prostě vyšuměly do ztracena. Další věc jsou samozřejmě možnosti autorů, kteří mě sice skoro všichni dokázali něčím zaujmout, ale určitě ne nadchnout. Zajímavým nápadům chybělo příčetnější zpracování (K. Doležal), co se dobře četlo, bylo příšerně klišoidní (L. Koutová), hodně povídek sázelo čistě na podivnost a u posledních hexagramů jsem měla pocit, že byly do sborníku vecpány hlavně kvůli tématu. Jako nejpříjemnější povídka sborníku mi tak vyšlo Lékařské tajemství.

08.09.2018

Kniha o uctívačích draků, kteří se při troše čtenářovy nepozornosti opravdu dají snadno zaměnit s moderními upíry (respektive mi připomněli další příklad mizerně vytěženého námětu, Drakii). První zhruba třetinka knihy, pubertální jízda na vlně proměny, byla málem k nepřežití a knize by určitě prospělo, kdyby se autorka klišé dívky zaběhlé do jiného světa ubránila a radši rovnou začala pracovat s ještěry. Že Jana pochází z Brna v lepším případě jen nemá žádný praktický význam, a to, že by snad ještěři svou existenci před lidmi dokázali tajit, autorce neuvěříte ani na chvíli. Druhá polovina knihy je o něco zajímavější, ale celkově jsem ve stylu psaní postrádala čtivost a jiskru, i když mi hrdinka byla docela sympatická (žádná klasická YA protivka).
K ocenění tak toho moc nezbyde - v první řadě asi autorčino vcítění se do ještěří kůže, načrtnutá mytologie, absence milostného trojúhelníku a realistický posun vztahu až ke spodnímu prádlu poházenému všude možně.

5 03.09.2018

Četla jsem rozhovor s P. Stehlíkovou a docela mě zamrzelo, jakým martyriem si u nás musí autor projít, aby mu takto slibnou knihu vydali. Obálkou vyvolává představu Duny YA žánru a určitě předčí mnoho překladovek, obsahuje pár silných momentů a celkově se mi líbila, nicméně taková pecka, za jakou je vydávaná, to určitě není.
Autorka až příliš tlačila na pilu neustálým zdůrazňováním utrpení sklenařů, které přecházelo až do otravné ufňukanosti hlavní hrdinky, tak typické pro většinu YA pro dívky (scéna s podříznutím musela být opravdovou lahůdkou pro každou tragédku). Postava Ilan celkově působí nevěrohodně, i když chápu, že hlavním důvodem je snaha o kompromis mezi nevinným dítětem a někým, pro koho už pohled na kapitánův zadek něco znamená. Dalším z klasických YA nešvarů je zženštilé až idiotské chování většiny mužů, obzvláště těch, kteří by za svůj předlouhý život už měli mít čas aspoň trochu zmoudřet a navíc se profilují jako drsní chlapi a elitní vojáci. Logickou chybou je zavedené používání angličtiny, načež pak začneme řešit oslovení Ilan, Ilane apod. Aby si příběh opravdu zasloužil superlativy a nespoléhal na přimhouřené YA oko, autorka by svůj námět musela zpracovat ještě lépe, a pokračování u mě dokonce vyvolalo obavy, že moc netuší, jak s jeho potenciálem naložit.

12 18.07.2018

Českým autorům fandím a podporuju je, ale po zkušenosti s J. Brnušákovou se určitě začnu krotit a obloukem se vyhnu čemukoli, co vzbuzuje dojem samonákladovky proprané přes nakladatelství (viz také Benrok nebo Fénixova věštba). Spíše než o knihu se v tomto případě jedná o slohovou práci, kde se nám autorka jednoduchými větami a bez jakékoli plynulosti honem snaží odvyprávět svůj kostrbatý příběh dřív, než se jí vykouří z hlavy. Hodně mladý čtenář, kterému forma nic neříká, by se tím nejspíš prokousal; já jsem po dvou pokusech vzdala na straně 13.

J. Kravčíka jsem už měla možnost ocenit jako překladatele (parádní antologie Krocení sopek) a vůbec mě nezklamal ani jako mluvčí VD. Forma vypravování je opravdu luxusní, jazykově nesmírně bohatá a s příjemně sebeironizujícím humorem. Jen škoda, že dobrodružství podávaná ve stylu Kingdom Come se občas trošku vlekla a nedokázala ze mě vyrazit větší porci hlubších emocí (smíchu a šoků nad náhlým úmrtím bylo ovšem požehnaně).

1 20.05.2018

Milá, humorná a svěží konverzační YA fantasy určená především čtenářkám, kterým se zajídá trend nafoukaných, nesympatických a současně nepochopitelně obletovaných hrdinek. Název paradoxně cílovou skupinu může spíš odradit, ale po přečtení docela zapadne na místo a to i v knihovně, kam jsem žádných 50 odstínů čehokoli nikdy strčit nehodlala. Chválím i hojnost koček a parádní obálku.

7 29.03.2018

Byla jsem vážně zvědavá, jestli si můj oblíbenec SE, který potřebuje k rozjezdu knihy i 700 stran, poradí s povídkovým formátem - no, a neporadil. Proti černému humoru nic nemám, ale tohle mě prostě nudilo a nepomohl ani černokněžnický gentleman Bauchelain. Potoky krve bych dokonce tipla spíš na Esslemonta - vytáhnout z trenek nějakého noname somráka a nechat ho vyděsit dva megamocné nekromanty je totiž obvykle jeho specialita. SE pro mě pořád zůstává hlavně mistrem vojáckého humoru a stvořitelem sapérů. Kdyby tak radši sepsal nářez v Mottském lese, na který rádi vzpomínali Malažané, Rudá garda i Silanah...

2 25.03.2018

Ke své knižní prvotině mě M. Vorálková navnadila povídkou ve sborníku Mladé čarodějky. Anotace docela sedí, i když ne ve všem se autorka inspirovala šťastně - vyjmenovávání aboretů, evietů a jejich potomků bylo opravdu neplodné a nutilo mě odstavce přeskakovat. Tolkienova epičnost pak v jejím podání vyústila spíš v naivitu - ocenila bych více dark fantasy (viz povídka Přízrak z Lesa) než elfí rozněžňování nad krásou alleonů. Největším mínusem knihy bylo velké množství až neuvěřitelných hrubek (např. zývat). V autorčině medailonku jsem tuším četla, že je učitelkou češtiny, což zavání pořádným trapasem. Určitě bych se obešla i bez některých vnitřních ilustrací, které mi místy připomněly mé vlastní výtvarné pokusy :-) Celkově kniha patří spíš k těm lepším prvotinám, co se mi dostaly do rukou, zasloužila by si však dalších pár měsíců času a pořádně přebrousit.

22.03.2018

Žena se sovou se povedla o maličko hůř než předchozí lev, zejména ty horší povídky (bezkonkurenčně v čele s Běžícím mužem) byly opravdu hodně špatné a celou antologii stáhly dolů. Moc ráda jsem se ale opět setkala se "stračími" autorkami B. Jiruškovou, která předvedla svou typicky dokonalou a jemnou práci s jazykem, i M. Kvášovou, i když té se povídkový formát příliš nevydařil. Senzačním objevem pro mě byla M. Bellovičová; steampunk v jejím podání by mě opravdu hodně zajímal.
Naprosto perfektní je vazba, obálka a formát knihy, která dokonale padne do ruky a čtenář ji nemusí lámat ani zatěžovat šutry, aby se dostal dovnitř.

12.03.2018

Po delší době sborník s povídkou od mé oblíbené T. Matouškové, takže jsem po něm sáhla. Ryze ženská antologie se patrně vydává po stopách úspěšné Ženy se lvem, oproti níž však působí jaksi "výškrabkově". Čarodějky pera spíš prohrábly šuplíky, takže žádný skvělý kousek tu nenajdeme a ani tématicky se rozhodně nejedná o ten druh nářezu, jaký evokuje obálka. O postavu čarodějky, která za něco stojí, tu čtenář zakopne až v úplně poslední povídce, právě od TM. Ráda jsem se zase setkala se Zorenou, ale potenciál povídky zůstal dost nevyužitý - chtělo by to trochu delší a míň odfláknutou stopáž. Ze zbytku mě zaujal už jen Přízrak z Lesa - ráda věřím tomu, že M. Vorálková zvládla napsat knihu, která zavání Hrou o trůny, a na Krev Nejmocnějších mě docela navnadila.

1 03.03.2018