Ence komentáře u knih

Po nadějném úvodu přišlo blábolení o významu významu a relevantních relativních informacích, jehož smysl mi unikl.

26.01.2024

Chaotický guláš prapodivných civilizací, které bez ladu a skladu v náhodných časech vznikají a zanikají, usínají a probouzejí se, mizí a zase se objevují, anebo se jen tak exaltovaně vznáší nad povrchem autorova Jupitera (byť na skutečném Jupiteru byste povrch hledali marně). Lidstvo je redukováno na jednu rodinu, lidský svět na jeden dům, úsvit civilizace na jeden čin a zázračná filozofie (haha) je zmařena kvůli agorafobii jediného chirurga. Jakoby autor nedokázal myslet ve větším měřítku a neustále povyšoval osudy jedinců na osudy všech.

Přídavkem se nám ještě dostane uplakánkovství, rozličných stesků a opakujících se úvah o velikosti a potenciálu druhů v těch nejnevhodnějších příležitostech, jako třeba při zapálené diskuzi psa, robota a mývala o budoucnosti blech, jedu na mravence, děsivých skřítcích, nebo při přemítání nad genocidou lidí kvůli jejich luku a tragické smrti červenky obecné.

Upřímně, tohle byla jedna z vůbec nejhorších knih, které jsem kdy četl.

Doporučuju skousnout a překonat prvních 100 až 150 stran, které snad opravdu jsou vcelku nezáživné. Ale vydržte, protože až po opuštění Oklahomy začíná pravé vinobraní.

8 08.10.2023

Vždy se královsky pobavím, když se průměrně inteligentní autoři snaží psát o vnitřním světě geniálních (a ještě k tomu dětských) hrdinů a vůbec to nezvládají. Můžeme se tak setkat s perlami jako jsou konceptuální pokusy, vystoupení z podmnožiny za přidržování se tečny, meditací nad konejšivou všeobjímající gramatikou a dalšími pseudointelektuálními hovadinami. Inu, představa autorky o myšlenkách mladého génia.
Na druhou stranu se říká, že čím vyšší IQ, tím menší EQ, což prolhaná, asociální, popletená a labilní hlavní hrdinka s nejasným či žádným cílem svého konání celkem splňuje.
Ale hlavně, abychom 'to nevzdali', i když vlastně nevím, co ono 'to' má vlastně být.?

1 20.05.2023

Rozplizlé dílo plné labilních a nepoužitelných zakomplexovaných jedinců, kterých je tolik, že je po čase přestanete počítat a sledovat. Všichni se chovají naprosto nepředvídatelně a nepochopitelně. Na dvaceti stranách se dočteme, kdo a jak se tvářil v ten či onen okamžik na plese, zatímco úmrtí jedné z hlavních postav se odehraje ve třech strohých nejednoznačných větách. Bez všudypřítomných chaotických popisů vnitřních hnutí zmatených budižkničemů by se dal celý děj shrnout do dvou odstavců. Na zbylou vatu včetně několika prapodivných myšlenek o nezničitelnosti lásky, bezmezné neohraničené vůli, běsů v národě ruských vepřů atd. jsem už asi trochu starý a naprosto apatický.

3 10.04.2023

Kuchařka obsahuje spoustu zajímavých receptů, ale je zřejmé, že paní autorka buď nemyslí na začínající kuchaře, nebo často nedokáže formulovat jasné pokyny. Uvádím pár příkladů.
Recept na chléb (str. 39) udává, že do kvásku máme přidat 80 g žitné mouky a nechat odpočívat. Následně máme přidat zbytek mouky. Autorka však měla zřejmě na mysli přidat zbylých 200 g žitné a 150 g špaldové mouky.
V receptu na Nedělní řízek (str. 139) mi není jasná příprava seitanu a jak dlouho a kde těsto nechat odpočívat a to ani po několikanásobném přečtení. Těsto máme nejlépe připravovat den dopředu, ale v dalším odstavci naopak nechat odpočívat jen dvakrát krátce 10 minut.
Neustále musíte při vaření počítat a hledat v předchozích odstavcích, protože autorka velmi ráda používá formulaci "přidejte zbytek". Pokud nemáte odměřeno dopředu, čeká vás odečítací peklo a zpětné dohledávání kolik čeho a kam jste už přidali.
Autorka neuvádí, jestli jsou hmotnosti v uvařeném, nebo syrovém stavu. Tuto informaci bych ocenil mnohem více, než rady jak fotit jídlo podle zásad zlatého řezu. Fazolové kaše (str. 122) jsem místo uvedených čtyř porcí připravil porcí asi osm, jelikož přestože recept začíná namáčením syrových fazolí, mělo se zřejmě použít 500 g fazolí v uvařeném stavu (převodní poměr a odpovídající hmotnost v suchém stavu si má intuitivní čtenář zřejmě dohledat a dopočítat po vlastní ose). To samé v receptu na segedín (str. 98), kdy množství sójových kostek je zřejmě v uvařeném stavu, protože s uvedenými 200 g suchých kostek dostaneme místo segedínu něco, co bych se nebál označit pojmem "sojadín".
Jak narvat tolik náplně, kolik vznikne podle receptu na str. 132, do čtyř bílých paprik, pro mě zůstává záhadou stejně jako to, kolik jídla autorka spořádá, odpovídá-li podle ní uváděné množství čtyřem porcím.
V receptu na Halušky s bryndzou (str. 93) si při přípravě halušek můžeme pomoct haluškovačem a když si troufáme, tak i nožem. Jak halušky rychle vytvořit nožem se už ale nedozvíme, což je při absenci haluškovače celkem podstatný detail.
S množstvím soli, které autorka používá, je většina jídel přesolených.
Instrukce "přidejte sójovou omáčku" je asi tak stejně vypovídající, jako kdybych napsal "přidejte koření", protože sójových omáček jsou desítky a každá se používá na něco jiného (např. čínská světlá je velmi slaná, zatímco tmavá prakticky vůbec).

A v podobném duchu bych mohl psát ještě dlouho. Spolu s prvním dílem jsem dostal darem i díl druhý, který je zásobárnou další munice, protože je psaný stejným stylem. Je to škoda, když zajímavé recepty sráží špatný popis doplněný nepříjemnostmi při vaření podle nich. Přitom myslím, že odstranit tyto neduhy, nemůže být pro autorku nic těžkého. Stačilo by, kdyby své recepty nechala otestovat širší skupinou kuchařů včetně začátečníků.

2 24.02.2023

S přibývajícím věkem se stávám alergickým na autory, kteří si pletou film s knihou a tahají filmovou kompozici, včetně její teatrálnosti a povrchnosti, do svých knih. Namísto uvěřitelného, hlubokého a kontemplativního knižního příběhu pak vzniká možná zprvu zdánlivě působivě nalakované, ale kýčovité a plytké cingrlátko. Není také nouze o idiotské nešvary ze světa filmu, jako jsou přítomnost epizodních postav zkarikovaných volbou scény (stárnoucí kapitán na latríně, střílející zloopat, nebo nebohého Zoeta klystýrující místní obdoba dr. House), rádoby směšný střih mezi kapitolami (biliár a zahrada, předsálí a síň 666 rohoží) a především celková neživost a absence niterna v zájmu svižnosti i tak nesmírně pomalu ubíhajícího děje.

3 18.02.2023

Divím se, co přesně vede některé autory k tomu, že ve svých knihách zásadně nepoužívají uvozovky. Nemám chuť ve výronu jejich originality neustále luštit kdo a jestli vlastně mluví.

Kniha je prakticky pouze o pocitech – nic nevysvětluje, neuvádí čtenáře do děje (žádný souvislejší děj vlastně ani nemá), neprezentuje cokoliv zajímavého. Bohužel nevím, co jsem si měl z povětšinou smutných myšlenek hlavního hrdiny a jeho protloukání se životem vlastně odnést.

1 31.12.2022

Je pozoruhodné, jak první díl dokázal zaujmout a druhý otrávit. Těch kotrmelců, přerodů, náhod a debilních rozhodnutí hrdinů, kteří bez váhání během okamžiku zahazují to, co léta budovali, by vydalo na sto životů. Postava Francka je odporná už v jedničce, takže fakt, že se dvojka točí právě kolem něho, není zrovna něco, nad čím jsem zajásal.

4 02.12.2022

Plané filosofování, rádoby drsné rozhovory hloupých lidí o ničem (žvanění Mosse a stopařky nebo pseudointelektuální kecy Chigura byly opravdu očistec), nastavovaná kaše násilí, nekonečná spirála všemožných krutostí, naprostý nezájem o hrdiny a děj, protože je tak nějak jedno, jestli bude o jeden rozprsklý mozek víc, nebo míň.

Moc tomu nepomohly ani věty bez uvozovek, kdy dopatrát se toho, kdo právě mluví, je nadlidský úkol. Do toho pak neustále mudrující šerif, který vám tu nudu ještě trochu protáhne a okoření.

Poslední dobou nemám štěstí na dobré knihy :-/

V Ishigurových knihách je vždy něco znepokojivého – něco je špatně se světem, společností, nebo v samotných hrdinech. Klára a Slunce není výjimkou.

Musím ale říct, že od té doby, kdy se Ishiguro začal přesouvat do sci-fi, fantasy nebo třeba absurdna (Klára a Slunce, Pohřběný obr, Neutěšenci) na mě nepůsobí jeho romány takovou silou, jako např. Soumrak dne, nebo Neopouštěj mě, protože tím tak nějak ztratily na bezprostřední a šokující pararele k dnešní realitě.

1 02.10.2022

Všehovšudy tři celkem podnětné myšlenky jsou mrzutou odměnou za zbývajících 230 stran balastu vyplněných jmény nezajímavě podaných epizodních postaviček, o kterých jsem povětšinou nikdy neslyšel a neuslyším, a které vypadají na každém políčku úplně jinak. Ano, uznávám a gratuluji autorovi za jeho přehled o zejména židovských myslitelích. Ale vyplnit kvůli tomu celý komiks poznámkami pod čarou nemusel.
O Hanně jsem se dozvěděl příliš z nudně a zmateně podaného soukromého života, o což jsem nestál, a málo z toho veřejného nebo vnitřního. Zdá se mi, že komiks balancuje na hraně mezi zbytečným postmoderním žvaněním o ničem, z nudy provozovaným pseudointelektuálním eskamotérstvím pro zaměstnání mysli a vyčpělým nezvládnutým milostným románem.

Musím říct, že u popisu Frankova pracovního dne v Knoxu už jsem se dlouho takhle nenasmál :-)

2 15.07.2022

Uf, uf, docela to bolelo. Kniha je na mě zbytečně rozvleklá, přehnaně nastylizována, vyumělkovaná a také značně prvoplánová. Zápletka točící se okolo psychicky narušené Leny nefunguje, protože jsme neustále připravováni na katastrofu, která, když konečně přijde, pozbývá jakoukoliv sílu. Přerod zástupu postav z trosek v močálu na neochvějné vyrovnané duchovní bytosti je podezřelý, výpisů z všelijakých dokumentů přespříliš. Uvítal bych spíše popis vnitřního světa, každodenního života, duševních pochodů a hodnot obyčejných řeholnic. Pochybuji, že se řeholnice dělí buď na padlé ženy hledající vykoupení, nebo na neústupné světice, jak by se z příběhu mohlo zdát. Knize se nepodařilo udržet moji pozornost a ten sáhodlouhý výčet nespravedlností, katastrof a naschválů mi velmi rychle zevšedněl. Propojení všech se všemi příbuzenskými vztahy a zázračnou shodou okolností působí jako lepení rozbité vázy autogenem. Sladkobolný závěr na třech posledních stránkách jen umocnil mé rozpaky.

22 15.07.2022

S Fitzgeraldem se zcela míjím. Jednání, životy a cíle jeho hrdinů jdou mimo mě. Ano, cítíl jsem jisou živost a lidskost postav, ale knihu bych se celkově nebál označit za ztrátu času. Neodnáším si asi vůbec nic. Vše u Fitzgeralda je pro mě zahaleno zvláštní mlhou nesrozumitelnosti...

2 18.06.2022

Po Nouzovém východu velké zklamání... Příběh vesměs žádný a postav tolik, že jsem si nezapamatoval ani jejich jména... Zkusím ještě štěstí s Velikonočním průvodem.

31.05.2022

Nikdy nevím, co si z příběhů o duševně nemocných lidech vlastně odnést. Smutné a depresivní to jistě bylo (jako asi každá vážná nemoc), ale vnitřní svět hrdinů mi zůstal uzavřen.

1 16.03.2022

Zápletka stojí a padá s Afghánistánem. Jakmile se děj přesune jinam, začne strádat kromě Afghánců i kniha. Navíc je na můj vkus důraz až příliš kladen na příběh (zejména v druhé půlce knihy). Chybí mi vysvětlení duševních pochodů a motivace hlavních protagonistů, poměrů v Afghánistánu, nebo třeba základních historických reálií.

S myšlenkami hlavního hrdiny se čtenář seznamuje pouze do doby, než se stane ona "významná událost". Poté se myšlenkový svět hrdiny přestává vyvíjet a nepřirozeně ustrne. Následuje strohý popis ve stylu "hrdina šel tam a tam, viděl tohle a tohle, mluvil s tím a tím...", a náhlý, poněkud tuctový, přerod z egocentrického hajzlíka na utrápeného starostlivého mučedníka, což je pro mě po nadějném rozjezdu celkem zklamání.

3 26.02.2022

Byť jsou jednotlivé části knihy jedinečné, každá další, bohužel, ztrácí na kvalitě. Mistrovsky vystavěný psychologický román se mění ve velmi působivou živou válečnou prózu, kterou následuje tak nějak okleštěný, strohý popis potácejícího se vyhořelého člověka, který se snaží vykoupit v ubíjejícím shonu. Závěr pak tvoří sentimentální konfrontace s nemocí a minulého s přítomným a vcelku zajímavý, byť ne úplně ohromující plot twist.

Jak psalo několik předřečníků přede mnou, je škoda, že nezůstalo u stylu první části a že se mistrovsky vystavěné postavy a popisy děje z více perspektiv s přibývajícími stránkami zcela vytratily.

4 13.01.2022

Po většinu času bohužel zmatek a velká nuda bez emocí a sympatií k hrdinům. Jediný světlý okamžik bylo rozmrazení po 4000 letech, ale následující závěr byl tak nechutně sladkobolný a sentimentální, že to celé zase zničil...
Fyzikální představy autora jsou také docela solidní mišmaš. A to věčné míchání naší současnosti do autorovy budoucnosti a lidského uvažování do plazmatické mysli Wan-To z "hard sci-fi" dělá spíš nedomyšlenou bramboračku.

3 16.12.2021