Běsi

kniha od:


Koupit

Předposlední román Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881) byl marxisty a zejména Gorkým a Lunačarským léta odsuzován jako pamflet brojící proti revoluční akci, nicméně světoznámému znalci temných pohnutek lidské duše v něm šlo především o to, jak a zda vůbec se jeho milované Rusko vyrovná s démony. Inspirován procesem s anarchistou Něčajevem, jenž jako zastánce bezohledných praktik boje připravil o život svého oponenta z ilegálního hnutí, vytvořil spisovatel rozsáhlý portrét generace, která ve snaze vymanit se z rutinní morálky a kulturních vzorců svých rodičů nyní váhá mezi módním mysticismem a pragmatickým rozumem, mezi rozvracečským násilím a pokornou důvěrou v dobro. Toto obrozování sleduje Dostojevskij prostřednictvím provinční kroniky, v níž nenápadný pozorovatel zaostřil na trojici mužských protagonistů: bezstarostného dandyho Stavrogina, zakomplexovaného radikála Kirillova a mocichtivého pleticháře Verchovenského, jejichž výstřelky jsou podrobovány obecnějším zkouškám cti a lásky. Dílo z roku 1872, rozvíjející řadu motivů z Idiota a předjímající rodinnou tragédii Bratrů Karamazových, bývá označováno za autorovo nejkrutější. V roce 1988 je na filmové plátno převedl režisér Andrzej Wajda....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12702/besi-12702.jpg 4.4252
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Leda, Rozmluvy
Orig. název

Besy, 1872

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (19)

Kniha Běsi

Přidat komentář
Knišíl
03. října

Myslel jsem si, že po Zločinu a trestu snad již nic lepšího nepřijde, ale musím se přiznat, že Běsi mě dostaly ještě o něco více. Dostojevského tvorba mě zasahuje tam někde hluboko uvnitř, kde snad je duše či co. Běsi jsou nejen prorockým politickým románem, ale též v nich Dostojevskij vyslovuje ústy Šatova a nakonec i Štepána Trofimoviče své filosofické zásady Bohočlověka. Oproti tezi oponenta Kirillova, tezi Člověkoboha, je mi Dostojevského víra v Boha a zásadní morální poselství, jež z toho plyne mnohem bližší. No a Stavrogin je ukázkový příklad typického zbytečného člověka, jak se máme možnost přesvědčit i u jiných vynikajících autorů, že pane Onegině? Ruský realismus je mi stále bližší a bližší, a ač bych volil Dostojevského před Tolstým, je naprostá hloupost se jednoho z nich na úkor druhého vzdát. A ještě k Dostojevského melodramatičnosti, často totiž mu kritikou vytýkané, myslím, že ona přehnaná gesta Dostojevského postav jsou odpovídající situacím, jež vybičovávají k extrémnímu jednání pod vlivem emocí, což je krajina záhadnosti, a pak se člověk melodramaticky prostě chová, protože jinak nemůže. Ono totiž osvícenské lpění na čistém rozumu bude vždy trochu pozadu za těmi emočními vlivy, které tělo vyburcují a rozum může jít do háje. Dostojevskij byl borec, velký člověk, trochu psycholog, trochu filosof, především ale nedostižný umělec, k jehož výšinám se málokdo málokdy vůbec přiblíží.

alicewol
03. září

Hluboké, jako všechno od Fjodora.


jarmik
26. července

Četba jako duševní cvičení.

thorir
16. února

„A když někdo umře hlady, a když někdo tomu děvčátku ublíží a zneuctí je – to bude taky dobře?“
„Bude. I když někdo někomu rozdrtí hlavu kvůli dítěti, taky to bude dobře. A když nerozdrtí, taky dobře. Všechno, všechno je dobré. Dobře je všem těm, kdo vědí, že všechno je dobré. Kdyby věděli, že jim je dobře, bylo by jim dobře, ale dokud nevědí, že jim je dobře, nebude jim dobře. A to je celá myšlenka, celá, žádná jiná neexistuje!“

„V první řadě. Máme dvojí typ. Ti, co se zabíjejí z velkého žalu nebo ze vzteku, anebo jsou šílenci nebo co já vím … ti naráz. O bolesti mnoho nepřemýšlejí, ale provedou to naráz. Ale ti, co mají rozumové důvody, ti hodně přemýšlejí.“
„Ale copak se najdou takoví, co mají rozumové důvody?“
„Velice mnoho. Nebýt předsudku, bylo by jich víc. Mnohem víc. Všichni.“
„Dokonce všichni?“

Tenhle román mi dal vážně zabrat. Během čtení jsem měl neodbytný pocit, že mi něco zásadního uniká. Něco mezi řádky, možná nějaká nepozornost při čtení, někde na začátku? Možná ne, možná je ten román takto poskládán záměrně, nudný, zdánlivě beze smyslu, postrádající silný příběh, jen nesourodá skupina jmen, nesmyslných příběhů, nesouvisejících událostí, nesympatických postav. Postupné budování děje je téměř k nevydržení, o nějaké gradaci snad nelze ani mluvit. Postava kronikáře je k nevydržení a jeho až příliš časté poznámky typu „bude dovysvětleno později“, „k tomu se ještě vrátím“ jsou k uzoufání rozčilující. Přesto je v tom něco, co mě nakonec donutilo knihu dočíst, totiž příslib mistrných úvah nad smyslem života a existence, o vůli žít v opozici k sebevraždě, o vině a trestu, o existencialismu, tedy typický Dostojevský. Zde do mixu přidává ještě nihilismus a revoluční radikalismus. Ano, čtenář je nalezne, i když jich je, vztaženo k počtu stránek, zoufale málo, a já měl několikrát sto chutí knihu odložit. A přestože je závěr intenzivní, přestože některé postavy jsou v závěru naprosto neuvěřitelné (např. nihilistický filosof), přestože revoluční pletichy nakonec ozřejmí motivace, chování a příběhové linky, nestačí to. Než k tomu všemu dospěje, je čtenář zcela vyčerpán čtyřmi sty stran balastu. Hodnotím čtyřmi hvězdami, což se může zdát hodně a zcela v rozporu s vyzněním komentáře, nicméně hodnotím tak převážně z úcty k autorovi, přece jen něco takového sepsat vyžaduje značný um, a doporučuji pouze opravdu zapáleným obdivovatelům Dostojevského.

cadenzas
13.11.2019

Poprvé jsem četl kus v němčině teprve loni. A zaujalo mě to natolik, že jsem si koupil nejnovější edici.

karolina8709
07.10.2019

Tohle pro mě byla opravdu výzva. Ta kniha je zároveň zastaralá i nadčasová. Plané nekonečné řeči o politice, nápravě společnosti, které stejně nikam nevedou. Do toho ten rozvleklý styl. Nechápu, jak to mohlo vycházet na pokračování, a čtenáři neztratili nit. Všechno to "zatím jen naznačím", "ale to předbíhám", "víte, co myslím", a další brzdy, a vy pořád čekáte, že až se vymáčkne, že to bude alespoň trochu hlubší myšlenka, ale většinou ne. I přesto je to velké svědectví své doby, s odkazem i pro současnost. Z toho se ale stejně nikdo nepoučil, jak už to bývá. Já si na podobné knihy dám chvilku pozor, a vyhnu se jim. Není to můj šálek čaje.

Chajda69
06.04.2019

Knihu jsem na přání dostal k sedmnáctým narozeninám a jsem skutečně rád, že jsem se k ní nakonec dostal až o devět let později. Upřímně nevím, co bych z ní v té době měl. Zároveň je to můj první Dostojevskij, rozhodně také ne poslední, ale než se pustím do Zločinu a trestu, dám si nějakou dobu pauzu.

Na styl ruských literátů 19. století jsem si navykl u Gončarova, Čechova a částečně Puškina; jen v Oblomovovi vstal hlavní hrdina z postele až po sto stranách. Oproti tomu byli Běsi živější, nicméně přesto extrémně roztahanou knihou.

Co se musí Dostojevskému nechat, jeho vykreslení postav a hnutí mysli je perfektní. Přesto však jsem v Běsech poměrně dlouho tápal v důsledku nevyřčeného - tajemné hnutí, tajemné motivace k tajemnému jednání, celý děj zahalený rouškou tajemství, vypravěč jen sem tam náznakem zmínil, co by za vším mohlo být. Jsem poměrně trpělivý člověk, ale když "tajemné tajemno" trvalo přes 400 stran, už mi začínalo trochu vadit. Svítat začalo při slavnosti Julije Michajlovny, konečně.

Závěr románu byl velmi silný a nelze jej hodnotit než kladně. Zpětně se ony motivace hlavních hrdinů vysvětlily, zejména když přestali mluvit v náznacích (Kirilov, Šatov). Oblíbil jsem si postavu Štěpána Trofimoviče a Stavrogina, bohužel v mém vydání nebyla obsažena cenzurovaná kapitola "U Tichona", která by jeho postavu přiblížila mnohem více. Naopak mě vyloženě štvala (a to byl asi i autorův záměr) postava Petra Štěpánoviče, jeho sáhodlouhé a nicneříkající slovní průjmy (které, uznávám, měly v ději místo) byly k uzoufání nudné a nezajímavé a myslím, že bych jejich účel pochopil již po dvou či třech, nemuselo jich být tolik. Pokaždé, když se Petr Štěpánovič objevil na scéně, znamenalo to monolog na několik stran, jehož podstatou nebylo vlastně vůbec nic.

V souhrnu by Běsi mohli být klidně o dvě stě stran kratší a myslím, že by to na jejich poselství a jejich pointě vůbec nic neubralo. Popisný, rozvláčný a rozsáhlý styl ruských autorů asi koreluje s rozsáhlostí Ruska samého; jsem nicméně přesvědčen o tom, že méně je někdy více a z mého pohledu právě tohle platí u Běsů.

Poznámka na závěr, po přečtení Běsů mě zajímal pohled literární vědy, podrobný historický kontext a filosofická reflexe, poměrně zajímavý článek jsem našel zde: http://www.aluze.cz/2011_02/05_studie_exner.pdf

iz67
10.12.2017

Tak neuvěřitelně aktuální kniha o společnosti bez hodnot, která se smýká mezi nicotnostmi osobního života, fanatickymi ideemi, hledáním mesiáše. Neschopnosti čelit manipulaci. A navíc je to hrozná legrace.

1

Doporučujeme

Nebe, na němž nesvítily hvězdy
Nebe, na němž nesvítily hvězdy
Špatná dcera
Špatná dcera
A hory odpověděly
A hory odpověděly
Motýlí ostrov
Motýlí ostrov