Běsi

moje první setkání s Dostojevským trochu složitější četba ale i tak dobrá
Kniha velmi dobře ukazuje kam může i přes dobré umysli dojit radikalismus
Rád si od autora něco ještě přečtu.

Běsi jsou zuřivé. Zhmotňují reálie, mazlí se s nimi, vytahují se jimi a nesnáší je zároveň. Jde o syrově komplexní román hýřící velkým množstvím postav, osudů a skandálně kritických myšlenek absolutně oproštěných od pocitů nebo lásky (ta tematicky prakticky absentuje). Dostojevskij svým zvláštním způsobem rozumí životu. Drobí ho na drť, práší ho po stránkách, rozhodně ne však idylicky pod záštitou citu, víry, životních ideálů, spíš strnulostí postranních úmyslů, případně nečitelného svědomí. Shazuje filozofii z piedestalu a tříští ji o běžný lid, o vesnickou mentalitu, pozoruje ji, sleduje, jak obstojí. Všechny úhly pohledu částečně odsuzuje, až metafyzicky soudí spravedlnost. Prudce nutí čtenáře se ponořit do nitěrnosti existence (bez boha), jíž nelze pochopit. Je to rozhodně pozoruhodné, zádumčivé dílo, v němž nemilosrdnost objímá téma samotné, zápletku, vliv postav, surovost, s jakou k nim autor postupem času přistupuje, i resonující závěr. V posledních dvou stovkách stran Dostojevskij rezignuje a ukazuje dychtivě očekávanou katarzi i literární genialitu. Struktura úvodu se už neprotáčí, místo toho tempo zrychluje, poctivě budovaná tonalita a velkoryse brilantní charaktery nabývají smyslu i běsů. Nedokážu se zbavit vlivu jakési přenesené těžké moudrosti, která se na mě chtě nechtě přečtením snesla. Je to silné. Je to přesně takové, jaké byste to očekávali. Možná o něco chmurnější, ale pořád svébytně lidské.

Autora mám velmi ráda avšak bohužel oproti jeho ostatním knihám mi sedla nejméně. Přesto jsem si docela oblíbila postavu Stavrogina a Petra. První půlka se mi četla docela těžko, ale finální zakončení knížky zase nezklamalo. Ale nevím jestli bych to četla někdy znova. Uvidíme...

Hodně náročné čtení, které asi málokdo zvládne a je třeba být na to připraven. Dostojevskij zkrátka nikam nespěchá a mnoho jeho děl je charakteristických tím, že se v nich stovky stránek řeší něco, co pro děj není úplně podstatné a jen to vykresluje celkovou atmosféru. Běsi v tomhle nejsou jiní, protože upřímně řečeno, kdyby byli o tři sta stránek kratší, asi by se nic nedělo, protože zhruba první dvě třetiny (až do klíčového plesu) jsou pouze představováním postav, v nichž se ale kvůli střídání příjmení a celých jmen velice těžko orientuje a čtenář dlouho neví, kdo ke komu vlastně patří, které je svým způsobem zajímavé, ale opravdu dlouhé. Konání plesu je určitým zlomem, kdy příběh nabere spád, začnou se v něm dít vskutku drsné věci, které úplně nejdou předvídat. Bez hlubší znalosti ruské historie nemá smysl pouštět se do úvah o tom, zda Dostojevskij předpověděl nástup marxismu a je to de facto jedno, protože svým způsobem o ruské povaze, mocenské nenasytnosti a národní bohorovnosti vypovídá dost a dost a je smutné, že od jeho dob se tohle nijak nezměnilo. Rozhodně bych doporučil přečíst vydání s nějakým doslovem, který ujasní a objasní mnoho motivů, které i ten vzdělanější Čech nemá šanci odhalit. Je opravdu úplně jedno, že se čtenář bude v některých pasážích ztrácet a hůř orientovat, protože to hlavní určitě pochopí a jak známo, u Dostojevského není třeba plně rozumět všemu, ale vzít si z něj to nejpodstatnější. Pochválit musím i vizuálně fantastické vydání od Rybka Publishing, které bez obalu vypadá spíš jako krabice než knížka a je plné krásně temných ilustrací, které jen prohlubují pokřivenost všech charakterů. Běsi tedy rozhodně nejsou jednoduché čtení a je třeba k nim s tímto přistupovat, na druhou stranu ale není třeba se nějak extra bát, protože i když občas nudí, kompenzují to momenty, které jsou skvěle napsané a mají svou hloubku. Pokud si navíc koupíte edici od Rybky, bude se skvěle vyjímat ve Vaší knihovně. 75 %

Tak to je síla, hlavně ten závěr. Knížka se zpočátku tváří jako více či méně zábavná sonda do života na ruském venkově, byť proložená řadou zajímavých úvah (něco jako Gogolovy Mrtvé duše), postupně však sklouzává do dramatu se závěrem, za který by se nemusel stydět ani král hororu Stephen King. To samozřejmě přeháním, ale jak se píše i na přebalu knihy, jde jednoznačně o Dostojevského nejtemnější a nejkrutější dílo. Ta krutost a temnota ovšem nemají za cíl čtenáře „pobavit“, Dostojevskij je mistrně využil k demonstraci mnoha paradoxů v myšlení a chování tehdejší ruské společnosti. Řada z nich bohužel zřejmě přetrvává doposud. Například kombinace přesvědčení o výjimečnosti ruského národa, o jeho předurčenosti konat velké věci a z toho plynoucím nároku téměř na cokoli (i za cenu obětí, především na té druhé straně), a zároveň zhrzení z toho, že to svět okolo není ochoten připustit. Samozřejmě, že nelze úplně generalizovat (a také to není idea typická jen pro Rusko), ale v Rusku se až příliš často najdou vlivní lidé, kteří tuhle ideu prosazují, a až příliš často úspěšně. Ruku v ruce s tím jde i potřeba silného vůdce ve stylu Petra Velikého – jak vizionářsky dovozuje jedna z vedlejších postav v jednom monologu, demokracie a rovnoprávnost (v ruském pojetí) vede zákonitě k despocii.

Děsuplný, varovný zdvižený ukazovák autora – proroka. Stává se, že délka díla není úměrná množství a složitosti myšlenek, které obsahuje, nicméně mou – za začátku úmornou – několika měsíční četbu Běsů považuji za oprávněnou a touto knihou vyžadovanou. Vzhledem k obsahu se těžko hledá dobrých slov. Tato kniha je plná výplodů zla a co je děsivější, tyto výplody se s postupujícím dějem hltají čím dál snadněji a lahodněji. Mě například překvapila má fascinace postavou Kirillova (ano, i v takové knize si najdete „oblíbenou“ postavu).
Není jednoduché mluvit o hlavní zápletce nebo hlavní dějové linii vůbec. Je to spíš takové mapování jednotlivých zkažených prvků, které do sebe na konci zapadnou za vytvoření jedné velké přehlídky hnusu. Čtení tedy dělá výzvou množství dílčích zápletek, ale také vzájemná neupřímnost postav, lhaní a podvádění. Proto neopakujte mou chybu a dělejte si poznámky! :)
Je to obraz ducha lidu, který v touze po vyrovnání se (nebo předčení?) zbytku světa zoufale přebírá jeho křesťanské myšlenky a svýma pohanskýma rukama je transformuje k obrazu svému. Tím v destruktivní extázi vypouští démony nahromaděné „za staletí, za staletí!“, sám ty vepře vykrmuje a s chutí znovu polyká.
Nad tragikomičností některých pasáží či karikovaným vystupováním postav se ale dá zasmát, když pomineme důsledky, ke kterým přetvářka v jejich životech vede.
Co se týče tohoto konkrétního vydání, nemám výhrady a ilustrace si ještě určitě párkrát prolistuji. Zatím můj oblíbený kousek od Rybky, ale souhlasím s @VetDejvid, že na konci ilustrace spoiluje následující vyvrcholení děje, tak s tím počítejte:D

Polovinu Běsů jsem se cítil, jako bych četl tu nejvíc nudnou knihu bez jakékoliv zápletky. Jak ale znám Dostojevského a jeho náhlé spletité zápletky, nepřestal jsem proto číst a stokrát se mi to vyplatilo. Zápletka se objevila zničehonic, a obraz se náhle začal skládat dílek po dílku - všechny hlavy knihy, podkapitoly a veškeré věty jsou jen jednou z mnoha (zprvu nepodstatných a nedůležitých) vrstev tohoto obsáhlého románu, které se ve třetí části knihy ukážou být těmi nejvíce klíčovými - proto je důležité je číst velmi pozorně.
Knihu jsem četl asi měsíc; po každé přečtené hlavě jsem ji odložil a nad vším, co jsem přečetl, hloubavě přemýšlel a rovnal si své myšlenky ohledně toho všeho.
-
Jedinečnou vlastností pana Dostojevského je rozmanitost a propracovanost všech jeho charakterů; nezklamal ani v tomto díle, ba naopak, postavy zde byly vypracované tak, aby si na ně udělal každý svůj názor: některé milujete, jiné přímo nesnášíte, jiné zas pomalu ani nevnímáte a jejich slova jako by šly jedním uchem dovnitř, druhým ven.
-
Zápletka byla místy spletitá, složitá, a těžko pochopitelná, ale... proto asi čteme Dostojevského, že? :)
-
P.S.:
Stejně jako nějaký jiný čtenář recenzent zde, taky doporučuji dělat si poznámky. (Je to občas téměř nutné)

Velmi hutná, těžká a beznadějná kniha. "Běsi" jsem četl přibližně tři měsíce, jelikož jsem jednotlivé části prokládal jinými romány. Opět (jako u všech dalších knih, které jsem od autora přečetl) jsem unešen autorovou schopností vykreslit charaktery postav, tehdejší dobu, ale i filozofii. Dost jsem bojoval se jmény (je jich tu požehnaně...), a proto doporučuju čtenářům dělat si poznámky.

Původně jsem chtěl ohodnotit čtyřmi hvězdami, nicméně doslov, který dílo dovysvětlil a poukázal na propracovanost, román v mých očích pozvedl.

Napriek rozsahu som túto knihu prečítal na jeden dych a každá stránka ma bavila. Dostojevskij proste píše, akoby sám založil vlastný filozofický smer. V diele je všetko - múdrosť, proroctvo, realita života a zároveň sú postavy fantaskne vyzobrazené. Človek si ich obľúbi, a niektoré úprimne nenávidí. V tomto ilustrovanom vydaní niektoré ilustrácie predstihjú zápletky v obsahu a tak sa mi stal ku koncu nechcený spoiler, ale inak to krásne dotvára atmosféru knihy. Za mňa 6/5 a mal by si to prečítať každý.

Dostojevského otřes z bestiální vraždy, spáchané teroristickou skupinou nesoucí název Pomsta lidu, je zde patrná. Takže prohlášení některých hrdinů v románu, spolu s jejich pochybnými a dosti krutými praktikami, jsou založeny na historickém faktu. A tak lze z tohoto Dostojevského románu vyčíst - více než cokoliv jiného - právě kritiku tehdejších teroristických metod radikálních socialistických skupin a jejich politického cítění.

Když je tomu tak, pak otázkou zůstává, proč toto dílo nezemřelo s jeho dobou a její problematikou a proč jej číst i dnes?

Na tuto otázku mi odpověděla, v románu patrná Dostojevského geniální schopnost obohacovat čtenářovu představu o lidském nitru, svou nadčasovou psychologickou analýzou, která dle mého, dokáže dnes oslovit i běžného čtenáře, jež zrovna neprahne touhou po hluboké, historické sondě do duše ruského národa.

Slovensko čakalo 20 dlhých rokov, kým sa tento rok (2023), v júli vydala (dlhé roky v slovenčine nikde nezohnateľná!) Dostojevského kniha Diablom posadnutí (vydaná celkovo 3x: 1967, 2003, 2023). Najnovšie vydanie Ikaru je v šitej väzbe, na bielom papieri, s papierovým prebalom. (svitá na lepšie časy pre vydávanie kvalitnej klasickej literatúry (Ikar v poslednej dobe vydal nanovo Bratov Karamazovových (2 zväzky), Idiota a Zločin a trest...), alebo si znova počkáme ďalších 20-30 rokov, kým sa vydá taká kniha znova?)
Rovnako chcem toto vydanie pochváliť o Záver knihy obohatený o kapitolu "U Tichona", kapitolu, ktorá sa v pôvodných slovenských (ale ani českých (možno v niektorých áno, ale vo vydaní z r. 1966 nie)) vydaniach nenachádza. Vďaka tejto kapitole sa pozmeňuje nielen záver knihy, ale aj dotvára postava archijereja Tichona a postava hlavného hrdinu Nikolaja Stavrogina.

Zrejme najrozporuplnejšie Dostojevského dielo, ktorého začiatok je koncom a koniec začiatkom - citát na začiatku knihy z evanjelia podľa Lukáša 8,32-37. Dostojevskij toto evanjelium rozvrhol do 700 strán a diablom posadnutých dal toľko, že je v nich možné sa ľahučko domotať. ...a tiež je treba mať základné poznatky z histórie Ruska okolo roku 1860, kedy sa príbeh odohráva.

Samotný dej - názorov na dej na tejto webstránke je ešte viacej, ako rozporuplných názorov v knihe, nebudem pridávať ďalší. Dovolím si však povedať, že koho nudila (alebo sa v nej strácal, alebo mu nesadla) kniha Bratia Karamazovovci, len ťažko si obľúbi Diablom posadnutých (a možno nie?).

Kto by sa však mal strácať v postavách, na zorientovanie poslúži štvordielny ruský film Бесы (Běsy) z roku 2014 (upozornenie: postavy sú vrhnuté do deja bez predstavovania hneď v 1. časti, je treba si zvyknúť kto je kto, vykryštalizuje sa to od 2. časti).

Rozplizlé dílo plné labilních a nepoužitelných zakomplexovaných jedinců, kterých je tolik, že je po čase přestanete počítat a sledovat. Všichni se chovají naprosto nepředvídatelně a nepochopitelně. Na dvaceti stranách se dočteme, kdo a jak se tvářil v ten či onen okamžik na plese, zatímco úmrtí jedné z hlavních postav se odehraje ve třech strohých nejednoznačných větách. Bez všudypřítomných chaotických popisů vnitřních hnutí zmatených budižkničemů by se dal celý děj shrnout do dvou odstavců. Na zbylou vatu včetně několika prapodivných myšlenek o nezničitelnosti lásky, bezmezné neohraničené vůli, běsů v národě ruských vepřů atd. jsem už asi trochu starý a naprosto apatický.

Strhujúce dialógy medzi Stavroginom a Kiriľovom patria medzi to najlepšie, čo nám literatúra za tritisíc rokov ponúkla.

Asi nejsem čtenář Dostojevského. Ve třetině jsem to vzdal. Mé historické znalosti Ruska jsou chabé a vzdal jsem to po těch dvou stech stranách, ale po přečtení komentáře od @Robin86 se k tomu zkusím někdy vrátit.

Já mám s Dostojevským problém. Vždycky mě nějak nemile překvapí. Jeho knihy se ubírají vždy jiným směrem, než předpokládám. To by zas tolik nevadilo, ale většinou mě vezmou někam, kam nechci. A to je problém i Běsů. Čekal jsem, že se příběh bude víc točit okolo postavy Stavrogina. Ale v půlce se to najednou láme a hlavní postavou se stává Šatov a ta revoluční partička. To je vůbec problém téhle knihy. Chybí jí hlavní postava, resp. je jich tam příliš… Možná kdysi prorocké, dnes ale nebaví.

Klasika.

na tuto knížku se musi pomalu a zároveň je dobré mit historické znalosti druhé poloviny 19 století Ruska, jinak nepochopíte lidské pohnutky a nebudete vědět co a proc se tam vlastne deje. V Prvních cca 200 stranach najdete pouze náznaky a především desítek různých postav, místy opravdu náročné, ale jakmile se tímto statečně probijete, začne se příběh více otevírat, presne v této části jsem se poradně zacetl :) Štěpánem Trofimovicem a Petrem Stepanovicem jsem doslova pohrdal, odporne postavy, jeden prostitutka, druhy vrah a manipulátor..no, musela byt primo chuťovka zit mezi těmito nihilisty, anarchisty, komunisty a šlechtici, jedna velka lidská komedie.. ” v přechodných obdobích se vždycky vynořuje lůza, vyskytující se v každé spolecnosti a nejenže nema zadny cíl, ale ani sebemenší náznak nějaké myšlenky a jenom horlivě ventiluje nepokoj a netepelivost. A tahle lůza, i kdyz nevědomky, se skoro vždy ocitá pod komandem nepatrné hrstky oněch prorokaru, kteří speji za určitým cílem, s ta hrstka usměrnuje tu chamrat, kam de ji zlíbí, pokud se ovšem rovněž neskládá z úplných pitomců, což se ovšem také stává”

Já nějak nevím. Spoustě hrozných lidí se dějí hrozné věci a oni si ještě přidělávají další hrozné věci. Nějak nevím, proč bych se do nich měl vciťovat, proč bych s nimi měl cokoliv prožívat, proč bych měl být tou knihou jakkoli zasažen.
Uznávám, že je to naprosto brilantně propracovaný svět a charaktery postav jsou vystiženy velmi dobře a zapadají do příběhu. Jenže do naprosto nezajímavého příběhu. Že jich tolik umře? No a co?

Nedá se nic dělat - další Dostojevský a další bomba. Nejsem si jist, jestli bych si při setkání s panem Dostojevským osobně rozuměl, mám pocit, že bych se ho spíš bál, protože zatím všechno, co jsem od něj četl, má v sobě takový temný proud, který se táhne jeho dílem, jakýsi kanál nebo stoku, jehož/jejíž víko na ulici bych se bál odklopit. Byla by to taková Pandořina skříňka.
Vynikající dílo. Zatímco Bratři Karamazovi jsou hlubinná sonda do jedné rodiny, tak Běsi jsou sonda do ruské společnosti, resp. vůbec společnosti. Tajné spolky, snaha narušit řád, proorganizovanost postupného úsilí ke společenské změně (ale jaké? a co přinese? a nebude to totéž, jenom jinak?), ale zároveň velký strach z ní - to je jen rámec, který postupně tane na povrch. Ale podstata je v lidech a jejich přístupech k životu. Jsou-li "běsi" vlastně ty staré slovanské nestvůry, kterých se bojíme, tak tady jsou dokonale transformovány do skrytých motivací jednání postav. Nikdo není šílenec (ani ten, co se jeví nejšíleněji, jím vlastně není - je prorokem, možná náboženským blouznivcem, ale není nebezpečný; navíc se chce osvobodit pouze tím, že se chce sám zabít a neohrožuje okolí). Jen všichni žijí v nějakém řádu, v nějaké konvenci, v níž si hledají místo a každý jinak. A s postupem času se věci také začínají měnit. A jak lidé na tyto změny reagují? Zvlášť, když naším chováním v každé změně nasvětlujeme vnitřní motivace, nasvětlujeme i temné stránky naší duše, necháváme probublávat, co někde vespodu máme zasuto. Líbilo se mi velmi, že kniha je sice určitým "politickým názorem", vyplývajícím z Ruska Dostojevského doby, ale zároveň je tak obecná, tak hluboká, že dnes lze ji číst jako by byla ze současnosti. Dotýká se jakési podstaty. Tedy mám ten dojem. Na druhou stranu bych asi nebyl úplně za to, abychom Dostojevského knihy nějak ztotožňovali s Ruskem jako takovým, Čechov ukazuje jiné Rusko, Bunin taky jiné a o Tolstém a Gorkém nemluvě.