Běsi

kniha od:


Koupit

Předposlední román Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881) byl marxisty a zejména Gorkým a Lunačarským léta odsuzován jako pamflet brojící proti revoluční akci, nicméně světoznámému znalci temných pohnutek lidské duše v něm šlo především o to, jak a zda vůbec se jeho milované Rusko vyrovná s démony. Inspirován procesem s anarchistou Něčajevem, jenž jako zastánce bezohledných praktik boje připravil o život svého oponenta z ilegálního hnutí, vytvořil spisovatel rozsáhlý portrét generace, která ve snaze vymanit se z rutinní morálky a kulturních vzorců svých rodičů nyní váhá mezi módním mysticismem a pragmatickým rozumem, mezi rozvracečským násilím a pokornou důvěrou v dobro. Toto obrozování sleduje Dostojevskij prostřednictvím provinční kroniky, v níž nenápadný pozorovatel zaostřil na trojici mužských protagonistů: bezstarostného dandyho Stavrogina, zakomplexovaného radikála Kirillova a mocichtivého pleticháře Verchovenského, jejichž výstřelky jsou podrobovány obecnějším zkouškám cti a lásky. Dílo z roku 1872, rozvíjející řadu motivů z Idiota a předjímající rodinnou tragédii Bratrů Karamazových, bývá označováno za autorovo nejkrutější. V roce 1988 je na filmové plátno převedl režisér Andrzej Wajda....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12702/besi-12702.jpg 4.4278
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Leda, Rozmluvy
Originální název:

Бесы, 1872


více info...
Nahrávám...

Komentáře (22)

Kniha Běsi

SydBarrett
08.12.2020

První kniha, kterou jsem od Dostojevského četla a musím říci, že na vzdory své délce (u ruských klasiků normální) jsem ji měla přečtenou za chvíli. Běsové mě opravdu vtáhli do děje a na rozdíl od většiny ostatních knih jsem se o osudy postav upřímně zajímala, především jsem si pak oblíbila Nikolaje Stavrogina (na rozdíl od filmového zpracování).

Čteno v prvorepublikovém vydání - přenádherný jazyk a myslím kvalitní překlad, až na části psané francouzsky, které přeloženy nejsou. Nejsem odborník na kulturu první republiky, nemyslím si ovšem, že by tehdy byla ještě znalost francouzštiny natolik všeobecná, že by vydavatelé považovali čtenářovo porozumění dialogům za samozřejmost.

IvaKo
30.11.2020

Po mnoha letech jsem se vrátila k Dostojevskému, kterého jsem zamlada ráda četla a opět mě nadchl. Tato kniha představuje autora v té nejvyšší formě. Nechybí nic - lehce ironický styl vyprávění zejména v první půlce knihy, hluboce psychologicky propracované postavy, láska, intriky a manipulace, hledání smyslu života a způsobu řešení celospolečenských problémů, to vše ve strhujícím podání klasika.


T.Dino
10.11.2020odpad!

Nějak mně to nesedlo. Od Fjodora už jsem četl Zločin a trest, Idiot, Bratři Karamazovi, Ves Štěpančikovo a Zápisky z podzemí, ale toto byla zatím jediná jeho kniha, kterou jsem nedočetl. Všechno se hrozně táhlo a vůbec mě to neoslovilo. Té knize dám určitě ještě jednu šanci, protože Dostojevskij patří k mým vzorům.

Knišíl
03.10.2020

Myslel jsem si, že po Zločinu a trestu snad již nic lepšího nepřijde, ale musím se přiznat, že Běsi mě dostaly ještě o něco více. Dostojevského tvorba mě zasahuje tam někde hluboko uvnitř, kde snad je duše či co. Běsi jsou nejen prorockým politickým románem, ale též v nich Dostojevskij vyslovuje ústy Šatova a nakonec i Štepána Trofimoviče své filosofické zásady Bohočlověka. Oproti tezi oponenta Kirillova, tezi Člověkoboha, je mi Dostojevského víra v Boha a zásadní morální poselství, jež z toho plyne mnohem bližší. No a Stavrogin je ukázkový příklad typického zbytečného člověka, jak se máme možnost přesvědčit i u jiných vynikajících autorů, že pane Onegině? Ruský realismus je mi stále bližší a bližší, a ač bych volil Dostojevského před Tolstým, je naprostá hloupost se jednoho z nich na úkor druhého vzdát. A ještě k Dostojevského melodramatičnosti, často totiž mu kritikou vytýkané, myslím, že ona přehnaná gesta Dostojevského postav jsou odpovídající situacím, jež vybičovávají k extrémnímu jednání pod vlivem emocí, což je krajina záhadnosti, a pak se člověk melodramaticky prostě chová, protože jinak nemůže. Ono totiž osvícenské lpění na čistém rozumu bude vždy trochu pozadu za těmi emočními vlivy, které tělo vyburcují a rozum může jít do háje. Dostojevskij byl borec, velký člověk, trochu psycholog, trochu filosof, především ale nedostižný umělec, k jehož výšinám se málokdo málokdy vůbec přiblíží.

alicewol
03.09.2020

Hluboké, jako všechno od Fjodora.

jarmik
26.07.2020

Četba jako duševní cvičení.

thorir
16.02.2020

„A když někdo umře hlady, a když někdo tomu děvčátku ublíží a zneuctí je – to bude taky dobře?“
„Bude. I když někdo někomu rozdrtí hlavu kvůli dítěti, taky to bude dobře. A když nerozdrtí, taky dobře. Všechno, všechno je dobré. Dobře je všem těm, kdo vědí, že všechno je dobré. Kdyby věděli, že jim je dobře, bylo by jim dobře, ale dokud nevědí, že jim je dobře, nebude jim dobře. A to je celá myšlenka, celá, žádná jiná neexistuje!“

„V první řadě. Máme dvojí typ. Ti, co se zabíjejí z velkého žalu nebo ze vzteku, anebo jsou šílenci nebo co já vím … ti naráz. O bolesti mnoho nepřemýšlejí, ale provedou to naráz. Ale ti, co mají rozumové důvody, ti hodně přemýšlejí.“
„Ale copak se najdou takoví, co mají rozumové důvody?“
„Velice mnoho. Nebýt předsudku, bylo by jich víc. Mnohem víc. Všichni.“
„Dokonce všichni?“

Tenhle román mi dal vážně zabrat. Během čtení jsem měl neodbytný pocit, že mi něco zásadního uniká. Něco mezi řádky, možná nějaká nepozornost při čtení, někde na začátku? Možná ne, možná je ten román takto poskládán záměrně, nudný, zdánlivě beze smyslu, postrádající silný příběh, jen nesourodá skupina jmen, nesmyslných příběhů, nesouvisejících událostí, nesympatických postav. Postupné budování děje je téměř k nevydržení, o nějaké gradaci snad nelze ani mluvit. Postava kronikáře je k nevydržení a jeho až příliš časté poznámky typu „bude dovysvětleno později“, „k tomu se ještě vrátím“ jsou k uzoufání rozčilující. Přesto je v tom něco, co mě nakonec donutilo knihu dočíst, totiž příslib mistrných úvah nad smyslem života a existence, o vůli žít v opozici k sebevraždě, o vině a trestu, o existencialismu, tedy typický Dostojevský. Zde do mixu přidává ještě nihilismus a revoluční radikalismus. Ano, čtenář je nalezne, i když jich je, vztaženo k počtu stránek, zoufale málo, a já měl několikrát sto chutí knihu odložit. A přestože je závěr intenzivní, přestože některé postavy jsou v závěru naprosto neuvěřitelné (např. nihilistický filosof), přestože revoluční pletichy nakonec ozřejmí motivace, chování a příběhové linky, nestačí to. Než k tomu všemu dospěje, je čtenář zcela vyčerpán čtyřmi sty stran balastu. Hodnotím čtyřmi hvězdami, což se může zdát hodně a zcela v rozporu s vyzněním komentáře, nicméně hodnotím tak převážně z úcty k autorovi, přece jen něco takového sepsat vyžaduje značný um, a doporučuji pouze opravdu zapáleným obdivovatelům Dostojevského.

cadenzas
13.11.2019

Poprvé jsem četl kus v němčině teprve loni. A zaujalo mě to natolik, že jsem si koupil nejnovější edici.

1