Město

Simakova Přestupní stanice je mou oblíbenou knihou už mnoho let. Měla jsem proto radost, když se ke mně dostalo jeho Město.
Už od začátku jsem ale věděla, že tahle kniha pro mě není. Na můj vkus málo sci-fi a mnoho filozofování.

25.07.2025

Spousta zajímavých filozofických myšlenek zabalených do podprůměrného, místy nelogického sci-fi příběhu. Ale i tak jsem rád, že mi kniha prošla rukama, respektive ušima. Příjemné přemýšlení za volant.

15.07.2025

Bolo to celkom fajn, len dve veci mi nesedeli. Po prvé, tie psie intermezzá – pôsobili rušivo a naivne. Po druhé, nejednotnosť v hodnotovom prístupe: psie blchy boli nedotknuteľné, zatiaľ čo červy a hmyz, ktoré požierali myši, boli vnímané ako obyčajná potrava. Inak to však bola zaujímavá cesta naprieč časom a zamyslenie sa nad skutočným zmyslom života.

Město je přesně ten tip knížky, kterou si čtenář zamiluje nebo odsoudí.
Spokojení budou hlavně ti, kteří nečekají boje a krev, ale spíše hloubají a přemýšlí nad slovy a větami a hledají v nich to, co má být nalezeno.
Zaniknutí měst a další možný evoluční vývoj po-člověku je poutavě zpracovaný. Líbil se autorův styl a propojení několika povídek v návazný celek, průřez tisíciletími.
Konec knížky je pro člověka velká prohra a nebo snad naděje?

Kedysi som si prečítal autorovu knihu Prstenec okolo Slnka a nebolo to práve najšťastnejšie stretnutie. Uplynulo hádam aj štvrťstoročie a nastal čas dať autorovi druhú šancu. Lenže som sa nedokázal začítať a tak som si na Audiolibrixe zaobstaral audioverziu s nádejou, že to bude stráviteľnejšie. Nebolo. Nesadol mi narátor, ale knihu som dopočúval s tým, že som sem-tam nazrel do knihy. Takže celkový dojem rozpačitý. V každom prípade som rád, že som si Mesto prečítal-vypočul a nakoniec zostáva nezodpovedaná autorova otázka: Zanikneme ako ľudstvo? Ako večný optimista verím, že sa spamätáme, ale ako realista pod dojmom udalostí posledných dvoch dekád o tom nepochybujem. Zem sa vždy zbavila evolúciou nepodarkov, ktoré stvorila, tentoraz tomu nepodarky pomôžu sami.

Značně mi vadilo pomalé, táhlé a melancholické tempo, které v podstatě postrádalo "nosný ústřední děj" nebo "ústředního tahouna". Nebudu lhát, chápu proč si to vydobylo pozici klasiky, na svoji dobu to jistě muselo být dobré a pokrokové, mělo to několik velice slušných myšlenek... Ale přesto jsem ji doposlouchal (měl jsem ji jako audiknihu) spíše z jakési povinnosti, než že by mě doopravdy bavila či zajímala. Nejvíce bych asi vypíchnul archu s Jupiterem a Skokany, tu jedinou jsem si doopravdy užil.

04.03.2025

Je dobré si připomenout, že jde o SciFi vydanou v roce 1952 a snažit se jí tedy zaškatulkovat podle soudobých měřítek není správné. Ano, není to sice lehce stravitelné, ale na druhou stranu jsou tam nápady které jsem ještě jinde nepotkal a Interpretace Zbyškem Horákem je bezvadná.

Bola to katastrofa počúvať, dej oničom a tak som nuda nuda nuda. trápnosť zabalená do scifi.

(SPOILER) Knihu som si prečítal na základe tvrdenia, "je to klasika medzi scifi a povinná jazda", no zo začiatku som bol celkom sklamaný a zmenilo sa to asi až v polovici keď kniha prišla s tou smutnou atmosférou, ktorá sa mi ale veľmi páčila.
S konceptom poviedok nemám problém a je pre mňa vždy lákavý.
Keď Mesto porovnám s Ja, robot Isaaca Asimova, tak Simak je rozhodne slabší aj keď jeho nápad s nástupom psej rasy ktorá vystrieda tú ľudskú za pomoci robotov, bol úžasný, ale napriek tomu by som si knihu znova už asi nezopakoval, maximálne s výnimkou niekoľkých vybraných poviedok.

Melancholická kniha o postupném odchodu lidí ze scény. Prakticky bez akce. Poklidná,ale smutná kniha. Každou z legend, které knihu tvoří, doprovází odborný výklad hlavních odborníků na tyto legendy, aby tomu psí čtenář rozuměl a orientoval se v textu bez větších problémů.

Kniha se skládá z povídek psaných původně nezávisle na sobě. Autor je postupně přepracoval a doplnil, aby tím vytvořil souhrnné dílo o pádu jedné civilizace a vzestupu tří jiných. Podobných sbírek už jsem několik četl, a nad všemi dominují Kompletní historie budoucnosti od Roberta Heinleina a Já, robot od Isaaca Asimova. Clifford Simak se jim nejenže nepřiblížil, ale stěží se chytá i na přece jen slabší díla jako Znovuobjevení člověka od Cordwainera Smithse nebo Stráž času Poula Andersona. Kvalita povídek postupně stoupala, a ke konci autor vytvořil melancholickou atmosféru táhlého úpadku kdysi mocné rasy, jenže abych se k ní dostal, musel jsem přetrpět slabší první třetinu, a také přijmout zcestné komentáře do sebe zahleděných a zabedněných psů. Jestli vám koncept sedl, přečtěte si radši román Město a hvězdy od Arthura C. Clarka - ten je dějově nápaditější, nebo povídku Soumrak od Johna W. Campbella ze sbírky Úžasné příběhy - ta je emocionálně silnější.

Vida, jedna a táž kniha a "Pablo 70" a "Ence" tak zásadně odlišná hodnocení. Jako by snad naždý četl něco jiného! Mě (jako příznivce Sci-fi) uchvátila poetika, s níž Simak jednotlivé příběhy píše. A když jsem si dílo navíc nedávno poslechnul jakio audioknihu (a "psy" ve skvělém podání Zbyška Horáka), byl jsem nadšen. Včetně poslední kapitoly, kterou autor doplnil pro pozdější vydání anglického originálu a která při českém vydání jako "Když ještě žili lidé"(1970) dosud nebyla napsána.

Moja prvá skúsenosť so Simakom.
Je to sci-fi klasika svojej doby. V tom zmysle, že vychádza z hlavnej témy všetkých diskusných salónkov toho posledného výkriku patriarchátu západnej spoločnosti - a to Apokalipsa, Koniec sveta, Vyhynutie ľudstva a Všetko bude oveľa horšie, ale už teraz to nevadí...

Velmistr žánru sci-fi Clifford D. Simak tentokrát představuje čtenáři téma zániku měst jako takových a konečné přeměny a vesmírného exodu celé lidské společnosti. Co pak bude následovat na opuštěné planetě? Autor nabízí posloupnost člověk-robot-pes. Jde vlastně o osm samostatných příběhů, které jsou navzájem volně propojeny do jednoho celku (postava robota Jenkinse). Hluboce humánní, poněkud nostalgické a rozhodně nadčasové dílo se značným filozofickým přesahem. Jedná se asi o nejlepší Simakovu knížku.

Když jsem četl tuhle knihu poprvé, byl jsem ještě young boy a jmenovala se Když ještě žili lidé. Moc mě nezaujala (asi tak jako jiné mladé dnes). Autor knihu dotvořil a má také nový překlad. A shledávám, že je skvělá. To narativní vyprávění má v dějinách lidstva dlouhou tradici, je to osvědčená forma.
Několik důležitých poselství pro dnešní dobu: -Pochopit stanovisko druhého člověka. To neznamená, že musí se stanoviskem druhého člověka nutně souhlasit, ale dá mu je pochopit.- Zdá se mi, že tahle moudrost umožňující sblížení lidi dnes jakoby vymizela.
Kniha se také zabývá vývojem a zánikem druhů. To vše umožňuje dlouhověkost vyprávějícího robota. A pak tu je narativ věčných objevů – vzrušení ze znovuobjevení luku. Zabíjet nebo ne? Dekadence lidstva až k zániku. Otázky jako: co drží jednotlivé formy života pohromadě? Jak se mohou vyvinout? Otázka umělé pomoci.
Je znát, že Simak v lidstvo věří, i když ho trochu popírá. Ta proměna lidí na Jupiteru je varující.
Simak nám v průběhu tisíciletí načrtl vzrušující a poněkud nostalgický příběh. Opravdu zanikneme? Psal to už v roce 1952.

Chaotický guláš prapodivných civilizací, které bez ladu a skladu v náhodných časech vznikají a zanikají, usínají a probouzejí se, mizí a zase se objevují, anebo se jen tak exaltovaně vznáší nad povrchem autorova Jupitera (byť na skutečném Jupiteru byste povrch hledali marně). Lidstvo je redukováno na jednu rodinu, lidský svět na jeden dům, úsvit civilizace na jeden čin a zázračná filozofie (haha) je zmařena kvůli agorafobii jediného chirurga. Jakoby autor nedokázal myslet ve větším měřítku a neustále povyšoval osudy jedinců na osudy všech.

Přídavkem se nám ještě dostane uplakánkovství, rozličných stesků a opakujících se úvah o velikosti a potenciálu druhů v těch nejnevhodnějších příležitostech, jako třeba při zapálené diskuzi psa, robota a mývala o budoucnosti blech, jedu na mravence, děsivých skřítcích, nebo při přemítání nad genocidou lidí kvůli jejich luku a tragické smrti červenky obecné.

Upřímně, tohle byla jedna z vůbec nejhorších knih, které jsem kdy četl.

Mám rád tyhle stará vydání starých sci-fi. Hned v medailonku autora "... patří k průkopníkům SF a k nejznámějším autorům tohoto literárního žánru..." No dobře tedy, nikdy jsem o něm neslyšel a zde má pouze 10 knih A TO JE OBROVSKÁ CHYBA. Protože takto kniha je naprosto boží (btw. je to jiné vydání autorovy knihy Město) a nepamatuji si, že bych kdy něco podobného četl. Celkem určitě jde o nějaký exotický subžánr SF, který ale neumím pojmenovat. Každá kapitola přináší něco nového, nový příběh / myšlenku / zvrat. Melancholický nádech knihy je hustší jak u kdejakého post-apa a přitom v této knize se žádná katastrofa nekoná. A i když si nemyslím, že bychom mohli směrem naznačeným v knize někdy jako lidstvo jít, tak bych tuto knihu každému hned doporučil.

"Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat" V případě Simakova románu je tomu bohužel přesně naopak. Díky pokročilým technologiím a novým životním ideálům města na Zemi umírají. Lidé se stěhují na venkov, a když je na Jupiteru objeven něco jako ráj, mizí dokonce i z matičky Země. Zůstávají roboti, mutanti a psi, kteří přebírají štafetu inteligence a u večerních ohňů si vyprávějí příběhy... Simak napsal Město podobně jako před ním Bradbury svou Marťanskou kroniku. Nejedná se o souvislý dějový tok, jak jsme u románu zvyklí, ale o osm příběhů, propojených do jednoho celku jednak spojovacími texty, ale především náladou, atmosférou a charakterem vyprávění (chcete-li, tak i postavou starého rodinného robota Jenkinse). Ladění je melancholické a zádumčivé. Stačí se jen trochu zamyslet a dojde vám, jak hluboký a osudový je Simakův humanismus a jak nadčasové dílo stvořil. Dokonce i po letech z něho běhá mráz po zádech, byť je v mnoha ohledech optimistické a (vztaženo především k lidem) smířlivé a odpouštějící.

Abych se přiznal, tuhle knihu jsem se opravdu nutil dočíst. A zvládl jsem to. (Na rozdíl od jiných knih.) Nebýt ale pandemie a toho, že v době uzavření obchodů nebylo po ruce nic jiného, asi bych to do konce nedotáhl. Četbu trochu usnadňuje to, že jsou to jednotlivé uzavřené povídky, jenom spojené stejným vesmírem do jednoho celku. Ale zmutovaní psi? To je fakt ptákovina. Jediné, co aspoň trochu zaujalo, byla povídka, kdy se člověk úmyslně nechá proměnit, aby si mohl užívat pobyt na jiné planetě se vším všudy. Hvězdu navíc dávám aspoň za důležitost pro vývoj žánru.