Emetiore komentáře u knih

Zbývající stránky se tenčily. Kniha spočívala ve smutku a ten smutek se skládal ze tří částí.

Ta nejzřetelnější část byla tvořena dutou prázdnotou, horami bezrozměrné vaty, ozvěnou něčeho, co tu chybělo. Kdyby se nad knihu snesl silný příběh, byl by ji ovinul jako had a smutek svým stiskem vymáčkl jako šťávu ze sladkého faenského ovoce. Kdyby na pomoc uvěřitelnému chování postav přispěchal ještě jejich emoční vývoj, smutek by roztrhal na kusy, z nichž by složil smíchem a slzami zalitý nezapomenutelný zážitek právě tak, jako se ze stínů noci spřádá šáhal. Kdyby měl knihu v rukou zkušený editor... Ne, jistě že tu žádný nebyl, a tak smutek zůstával.

Zevnitř, ze zákrutů děje, se čas od času zvedaly drobné vlnky sladké radosti. Radosti z čiré nápaditosti a vyvrcholení malých situací. Radosti z geniální existence bytosti, jakou je Cthaeh, z detailů ademské rukomluvy. Jenomže vlnky nebyly dost silné na to, aby smutek rozehnaly, byly slabé a opuštěné, a tak ho pouze zdůrazňovaly, přidávaly k němu svůj menší, druhý smutek.

Třetí a poslední smutek byl nejmenší a největší zároveň. Byl ukryt v srdci Strachu moudrého muže, v tom nejhlubším nitru knihy, ale když byste se opravdu, opravdu pozorně začetli, vyplul by na povrch, až nad tlustou vrstvu sebezahleděnosti, kde by, před tím, než by se ponořil zpátky do hlubin Kvotheho zelených očí, tiše pošeptal: "S takovýmhle námětem a s tak neuvěřitelným talentem na vyprávění příběhu tohle mohl být ten nejlepší fantastický román, jaký kdy kdo četl..."

5 20.11.2017

Nad veškeré pochybnosti nejlepší díl Písně ledu a ohně, a to je co říct. Přijde mi hloupé pět chválu nad každým dílem série zvlášť, a tak to stručně shrnu u Bouře.
Martin je dle mého naprostý velmistr výrazové symboliky. Všimněte si, jak šikovně se svým světem už od prvního dílu pracuje: jednotlivým postavám, vedlejším i hlavním hrdinům, místům, myšlenkám a vzpomínkám vždy přiřkne jeden nebo více zapamatovatelných atributů, často i jednoduchých. Ať už se jedná o frázi, která je opakována, dokud se nestane emotivní součástí charakteru, o dojem, který hrdina dokola popisuje, o skutečně hmatatelný symbol, nebo dokonce o kombinaci (modré okvětní plátky růže a "Slib mi to, Nede..."), autor je vždy schopen nám zajistit autentické propojení s jeho světem. A pak to přijde, protože způsob, jakým dokáže se čtenářem, který si na jeho symboliku zvykne, pracovat, je nevídaný.
Česky řečeno, je to nářez jako prase. Když se člověk dočká jeho přes tisíc náznaků připravovaných point, vždycky to stojí za to a v Bouři mečů je takových situací opravdu mnoho a každá je skvělá a zapamatovatelná.
V mých očích je George R. R. Martin tím, kdo v současnosti sedí na Železném trůně fantastiky. Erikson je možná inteligentnější, ale jeho svět je pro nás smrtelníky zmatený a nečitelný. Sanderson je skvělý, ale je to skvělost šprta, vypilovaného řemesla. Rothfuss má ohromný talent a geniální cit pro detail, ale jeho čtivost se bohužel nesetkává se smysluplným, do závěru dotaženým a promyšleným dějem. Martin umí všechno, jeho knihy mají hutnou atmosféru, živé postavy, ďábelské detaily, příběh, který hltáte pro jeho plynulost i pro hlad po zvratech, a pak především ty vykrystalizované, vypiplané závěry jednotlivých dějových linií.
Pevně doufám, že mohutná rozbíhavost, která se projevila v posledních dvou knihách, se nakonec ukáže být jenom bombastickou přípravou k perfektnímu vyvrcholení, protože by byla věčná škoda, kdyby se něco tak slibného jako Píseň v závěru Georgovi rozkutálelo mezi prsty. Každopádně mu přeju to nejpevnější zdraví, protože jestli to ten člověk nestihne dopsat...

7 08.11.2017

Nejsem si jistý, jestli bych mluvil celou pravdu, kdybych řekl, že Zaklínač je mou nejoblíbenější fikční sérií. Kdysi dávno, ve vcelku útlém věku, když jsem se s Posledním přáním setkal poprvé, mě Sapkowski natolik uchvátil, že jsem běžel za mámou a řekl jsem jí: "Mami, mami, tohle je ta nejlepší knížka na světě!"
A ona mi s úsměvem odpověděla: "To víš, že teď ano. Ale až vyrosteš, uvidíš, že je spoustu lepších a opravdovějších..."
Jenomže, zcela výjimečně, se spletla. Kdybych Zaklínače nazval svou nejoblíbenější fikční sérií, nemluvil bych celou pravdu proto, protože celá sága jako celek je možná kus literatury, který se mi do srdce zaryl nejvíc ze všeho, co jsem četl.
Ano, chápu, že s tím má nostalgie spoustu co do činění a že Geralt coby sám mnohdy tápající hrdina je ideální parťák pro pubertální snění, ale stejně si stojím za tím, že když ty knihy dnes po letech znovu otevřu, jejich kouzlo na mě dýchne. A není to takové to naivní, pohádkové kouzlo, které by kdekdo čekal od fantastického románu; je to kouzlo hmatatelné atmosféry a neuvěřitelně uvěřitelného, lidského přesahu. A to je něco, pro co jsem těm sedmi knihám velice snadno ochoten odpustit těch pár fantasy klišé, několik trapných hlášek a podobných drobností.
Jestli Zaklínač neztělesňuje to nejlepší z klasického, plnokrevného (a nezanedbatelně dobrodružného) románu, nad jehož smyslem a poselstvím se dá i párkrát pořádně zamyslet a jehož příběh čtenáře donutí, aby postavy doopravdy poznal a zamiloval si je, tak nemám tušení, co potom ano.

13 08.11.2017

Zprvu jsem byl vážně nadšený. Takhle čtivá pohádka pro větší holky a kluky už se mi do rukou vážně dlouho nedostala. Po půlce ale Jméno větru děsivě ztratí tempo a konec je až žalostně bez pointy. Být Kronikářem, tak se asi v noci vyplížím z Pocestného kamene a s nadějí, že schůzku s baronem ještě stihnu, vezmu nohy na ramena. Ovšem beru, že se jedná o první díl trilogie, a tak se rád pokračováním nechám přesvědčit o tom, že tohle dějové zaškobrtnutí byl pouze nutný úvod do úžasné série. Protože Rothfussův styl jako takový je doopravdy natolik čtivý, že si to rozhodně zaslouží.

2 17.10.2017

Kdo se zamiloval do Cesty králů, tomu bez veškerých pochyb učarují i Slova paprsků. A naopak, jestli vám první kniha připadala vláčná a roztahaná a pokud jste se do čtení museli nutit, pak v jejím pokračování spásu nehledejte.
Sanderson dokazuje, že se svým Rosharem strávil opravdu spoustu hodin tvrdé práce, a ta investice se mu vyplácí – troufám si tvrdit, že v současnosti není autora, který by disponoval do detailu promyšlenějším světem. Ale i tak, a třeba mě ukamenujte, celá série místy působí jakoby nalajnovaná až příliš, tak nějak lehce strojová, "vydřená", a to jak v popisných pasážích, tak v místech, kde by měly mít navrch syrové emoce. A především, nemůžu se zbavit pocitu, že by knize tuze prospěla redukce obsahu. Možná je to daň za ten obrovský, ale především jiný svět, který nám autor musí neustále a neustále popisovat, neboť jsme v něm naprostí cizinci.
Každopádně, bavil jsem se královsky a obdivuji se Sandersonově píli a fantazii. Vůbec mi není líto, že další kniha vychází už v listopadu.

16.09.2017

Velice, velice lidské.
To je překvapení, co?!

2 25.08.2017

Klidně si o mě říkejte, že jsem náročný parchant, ale výš prostě nemůžu jít. Rozhodně je vidět, že si autoři dali se světem hromadu práce, vymysleli historii i mytologii, rozvrhli geografii a načrtli politiku, ale jenom v budování světa krása fantastické literatury bohužel nespočívá. Děj se honí tak nějak odnikud nikam, tam a zpátky, od tajemných proroctví k magickým artefaktům, až dílo nakonec v záplavě nedospělých dialogů a nepřesvědčivých situací končí takřka tam, kde začalo, bez jakéhokoliv přesahu či zajímavější myšlenky.
Říká se, že méně je někdy více, ale v případě Ydris jsem měl pocit, že se jedná o převyprávěnou verzi, že čtu takového zrychleného Abercrombieho pro menší. Takže v okamžiku, kdy děj dosviští na konec knihy, zjistíte, že jste si nestihli vytvořit vztah (ať už negativní nebo pozitivní) k žádné z postav, a to je něco, co sebepropracovanější reálie na pozadí příběhu nezachrání.
Přes všechny nedostatky držím pánům Hrabalovi i Hönigovi palce do další tvorby, nelituji, že jsem jejich projekt podpořil, a přijde mi parádní, že si šli za svým a svůj sen si, byť zatím jen z části, splnili.

10 08.05.2017

Legendy z dávných časů Čech a Moravy nejsou úplně tím, za co se vydávají, neboť inspirace mytologií české kotliny je přinejlepším okrajová. Slovní zásoba autorů rozhodně není z nejhorších, u všech je znát starší ročník a určitě i láska k jazyku, ale originalita, propracovanost a vůbec celková kvalita příběhů je prostě mizerná, víc než cokoliv jiného totiž připomínají jakési převyprávění nějakých průměrných povídek z fantasy časopisu z devadesátek.
Hlavně se nenechte zmást předkládanou historickou hodnotou příběhů a jejich apendixů! Já osobně jsem se u interpretací dějin z per stavaře, geodeta a okultního dějepisce-amatéra akorát tak rozčílil.

3 12.10.2016

Krásná fantasy ve velmi originálním prostředí, na jehož budování si autor dal zcela očividně velice záležet – neotřelými nápady při popisu prostředí, bytostí i mechanismů, které hýbou Rosharem, totiž jen srší. Ale i přes všechnu originalitu, první dvě třetiny jsem měl pocit, že čtu stále tytéž kapitoly pořád do kola, pořád ty samé myšlenkové pochody a stejné popisy prostředí (byť pozoruhodného). Navíc zajímavými postavami co do komplexity charakteru se ani Kharbranth, ani vojenské tábory u Plání zrovna nehemží.
Ale abych jenom nekritizoval, poslední třetina je slušný nářez a jakmile se děj rozjede, je těžké se od Cesty odlepit. Jestli si další díly udrží celkovou promyšlenost a jestli Brandon začne spoléhat na to, že jeho čtenáři jsou s prostředím světa konečně dobře obeznámeni a začne s ním pořádně pracovat, rozhodně je na co se těšit.

Vřele doporučuji číst v originále, vládnete-li angličtinou. Český překlad nestojí za moc a termíny jako Střepkord či Střeplát (Shardblade, Shardplate) jsem nedal.

5 12.10.2016

Abercrombie umí. Z celého Prvního zákona je zřejmé, že si dokáže vychutnat detaily, což je jeho největší silou, ale i největší slabinou. Spousta situací, scén a postav je pamětihodných, ale celá série jako by postrádala silnou, nosnou příběhovou kostru – víc než rozuzlování tisíciletého tajemství jsem si užíval momentky. Zkrátka mám pocit, že Joe je prostě víc povídkový matroš. Navíc, jestli autorovi něco příliš nejde, tak je to vykreslování intrik a politických tahanic, které jsou tak nějak "fantasticky" úsměvné.
Navzdory tomu všemu, První zákon je zábavná jízda, kterou nelze než doporučit.

4 30.06.2016

Vlastně si ani nejsem jistý, co Vlčí přilbu od ostatních knaakovin odlišuje, ale kniha je jiná, s lepší atmosférou, než jakou nabízejí ostatní díly DragonRealmu. Řekl bych, že je nejzdařilejší z autorova portfolia.

20.03.2016

Sice tak trochu tuším, že to úplně na ty tři hvězdy není, ale na Knaakovi jsem vlastně čtenářsky vyrostl, takže na mé hodnocení, prosím, vztáhněte multiplikátor x2 za nostalgii.

20.03.2016

Jako kniha na víkend nebo do vlaku parádní. Rozhodně musím pochválit stručnou exkurzi do austrálské mytologie, rovněž postavy jsou docela živé. Ono je to vlastně celé napsáno dost hezky, akorát v tom hlavním, tedy v detektivní zápletce, román trochu drhne. Dobré ale je, že skoro dřív, než si uvědomíte, že příběh pokulhává, máte dočteno. Nebo není?

7 17.03.2016

Z Malazské Knihy padlých jsem doposavad zvládl první dvě knihy a, upřímně, do dalších se mi nechce. Při čtení mi nevadí komplexita, nenechám se odradit tloušťkou svazku a nepopuzují mě požadavky na aktivní zapojení mozku, ale na Eriksonově vesmíru mi něco jednoduše nesedí.
I když špičky ledovců tu jsou doopravdy malinkaté, orientace v tolika postavách, rasách a frakcích se jistě dá zvládnout. Je to spíš způsob, jakým autor jednotlivé linie a motivy propojuje a jak pracuje s postavami a prostředím, kterým se mi kniha vzdaluje. Spousta dialogů a scén je zvláštně samoúčelných a motivy postav jsou často mlhavé a snad víc nevykreslené než tajemné. Jakkoliv oceňuji snahu o navození pocitu realistické složitosti mišmašem kultur (archeologie a antropologie, které S. Erikson studoval, se nezapřou), asi bych ocenil spíše méně množin s intenzivnějšími interakcemi, a to platí jak pro Měsíční zahrady, tak především pro Dům mrtvých.
Velké plus ale za originální pojetí magie! Invence na tomto poli ve fantastické literatuře je osvěžující.
****
Edit: Po druhém přečtení musím jednu hvězdu přihodit. Za výtkami, které jsem napsal výše, si sice pořád stojím, ale přesto jsem došel k závěru, že si pan Erikson za takovou nálož komplexity, originality a atmosféry přeci jenom zaslouží větší obdiv.

3 16.03.2016

Tak jestli si zakladatel Sword & Sorcery nezaslouží za své opus magnum od fanoušků fikce pět hvězd, tak potom nevím kdo.

16.03.2016

Příběh na úrovni amatérského DrD dobrodružství, ale hlavně ten svět... pustý, mrtvý a bez jiskry, úplně jako z béčkové počítačové hry. Když už oddechovku od Heitze, tak radši Ritus.

1 16.03.2016

Je to dobré, ale... místy to působí, jako kdyby Sinuhet, vypravěč, který knihou coby svým životem provází, doopravdy psal své paměti až s velkým odstupem, se kterým se nevytratila jediná informace, zato však veškeré emoce. Nejsem si jistý, zda to byl autorův záměr, aby nám přiblížil Sinuhetovo rozpoložení, nebo jestli je takový prostě jeho styl, ale u knihy tohoto rozsahu působí ta okatá odtažitost po několika kapitolách lehce únavně. Obzvlášť když přijdou scény, kterým by slušela pořádná gradace – ta ale chybí.
Na druhou stranu je fajn, že dílo může sloužit jako popularizující, lehce (místy více) zkreslené okénko do amarnského období Nové říše a do starověku 14. století př. n. l. vůbec.
3 a 3/4 *

5 16.03.2016

Jedna z mých oblíbených. Postavy a vztahy mezi nimi jsou prokreslené a děj rychle chytí tempo. Je pravda, že až na výjimky hrdinům vše prochází skoro až podezřele hladce, ale autorův styl je tak neuvěřitelně čtivý, že mu tento ždibec nerealističnosti s radostí odpouštím. Když si navíc zvyknete, že R. Merle do každého druhého románu obsadí do pozice hlavního protagonisty své vysněné alter ego, alias osmahlého donchuána hispánských rysů, shledáte Malevil skutečně zdařilou záležitostí, která navíc nutí k zamyšlení během četby i po ní.
P. S.: Jde přečíst i přes noc.

7 16.03.2016

Když někdo vysloví "sci-fi klasika", vybaví se mi Duna. Dovedu si představit, že v šedesátých letech to musela být skutečně šleha (řekl bych, že určitě větší než sci-fi počiny Zelazneho nebo Lema), ale navzdory tomu, že mi spousta věcí, okamžiků a hlášek z Duny dodnes utkvěla, místy je dílo přece jenom trochu příliš "filozofické", nebo Herbert aspoň zbytečně tlačí na pilu dramatičnosti. Ale i tak, každý milovník fikce by tohle měl mít přečtené, neboť se jedná o ten druh knihy, která během následujících let formovala žánr.

3 13.03.2016

Většina o Bouřkové sezóně už zde byla řečena. Ačkoliv Sapkowski na to stále má a píše o poznání chytřeji a lépe než majorita konkurenčních fantasy autorů, poslední kniha o Geraltovi až na drobné střípky postrádá filozofický přesah, okouzlující interakce postav a drtivou osudovost příběhu, zkrátka všechno to, co v celém zbytku série chápu jako samozřejmost. Jestli se někdy rozhodnu znovu si ságu o Geraltovi přečíst, Sezónu zcela jistě sfouknu jako první, než se pustím do toho skutečného Zaklínače.

4 13.03.2016