Dudek komentáře u knih

Přiznávám, že prvních pár stránek mi nesedlo. Ten styl humoru jsem pokládal za poněkud laciný a k vtipnosti to mělo opravdu daleko. Tyto pocity však naštěstí neměly dlouhého trvání a za chvíli jsem byl strhnut vírem nečekaného děje. Nakladatel neváhá a přirovnává Howardovo dílo k takovým velikánům fantastiky jako je Burton, Pratchett, Gaiman nebo Bradbury. Je to samozřejmě jen reklamní fráze, pokud k nim má být tento nadějný britský autor jednou řazen, bude muset prokázat, že v jeho hlavě se skrývá mnohem více originálních nápadů. Ale zpět ke knize samotné. Autor využívá k úspěchu funkčních propriet jako je tajemná pouť ve svém nejklasičtějším smyslu, jasně vyhraněné postavy a zejména mysteriózní zápletku, čímž si samozřejmě usnadňuje práci, jak jen to jde. Nic z toho není originální, což ovšem neznamená, že to nefunguje. Atmosféra dýchá z každé stránky a rok, během kterého se celá zápletka odehrává, uteče nečekaně rychle. A to, i přestože v závěru, kdy dochází k lacinějšímu poučování, této mašině trochu dochází pára. Je to prostě taková kniha-atrakce a ne každý se na ni správně naladí.

28.03.2013

Po úspěšné Zlodějce knih, začali nakladatelé po celém světě tisknout i autorovi starší romány. Je to logické, avšak čtenářstvo zacílené reklamní kampaní, která odkazuje právě na Zlodějku knih, může být trochu zklamáno, že Posel je románem značně odlišným a zejména mnohem méně vyzrálým. Dějově se nejedná o příliš originální dílko. Zusak částečně navazuje na tvorbu Josteina Gaardera, která však cílí na mladší čtenářstvo a poutavou formou jej uvádí do různých společenských věd. Způsob vedení děje mají oba téměř totožný, Zusak ale klade důraz zejména na formální stránku, a o obohacování čtenářů nejeví přílišný zájem. A pokud se rozhodne přijít s nějakou hlubší myšlenkou, bohužel tak činí nešikovně a příliš okatě. Zusak je rozhodně autor zdatný po slohové stránce, i když Posel působí jako by byl sepsán dle literárních pouček. Nadšení se nedostavuje, i když jsem knihu přečetl bez vážnějšího škobrtnutí. Příliš zapamatování hodných momentů se v ní nenajde, ale jsem rád, že jsem mohl být jednou také svědkem australských parných vánoc.

6 26.03.2013

Další z Murakamiho jednohubek, které nechají na duši nejeden šrám. Tentokrát vypráví příběh dvou lidí, jejichž nadmíru nepravděpodobné setkání je vyprávěno skrze myšlenky obou z nich. Úchvatné, chytlavé a nečekaně chytré. Takhle drsnou a zároveň sexuální atmosféru na pár stránkách dokáže vytvořit jen Murakami.

3 04.02.2013

Poměrně souhlasím s pistalkovým komentářem, proto se budu soustředit jen na několik prvků, které neuvádí. Pražská zima Madeleine Albrightové mi krom obsahu přijde i zajímavá po slohové stránce. Přestože se jedná o knihu naučnou, rekapitulující určité etapy naší země, používá autorka beletristický jazyk. Tvoří příběhy, napíná čtenáře pomocí náznaků (tak oblíbených třeba u Kinga) a vytváří nedořečené věty, jež doplní o pár kapitol později, což samozřejmě příjemně zvyšuje její čtivost. Zklamáním je pak pro mě poznámkový aparát, které je nepřehledný a místo osvědčeného číslování horním indexem využívá pouze úryvky, které sdružuje v poslední části knihy. Na druhou stranu se nejedná o knihu akademickou, ale popularizační, takže můžeme být rádi, že autorka vůbec dává možnost nahlédnout do svých zdrojů. Ale teď již k obsahu samostatnému. Celá Pražská zima jsou silné a souvisle odvyprávěné paměti o Československu v jeho nejtemnějších obdobích. Přestože větší část příběhu je známá, daří se autorce z více důvodů doplňovat tyto části o méně známé, ba dokonce neznámé informace. Jediný problém jsem měl při čtení s momenty, ve kterých autorka píše sama o sobě jakoby s nadhledem, a to i přestože jsou autobiografické vsuvky příjemným obohacením a dávají možnost více nahlédnout na život určité skupiny lidí v těchto chmurných letech.

3 01.01.2013

!Pozor, komentář obsahuje závažné vyzrazení děje. Zápisník smrti těží krom výborného nápadu zejména ze dvou věcí. Povedenému prolínání fantastického a pseudoreálného světa a souboji dvou silných a zejména inteligentních hlavních hrdinů. Platnost druhého dokazuje úpadek kvality po smrti Ryuzakiho. Pokud vezmeme v potaz pouze tento první svazek, je jeho velkou silou i počátek vyprávění, kdy se oba protivníci pomalu oťukávají, a vlastně většina děje je zahalena tajemstvím, které ve čtenáři nutně vyvolává otázky a tedy i touhu číst dále.

28.12.2012

Klub nenapravitelných optimistů je pro mě v první řadě kniha až neskutečně atmosférická. Už dlouho se nestalo, že by mě děj nějakého románu tak pohltil a přímo mě donutil se až téměř stát jedním z jeho protagonistů, tichým pozorovatelem. Na bezmála šesti stech stránkách se mu daří odvyprávět příběh odehrávající se během pěti let, na počátku druhé poloviny dvacátého století v Paříži. Přestože se v příběhu vypráví spousta životních příběhů spousty postav, je přehledný a překvapivě snadno čitelný. Souhlasím s názorem, že poslední dějová linie se Sašou je trochu zbytečná a méně výrazná, než zbytek, nicméně požitek z knihy jako celku nekazí.

6 28.12.2012

Cunningham je rozhodně zajímavý autor. Není příliš silný v příběhové kompozici, ale velmi dobře se mu daří odvyprávět konfrontace postav. Tak silné dialogy a vztahové pnutí jsem ze současné literatury již pár měsíců necítil.

1 26.12.2012

Hill má rozhodně pozoruhodnou představivost a talent na přirozené spojení reality a fikce. To první dokázal vskutku zdařilou synopsí, která sice v jednotlivostech není vrchol originality, ale jako celek se jedná o novum. Svůj um prokázal funkčním propojením fantastického s realistickým, i když v této knize si to dost usnadnil vlastními pravidly. A právě přílišné usnadňování, zbytečná doslovnost a až urážející vysvětlování jsou spolu s neschopností dostat z nápadu maximum největší kameny úrazu této knihy.

1 28.11.2012

Miloši Urbanovi tahle sociálně historická poloha velmi sluší. Podobně jako v jednom ze svých románů Lordu Mordovi využívá historické souvislosti k posunu děje. Zatímco v Mordovi se jednalo o přímého hybatele děje, v Praze Piccole dějinné souvislosti ani tak neutvářejí samotný děj, jako spíše změny názorů v jednotlivých postavách potažmo celé společnosti. Je to logické. Praga Piccola se odehrává v mnohem širších historických kontextech. Nabízí se tak přímé srovnání s podobně cílenou knihou od Simona Mawera, Skleněným pokojem. Oba autoři se pohybují ve víceméně podobném období a sledují, s přimhouřením oka, podobnou „společenskou třídu“. Zatímco Mawer nikde netlačí na pilu a vypráví civilní příběh, Urban neustále pomrkává na čtenáře a předhazuje jim známé tváře a situace. Bohužel to v celém kontextu knihy působí prvoplánově a nepatřičně. A dokonce i přes tento fakt působí historické ukotvení Mawerovi knihy mnohem lépe a funkčněji.

1 25.10.2012

Matthew Quirk napsal knihu, kterou lze bez problému přečíst na jeden zátah. Velmi dobře využívá různé oslí můstky a spisovatelské kličky, kterými udrží čtenáře v neustálém očekávání příštích dějů. Naznačuje budoucnost, minulost odhaluje postupně a pomalu během celé knihy, neustále se hrne z jedné akce do druhé a v neposlední řadě nechává čtenáře v neustálé nejistotě. Problém je, že v téhle rychlosti není čas na budování charakterů a už vůbec ne na příliš důvěryhodné vytvoření nějakých vztahů mezi nimi. Díky tomu stačí domnělému zrádci, aby řekl: „Já to jen hrál, jsem s tebou.“ a je mu ihned uvěřeno. A právě takovéhle zbytečnosti jsou tím, co knihu řadí k průměrné literatuře. Trošku to tímhle rychlým a zkratkovitým stylem připomíná Dana Brawna, přičemž u něj je to svým způsobem omluvitelné. Jeho knihy se odehrávají v krátkém časovém horizontu. Quirkova prvotina vypráví příběh, který trvá déle než rok. Jako jednohubka je to ovšem dobře funkční, a mohu 500 doporučit jako fajn dovolenkové čtivo.

2 31.07.2012

Čtyři hvězdičky za mírné zklamání, které mi tento Pratchett přinesl. Do zeměploškého univerza přináší jen slabší prvek venkovského života a zajímavé poodkrytí skřetí rasy. Ani příběhově příliš neoslní a patří tak po této stránce mezi slabší knihy o hlídce. Zklamáním je třeba postava malého Sama Elánia, která působí dojmem, že autor přesně neví jak s ní naložit. Nevšímejme si teď nepříliš povedené hovínkové linie, ale spíše postavy samotné, která se spíše než obohacovatelem děje stává jeho narušitelem. Pro příběh má minimální přínos a více by mu slušela pasivnější role. Získává až příliš mnoho prostoru, nejspíš, aby čtenář vzal více v potaz jeho existenci. Dalším zklamáním je cyklický humor, ke kterému se tentokrát Pratchett uchýlil. Není problémem, že opakuje humor z předchozích knih, jenž se jistým způsobem pojí k daným postavám, ale není uspokojivé, když v rámci jedné knihy neustále protáčí několik málo vtípků v různých více či méně pozměněných variacích. A v neposlední řadě mě rozesmutnilo včlenění dalších členů hlídky do příběhu, které nejenže je zbytečné, ale zároveň dost hloupě sepsané. Celkově vzato se ale nejedná o špatnou knihu. Terry Pratchett je pořád skvělým skladatelem slov, která se čtou jedním dechem, tentokrát ovšem v knize chybí něco svěžího. Na druhou stranu, kdo dokáže napsat takhle vtipnou a nevážnou knihu, která se dotýká otázky otroctví a xenofobie?

7 09.07.2012

Silné a dlouhou dobu velmi ožehavé téma zpracovala Kateřina Tučková poměrně typickým a nepříliš překvapivým způsobem. Škoda, že se více nevěnovala poválečné atmosféře v naší republice, ale rozhodla se příběh přenést i do dob nám blízkých. Na jednu stranu díky tomu poměrně dobře zachytila proměnu krajiny, kterou po Němcích začali devastovat komunisté, na stranu druhou tím trpí kniha samotná. Výpověď o nesmyslné kolektivní vině se tak rozmělňuje na vyprávění o osudem neustále okopáváné Gertě Schnirch.

2 25.02.2011

Hodně zajímavý titul. Ajvazovi se podařilo spojit několik naprosto odlišných příběhů do koherentního celku. Chvílemi jsem sice měl pocit, že propojení různorodých příběhů je věcí náhody, na druhou stranu co je mi do toho? Díky různorodosti se nelze nebavit. Příběh chvátá neúprosným tempem, táhne diváka na jih a postupně rozkrývá spojitosti, které na první pohled nešlo vidět. Přirovnání k ponořené obrácené pyramidě, které použil recenzent na serveru iliteratura.cz je v tomto případě velmi trefné.

1 31.01.2011

Po několika přečtených knihách jsou svědectví z koncentračních táborů hodně těžko hodnotitelnou literaturou. Knihy jsou si vzájemně hodně podobné, ba téměř totožné, většinou se liší pouze v detailech. Stejné je to vlastně i s Útěkem z Osvětimi. Dění v lágru, popis celé té zvrácené mašinerie se ničím neodlišuje od podobných knih. Jedinou věcí, která je jiná, je samozřejmě způsob, kterým se Pogožev do zajetí dostal. Nejspíš tu nemá cenu kritizovat styl, který autor zvolil, nebo stylistickou stránku věci. Svědectví z druhé světové války, vyprávění očitých svědků, to jsou věci, které v literatuře vytvořily svou vlastní skupinu. Jakýsi žánr, který v absolutní většině případů boduje. Téma je natolik silné, že zakryje chyby ve vyprávění. Navíc vytýkat něco tak malicherného, jako je průměrný sloh a jiné nedůležité věci je v těchto případech nedůstojné. Pogožev vypráví tak jak spousta vězňů před ním a nejspíš i spousta svědků po něm. Nesnaží se lacině šokovat, není přehnaně naturalistický, přesto se mu daří držet diváka v napětí.

2 15.01.2011

Kniha přibližující každodenní život členů tzv. sonderkommand. Židé vybráni na tuto práci měli sice několik privilegií, například co se stravy týče, ale museli odvádět jedny z nejhorších prací v koncentračních táborech. Jejich největším úkolem bylo zbavit zplynované všeho, co je ještě použitelné. Oblečením počínaje, vlasy, chlupy či zuby konče. Svědkové z továrny na smrt rozhodně nejsou knihou pro každého. Nejen slabší postavy mohou mít problém se vstřebáním všech informací, které tato kniha nabízí. Čtení je v mnoha momentech otřesným svědectvím o hrůzách druhé světové války.

2 15.01.2011

Čtivost této knihy je dána hned několika jasnými důvody. Tím prvním je zřejmě její pravdivost, tedy že je převyprávěním skutečných událostí. Celá kniha je vyprávěna v ich formě, přičemž postava vypravěčky neuhýbá ze šokujících událostí, ale nechává čtenáře, aby si jich dosyta užil. Právě tato přímost ve vyprávění, kde jsou poměrně dobře popsány veškeré situace od špíny na záchodech po sexuální scény, je dalším důvodem, který umocňuje emociální dopad na čtenáře a tím pádem de facto opět zvyšuje čtivost. No a tím posledním, a nejspíš i nejdůležitějším důvodem je Christiane sama. S její postavou se setkáváme v moment, kdy ještě není závislá a v podstatě tak získáváme pocit, že celou tuto její životní epizodu prožíváme s ní. Čemuž samozřejmě napomáhá i vypravěččino časté vyjadřování citů a pocitů. Při návštěvě míst, ve kterých se kniha odehrává mně skoro až mrazilo. Jedna z nejzásadnějších knih, kterou jsem kdy četl.

5 15.01.2011

Úchvatná kniha! Miloš Urban ve svém nejnovějším díle nepracuje pouze se zajímavým příběhem či postavami, ale daří se mu poutavě přiblížit pražské reálie před velkou asanací. Myslím, ale je to jen můj skromný odhad, že většina čtenářů se po přečtení této jednohubky vrhla na internetové vyhledavače s jasným cílem. Najít alespoň nějaké informace, ba dokonce obrázky, ze starého židovského města.

2 15.01.2011