drakamena komentáře u knih
Celkově mi příběh připadal až moc rozvláčný, první půlka se mi však líbila. Ovšem druhá půlka a hlavně pak úplně poslední části to nějak pokazily. Marián mi byl celou dobu sympatický, jenže pak samozřejmě musel přijít zvrat ve vztahu se Sabinou, protože hlavní hrdina detektivky nemůže být nikdy šťastný. To, jak se Marián najednou začal hroutit jako domeček z karet a chovat se celkem neurvale, mi vadilo, protože zpočátku takový nebyl, byl rozvážný a klidný. Koho jsem vskutku obdivovala, byla Nina. Měla v sobě neuvěřitelnou vnitřní sílu.
Tak tohle bylo vskutku absurdní. I když se mi to jako celek nelíbilo, bylo to zajímavě komponované. Ale naštěstí krátké. Být to delší, asi se z toho zvencnu.
Nečetlo se to špatně. Rady byly zajímavé, navíc jsem se dozvěděla i několik užitečných věcí (například rozdíl mezi procentem a procentním bodem). Vzhledem k tomu, že kapitoly byly pojmenovány podle přísloví, si však neumím představit, že bych se snažila v knize cokoli zpětně dohledat v případě, že bych potřebovala radu či pomoc v nouzi.
Kniha obsahuje spoustu skvělých postřehů a překvapilo mě, že většinou jsem se nevědomky řídila už před jejím přečtením. Prostě mi připadaly logické. Bylo ale hezké potvrdit si, že tyto metody skutečně fungují. Na můj vkus však bylo v knize až moc náboženství. Jsem katolík - i když v současné době spíše agnostik - a víra jako pilíř, o který se můžu opřít, mi vůbec nevadí. Tohle... ale bylo trochu moc i na mě.
V knize bylo několik velmi zajímavých zážitků a postřehů - kupříkladu Kunalovy začátky na divadle nebo jeho svatba a hlavně pak jeho vztah s otcem - z velké části však šlo o autorovy zážitky s ženami. Což mi ze všeho, co zažil, připadá, upřímně řečeno, jako to nejméně zajímavé. Je tudíž škoda, že právě tomu věnoval největší prostor. Přesto jsem ráda, že jsem si knihu přečetla.
Nádherné básně a navíc skvěle, nerušivě přeložené a přebásněné. Ačkoli jsou to básně ze současnosti, svojí lyričností na mě působily jako poezie dávných staletí, žádné vulgarismy, žádná moderní hrubost.
DNF 35%. Vzdávám to. Ať se snažím, jak se snažím, tohle prostě nedám. Atmosféra skvělá, ale jinak je to neuvěřitelně zdlouhavé a navíc plné hrozně nesympatických postav, od bláznivé sestry oběti po šéfa hlavní hrdinky. Děkuji, ne. Mám spoustu jiných, lepších knih.
Tak to bylo... nicneříkající. Beru, že pro autorku to asi fungovalo, mně osobně však její plán na jednodušší a pomalejší život připadal dost... no, naivní a místy až hloupý? ¯\_(ツ)_/¯
Zajímavá kniha z českého prostředí, která poskytuje možné vysvětlení, proč Holmes zanechal práce detektiva a uchýlil se na venkov a k chovu včel. Bohužel jako většina knih z této řady je plná chyb, až jsem měla pocit, jako by vůbec neprošla redakční úpravou. Škoda.
Některé části byly skvělé - třeba Něco o soudních znalcích nebo Hovor s malým Mílou - jiné ale opravdu hodně nudné nebo dlouhé - část Czen-si, nejvyšší pravda jsem po několika minutách vypnula, na tohle jsem trpělivost opravdu neměla - takže bych řekla takový průměr.
Velmi dobrá kniha. A dost šokující. Na některých místech mě z toho, co autor na vlastní kůži zažil, dost mrazilo, obzvláště proto, že všichni lidé, se kterými mluvil, se považovali za vysoce morální, často za nositele jediné pravdy.
Na druhou stranu se mi tato kniha - autorova prvotina - nelíbila tak moc jako jeho ostatní knihy. Je vidět, že se mu postupem času podařilo skvěle vytříbit styl, kdy méně znamená více a často je lepší nechat absurditu situace hovořit samu za sebe.
Sbírka fejetonů a básní Josefa Fouska. Četla jsem podobnou knihu od Františka Nepila, té však tato nesahá ani po kotníky. Že si já a psaní pana Fouska nesedneme jsem pochopila už ve chvíli, kdy se v jednom z prvních fejetonů chlubil tím, jak vzal sekyru na svoji tahací harmoniku, dárek od otce, na který si otec dokonce půjčil peníze. No. Ne. Tohle opravdu ne.
Navíc jsou všechny fejetony víceméně o tomtéž: nemoci, politika, stížnosti na všechno možné. Pan Fousek zdůrazňuje nutnost být vlídný, vlídnost jsem ale v jeho díle dost často postrádala. Toto byla moje první a zároveň i poslední kniha od tohoto autora.
Nádherně graficky zpracovaná kniha. Z obrázků na mě skutečně dýchly klid a pohoda. Co se ale týká textu... vlastně nevím, jak ho shrnout. Autorka na řadě drobných střípků předvedla, co různí lidé považují za hygge. A... to bylo vše.
Stejně jako v případě jedničky, i tentokrát jsem dočetla do půlky, načež jsem začala přeskakovat napřed věty, pak odstavce a nakonec celé stránky. Když totiž vynecháte popisy značkového oblečení, šperků, bot, aut, nábytku a tak dále, zjistíte, že se jedná o plytký, bezobsažný příběh o zhýčkaných snobech. Tato kniha navíc v druhé půlce dostala nádech parodie, když se jeden ze zhrzených hrdinů začal ohánět halapartnou a dalšího omylem přeoperovali na ženu. To už byla síla i na mě. Z celého příběhu pro mě jako vítězka vyšla Kitty Pongová, která si uvědomila povrchnost hongkongských zazobanců a dala jim vale. Hurá!
Tuto audioknihu jsem získala zdarma. A ještěže tak. Nekonečné rozebírání choroby dítěte hlavních hrdinů. Kapitoly a kapitoly o Panně Marii. Připadala jsem si, jako bych přeskakovala mezi lékařskými skripty a vědeckým rozborem bible. Obojí sice může být zajímavé - ale ne, když má jít o thriller.
Kniha mě trochu zklamala, protože nebyla ani tak o Stanu Leeovi jako o Marvelu. Chápu, že Stan Lee a Marvel se dají považovat za synonyma, protože byl po desítky let jeho tváří, v nekonečné záplavě jmen a názvů a titulů (a měnících se názvů a titulů) je však velmi snadné utonout, pokud se čtenář nezajímá o komiksy podrobněji.
Přesto je to velmi zajímavá kniha, která nabízí informovaný pohled do situace na komiksovém trhu v jednotlivých letech a popisuje různé vzestupy a pády, značek i osob. Co se týká samotného Stana Leea, vyvodila jsem si, že to byl dravý, ctižádostivý, energický, ale také neustále nespokojený člověk, který pořád toužil dosáhnout něčeho víc. Nevím čeho, ale něčeho. Musel to být zajímavý muž.
Závěr knihy, který popisoval poslední léta jeho života, mě však rozesmutnila. Je asi pravda, že žít tak dlouho, že přežijete všechny své blízké, není žádné štěstí.
Je pravda, že hlavní hrdinka Ivana se velkou část knihy chovala jako slepice. Jakmile ale konečně přišla k rozumu a na scéně se objevil JUDr. Málek se svým jedinečným smyslem pro humor, hned to bylo o něčem jiném a skvěle jsem se bavila.
Příběhy to byly zajímavé, i když ne tak humorné, jak jsem si na základě obálky a obsahu představovala. Po přečtení ve mně zůstal přetrvávající dojem, že Carterova manželka Carol musí být světice s trpělivostí, na kterou by mohl být pyšný i sám Buddha!
Kniha mě trochu zklamala. Byla na můj vkus překombinovaná. Jsem ráda, že to nebyl první Maigret, který se mi dostal do rukou, možná by mě totiž odradil od přečtení dalších, což by byla škoda.
První kniha v této sérii, Dům hedvábí, se mi moc líbila. Ale tahle kniha... Ne, prostě ne. První třetina byla velice nudná, sestávala z dlouhých scén, kdy dva hlavní hrdinové prostě seděli pospolu a mluvili, což by klasický případ tzv. "info dump". A pak ten zvrat na konci...
Osobně jsem ho nečekala. Patrně jsem měla, ale nečekala, což by asi mělo být pozitivní. Jenže. Dokážu snést mnohé, a to včetně smrti hlavního hrdiny. Co ale prostě nesnáším, to je zrada. Odporná, hnusná, navíc nepotrestaná zrada. A přesně to se stalo tady. Z něčeho takového se mi převrací žaludek.