dedliipf komentáře u knih

Učili jsme se o nacistických koncentračních táborech, víme o gulazích na Sibiři a o pracovních táborech v Čechách. Že je vymysleli Angláni o mnoho let dříve. Že jsou teď nějaký FEMA campy, a že Američani za války internovali Asiaty, jako pro sichr, jsem taky četla. Ty v Číně vystavované Japonci mi unikly. Asi protože jsem nikdy nekoukla na film Most přes řeku Kwai. Ale je to logické. Každá válka znamená, že máte nepřátele a nepřítel může být kdokoli. Hlavně ti misionáři, malé děti a staré ženy. Lepší je nahnat na jedno místo, hlídat, lomit morálku a snad z nich ještě získat pracovní sílu.

Jim se narodil do dobré rodiny. Angličani žijící v Šanghaji, zabezpečení, s hromadou přátel a sluhů. Realita veliké Číny se jich prakticky nedotýká. Podobně v Číně žili i Japonci, jejichž vláda začala před začátkem příběhu mlsně koukat po čínské území... Argument byl podobný jako u nás, když šlo o Sudety (ale nesrovnávala bych to příliš): je tam utlačují, domovská země musí pomoci... Jedna válka mezi Čínou a Japonskem byla už na konci 19. století. To jen pro ilustraci, protože já do děje vstoupila bez znalostí situace. Byla jsem naučená, že Japonci byli náckové, protože se kámošili s náckama, a že Číňani jsou komunisti, protože Mao, jenže Mao začal vládnout až pár let po válce. Před ním byl Čankajšek.

Takže Jim si žije dobře. Žije si dobře ještě v předvečer války a jede s rodičemi na oslavu. Teda ve skutečnosti okolo nich už válka je, protože Čína je s Japonskem znovu ve válce od roku 1937. Jenže my jsme v roce 1941 v prosinci a Jim, Anglie a ani Amerika s Japonskem ve válce ještě není...

Kniha je semi-autobiografická. Místa, o kterých zde skutečný Jim píše, opravdu znal. Věřím, že i různé vnitřní myšlenky, uvyknutí na válku, soustředění na přežití, že to vše je pravdivé, jelikož je to tak sugestivní. Vzpomínala jsem na svoje dětské hry a myšlenky, věci, co jsem si namlouvala, když mi bylo 10... Jen skutečný Jim byl po dobu války s rodiči a sestrou. Ale mnoho dětí nebylo, rodiče mohli zemřít už v prvních dnech války. Mohly mít někdy takové štětí jako Jim? Válka se mi zdá sama o sobě neuvěřitelná.

Vysoké hodnocení dávám hlavně za to, že mi kniha přiblížila válku, kterou jsem neznala. Víc než knihy o té, která se děla mnohem blíž (ještě štěstí, že mám babičky a filmy), protože žádná kniha s dějem o válce a internačních táborech mi nepřišla tak dobře napsaná. Všechny jsou tíživé, ale něco tam chybí... snad ta dětská prozíravá naivita (né, to není oxymoron), nebo snad to, že jsme všichni už dávno mrtví, jen jsme si to nikdy neuvědomili... Ty zvláštní momenty, kdy něco kontrastuje s něčím jiným, co bylo v ději dřív, nebo ty chvíle, kdy si Jim uvědomí, o co při válce jde a jak války končí...

A nakonec těžko říct, jestli si to literární Jim celé trochu nepřibarvoval. Ale to nevadí. Chtěla jsem prostě vědět, jak tu válku prožíval. Když jsem dočetla - a v české za komunistů vydané verzi je ještě doslov o kontextu s trošinkou agitky k tomu - zůstalo ve mně lehké prázdno vyplněné rozpadajícími se slovy.

P.S.: S ohledem na Říši slunce mi dává námět Bouračky větší smysl. Zřejmě co si v mládí zamiluješ, to jako spisovatel vždy rád použiješ... Nebo to do svého dětství vtiskl až ten starý Ballard?

3 02.12.2017

Příběh o ztrátě a vyrovnání. O rozhořčení i lásce mnoha rovin. Příběh, co mě ve čtyřiadvaceti vrátil zase na střední - ani tehdy jsem nechápala, proč a co to my holky vlastně děláme, čeho se snažíme docílit, co cítíme. Nevím, jestli to přesně vyjadřuje vypravěčku, nebo můj vztah k jejímu vyprávění.

Mám odpor k tématice mladá_dívka-láska-starší_muž, ať už se ho dotkne dílo jakkoli. Zde to je a musela jsem se překonávat. Šlo to jen proto, že jsem chtěla zjistit, o jakou formu tohoto vztahu jde. Vyřčeno ale není vše a mohla jsem si domýšlet, co se týče nějakých momentů a intencí. Přitom je naopak přesně popsáno prostředí, příroda, vzduch, detailní drobnosti o jídle... To je taková kombinace, která mi sedí. Co mi nesedělo byly postavy. Vypravěčka je konzistentní, ale činy a reakce ostatních jsou mi na hony dávají. V kontextu snad smysl dávají, ale nedokážu to posoudit.

Zpočátku jsem měla pocit, že na mě zničehonic někdo začal mluvit na zastávce při čekání na autobus, a až velmi později mi smělo dojít, proč to dělá. Třeba to bylo moc rychlé vyhrknutí. Jde konverzace začít jinak? Od druhé půlky jsem se ale už nesla na vlně.

1 02.12.2017

Wiki vsuvka: “Ve svém pozdním díle „Filosofická zkoumání“ však [Ludwig Wittgenstein] otevřel novou oblast zkoumání, totiž řeč jako jistý druh jednání.”

Složité téma, které musí potěšit každého, koho někdy zaujala filosofie jazyka. A navíc hlavní HRDINKA, kterou China napsal dobře. Není vševědoucí. Je omezená ve svém pohledu a něco si ještě nechává pro sebe. Přes veškerou podivnost je uvěřitelná. Zároveň dobře ilustruje propast, která je mezi původními obyvateli oné zvláštní planety a lidmi. Propast vzniká i mezi námi a vypravěčkou a čtenář se dostává do podobně nesnadné pozice jako fikční postavy.

Děj se točí kolem několika bojů. S tradicí, jedinečností, se závislostí různého druhu, o sebe sama, o přežití (pro někoho možná i o dočtení)...

Je fajn občas knihu zaklapnout a fakt se zamyslet, co to vlastně teď přečetl a proč je pro postavy tak zásadní, aby to říkaly nebo dělaly, nebo co mají za problém. Jinak může čtenář z vlastní lenosti sklouznout k šolíchání po povrchu a nudě.

02.12.2017

"Má-li žena mužské ctnosti, tu aby člověk utekl, a nemá-li mužských ctností, uteče sama."

Pořád nevím, jak se filosofuje kladivem, když zároveň musíte pořád myslet na ty proklatý ženský.

2 01.12.2017

Seriál jsem neviděla a vidět nechci. Chci si příběh uchovat v této podobě. Text je tak intimní. Jakoby ona seděla vedle vás, vy ji drželi za ruku a ona s klidem, pomalu ovšem potichu vyprávěla... občas zahlédnete lesk v očích, občas se projasní úsměvem a pak zas zamyslí. Je přemýšlivá. Není rozčílená. A vy se dostáváte do meditativního transu, přijímáte vyprávění a přitom uvažujete... Jak se něco takového může stát? Je to správné? Je správné, jak se chováme dnes? Kde je hranice? Je nejdůležitější svoboda? Ale čí? Je svobodou toto, nebo je to už ohrožením?

Ona vám na to neodpoví. Od toho tu není. Jen vypráví svůj příběh. Příběh, který se může stát a nebo stal velmi dávno. Možná se děje tisíce kilometrů odtud právě teď. Jen její šaty nejsou červené.

Dystopie mám ráda. (To je možná důležité. Četla jsem to jako dystopii. Až pak jako kritiku něčeho, a skoro vůbec ne jako nějakou feministickou bibli.) Vždy se ale trochu děsím závěru. Závěr My, závěr 1984, závěr Mechanického pomeranče, závěr 451° Fahrenheita, závěr Simakova lidstva ve Městě... každý z nich byl jiný, každý zanechával jiný pocit. Zdejší závěr byl dílem šikovné spisovatelky. Byl to závěr, který jsem chtěla? Určitě ne. Jaký jsem chtěla? Já... nevím, ale prostě! Je to závěr, který si tato kniha zaslouží? Ano, přiznávám, vlastně to dává smysl.

Čím to, že umělé příběhy nás (nebo je to pouze mnou?) získávají víc, než ty skutečné? Je to, protože se nemůžeme ptát, zda si vypravěč vymýšlí, a všechna naše skepse opadne a my jsme připraveni odžívat příběh s jeho postavami? Možná, že teď přestanu být chladná, kdykoliv budu číst, sledovat a poslouchat cizí příběhy v hospodách, v televizích, v novinách, při přednáškách historie a sociologie... Možná se mi to už nikdy nevykouří z hlavy.

13 01.12.2017

Rozjezd nic moc, druhá půlka super... a odkazy na jiné příběhy! Pro lepší pocit doporučuji přečíst na jeden až dva zátahy. Je to jako povídka vymáchaná v zaklínačské sáze.

1 01.12.2017

Několikrát jsem byla varována, že je kniha špatná, autorka špatná atp. nicméně pokud vím, většina varujících ji ani nečetla, dostala se k nim zřejmě pouze kritika, kterou mi pak misionářsky ovšem bez hlubšího kontextu přinášeli. Nevím, ale bylo to STRAŠNĚ PŘÍNOSNÉ. No fakt. Neke.

Bez loga jsem si koupila, když jsem pomáhala ladit komunikaci jedné drobné oděvní značky. V tomhle ohledu byl text hodně stimulující. Dostanete nové informace, někdy už zastaralé, někdy ale bohužel stále současné, plno věcí se spojí a napadá vás spousta dalších kroků a kreativ a... Mně prostě nešlo o to, abych nenáviděla kapitalismus, ale abych vhlédla do odvrácené, či vyprázdněné strany značek a firem. To se splnilo skvěle.

Samo o sobě je Bez loga napsáno čtivě. Opakuje se málo, informacemi je nabité a to, co se opakuje, se opakuje hlavně protože firmy neustále opakují své hrozné zlozvyky. Samozřejmě, že má autorka určitý pohled na svět a je jasný hned od prvních vět. Netají se tím, tak jí nemohu vyčítat, že by mě tahala za nos. Jen nakonec byla asi taky trochu naivní, ale to vím já teď, o 18 let později, a bez té naivity, že tentokrát to už bude lepší, by to bylo celé temnější.

Autorce jde o zmapování několika druhů a hnutí odporu proti firmám, jejichž praktiky nejsou podle západních představ etické. K tomu přidává kontext, jak se firmy během 90. let proměnily, jak bylo možné k tomuto špatnému stavu v továrnách dojít.

Ve výsledku zprostředkuje hlavně pohled do 90. let, do tehdejší atmosféry. A do různých strategií firem, jak vydělávat. I když už jsou to přes 20 let staré příběhy, dostanete vlastně trochu historie a kořenů různých hnutí, třeba boje proti GMO, fast fashion, body image reklamám. Zjistíte toho víc o Americe, protože kniha se týká té doby, kdy se tam rozšiřovaly nůžky a část obyvatel chudla a chudne a nejsou to zrovna jen přistěhovalci. Protože nakonec chování firem neovlivňuje jen zaměstnance ve východní Asii, ale i kupce výsledných výrobků.

5 01.12.2017

Není to dokonalá kniha. Je sice skvěle napsaná, ale někdy se zdá příliš roubovaná. Není to příběh o ději, akci a pointě, i když v něm ani jedno z toho nechybí. Je to spíš podobenství. Zdá se absurdní? To podobenství bývají, aby dokázala vyslovit to, co mají na jazyku.
Stejně tak to není příběh o cenzuře, jako spíš o osamocení a prázdnotě.

6 01.12.2017

Když jsem ji koupila, myslela jsem si, že je to další autobiografický román pro mládež o dospívání za války. Ah. Co jiného jsem si po té anotaci mohla také myslet? Ne, že bych četby a koupě litovala. Ale na nakladatelství Argo jsem byla naštvaná. Co kdybych to četla už ve 13? Brr.

Podle doslovu se zdá, že inspirací pro knihu byly nejen vlastní zkušenosti, ale i zkušenosti známých, rodičů autora, nebo příběhy přeživších, co se objevily v novinách. Některé se staly, některé se upravily, některé se podle klíče, který zapadal do reálných případů, domyslely fantazií... Zlí kritici tvrdí, že i jiné knihy a že se jedná hodně o plagiát. Podle wikipedie i doslovu autor s touto knihou zažil drobné peklo a údery ze všech stran. Nakladatel po něm chtěl, aby byla kniha vedena jako autobiografie (logicky se jich tehdy asi psalo hodně a pocit skutečného příběhu prodával). Poláci si brali jeho příběh osobně. Američané v něm viděli komunistickou propagandu. Východní slované útok na jejich život a tradice.

Chápu to. Při čtení mě napadalo to samé. Člověk sáhne po knize, aby dostal notnou dávku nenávisti k nacistům a dostane se mu notná dávka nenávisti k vesničanům. Jenže co vedlo trýznitele k jejich činům?

Pro mě je tato kniha encyklopedií lidského zla na úrovni jednotlivce na pozadí zla světových rozměrů. Záznam toho, jak válka moderního typu ovlivňuje psychiku všech, kdo jsou poblíž a v neustálém tlaku. Kde jedna neúroda znamená nejen hlad, ale také trest, který už nikdy nevymažete z paměti.

Tíživou atmosférou mi to připomnělo dva filmy. Das Weiße Band a Die Blechtrommel. Je to samozřejmě jen pocit. Že mi to připomnělo zrovna filmy je asi logické, protože kniha je dost grafická. Jazyk zhuštěný, tempo rychlé. Popisy někdy otravné, i když se s nimi autor vypořádal třeba jen na 3-4 odstavce... ale i tak, meh. Popisy různých postupů a léčebných návodů jsem si ovšem velmi užila.

Nakonec je mi jedno, jak to bylo s tím autorstvím. Sama za sebe kniha své místo má. Copak vám prarodiče neříkali, kolik zla během dětství i života zažili? A nepokračovalo to i po válce? A umíte si představit, jaké je to prožívat pubertu a první její změny daleko od rodičů, sami, v nepřátelském prostředí?

7 01.12.2017

*vložte humor se sovami*

Samotné Twin Peaks je někdy náročné na paměť. Mnoho postav a mnoho vývojových linek je přítomno i v tomto "románu", ale pokud znáte seriál, máte v hlavě jakousi mapu, po které se pak s knihou dobře pohybujete. I tak je to boj všechno pobrat. Je to dokumentace, kde se nachází několik úrovní poznámek různých autorů z různých časových období a s různými motivacemi.

Spokojený bude ten, kdo:
a) miluje jednotlivé postavy, i ty okrajové
b) miluje tajemno, easter eggy, konspirace, městské legendy, sekty apod.
c) čeká, kdy zvláštní agentka TP ukáže nějakou hloubku a osobnost

Konspirace převažuje. Pokud vám konspirace všeho druhu přijdou jako pitomost, Tajná historie Twin Peaks by vás nejspíš frustrovala. Proč to riskovat.

Je vhodné začíst se, pokud jste neviděli seriál?
Ne. Podívejte se na 2 série, pak teprv začít číst. Je zásadní znát jména a příběhy ze seriálu, protože bez nich se nebudete orientovat. Kniha dobře ladí k třetí sérii.

Výčitky: Z českého textu čiší určitá prkennost, ale nedokážu říci, jestli to byl nešvar, nebo záměr původní anglické verze. Jinak se s tou českou verzí neodflákli. Části psané na stroji jsou moc úhledné. Copak tehdy nebyly běžné překlepy a přepisy? Lži!

Poznámky na okraj:
- zdá se mi, že tu pracují více s fakty než některé historické knihy
- součástí je i filosofie Twin Peaks, to ale neznamená, že vám kniha zodpoví všechny otázky

4 01.12.2017

Jsem jeden z těch zlých lidí, kteří nemají rádi meloun. Je pravda, že ten velký s růžovou dužinou si občas dám, že si ho dávám i se semínky, ale nikdy si ho sama nekupuji. Nerozumím jeho chuti. Je sladká a přitom mdlá, plná vody a přitom cukru, dužina je tuhá a přitom se rozplývá jako sníh. Zajímalo by mě, jestli to nějak s knihou souvisí.

V melounovém cukru nepovažuji za podivné dílo, ale je pro mě velmi melounové. Líbí se mi styl psaní, ale nerozumím jeho textu. I tak dokázal Brautigan vyvolat obrazy. Ilustrace uvnitř jsou moc hezké. Ale kouzlo to pro mě vlastně nemělo. Myšlenkami se k melounům nevracím.

Trochu se mi připomněly povídky Etgar Kereta, kterého mám ráda. Jsou jiné, ale tou neotřelostí se dle mého pocitu blíží, tak pokud byste po dočtení hledali něco podobného...

3 01.12.2017

"Co má tohle všechno znamenat? Pokryl jsem si tělo naprostým a kardinálním a přímo neuvěřitelným blábolem v hatmatilce!"
-Arnold J. Rimmer někdy během 28. listopadu 1947

Výborné dílo, pokud holdujete kokainu nebo vám absolutně chybí soudnost. Většina lidí přečte z donucení učitele jen RHIZOM, ale mluví o tom jako holka, která si namlouvá, že o panenství opravdu přišla s tím nejlepším klukem a fakt to stálo za to. Kdo to přečte celé, automaticky získává respekt mezi ostatními adepty filosofie, ale zavazuje se po zbytek života hodnotit Plošiny maximálním počtem bodů.

Mám 40 000 znaků přepsaných citací, ale stejně je pravděpodobnější, že obleču svého kocoura do malých tyrkysových kamaší a saka na dva knoflíčky s kravatou, než že pochopím, co se mi to při čtení Plošin děje.

11 01.12.2017

Až na ty ovce v podstatě manifest západního buržoazního myšlení včetně marketingových rad. Dvě hvězdičky za leštění sklenic.

Slibuji, že už si nikdy nebudu vybírat četbu při teplotě nad 37,5°C

2 01.12.2017

" -- v každé myšlence spí hluboko nový, nezrozený "ves"mír, myšlenky jsou jen spermatozoa vesmíru --; hodně svinské spermatozoon splodilo tento kosmos"

Nazvala bych to arogantní filosofií. To je to, co vám zbude na kuchyňské lince, když do ní dost dlouho filosofujete kladivem. Tvrdím ale, že bez špetky arogance by jednotlivec (hlavně umělec, vědec, novinář) nikdy svá díla nedokončoval, protože by se zalekl všeho, co mu stojí, může stát, bude stát v cestě. Na světě je více arogantních filosofií.

Jaroslav Kabeš píše na konci knížečky, že Klíma nezabředá do bezzubého okultismu, že jeho filosofie je silně politická; pozor: zóon polítikon, tj. tvor společenský. Ha! Jakoby LaVeyův satanismus také nebyl politický a přitom plný okultismu, arogance, touhy šokovat a vrhnout světlo na každého pokrytce v dosahu pěti set kilometrů. Samozřejmě, Klíma stojí výš, o něco výše nad hmotami a choutkami, i když uspokojovat by je mohl, jak by chtěl, ale on podává FILOSOFII, nikoli příručku, jak nasrat křesťany a maloměšťáky. Je jakýmsi zakončením jedné západní tendence. Z kořene betula po-Hegelovi vyrůstá kmen konce 19. století a z něj mnoho větví, listů, květů, a nakonec i to svinstvo, co děsí alergiky. Nevím, jestli je Klíma seschlá větev, nebo vždy barevný květ. Ale prostě ukazuje další možnost arogantní filosofie, tentokrát ne tolik zelstné.

Jsou to dopisy egocentrického alkoholika. Očekávejte pasivní kocovinu. Radím: Čtěte nahlas! Filosofické listy chtějí křičet, ale papír je umlčel. Rozčilte souseda přes tenké stěny.

(Psáno záměrně pod vlivem Filosofických listů. Později upraveno pod vlivem nadměrného množství kávy.)

1 01.12.2017

Můj táta jednou umíral. Jenom umíral, protože pak na to táta přišel, řekl to doktorům a ti se mohli přetrhnout, aby jim přestal umírat. Takže vlastně ke mně Gaarder promlouval známým jazykem. Asi vidíme svět trochu podobně, trochu podobně jako Georg a trochu podobně jako jeho mrtvý otec. Jen mě děsně rozčilovalo, jak je jeho otec upovídaný, pohrouží se do pomatených myšlenek, unáší daleko od hlavní linie, podobně jako jeho syn, i když se to nakonec vysvětlí a vše dává smysl.

Ale trochu jsem přeskakovala. Navzdory tomu jsem brečela. Mrzí mě, že jsem to nečetla třeba ve 13 letech, protože je tam dost zajímavých informací, pokud jste je ještě díky svému věku nepoznali, ale já se o knize doslechla až v 18 a od té doby jsem pořád četbu odkládala. Vlastně jsem ji (možná spíš sebe) nechala projít datem spotřeby.

Taky by mě zajímalo, jestli tu knihu vůbec čtou mladí kluci. Jestli to není vůbec celé pro holky, ačkoli dopis byl pro kluka.

2 01.12.2017

Tak prvně - česká anotace na přebalu mi asi řekla víc, než bylo třeba a já jsem pak pořád něco očekávala. To mě štvalo.

Příběh vypráví Francis, jsme vlastně v jeho hlavě. Francis je po rozchodu a přítelkyně mu stále chybí a tak si s ní sjednává schůzky, o kterých jí neříká, takže mu pak nevadí, že se na ně nedostavila. Nebyla to její chyba. To mi přijde jako skvělý nápad, hrát si jednou za čas na to, že na někoho čekám, ale bez toho naštvání rozčarování a smutku, že nikdo nepřichází.

A pak se to semele. Vlastně je to docela romantická knížka s vypravěčem, co vám říká cokoliv ho napadne a díky tomu je to trochu magické. Pořád jsem si musela připomínat, že tohle je úplně normální Paříž a úplně normální chlápek v saku (v mé hlavě nosil pořád sako, už nevím, jak to bylo v textu). Když někdy čtete dobré fantasy, přijde vám vymyšlený svět podobný jako ten skutečný a musíte si zas připomínat, že u nás nejsou mluvící kentauři, a ve Schůzkách je to prostě naopak. Svět je tak moc všední a lidský, až je to fantazijní.

Christian Oster prý píše právě takhle často, psali to na konci knihy, takže další si spíš nepřečtu, ale tahle za to stála.

Také jsem si od první věty vzpomněla na filmy Woodyho Allena. Umím si moc dobře představit, že by příběh zfilmoval, že by to byla alespoň anekdota v jeho milostných epizodách.

01.12.2017

Přepis přednášek, ve kterých Bourdieu věnoval především habitu, symbolickému kapitálu a symbolické ekonomii. Koncepty vysvětluje na pěkných příkladech společnosti evropské (franc.), alžírské, s několika zmínkami o japonské...

Nejde o náročnou knihu, ale jazyk trochu náročný je. Když čtete přednášky za sebou, začnete se v klidně ztrácet informacích, které se přitom jen opakují, ale v jiných variantách. Množství vět a slov v závorkách tomu taky moc nepřidává. Jak sakra někdo přednáší v závorkách? Nebo to tam dopsal po tom? Smrt nadbytečným závorkám!

Názvy přednášek:
PROSTOR SOCIÁLNÍ A PROSTOR SYMBOLICKÝ
KAPITÁL NOVÉHO TYPU
ZA VĚDU O DÍLECH
DUCH STÁTU, ZROD A STRUKTURA BYROKRATICKÉHO POLE
JE MOŽNÝ NEZIŠTNÝ ČIN?
EKONOMIE SYMBOLICKÝCH STATKŮ
SCHOLASTICKÉ HLEDISKO
PARADOXNÍ PODSTATA MRAVNOSTI

2 01.12.2017

Filosofie pro beta samce.
Povinnost pro šestnáctileté misantropy.

Komentář pod vlivem. Pod vlivem díla...

Upozornění: podivné setkání
Téma: láska, nicota, smrt, stávání-se, transgrese, gtrhtjhtsexz
Reprezentativní citace: "Kdybych měl tělo, sevřel bych si rukama hrdlo."
Umístění na mapě: Derrida, Bataille, Foucault, Deleuze (ač ten ho v Tisíci plošinách necituje, po přečtení obou děl se vzájemně doplňují a vysvětlují; zdá se; cítím)
Vyvolané myšlenky: sen je upřímnější než vnější svět, jelikož je ryzím prožíváním, kde bytost snícího není oddělená od "hmoty" kolem, od snových domů, snových bytostí, od myšlenek
Vyvolané pocity: Mravenčení po kůži

Houpání mezi bolestí a klidem. Plavání v nevyslovitelném, nepřekonatelném a překonávajícím a abstraktním. Protože, ač to lidi neradi přiznávají, stále nedokážeme slovy pojmout ty nejniternější pocity a nejdůležitější momenty našeho Já, a vrhnout je na papír je práce šílenství.

V mých představách se při čtení papír trhá. Slova chtějí ven. Chtějí být činností. Chtějí praskat.

1 01.12.2017

Bylo zvláštní objevovat Twin Peaks s postavou, o které se vždy jen mluvilo. Za sebou jsem měla už tři série, Fire Walk with Me a Secret History of Twin Peaks. Deník byl zase něco úplně jiného a dokonce myslím, že by fungoval i bez Twin Peaks... kdyby se nám do ruky prostě jen dostal nějaký deník dvanáctileté šťastné dívky, co během let o štěstí přichází.

Zajímalo by mě, jestli během dospívání řeší víc dívek sexualitu a intimitu do takové hloubky. Laura zkoumala každý kout. Ohmatávala i ta nejtemnější místa. Bylo to spíš pnutí než vlastní touha. Když si představíte, že to píše malá holka, není to příjemné. My si v tu chvíli samozřejmě nepřijdeme jako malé holky. A jsou muži, kteří jsou ochotni nám to uvěřit.

I když Lauru chápu v mnoha ohledech, pořád se nedokážu rozhodnout, kým byla. Asi by to nedokázala ani ona sama. Pořád se měnila a přitom zůstávala stejná. Chcete-li se poznat svět 12-16leté dívky z města plného atmosféry, začněte listovat. Ale praštím kohokoli, kdo si ten svět začne idealizovat, kdo si ho začne užívat a bude po něm toužit.

4 30.11.2017