dedliipf komentáře u knih

Krásná kresba černobílá i v barvách. Ještě krásnější než jsem si představovala. A taky hodně penisů. ALE přiznávám, že jsem za sešit nic neutratila. Být to tak, budu možná zklamaná...

05.01.2019

[čteno v originále] Arthur mě už po druhé zlákal idylkou a očekáváním happyendu. Příběh samozřejmě nabral na spádu a otáčkách, na povrch vypluly nezhojené rány, které byly jen chvíli zapomenuté...

Všichni moji synové jsou o touze být lepším člověkem. A o realitě života, která nám to někdy nedovolí, o pohledu ostatních a pověsti. O hodnotách.

Scény se mi před očima odvíjely samy, od půlky jsem už ani nečetla popisy, jen dialogy, tak rychle to jelo. A nemohla jsem přestat.

1 03.01.2019

*** OBSAHUJE SPOILERY ***

Pro mě to bylo velké pokračování Lovecrafta. Mám ho ráda. Myslím, že tu atmosféru tísně uměl napsat málokdo podobně dobře jako on. Vím, že mnoho lidí by nesouhlasilo. Solaris mi ale vážně dlouho připomínal V horách šílenství. Jenže Lema nakonec zajímala psychologie člověka společenského a jeho lidstvo a poznání je limitované jinými údivy a děsy a tak je Solaris mnohem více utěšující příběh než kterýkoli Lovecraftův.

Zpomalování děje s pomocí milionu teorií a hypotéz mě mučilo. Ale chápu, že to mělo i filosofický důvod. Že vše, stovky knih, které lidi o Solaris vyplodili, vlastně nemají smysl. Nemají smysl pro děj. Pro nás jako čtenáře. Na nich nezáleží. Záleží na tom, co vnímáme a cítíme sami. Proto je nutné počkat, než někomu začneme říkat o svých zkušenostech; počkat, než to mohou pochopit. Poslední úvahy na závěrečných 20 stran jsou hezké a stály by za rozbor nahlas nad kávou.

A přiznávám, že některé prvky se mě dotýkaly intimně. Něco jako bych již prožila, něco prožívám. Ne, tohle zdaleka není jen sci-fi nebo thriller.

Napadla mě ještě jedna věc. Co kdyby na stanici na Solaris bylo dítě. Co kdyby oceán mohl reflektovat představy dítěte a přitom reflektovat posuny v představách učící se lidské bytosti a vyvíjejícího se mozku. Byly skutečně "hosté" náhodní? Nebyl pro jejich stvoření důvod, jen lidi zasáhlo běžné chování oceánu, kterého se ostatní dění na planetě nijak netýkalo, nijak jej nevnímal? Protože pokud ne, co by se dělo, kdyby měl k dispozici sny dítěte?

9 07.12.2018

[čteno v originále] Struggle ilegálních migrantů (je to i po 60 letech podobné?), několik druhů lásky, právník vypravěčem (úplně jako Danny DeVito be Válce Roseových!) a mužská čest. Každou z postav trochu chápu a trochu mě také trápí. Mohlo to přeci dopadnout jinak, možná... Možná byl Eddie nenapravitelný.

Jedna věc opravdu zaujala - reakce sousedství na to, že by byl mezi nimi donašeč. To mě zahřálo.

27.11.2018

Jsem ve zvláštní pozici. Nevím nic o románu, vím jen trochu o próze. Neznám román v postmoderní době a Kunderu čtu poprvé. Takže mi chvíli trvalo pochopit, o co jde.

O co jde není nějaký všeobjímající smysl knihy, který musí každý čtenář do jednoho objevit, aby se ve společnosti mohlo přikývnout to je ono, spíš vytvořit smysl pro sebe - objevit si v sobě, jak ke knize přistupovat. Ale Kunderův Kundera nechce psát román pro děj, ale děj pro román, tak aby se nedal převyprávět (takže co tu o něm teď mohu psát?), a možná proto jsem si polovinu času nebyla jistá, zda čtu úvahy, eseje o autorství, eseje o 20. století a umění, o Evropě, nebo příběh jedné rodiny a drobných epizod, které mění směr jejich života. A pak jsem nerozhodnost povýšila na přístup, protože přesně s tímhle přístupem přede mnou kniha fungovala nejlépe. Epizody přerušovaly jiné epizody, hry se jmény, hry kárání.

Takže co se dá psát o románu, co v jednu chvíli sám říká, že by neměl být převyprávěn? Vytáhnu si z něj pouze to, co chci říct já!

Autorem je Kunderův Kundera - to je jiný Kundera než náš Kundera tisíce kilometrů daleko od České republiky (s čímž se Česká republika stále nesmířila) - možná zažili stejné mládí a dospělost, ale jejich cesty se definitivně rozdělily v roce 1988, kdy Kunderův Kundera za použití Kundery román dopsal a navždy si vlezl do něj. Napořád čeká na plovárně a napořád odchází z bazénu. A to je důležité.

Celou knihou se line úvaha o autorech, nikoli o nesmrtelnosti, ta přichází až s autorstvím. Kundera, nebo Kunderův Kundera, v tuhle chvíli na tom nezáleží, je advokát klidu autorů, jejichž příběhy po smrti přebírají jiné a spravují jejich nesmrtelnost, sám se přitom dopouští toho samého, a na pravdě nezáleží, protože nesmrtelný autor nakonec také umírá, a smrt autora, jak dnes víme, dává moc čtenářovi. Proto si tu já mohu psát, co chci, jen pokud to ve vhodnou chvíli označím spoilerem. A to neudělám, protože o ději vám neříkám ani Ň. Mluvím jen o postavách a jejich charakterech.

Jedinou postavou je tu autor. Tenhle geniální alibismus používám kdykoli se mi zachce, protože jsem čtenář.

Přiznávám, v knize jsou také jména a písmena, takže by mi jiní čtenáři mohli oponovat, že jsou tu i jiné postavy. Ale ty postavy jsou jen v knize uvnitř knihy uvnitř mysli Kunderova Kundery! Kunderův Kundera je nechává pobíhat po všech světech, pozoruje je růst, měnit svůj život, potkávat epizody a náhody, jednou i jedno velké nedorozumění, které mění jejich život, nutí je vysvětlovat své příhody, úplně stejně jako to dělají postavy jiných románů, kde není hlavní postavou autor a román (tuhle postavu jsem záměrně tajila, ale představte si, že autor bojuje v ringu s románem, kdo prohraje a kdo zvítězí, o tom se bude mluvit, o tom se zapomene, a já vám neřeknu, co se stane v té nebo té variantě, protože to sama nevím a napadlo mě to právě teď, jak mi pod prsty utíkají písmena), úplně stejně jako v životě, jehož jste autorem, postavou, epizodou i románem - tak, jako tím jsou všechny postavy Kunderova Kundery i Kundera, stovky kilometrů vzdálený od České republiky, už teď nesmrtelný, sám. Jen je otázkou, jestli je víc nesmrtelný Kunderův Kundera, nebo Kundera, a to je přesně ten soud, který ho čeká. Dobrý spisovatel nenapíše řádku navíc, dobrý spisovatel sepíše i sebe jako spisovatele.

Postmoderní, co?

Co se detailů a stylu týče: pozorovala jsem Kunderu, jak používá Kunderu a nutí ho hloubit se do momentů, protahovat lidské myšlenky a sleduje jejich důsledky, vliv na náladu, smysl pro detail, smysl pro smysly; přesně to, co já neumím a toužím se to naučit; a pomněnka je má nejoblíbenější květina na celém světě (ví každý, komu jsem vyprávěla o svých snech); když popisoval svět, jak jej vnímá Agnes ve vteřinách - pohledy, vůně, zvuky - viděla jsem před sebou filmy Hélène Cattetové a Bruna Forzaniho, a vůbec pro mě byla Nesmrtelnost velmi vizuální, ačkoli zde nebylo dlouhých popisů prostředí (prostředí není ve středu zájmu, jeho místo zaujala gesta).

Ale teď nastává třetí období, chci říct třetí po 1) nevědomosti a 2) čtení. Měsíce, kdy ve mně bude kniha doznívat a já budu přemýšlet, jaká vlastně byla? Byla dobrá? Byla nezapomenutelná? Změnila můj pohled na svět? To ještě nevím. Nikdo by to neměl rozhodovat jen 40 minut po zavření poslední stránky, kde největší postava románu navždy odchází z bazénu.

6 25.11.2018

Úzká kniha, jejíž největší část zabírá slovník, slouží spíš jako rozcestník pro začínající zájemce o tyto společnosti a jejich kulturu. Jazyk je jednoduchý a čtivý. Hodí se myslím pro mladší čtenáře, které zajímá obecně mytologie či původní obyvatelstvo Ameriky. Zmiňuje lehce i historii největších národů.

Každopádně tihle lidi fakt ujížděli na hradech a zlato jsou výkaly bohů, což docela vysvětluje i jednu slavnou hlášku z Jodorowského Svaté hory.

1 20.11.2018

Hezký literární jazyk s obsahem, který nepřináší nic nového, ani pocit, že bychom se nějak posunuli 1) společensky a kulturně 2) i v textu samotném, jakoby autorka opakovala neustále to samé máchané v jiné omáčce. Což je pocit způsobený tím, že posuny jsou tak jemné, že si ničeho nevšimnete, pokud neděláte zevrubný rozbor. Ale k tomu mě nikdo dnes — po dokončeném studiu — nedonutí, tak jsem nucena si přiznat, že základní literaturu feminismu jsem sice v ruce měla, ALE TA ŽENSKÁ SE TAK MOC VYKECÁVALA.

Nejvíce mi vadilo, že esejistický styl přebíjel odbornost. Raději těžší jazyk sociologie... Simone i na tom, o čem VÍM, že se děje, dělo, ve mně zanechávala patinu dojmologie. Zvláštní.

1 20.11.2018

Kniha má dvě části. První se věnuje Davu, druhá krizi Evropy, či evro/panství vůbec; době zlomu, ve které se nachází (hospodářská krize, vzmach nacionalismu, inu 30. léta 20. století). První část má jednodušší jazyk a současnější obsah. Ve druhé se Ortega y Gasset projevuje moderně (myšleno nikoli post-moderně), což je zjevné z nesrovnalosti jeho a dnešní představě o úloze Evropy. Jeho eurocentrismus může být mladému čtenáři nepříjemný a přehnaný. Věřím, že nebyl založený na rasismu, přesto dobře odráží ducha intelektuála své doby - kdy jedna část světa, obvykle ta, ze které intelektuál pochází, měla být ELITOU, kde má nešvary řešit neustálý pokrok (pokud nám to barbaři nebudou kazit). Atmosféru odráží i jazyk.

"Evropa už neví jistě, zda ještě poroučí, a zda ostatní svět poslouchá. Dějinná svrchovanost je roztříštěna."

Jistě, Evropa tehdy už nebyla sousedství zemí, z nichž téměř každá měla své impérium kolonií. Ekonomická situace byla zlá. Těžko říct, co se to děje v Rusku. Sebevědomí sláblo ve světle, které vrhaly Spojené státy. A za 6 let od prvního vydání Vzpoury davů mělo dojít ve Španělsku k občanské válce. Ortega y Gasset tak s odporem sleduje zneužívání demokracie a davu, bobtnání byrokratizace a státu výměnou za povrchní přísliby. Pro něj to mělo úzkou souvislost a nárůst zásahů státu do života prostřednictvím davovosti, kde dav je prohlášen za stát, je příčinou ubíjení vitality - jak po stránce každodenní, tak natalitní.

Autor správně předvídá šíření bolševismu a fašismu a jejich byrokratizaci života. Možná, že se toho obával každý liberál, zatímco jiní varovali před koncem světa způsobený židy. Třeba to byla doba obecně inspirativní pro všechny druhy fatalismu (avšak Ortega y Gasset hledá vždy také pozitivní stránky popisované situace), a právě jeho se ukázal namístě.

Nicméně první část věnovanou Davu bych doporučila automaticky každému bez ohledu na mé výtky.

"Žít znamená být fatálně nucen vykonat svobodnou volbu, rozhodnout se, čím budeme ve světě. Nutnost volby nám ani na okamžik nedopřává odpočinku."

2 03.11.2018

Představte si, že byla vaše celá současnost plán. Filosofové a vzdělanci starověkého Říma, nejspíš stoikové, viděli rozměrnost své říše a zárodky jejího rozkladu. Předpokládali její pád a tak se rozhodli uchovat znalosti své doby a těch minulých. Dědictví antického Řecka přeložili do tehdejšího světového jazyka, pořizovali opisy vědeckých knih a učili své panovníky. Pro chod říše bylo nutné písmo a tuto nutnost vtiskli i do nového náboženství Knihy. Moc písma se pak šířila další staletí po pádu staré říše a z něj odvozovali noví panovníci svou legitimitu... Teď si to rozprostřete do rozměrů celého vesmíru.

"Vědecká metoda, čert aby to vzal. Není divu, že to s Galaxií šlo z kopce."

Asimov s jednoduchým jazykem na jednoduchých postavách (ale upřímně, když poslouchám politiky dneška, není to rozdíl, jen v umění manipulace mě nikdy nepřesvědčili) předvádí souboj lidstva o moc a sebezachování.

Cením zvraty a nápady. Základní kámen dobrého sci-fi.

3 29.10.2018

Nečteno; poslechnuto při četbě Českého rozhlasu (10dílná). Tzn. že text byl zkrácen asi tak na půlku? Soudím tedy verzi, co má dost společného s knihou, ale nejsem si jistá, v které části méně.

Atmosféra fungovala skvěle. Mám čas poslouchat spíš až večer a před usnutím, takže děsivé příběhy působí lépe. Když děj houstl a já stála před zrcadlem, trochu jsem se obávala do něj dívat, abych NĚCO nezahlédla, nebo se mi začal mísit se sny a druhý den jsem musel poslouchat stejnou pasáž znovu a nastal divný pocit povědomosti.

Ale pořád jsem cítila boj mezi tou linií normality. Karika se snaží, aby se to MOHLO stát... aby se to DALO vysvětlit... Lovecraftovi to šlo lépe, mnohem více své protagonisty ničil strachem. Tady se hlavní hrdina díky svému egu a sarkasmu všemu nepoddává a o to víc je to pak matoucí... a proto je nutný jediný závěr, který dostatečně pojistí jakýkoliv otazník: Tak stalo se to?

Jasně, že teď chci vidět slovenskou přírodu.

3 03.06.2018

Jako vyprávění pro děcka (to nemyslím pejorativně, naopak) o reklamě supr, ale pro mě moc rozvláčné, obecné, a ne zas tak dobrý styl psaní, aby mě to bavilo i jen tak.

Velmi zajímavé téma a součástí jsou i příběhy skutečných novověkých lidí, jejich obav a argumentů pro vlastní činy. Text se navíc dobře čte, i když se někdy opakuje - ale díky tomu zase lze číst jen kapitoly, které vás zajímají.

Témata:
- trestní právo a názory filosofů a právníků
- co je zločin
- vztah zločinu a náboženství
- rouhačství a svatokrádeže
- sebevražda
- potraty a vraždy novorozeňat

Celkově zodpovídá otázku, jak jsme se vlastně dostali ke dnešnímu stavu, který nám přijde logický i když možná někdy ještě nedokonalý (a proč možná některé nedokonalosti ještě existují). Zároveň Tinková zasazuje vývoj trestního práva do celospolečenského vývoje Evropy, sociogeneze a psychogeneze (viz Norbert Elias) a sekularizace.

Zároveň vychází najevo, jak a v čem se lišila proměna práva ve Francii, kde probíhala diskuze veřejnosti a situace se vyhrotila revolucí, a v Habsburské monarchii, kde se zákoníky vytvářely za zavřenými dveřmi povolaných specialistů.

2 17.01.2018

Je pro mě docela těžké reflektovat koncept zániku umění. Setkávala jsem se s ním v jiných textech, nicméně narodila jsem se do doby, kdy bylo umění už proměněno ve všech ohledech; rozlišování nízkého a vysokého bylo passé a každý mohl být autorem a přijímání díla bylo stejně zásadní jako tvoření a na babiččino ošívání nad současnou hudbou jsem nebrala ohledy. Samozřejmě, že je tahle perspektiva výsledkem tendencí (technologických i uměleckých) a teorií vzdělaných a tvořivých lidí a nebýt jich, současné umění a jeho percepce je úplně jiná... ale bylo pro mě těžké pochopit diskuzi, která se v historii o umění vedla a proč. Gadamer to dokáže vysvětlit hned na začátku. Staví se proti těm, kdo považují moderní umění za hanebné a klasické za nudné, kdo povyšují jeden druh nad druhý, a namísto toho vztahuje k umění pozitivní pojmy věčnosti, prožívání, zpřítomnění, procházení, hra, (spolu)účast, slavnost...

Gadamera jsem četla mnohokrát a jeho jazyk mi vyhovuje. Aktualitu krásného lze přečíst během jednoho dne a je to myslím příhodné, aby textem člověk procházel a naslouchal. Říká toho ale mnoho, a tak možná raději počítejte s druhým čtením.

2 09.01.2018

Že se mohou zdát předložené informace obecné a "to přeci všichni ví" je dokladem, že Zimbardo a jeho kolegové odvádí dobrou práci v informování veřejnosti. Takže knihu hodnotím pozitivněji než @antuka, i když v podstatě souhlasím, takže přidám jen v bodech:

Jazyk je jednoduchý a jasný. Knížečka je vhodná bez dalších znalostí o sociální psychologii, nebo jako vstupní text k oboru.
Články o sobě navzájem neví, takže informace se chvílemi opakují, daný odstavec lze přeskočit k dalšímu.
Zimbardovy črty, co udělat pro lepší svět a jednání lidí, jsou, myslím, inspirativní. Jeho úvahy k terorismu na místě.

08.01.2018

"[S]chémata chování naší společnosti, která jsou jedinci odmalička vštěpována jako druhá přirozenost a udržována v něm při životě mocnou, zpočátku vždy striktně organizovanou společenskou kontrolou, je třeba chápat nejen v jejich lidských a mimohistorických významech, nýbrž jako cosi historicky vzniknuvšího, tedy z celkové souvislosti západní historie, ze specifických forem vztahů, které se vytvářejí v jejím průběhu, a z tlaků provázanosti, které se přetvářejí a rozvíjejí."

V druhém díle Elias zasazuje proces civilizace do politického a hospodářského kontextu. Jeho argumentem je, že civilizace, jakožto zjemňování chování, je úzce spojena se zvyšováním provázanosti a vzájemné závislosti jednotlivých skupin ve společnosti a jejích vrstev, které se objevuje při rozpadání feudálního systému a sílí při vytváření daňového a mocenského monopolu. V poslední pod kapitole výklad vztahuje k moderním dějinám a 20. století.

Vzhledem k tomu, že se mi zdá, že společnost zrovna prochází proměnou vztahů a vnímání toho, co je a co není normální, a zároveň s různými novými nebo obnovenými tendencemi v demokracii, považuji Eliasův výklad za nejen zajímavý a hodnotný, ale také stále současný.

Četla jsem i první díl, který se sice týká spíš individuálního a jazykového vlivu a projevu procesu civilizace, ale i tak se ke konci už začal text opakovat. Druhý díl oproti prvnímu také obsahuje podstatně více dat a událostí z historie, podstatně méně ukázek dobových textů.

Pro rychlý náhled do celého výkladu podle mě stačí kapitola SHRNUTÍ: NÁSTIN TEORIE CIVILIZACE.

07.01.2018

"Proto je každá recepce uměleckého díla zároveň jeho interpretací a tvořením, neboť každá recepce je tvořena z jiné perspektivy."

Přečetla jsem samotné Opera aperta, tedy recepce teorie informace/komunikace estetikou a literární vědou, dále předmluvy pro první a druhé vydání a reakce na OA. Další vydání obsahovala různé zajímavé, ale pro mě okrajové eseje, které jsem jen prolítla.

Hodnocení se tedy vztahuje jen na OA. Četla jsem dříve knihy o informaci a entropii, takže jsem trochu bojovala s pocitem, že je to sloppy mumbo jumbo - nejsem fanoušek aplikace pojmů z jiných oborů. Pozdější Ecovy knihy jsou o dost složitější, ale také lepší.

Jako úvod do Ecových teoretických knih by to, myslím, mohlo sloužit dobře, především pokud vás zajímá z umění více oborů, než jen literatura.

19.12.2017

Studie Literární text, jeho svět a styl je svěží shrnutí (ale přitom i úvod, protože v Heterocosmica je to dopodrobna) do Doleželových fikčních světů na základě připomenutí, co je to nejdůležitější: text; dílo; příběh a způsob jeho vyprávění. Součástí je příklad interpretace, jmenovitě na Kafkově Procesu.

Studie Protifaktová imaginace mě v tuto chvíli zvlášť nezajímala. Téma Doležel, myslím šířeji, rozvedl v knize Fikce a historie v období postmoderny.

19.12.2017

"Rozhodnu-li se posuzovat text z hlediska rozkoše, nesmím podlehnout nutkání říkat o tom kterém, tenhle je dobrý, tamten špatný. (...) Nesmím si představovat, v čem by mohl být v čem by mohl text být zdokonalený, vstupovat do hry normativních predikátu: je to příliš takové, není to dost onaké. Text (podobně jako zpěv) mě může přivézt jen k jednomu úsudku beze všech přívlastků: To je ono! Či přesněji: Pro mě to je ono!"

Co je to tedy pro mě? Asi básně. Encyklopedie myšlenek. Psaní kladivem o slasti a toužení. Setkání nad vínem, kdy křičíme o tom, že chceme slovy změnit svět. Chvála osamění, kdy vlastní asociace budí nové světy. Ale především receptář nápadů, jak cítit text mezi podbřiškem a koleny.

3 15.12.2017

"(...) čtenář musí odsunout do pozadí znalost svého vlastního domova a stát se kognitivním občanem fikčního světa, který navštěvuje v aktu čtení."

Jestli to má na počet 300 stran, na obsah je to dvojnásobné. Doležel postupuje rychle. Možná dokonce rychleji, než se mu dá stačit. Jasně vymezí pojmy (slovníček připojen), zmíní své kolegy (kvanta citací a odkazů), navrhne cesty, kudy se vydávat při čtení a interpretaci narativů, ale jeho výčet není vyčerpávající... ostatně koncepty se vyvíjí a spolupráce s fikčními světy je tvořivá činnost. Dokládá na "vysoké" i "nízké" literatuře delšího rozsahu. Jeho přístup není omezující, ale naopak inspirativní - jak pro čtení samotné, tak pro interpretování a kritiku (nevím ale, jestli také pro psaní fikce). Už v průběhu čtení teorie možného čtení prosakovala do narativů, které mi zůstaly v hlavě. Je zábavné být při tom.

V úvodu Doležel navrhuje, že knihou lze listovat a číst jen téma, které zrovna přijde vhod. S tím souhlasím. Postupovala jsem lineárně, ale ani přeskakování z pojmu na pojem by neměl být problém.

2 14.12.2017

Jednou jsem byla na gastroskopii. Nemohla jsem před tím jíst a předpokládala jsem, že to na tom bude to nejtěžší. Když jsem přišla na polikliniku, měla jsem si lehnout na stůl na levý bok a dýchat nosem. Teď konečně zjistím, jak to dělají pornoherečky, problesklo mi hlavou. Po půl hodině to bylo hotové, ale najednou se mým posláním stalo najít záchod a strávit na něm další deset hodin.

Eco je takový starostlivý lékař, který se vám chystá udělat něco nepříjemného. Nebudete vědět, jak přesně to funguje, ale budete se držet pokynů... dýcháte s klidem a nedovolíte si nic přeskočit, aby náhodou ta procedura netrvala déle jen kvůli tomu, že už chcete, aby přestala. Ta hnusná trubice je sémiotika.

Nakonec si říkáte, že to není tak špatné. Vlastně vám to asi přinese mnoho dobrého a Eco občas hodí nějaký vtípek, jindy něco peprného ve francouzštině. Nevíte, jestli se můžete smát, protože si nejste úplně jistí, jestli to byl vtip, nebo jen znovu diktuje sestřičce s naježeným knírem definici lithia, ale tak moc chcete uvolnit situaci, že uvěříte, že se výborně bavíte.

A pak vám dovolí si stoupnout a vyzve vás, ať se vydáte zpátky do světa. Víte toho najednou o dost víc. Následujících deset hodin (minimálně) trávíte prožitou zkušenost, abyste na tom našli něco dobrého: třeba, že díky analýze aktivity čtenáře můžete jako autor lépe připravit vlastní dílo, nebo že uvěříte, že každá komunikace není předem odsouzena k nezdaru a naopak v sobě nabízí klíč, jak k porozumění dojít.

4 11.12.2017