dedliipf komentáře u knih

Kondenzovaná deprese a nudný styl. Přesto jsem ráda, že jsem dočetla celé. Spíš než dobré sci-fi je to dobrá sonda do poválečné atmosféry. Radost z jednoho míru ubíjely nové konflikty, strach a hořkost, že jsme ani přese všechny pokroky nedokázali vyřešit vzájemné spory, které nás nyní mohou zničit. Období 45-69 v západních zemích máme možná zkreslené. Já rozhodně. Vidím jen předměstí, bílé ploty, beatniky a hippies. Moje chyba.

Tahle kniha zřetelně ukazuje všechny problémy a obavy tamní doby. Rasismus, podivné normy, pokrytectví, byrokracii, technokracii.

Jo a taky patriarchát. Všechny hlavní postavy jednotlivých příběhů jsou muži, ženy vaří. Ale když mužům ty vědy a pokroky jdou tak skvěle!

3 30.11.2017

Štveš mě, Šrámková. Kladeš věty za sebe tak, aby čtenáře tísnily, nebo aby vypadaly tvé myšlenky hladově? Pár stránek, co se četlo těžce. I stejně dlouhou filosofii mám přečtenou dříve. A k čemu? Byla jsi zmatená a nevěděla, jak babičku zachytit, když už ti propadla náručí?

Chvíli před čtením jsem hledala knihy o stárnutí, o babičkách, o rodičích; zkrátka o lidech, co stárnou a umírají a nás to bolí. Protože jsem hledala něco, co by vyjádřilo moje pocit, co by mi od nich ulehčilo. Tohle dílo mi nesedlo úplně, chvílemi mě trápilo, ale aspoň jsem si mohla přečíst další příběh. Za to jsem ráda.

1 30.11.2017

Moje první přímé setkání s Kulhánkem.
Já moc na ty zombie už nejsem. A na upíry. A na Stmívání (pardon, chlapci). Ale dejte mi pana L., jeho zaměstnance a pořádné množství podrazů a přestanu remcat.

Hlavně ty dialogy byly super. A všechny odkazy na jiná díla.

A mimochodem, byl by to skvělý komiks. Nebo seriál. Bylo by to vtipnější než Ash vs Evil Dead. Proč my Češi netočíme post-apokalyptické komedie, když máme tolik zkušeností s dopoledním Kauflandem?

3 30.11.2017

Krátká kniha s hutným jazykem. Ale při znalosti autora (zoufalá snaha vyhnout se skloňování jeho jména) nezabere mnoho času. A ta znalost je nutná, protože text předpokládá ponětí o symbolickém kapitálu, habitu... prostě o Pierrových pojmech. A taky schopnost nuancovaného uvažování.

Nic pro easily triggered lidi. Ono je to jasné už z názvu.

Člověk, co se hurónsky směje, že muži přeci žádnou moc nemají, protože jen plní rozkazy manželek, by po knize ani nesáhl. Ohrožený bílý třicetiletý muž by u ní nevydržel, protože její předpoklad uráží jeho neschopnost k... čemukoliv, k čemu je zrovna neschopný.

Ale ona to není nadvláda nějakého určitého muže, nějaké skupiny nejmocnějších, nebo testosteronu. It's complicated. Každopádně ovlivňuje také muže a vládne jim stejnou měrou jako ženám (s odlišnými důsledky).

Na druhou stranu... Pierre v jednu chvíli říká, že gender zdaleka není jen prostá role, kterou lze hrát podle libosti, což je vzhledem k současnému proudu internetového feminismu docela konzervativní, ale text toto stanovisko dokáže, myslím, dobře 'ospravedlnit'.

4 30.11.2017

Roztomilá popularizační kniha o matematice, která by měla přistát na lavici každého, kdo zrovna ve třídě zahlásí "A k čemu mi to bude?" ... zde je totiž vysvětleno, co to matematika je, k čemu je, vlastně i kde naráží s politikou a 'realitou' a jaké vznešené ideje hájí.

Dialogy jsou v souladu se svojí tradicí, ostatně tento styl měl i ve vědě kdysi své čestné místo a Rényi má silnou úctu k osobnostem, které v jeho díle promlouvají, takže nakonec není knížečka není jen o matematice, ale také historii a filosofii.

V ruce jsem měla vydání Mladé Fronty z roku 1980 s ilustracemi Vladimíra Renčína - složitější části byly srozumitelně rozkresleny jeho klasickým stylem, takže hodnocení ani nelze snížit.

2 30.11.2017

Myslíte, že tradice je něco neměnného, dobré mravy vždy znamenaly to samé a že ve středověku byli lidé čuňata jen proto, že ještě nevěděli o bacilech? Elias podává velmi silný argument, proč je i civilizace; kultura; etiketa nekončící proces.

Tahle kniha ovšem není jen archivem intimní historie Evropy od středověku po první polovinu 20. století. Elias se ukazuje, jak se proměny během staletí toho, co je vhodné, promítaly do výchovy a jak se zniterňovaly až nakonec přirozené a dříve běžné projevy začaly vyvolávat pocit studu, trapnosti, že se náhle musíte oklepat, a nelibosti (třeba oproti dřívějšímu vzrušení).

Mluví o korespondenci mezi strukturou společnosti a strukturou jednotlivého "já" a jak se tato korespondence v dějinách posouvala; jak se vývoj společnosti odráží v psychologii jednotlivců. Důkazem byly i moje fyzické reakce na některé příklady - autor vše dokládá na literatuře o vhodném chování, výchově dětí, ale i na románech.

* Pokud vás nezajímá kontext knihy, vyjádření k diskurzu a knihu nečtete kvůli škole, klidně přeskočte 50stránkový úvod.
* Pokud vás nezajímá kontext a vývoj za hranicemi intimních projevů - ve francouzské a německé společnosti na příkladu vymezení několika pojmů (každopádně je to hezké pro etymology), přeskočte klidně ke druhé části.
* O hlavní myšlenku knihy nepřijdete a k tomu vás čeká 150 stran zábavných rad, jak plivat a smrkat, jak se chovat v posteli a že byste neměli dávat po vykonané potřebě lidem čuchat k ruce, že páchne...
Kapitoly jsou:
- O CHOVÁNÍ PŘI JÍDLE
- PROMĚNY POSTOJŮ K PŘIROZENÝM POTŘEBÁM
- O SMRKÁNÍ
- O PLIVÁNÍ
- O CHOVÁNÍ V LOŽNICI
- PROMĚNY POSTOJE KE VZTAHŮM MEZI MUŽEM A ŽENOU
- O PROMĚNÁCH AGRESIVITY
- POHLED NA ŽIVOT RYTÍŘE

Mnoho z toho, co považujeme za samozřejmé, se vyvíjelo desítky let. A rozhodně nás ještě čeká hodně změn. Buckle up Buckaroos!

P.S.: Erasmus Rotterdamský je lepší než Ladislav Špaček

4 30.11.2017

Zodpoví kniha otázku z titulku? Ano. Dalo by se to i jednou větou, ale je třeba pochopit, jak to celé funguje. Proč mají lidé určité vlastnosti - jak k nim přišli - proč přetrvávají. Takže je celá věc vysvětlena s pomocí evoluční teorie, odkazů na výzkumy, statistiky... Zároveň se dočtete o přetrvávajících mýtech, které o sobě, lidstvu i jiných zvířatech máme.

Autor také hojně používá cynické poznámky, které by mohly naštvat kohokoli bez ohledu na názorovou příslušnost. Je si vědom toho, co je morální, politicky korektní, nebo jaká paradigmata v různých sférách přetrvávají, ale nenechává tím své komentáře omezovat. Důležitá jsou pro něj čísla a výzkumy. Takže nebrat si nic osobně.

Nevadí, pokud nevíte nic moc o evoluci, evoluční biologii, antropologii, protože kniha může sloužit k pochopení přístupu těchto věd. Pokud něco více či méně už víte, je to někdy pomalejší a repetetivní text, ale za ty perličky a zajímavosti o genocidách a holocaustu to stojí. Plus na konci je i odkaz na South Park.

1 30.11.2017

Když jsem se blížila ke konci, došlo mi, že těch témat spojil Gleick neskutečný množství. Předpokládám, že některá i vynechal a snažil se držet hlavně vědy a vědců okolo čehosi jako koncept informace, ale stejně...

K FORMĚ:
Na jedné straně jsou anekdotické epizody, útržky z dopisů a vědeckých časopisů, na druhé hned jednodušší vzorce, vysvětlení entropie, zrodu genetiky, Maxwellových démonů, co je redundance... Tak jsou ty vědecké teorie zasazeny do kontextu, což mně osobně hodně sedělo (zároveň to knihu příliš neulehčuje, pokud jste přírodními vědami nepolíbení). Ale nutně se dá očekávat, že někde musel autor věci zjednodušit, useknout, nebo je podřídil vlastní filosofii, která docela jasně dílem prosakuje, jelikož kontrastuje zase se stylem popisování faktů.

Nicméně je to především skvělý úvod do konceptu informace a dobrá inspirace, jak by měly vypadat podobné knihy (a učebnice): kontext, kontext a vývoj v myšlení. Protože žádný objev ani vynález nepřichází z ničeho, ani géniové nejsou tak ryzí. A bez kontextu navíc jen těžko dohlížíme důsledky, které některé objevy a vynálezy mají... ostatně i proto se pachtíme v těch odsmyslených informacích, kterým je věnován závěr knihy.

1 30.11.2017

Rozpačitost. Film je lepší.

Pochody vypravěče jsou mi nejasné. Hlavně mi moc nedochází, proč začal vyprávět, krom toho, že má zvláštní zkušenost a setkal se se zvláštním člověkem. Ale na základě toho bych mohla zas já každý měsíc vyplodit jednu knihu o jízdě v tramvaji číslo 7. Díky předmluvě vím, proč vypráví autor, ale plně mi k tomu to zpracování a jazyk nesedí. Přitom už po pár stránkách v jiné Ballardově knize (Říše slunce) jsem si jistá, že umí psát i lépe.

Prostě pokud by vás zaujalo téma, spíš jděte do filmu a víc nad ním přemýšlejte. Dosáhne to pak, podle mého soudu, lepšího efektu, než by dosáhla samotná kniha nebo i kniha+film. Jen pozor, že mezi verzemi se liší konec. Konec filmu je také lepší. Navíc kniha nemá soundtrack, film jo. Ale přísahám, že většinou filmy nepreferuji!

30.11.2017

V podstatě renesanční verze reality show Survivor odehrávající se na Kypru.

3 30.11.2017

Dülmen pokryl dobu od roku 1500 až po přelom 18. a 19. století. Centrem jeho pozornosti je především Německo - německá reformace, reakce katolické církve a německé osvícenství, nicméně kniha je natolik obecná, že může sloužit jako první brána do tohoto období pro Evropu celkově.

K FORMĚ:
Během čtení se některé informace opakují. Kapitoly a podkapitoly fungují dobře i samy za sebe, což je skvělé. Nicméně pokud čtete knihu celou, je to trochu nudné. Jazyk je stravitelný, ale nevím, kolik bych si toho pamatovala, pokud bych si nedělala výpisky. Těch pár tabulek a map k projasnění jsem uvítala.

K TÉMATŮM:
Náboženství, tedy reformaci a rekatolizaci, Dülmen zvlášť nerozmazal. Pokud to chcete číst hlavně kvůli náboženství, nebude vám Dülmen stačit. Atmosféru doby a německé oblasti, která vypadala jako slepenec různých konfesí, ale vykreslil dobře.
O magii je toho řečeno málo, spíš se jedná o církevní praxi a zbožnost než o magii, jak si ji představujeme dnes, o lidové kultuře nemáme dostatek záznamů, abychom je mohli rekonstruovat, nicméně je vysvětleno na více místech, proč je jich bohužel tak málo.
Osvícenství a vzdělanost jde víc do hloubky. Nejzajímavější mi přišel letmý rozbor korespondence mezi osvícenci (důležité pro Němce, kterým chybělo nějaké kulturní a intelektuální centrum, ale pššt, to je zas od Norberta Eliase) a závěrečné odstavce o rozporech jejich idejí a cílů.
Trochu zmíní také postavení a úlohu žen.
Závěr se věnuje sekularizaci.

3 30.11.2017

Podle anotace i komentářů se mi zdálo, že to má být příběh jen o čarodějnických procesech. No, je. Ale taky o lidských slabostech.

Závist. Ješitnost. Nenasytnost. Pověrčivost. Alkoholismus. Perverze. Naivita. Zaslepenost. Lenost. Sobectví. Ustrašenost. Strnulost. Lakota. Kaplický je popisuje i tam, kde nejsou pro děj tolik důležité. Koho zajímá, že koně nedostanou jeden večer nažrat? Jde tu přeci o ty procesy!

Kraj byl slabostí plný. A když se kvůli nim a zároveň pod jejich vlivem rozhodli povolat Bobliga, člověka ztělesňující všechny tyto slabosti najednou (možná až na pověrčivost, doteď si nejsem jistá, nakolik vůbec něčemu věřil), začaly se násobit. Nakonec ale vlastně žilo těžce všude. Válku střídala další válka.

Kaplický skvěle popsal houstnoucí atmosféru, i když události jsou hrozné rovnou na počátku, kdy se objeví první oběť. Nepřipravuje čtenáře postupně, abychom se obrnili na stále horší a horší příběhy. Což je dobře. Také výborně používal kontrast. Ne, že by bylo mnoho chvil, které by vás naplnily nadějí. Já je ale při čtení pozorně vyhledávala. Chtěla jsem, aby bylo hezky... aby za postavami přišli jejich přátelé... aby se na chvíli radovaly... každý takový pozitivní moment byl vděčný. Možná jsem se jen chtěla chlácholit úplně stejně jako tamní hrdinové.

Po ve mně dočtení nezůstala hořkost. Bez ohledu na všechno zlo je tu vždy ještě příroda; po zimě přichází jaro, po bouři se nakonec mraky musí roztrhat a na nás zas dopadnout paprsky. Jedno zlo je pryč, další můžeme překonávat. (To není cynismus. Kaplického Kladivo na čarodějnice mi dává mnohem víc síly než všechny motivační knihy, o které jsem doposud zavadila. )

Co by byl člověk bez slabosti? Byl by to ještě vůbec člověk?

9 30.11.2017