V melounovém cukru

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Něžný a vlídný život v komuně z melounového cukru plyne idylicky, obyvatelé jáMoru se pohybují mezi obrovskými absurdními sochami zeleniny a stovkami řek, vyprávějí si o tygrech, kteří požírali jejich rodiče a nevzrušují se skutečností, že kousek za humny leží Zapomenuté podniky - trosky technické civilizace. V komuně ale žijí i odpadlíci, kteří zpochybňují principy života v melounovém cukru a raději si pálí whisku a jsou pořád opilí. Právě jejich existence naznačuje, že životu v komuně cosi chybí. První vydání poetické prózy, která před námi otevírá podivuhodný svět, kde je všechno zhotoveno z melounového cukru. V tomto světě najdeme tygry, kteří požírají rodiče a děti učí násobilku, stovky řek se světélkujícími hrobkami, nad nimi mosty s lucernami, a o tom všem vypravuje vypravěč: "V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru."...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11414/v-melounovem-cukru-11414.jpg 4.1382
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

In Watermelon Sugar, 1968


více info...
Nahrávám...

Komentáře (66)

Kniha V melounovém cukru

Mosula
27.12.2021

Vůbec nevím, co se tam celou dobu dělo, ale bylo skvělé být u toho.

Velekněžka
02.12.2021

Balím kufry a mizím na dovolenou do jáMORU. Vypadá to, že tam je svět relativně v pořádku :-)


Crimble
13.09.2021

Popravdě, asi jsem toho moc nepochopil. Ale poslouchalo se to dobře (Myšička a spol. na ČRo).

TipsyChipsy
02.09.2021

Já jsem při čtení měla takový zvláštní spokojený pocit a tím je, myslím, kniha tak vyjímečná. Hodně knih navozuje naopak podvědomý strach, úzkost ale tahle právě je taková zvláštní, jakoby měl člověk místo mozku cukrovou vatu. Žádný postranní strachy a úzkosti, jen takovej stav, kdy všechno je pěkně hezky správně, jako když třeba se člověku vyplavěj endorfiny a nemůže si vzpomenout, jaký měl starosti.

mirektrubak
26.08.2021

V době svého dospívání jsem tuhle knížku měl moc rád. Jen málo jsem jí rozuměl, a to, co jsem z ní chápal mě spíš znepokojovalo, protože jsem jako bujný mladík cítil, že bych měl být na straně neŽITa, na straně toho živého a pulsujícího a emoce budícího, co je sice nebezpečné a nebezpečně neusazené, ale ve svém neklidu stále nějak rostoucí, tvořivé a inspirující. Zároveň jsem ale viděl, kolik je ve mě jáMORovské pohodlnosti a jak snadno bych se ve vhodných podmínkách nechal přilepit k emoční lhostejnosti melonovocukrového světa.
K žádnému uspokojivému výkladu Brautiganova podobenství jsem nikdy nedošel (to ale, myslím, ani není možné, pamatuji si, že ani odborná studie z doslovu mě nijak zvlášť nepřesvědčila), ale rád vzpomínám, jak mě bavilo nad knihou přemýšlet; uvažovat, koho symbolizují tygři a koho pstruzi; váhat, jestli je větší riziko život s Margaret nebo s Pauline a kdo by asi tak mohla být Margaret a Pauline mého života; jak bych se choval a co bych cítil na místě té či oné postavy... Měl jsem tohle přemítání moc rád, celou tuhle knížku jsem měl moc rád, to už jsem vlastně psal na začátku...

A čtení dnes, po pětadvaceti letech? I dnes mám pocit, že ději moc nerozumím, ale i dnes mi přijde trochu milý a hodně znepokojivý. A pořád vlastně nevím, kam v tomhle podobenství patřím. To by naznačovalo, že jsem se za to čtvrtstoletí moc nezměnil... Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně. :-)

666Jitka
24.08.2021

Zdánlivě pohodový a idylický život komunity melounového cukru v Jámoru je narušen partou lidí, kteří se od komunity oddělí a žijí svůj život pod vedením NeŽita v Zapomenutých podnicích jinak - bez růžových brýlí, v neustálém alkoholovém opojení, ale s vědomím toho, že to, jak se žije v Jámoru, je jaksi absurdní a prázdné. Po vyhrocení situace a spáchání hromadné sebevraždy NeŽitovců pokračuje život v Jámoru bez větších emocí dál, jakoby se vůbec nic nestalo.

Kiki22
11.07.2021

Myslela jsem si, že to bude tak trochu jako Pěna dní. Tady jsem ale nebyla schopna metafory rozklíčovat. Doslov mi pomohl, ale jsem z toho stejně jelen. Na mě už je to asi moc neuchopitelné.

amaenium
02.05.2021

V melounovém cukru je snad nejvíce citu zbavený příběh, který jsem kdy četla. Nebyl vůbec plytký, jak by to mohlo vyznít, ale opravdu citu zbavený.
Evokuje sny, ve kterých se člověk jako pozorovatel často mění a nebo mění pohled úhlu. Nebo vidí ve snech věci, které jsou na první pohled nevšední až divné, ale můžou být po probuzení a pořádném popřemýšlení až poetické. Ze začátku jsem věděla, že nemám očekávat logiku, tudíž se mi kniha četla snáz.
Knihu jsem měla přečtenou za jedno odpoledne, ale stále se k ní vracím a přemýšlím o ní.
Dost mi pomohlo přečíst si i něco o knize a autorovi, abych lépe dílo pochopila.

1