V melounovém cukru
kniha od: Richard Brautigan
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11414/v-melounovem-cukru-11414.jpg
4.1
417
Něžný a vlídný život v komuně z melounového cukru plyne idylicky, obyvatelé jáMoru se pohybují mezi obrovskými absurdními sochami zeleniny a stovkami řek, vyprávějí si o tygrech, kteří požírali jejich rodiče a nevzrušují se skutečností, že kousek za humny leží Zapomenuté podniky - trosky technické civilizace. V komuně ale žijí i odpadlíci, kteří zpochybňují principy života v melounovém cukru a raději si pálí whisku a jsou pořád opilí. Právě jejich existence naznačuje, že životu v komuně cosi chybí. První vydání poetické prózy, která před námi otevírá podivuhodný svět, kde je všechno zhotoveno z melounového cukru. V tomto světě najdeme tygry, kteří požírají rodiče a děti učí násobilku, stovky řek se světélkujícími hrobkami, nad nimi mosty s lucernami, a o tom všem vypravuje vypravěč: "V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru."... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 1986 , Odeon
Originální název:
In Watermelon Sugar , 1968
více info...
Komentáře (73)
Komentáře 73 Recenze 1
Jsem na tom stejně jako Devorah. Nemám dostatek času a trpělivosti, ke zkoumání skrytých významů. Ani životopis autora mě k tomu nemotivuje.
Snad to bude tím, že sladkých ..náct, ba i ..cet je v mém případě minulostí?
Navíc, pokud je zde autor srovnáván se stylem Ladislava Fuchse - není v mém případě co řešit :o)
Surrealismus a dada taky není můj krajíc chleba . . .
Když jsem tuto kniha četla, nejspíš byla špatná konstelace. Jinak si neumím vysvětlit, že jsme se - já a kniha - nepotkaly. Spíše jsme se míjely, už už to vypadalo nadějně, ale pak přišel konec.
Možná pokud bych byla pod vlivem alkoholu, či jiných látek, mělo by čtení grády. Líbilo se mi v tom spalujícím vedru číst o melounovém cukru, ačkoliv jsem nerozumněla v podstatě ničemu, co mi autor vyprávěl. Občas to mělo náboj, grády, ale pak příběh sklouzl zase zpátky k psychedelickému příběhu z říše snů a já byla opět polapena všudypřítomným melounovým cukrem, který už nebyl tak omamný jako na začátku.
Na Brautiganovi mě fascinuje, že jeho sdělení jaksi mimochodem "sálá" z děje knížek. Z náznaků se rodí cosi dost děsivého (i když děj je většinou naivně poklidný). Život v Melounovém cukru je totiž idylka, která jde přes mrtvoly. Hodně mi to připomnělo styl Ladislava Fukse (který také trpěl duševní nemocí, jako Brautigan), konkrétně Myši Natálie Mooshabrové, včetně "otravné" psychotické repetitivnosti a nevyslovené hrůzy.
zacatek me ponekud odrazoval - byl az prilis poeticky, az prilis amorfni.
ale pak se objevil "dej" a kniha dostala urcity smer. Ani ty poeticke obraty uz nebyly uplne bizarni. Nebo jsem se proste do knihy dostatecne ponoril :)
Bylo to jimave, bylo to kouzelne, bylo to snive, bylo to melancholicke, bylo to ... smutne
smutne v tom, ze v knize neni nikdo ani dobry, ani zly - vsichni jsou vlastne svym zpusobem ... neprijemni, nejednoznacni, tajemni. takove mnohovrstve to bylo - nekdy usmevne, nekdy poklidne, nekdy znepokojive
To je mi ale společnost!
Trochu jako SEN, ne trochu, asi úplně - idylické místo, které se mění v znepokojení (hrozba reality), ale zakončí se zase tím idylickým a poklidným místem zvané jáMOR... surrealistický sen a polštář - oči nechám zavřené a den jakoby byl a nebyl.
Co dnes říct. Snad jen... "...vzhůru k červenému slunci"
Pozn. Posloucháno jako audiokniha. A už teď se těším na léto, kdy se na to vrhnu v knižní podobě, a budu moct znovu o tomhle díle přemýšlet - otázka je jestli mi do té doby vůbec dá spát...
"V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru. Povím vám o tom, neboť jsem zde a vy vzdáleni."
Na to já odpovídám DĚKUJEME!
Nebudem hľadať žiadne hlboké analógie, to nech robia tí, ktorí rozumia pomerom v dobe, v ktorej kniha vznikla. Čo vsak povedať môžem je, že ten podivný výlet do melónovej krajiny bol veľmi pútavý a svojou nejednoznačnosťou veľmi znepokojivý. Istý som si nebol absolútne ničím, tou naoko bezproblémovou a idilickou komunitou najmenej, no o to viac som bol zvedavý, ako sa všetko vyvinie. Kto by hľadal niečo podobné, odporúčam vyskúšať niečo od Vonneguta.
Balím kufry a mizím na dovolenou do jáMORU. Vypadá to, že tam je svět relativně v pořádku :-)
Popravdě, asi jsem toho moc nepochopil. Ale poslouchalo se to dobře (Myšička a spol. na ČRo).
Já jsem při čtení měla takový zvláštní spokojený pocit a tím je, myslím, kniha tak vyjímečná. Hodně knih navozuje naopak podvědomý strach, úzkost ale tahle právě je taková zvláštní, jakoby měl člověk místo mozku cukrovou vatu. Žádný postranní strachy a úzkosti, jen takovej stav, kdy všechno je pěkně hezky správně, jako když třeba se člověku vyplavěj endorfiny a nemůže si vzpomenout, jaký měl starosti.
V době svého dospívání jsem tuhle knížku měl moc rád. Jen málo jsem jí rozuměl, a to, co jsem z ní chápal mě spíš znepokojovalo, protože jsem jako bujný mladík cítil, že bych měl být na straně neŽITa, na straně toho živého a pulsujícího a emoce budícího, co je sice nebezpečné a nebezpečně neusazené, ale ve svém neklidu stále nějak rostoucí, tvořivé a inspirující. Zároveň jsem ale viděl, kolik je ve mě jáMORovské pohodlnosti a jak snadno bych se ve vhodných podmínkách nechal přilepit k emoční lhostejnosti melonovocukrového světa.
K žádnému uspokojivému výkladu Brautiganova podobenství jsem nikdy nedošel (to ale, myslím, ani není možné, pamatuji si, že ani odborná studie z doslovu mě nijak zvlášť nepřesvědčila), ale rád vzpomínám, jak mě bavilo nad knihou přemýšlet; uvažovat, koho symbolizují tygři a koho pstruzi; váhat, jestli je větší riziko život s Margaret nebo s Pauline a kdo by asi tak mohla být Margaret a Pauline mého života; jak bych se choval a co bych cítil na místě té či oné postavy... Měl jsem tohle přemítání moc rád, celou tuhle knížku jsem měl moc rád, to už jsem vlastně psal na začátku...
A čtení dnes, po pětadvaceti letech? I dnes mám pocit, že ději moc nerozumím, ale i dnes mi přijde trochu milý a hodně znepokojivý. A pořád vlastně nevím, kam v tomhle podobenství patřím. To by naznačovalo, že jsem se za to čtvrtstoletí moc nezměnil... Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně. :-)
Zdánlivě pohodový a idylický život komunity melounového cukru v Jámoru je narušen partou lidí, kteří se od komunity oddělí a žijí svůj život pod vedením NeŽita v Zapomenutých podnicích jinak - bez růžových brýlí, v neustálém alkoholovém opojení, ale s vědomím toho, že to, jak se žije v Jámoru, je jaksi absurdní a prázdné. Po vyhrocení situace a spáchání hromadné sebevraždy NeŽitovců pokračuje život v Jámoru bez větších emocí dál, jakoby se vůbec nic nestalo.
Myslela jsem si, že to bude tak trochu jako Pěna dní. Tady jsem ale nebyla schopna metafory rozklíčovat. Doslov mi pomohl, ale jsem z toho stejně jelen. Na mě už je to asi moc neuchopitelné.
V melounovém cukru je snad nejvíce citu zbavený příběh, který jsem kdy četla. Nebyl vůbec plytký, jak by to mohlo vyznít, ale opravdu citu zbavený.
Evokuje sny, ve kterých se člověk jako pozorovatel často mění a nebo mění pohled úhlu. Nebo vidí ve snech věci, které jsou na první pohled nevšední až divné, ale můžou být po probuzení a pořádném popřemýšlení až poetické. Ze začátku jsem věděla, že nemám očekávat logiku, tudíž se mi kniha četla snáz.
Knihu jsem měla přečtenou za jedno odpoledne, ale stále se k ní vracím a přemýšlím o ní.
Dost mi pomohlo přečíst si i něco o knize a autorovi, abych lépe dílo pochopila.
Úlet... první slovo, které mě po přečtení napadlo, ale proč ne, proč si občas nepřečíst něco, co nedává smysl.
Ano, nakonec se čte pěkně a je to tak amatérsky naivně dětské, až je to dobré, podobě jako výtvarný Picasso apod. Ale po přečtení je určitě dobré si přečíst i nějaký komentář odborného kritika, aby vám jednotlivé črty lépe zapadly do celkového obrázku, smyslu a podkladu. Pak to vše dává ještě větší smysl a oceníte smysl a především způsob díla. Prostě bez souvislostí může se zdáti naivně přihlouplé a nanicovaté. Naštěstí jen zdáti..
Jedna z osudových knih. Fantasmagorie, kterou musím číst pořád znovu. Obrovské sochy hlávkového salátu a mrkve, hrobky na dně řek, mosty a na nich lucerny ve tvaru obličejů, starý pstruh se zvonečkem v tlamě, melounové slunce, které je červené v pondělí, zlaté v úterý, šedé ve středu a černé a bezzvuké ve čtvrtek, zrcadlová socha, jáMor... Mám snad narozeniny?
… přátelství, opravdovost, láska, sny, štěstí, tygři
.
Jedním slovem? Snové
.
Jak by se na nás ostatní tvářili, kdybychom jim vyprávěli o světě, ve kterém můžeme snít, ve kterém je opravdové přátelství, ve kterém je upřímnost a ve kterém se nebojíme říct, co cítíme. Nevěřili by nám, že je to možné. Ale ve světě z melounového cukru se sny plní, kamarádství vás naplňuje štěstím a zlý tygři mají své místo. Nechte se okouzlit a začněte snít. Připraveni?
.
*V melounovém cukru od Richarda Brautigana *
Stále nevím, co ke knize napsat a vlastně ani nevím, jak mám knihu ohodnotit. Prostě nevím. Takže děj se vůle Boží...
Kniha se mi četla dobře. Děj byl zajímavý, i když trochu předvídatelný. Na jednu stranu si myslím o knize, že to byla blbost o ničem, ale na druhou stranu musím pořád o knize přemýšlet. A teď si z toho vyberte. Přečetla jsem si i komentáře pode mnou a souhlasím se všemi, úplně se všemi... Můj pocit z knihy je prostě zmatenost. Takže asi napíšu první, co mi po dočtení napadlo -- Ať jste kdokoli, ať žijete kdekoli, ať děláte cokoli, tak problémy máme všude stejné --.
Ja proste nevim, to bylo tak blby, az je to genialni. Proste nevychazim z udivu a nejlepsi knizky jsou proste ty, kdy si za kazdou kapitolou rikate "Jakoze cozee?" Chci zit v melounovym cukru, kazdy den si usochat nejakou sochu a jen tak si zit sve barevne dny.
přečteno za půl dne. čte se skvěle. pokud člověk nechá přemýšlení o smyslu přečteného na pozdější zažití :)
první setkání s autorem . nějak mi v 80` unikl
Neměl jsem nejmenší tušení, co od „V melounovém cukru” čekat. Znal jsem základní děj knihy (pokud tedy lze v téhle knize nalézt děj...) a opravdu jsem začal pochyboval, že se mi bude líbit. Celá premisa se mi, čistě od slyšení, zdála být trochu moc podivná na to, aby se mi zalíbila. Ale k mému vlastnímu překvapení jsem se po již několika stránkách našel neschopného od knihy odtrhnout zrak. Svět jáMORU mne nutil po dočtení stránky se vrhnout hned na další, po dočtení kapitoly hned začít s další. A tak jsem to měl po celou dobu, dokud jsem tenhle těžko popsatelný příběh nedočetl.
Nemám moc v zálibě autory, kteří chtějí svým psaním absolutně bořit pravidla literatury. Ale Brautiganová kniha je jako literární „Strange Little Girl” od The Stranglers. Nemá to moc strukturu, je to neuvěřitelně podivné, ale zároveň fascinující a velmi návykové. Vřele tuhle knihu doporučuji každému, kdo má zájem na něco neotřelého, velmi poetického a částmi až psychedelického.
Něco na repetitivnosti té prózy a na tom, jak všichni reagují neemocionálně mě hází do hrozného zenu.
"Dorazil jsem ke Skutečnému a Opuštěnému mostu. Vedly přes řeku bok po boku. Ve vodě skákali pstruzi. Pak se vymrštil jeden skoro dvacetipalcový. Řekl jsem si, že je to opravdu krásná ryba. Věděl jsem, že na ni budu dlouho vzpomínat."
Jsem rád, že jsem to dal, ale buď jsem nebyl správně naladěn, nebo je to fakt totální wtf. Nepřipadlo mi to moc dobré a smysluplné. Ale vlastně to svým způsobem dobrý je.
Strašně zvláštní kniha, kterou snad ani nejde nemilovat, stejně jako ji možná nelze plně pochopit (ach ta mnohoznačnost). Poprvé jsem ji četl před nějakými devíti lety a od té doby se k ní chtěl vrátit. A když nedávno znovu vyšla, neváhal jsem si ji hned konečně pořídit do sbírky a zase přečíst. Ani nevím, jestli bych zvládl přiblížit, o čem kniha je - tohle se musí "zažít", Brauriganova fantazie byla jedinečná a nenapodobitelná. Surrealisticky hippie život v jáMORu, kde je vše vyráběno z melounoveho cukru, každý den vychází slunce jiné barvy, staví se sochy zeleniny a za městem stojí nekonečné velké Zapomenuté podniky - jako nebezpečná připomínka materialisrického života; místní obyvatelé jsou zvláštně naivní a neteční, což vlastně bourá ten jejich zdánlivě utopický a ideální život v jedné komunitě. Ale nechci se pouštět do interpretací, tahle kniha působí po dalším přečtení zase o něco jinak. Poprvé mi přišla spíš veselá a hravá, tentokrát jsem našel i ty temné stránky...
Zvláštní příběh. Působí jako pohádka (uměle vytvořeným prostředím, v němž se děj odehrává) pro dospělé (o skutečnostech je "vyprávěno" dospěle). Zajímalo mě, jak autor pojme ten snový svět a vtáhlo mě to (i navzdory ilustracím, které se mi nelíbily-což ale není předmětem hodnocení v rámci udílení hvězdiček) do děje.
"Tato kniha byla započata 13. 5. 1964 v domě v Bolinas, Kalifornie, a dokončena 19. 7. 1964 v předním pokoji domu č. 123 v Bobří ulici v San Francisku, Kalifornie."(str. 159 vydání knihy, jež jsem četla)- Netušila jsem, že kniha letos oslaví 56 let od svého sepsání a informace o datu a místě od samotného autora mi připadala neskutečně svěží a hravá.
Jediné, co bych knize vytkla, je to, že spoustu věcí nedořekne. Možná jsem měla jiné vydání než někteří recenzenti pode mnou, ale kdybych si recenze neprošla, tak bych nevěděla, že osoby v knize jsou malé a to díky melounovému cukru. A na některé skutečnosti či i jen pojmy bych byla použila internet, kdyby mi je mohl objasnit, neb mi připadaly velice důležité a kniha by se zásluhou nich dostala na vyšší úroveň. Možná nutno podotknout, že ačkoliv jsem četla mezi řádky, tak nejsem zastáncem hledání smyslu složitým algoritmem vyvozeným ze čtení mezi řádky,což mi asi neumožnilo proniknout do děje tak, jako někteří ostatní, nebo tam ty souvislosti s ohledem na věk ještě nevidím.
"...mohl jsem jít za Pauline a milovat se s ní, anebo jsem se mohl vypravit k Zrcadlové soše a chvíli u ní pobýt. To jsem udělal."
Emocionálně psychopatický příběh z melounového cukru. Melounový cukr všude, kam se podíváš. Melounový cukr v tobě. Je to sladké, je to dobré, ale když se toho přejíš, bude tě bolet břicho. Takže je to vlastně velice zrádné. Melounový cukr ovšem umožňuje svým obyvatelům a milovníkům nikdy nevyrůst! Jaképak by bylo problémy ve sladkém melounovém cukru? Tygři jsou hodní, vždyť dětem přece mooc rádi pomáhají! Oni za to nemohou, že žerou rodiče. A nikdo za to nemůže. Margaret se přeci neoběsila. Jen se postavila doprostřed větru, k jablkům. To nevadí. Není to ničí vina. Jsme v melounovém cukru a ten osladí všechny životy, nežité neživoty.
Tomáš Klus to ve své písni Bludička z Průhonic vystihl naprosto přesně...
"Jsme otroky slov a předsevzetí a průtrž mračen nás žene do zajetí.
A prostředky co účel světí z nás dělaj dospělí s duší malých dětí.
A neodbytná bytná klepe na dveře, za nimiž my dva spějem k nevěře.
Zdalipak dospějeme, zdalipak dospějeme,zdalipak dospějeme, zdalipak dospějeme,zdalipak dost pijeme..."
Brautigan svoji šanci dostal a abych to shrnul, u mě tohle vydání propadlo na všech frontách. A myslím si, že výmluvně to je popsáno (ač autorem zamýšleno jinak) i v samotné knize:
"Že se ptám," řekl doktor Edwards , "jak pokračuje vaše kniha?"
"Ta? Ta pokračuje."
"Výborně. O čem bude?"
"O tom, co mě napadne: jedno slovo vedle druhého."
Tečka Martina Hilského v závěru je jen zoufalá snaha natáhnout obsah (standartní praxe od Arga) a popisovat knihu, o které se stejně nedá nic v tomhle směru říct (i sám Brautigan by si asi klepal na čelo). Opět argumentujeme, že kniha nemá hlavu ani patu a právě proto je tak geniální, protože ji nechápeme. Kdepak, jak řekl Bukowski, "na většinu těchhle spisovatelů nebude svět připravenej nikdy: neumí psát.". A to ani nemluvím, že je to tak sprostě drahý (v knihkupectvích za tři kila) a natáhlý na +150 stran, když by v reálu ta kniha neměla ani sto stran, tipuju něco okolo 80-90. Obálka je jen perfektní ukázka toho, že hoši z nakladatelství to mají prostě v p... (pod tohle bych se nepodepsal). Je to ten typ publikace, další v řadě, co se v Argu vyflusávají jak na běžícím pásu... za kterou bych rád dostal svoje peníze zpátky, maže vám melounovej cukr kolem huby. A tak trochu smutný zase je, že Brautigan má na tomhle fiasku nejmenší podíl, sic mi jeho příběh, styl a imaginace zkrátka nesedly. Ale s tímhle jsem měl chuť šlahnout z okna. Docela smutná tečka pro autora textu. A těm ostatním honimírům vztyčenej prostředník.
Asi najdesivejšie post-apo aké som kedy čítala.
Zo štýlu, akým to bolo písané som mala husiu kožu. Celý čas som mala pocit, ako by Bukowski znásilňoval Malého princa. Alebo naopak. Ale ako alegorické zobrazenie života duševne chorých to bolo geniálne. Keďže som však takúto interpretáciu nikde nenašla, je možné, že tá hlboká temnota ktorú som v tom videla, nie je v knihe ale vo mne.
Výborná, barevná, monohvrstevnatá knížka - jejíž jazyk i styl, jež mě kdysi nasměrovaly ke čtení ... nekonečný svět fantazie, který mě bavil v 16ti stejně jako teď - po více než třech desetiletích - tohle pro mě představovalo tu rebelskou "beat generation"- její hravost, fantazii - vjemy tak zářivé a humorné, že si je vybavuji dodnes, včetně zvuků lávky do Jámoru .-)
Nevím, asi mi hromada věcí uniká... ale ráda bych věděla, co kolovalo autorovi v žilách, když tohle napsal.
Jsem jeden z těch zlých lidí, kteří nemají rádi meloun. Je pravda, že ten velký s růžovou dužinou si občas dám, že si ho dávám i se semínky, ale nikdy si ho sama nekupuji. Nerozumím jeho chuti. Je sladká a přitom mdlá, plná vody a přitom cukru, dužina je tuhá a přitom se rozplývá jako sníh. Zajímalo by mě, jestli to nějak s knihou souvisí.
V melounovém cukru nepovažuji za podivné dílo, ale je pro mě velmi melounové. Líbí se mi styl psaní, ale nerozumím jeho textu. I tak dokázal Brautigan vyvolat obrazy. Ilustrace uvnitř jsou moc hezké. Ale kouzlo to pro mě vlastně nemělo. Myšlenkami se k melounům nevracím.
Trochu se mi připomněly povídky Etgar Kereta, kterého mám ráda. Jsou jiné, ale tou neotřelostí se dle mého pocitu blíží, tak pokud byste po dočtení hledali něco podobného...
Zvláštní, jak mám Brautigana rád, tohle mě fakt nebavilo a nijak na mě nezapůsobilo.
Tato kniha je tak zvláštní a divná, že vás začaruje do svého světa a vy pořád musíte myslet na věci z melounového cukru, na jáMOR a nutí vás to pořád usmívat se, i potom co odložíte knihu.
Asi nejdivnější knížka, ke které jsem se zatim dostal. Ale něco na ní je. Už jen proto, že se čte líp, než bych od takového příběhu čekal. V průběhu mě napadala spousta alegorií a chvílemi jsem měl i pocit, že vím o čem to je a vidim za tím něco hlubšího. Nakonec jsem zjistil, že je všechno prostě jenom tak jak to Brautigan napsal. Nic víc. Ale rozhodně stála za přečtení a myslim, že se k ní ještě někdy vrátím.
Štítky knihy
americká literatura černý humor groteska tygři
Autorovy další knížky
| 2018 |  V melounovém cukru |
| 1987 | Horoskop orloje |
| 1993 |  Chytání pstruhů v Americe |
| 2007 | V melounovém cukru / In Watermelon Sugar |
| 1995 | Willard a jeho kuželkářské trofeje. Perverzní mystérium |
Kniha V melounovém cukru je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 612x |
| Čtenářské výzvě | 38x |
| Doporučených | 66x |
| Knihotéce | 141x |
| Chystám se číst | 247x |
| Chci si koupit | 39x |
| dalších seznamech | 7x |