Dave_Jame komentáře u knih

Mé druhé setkání s tvorbou paní Neomillnerové mi jen potvrdila můj prvotní dojem. Dojem prvoplánové nadrženosti, povrchnosti a lacinosti, která se místy až nevkusně vnucuje.
A přesto, když se vám podaří odsunout tuto část díla do pozadí, a překousnete těch pár okamžiků, které překročí vaši osobní hranici vkusu, naleznete ve zbylém textu střípky něčeho vskutku zajímavého.

Jestli má Psí Zima nějakou silnou stránku, tak je to z mého osobního pohledu jednoznačně základ jedné ze dvou stěžejních dějových linek. Vzpoura lůzy, která se dobrovolně vzdá své lidskosti. Pohled do mysli těch co tak učinily, i těch, kteří jejich rozhodnutím trpí. Byly to přesně tyto chvíle, které mě donutily číst dál. A neopomenu pochválit ani druhou dějovou linií, která má též své světlejší chvíle.

Zajímalo by mě, jak by kniha vypadala, kdyby se autorka vykašlala na to, používat pohlavní styk místo interpunkce ve větách, a na místo toho dovolila svým postavám se trochu charakterově rozvinout, proto že i přes častý popis křivek lidských těl, valná většina z nich působí značně ploše.
Zda si kniha zaslouží z mého pohledu své hodnocení si nejsem zcela jist, ale kvalita zápletky a čtivost celého díla si nezaslouží, abych od něj lidi odrazoval.

7 16.10.2018

Tato kniha ve mě při čtení vzbudila celou řadu myšlenek a pocitů. Ano, většinou to byly myšlenky ve stylu "Ten chlap vážně neumí psát", nebo " Proč se tou hloupostí vlastně tak týrám".
Úvodní část probouzela téměř osvícenský pocit naděje, že by autor náhodou, po těch letech, mohl doznat něčeho, jako lehké sebereflexe. Skoro, jako by četl kritiku na své předchozí díla, a snažil se je až přehnaně zkorigovat.
Změní povahu hlavní postavy, začne se ohánět rysy jejího archetypu, jen aby si příležitostně neodpustil trapné poznámky na adresu toho, na kom parazituje. Parodie je to, že tím docílil pravého opaku. Okradl svého protagonistu o těch pár drobností, které ho činily zajímavým.

Bylo to ale až na konci knihy, kdy mé myšlenky našly to správné přirovnání:
Pan Hury je takový český ekvivalent moderního Hollywoodského scénáristy. Myslí si, že má zajímavé nápady, a názory, které potřebuje sdělit světu, ale nedokáže je poskládat do uceleného celku. A tam kde pokulhává, nastrčí berličku v podobě mnohem známějších a úspěšnějších tvůrců.

Zatím to jediné, co by mu opravdu stačilo, a pomohlo, je přestat vydávat 2+ knih ročně a občas dát svůj rukopis přečíst někomu, kdo mu dokáže upřímně do očí dát zpětnou vazbu, a zeptat se ho na takové hloupé otázky jako: "Vážně se ti zdá vhodné použít ve středověce laděné fantasy pojem Blbeček z léčebny?" nebo "Hej, přečti si tady tu kapitolu ještě jednou. Mám pocit že tu zaměňuješ tyhle dva pojmy." a "Nemyslíš že by bylo lepší to vyvrcholení rozepsat na víc jak dvě stránky?"¨

Kniha ve své podstatě nemá žádné rozuzlení. Torwolf z pravidla působí jako ta nej-neschopnější postava z celé družiny. Úvodní část je až trapně podobná první knize. Několikrát si v knize protiřečí, nebo nedokáže srozumitelně předat informace, a tím ničí iluzi svého světa. Atd...

Existuje taková trapná internetová fráze: Dělám to, abyste vy nemuseli.
Četl jsem to, vy opravdu nemusíte.

6 23.11.2023

Když jsem postupně sbíral odvahu na druhý díl této série, honili se mi hlavu dvě základní otázky: „Proč si to mé sebemrskačské já dělá?“, a „Zajímalo by mě, zda se autor za ty roky, a několik knih, někam posunul.“ Nyní, po přečtení, musím uznat, že nějaký posun opravdu proběhl. Bohužel ne v oblasti kvality, ta je stále otřesná.

Nejlépe to jde asi vidět na kvalitě textu. Prapodivné použití některých frází a slovních obratů mě nejednou donutilo zapřemýšlet nad zamýšleným významem. Ve dvou případech jsem si téměř jistý, že byly použity špatně. Občas jsem si až říkal, zda se nejedná o poněkud nezkušený překlad z cizího jazyka.
Dále tu máme použitý slovník. Ten kombinuje modernější a hovorové výrazy s více vznosnými a literárními obraty, což sice poukazuje na úctyhodnou slovní zásobu autora, výsledek je však značně nesourodý a často rušivý. Vytváří to obraz autora, který má za sebou nejednu lekci kreativního psaní, ale zatím se mu nepodařilo najít ten správný způsob jak je zúročit.
Konečnému dojmu navíc nepomáhá ani autorova až dětinská potřeba opírat se do jiných knižních sérií. Člověk by čekal, že když už někdo parazituje na tvorbě jiného autora, aniž by do ní sám přidal cokoliv originálního, bude mít alespoň trochu soudnosti.

V jedné věci ovšem posun opravdu proběhl. Pan Hury se tentokrát rozhodl vykrádat nejen pana Sapkowského, ale přidal k tomu i nemalou inspiraci z knih pana W. Kinga. Pokud tedy pod pojmem inspirace chápete, že hlavní hrdina vypadá, je vybaven, a chová se, jako jedena celkem známá postava ze světa Warhammer. On náš Torwolf není už ani tak moc Geralt jako spíš Gotrek.
A kupodivu právě toto knize prospělo. Děj, který je více zaměřený na zkoumání a poznávání nových, ohromujících, světů autorovi sedí mnohem víc. Zejména o druhé třetině knihy, kdy se hlavní hrdina vydává na cestu neznámou říší pod horami, mohu upřímně říct že funguje. Je to jeden z důvodů proč jsem knize dal lepší hodnocení než předchozímu dílu. Druhým je pak skutečnost, že mi jednotlivé postavy tentokrát nelezly tak moc na nervy, a dokonce i děj tentokrát dával více méně smysl, a nenechal žádné větší nevyřešené linky.

Stále však nevím, zda bych knihu někomu opravdu doporučil. Pan Hury stále budí dojem autora, který se hledá. V knize cítím spoustu jeho osobních názorů, které však nejsou zapracovány tak, aby v díle působily přirozeně. Mám za sebou dvě knihy, téměř 450 stran, a stále vám nedokážu říct kým je hlavní hrdina, případně jaký je jeho životní cíl. Znám spoustu z jeho názorů, ale žádné z jeho cílů.

Pár poznámek pro autora: Věřte tomu nebo ne, pokud mi budete jen popisovat, jak je vaše postava úžasná, skvělá, a kolik už toho dokázala, jak se setkal s mocnými netvory a zabil nejednoho boha, nebudu tomu věřit. Zejména pak tomu nebudu věřit, když téměř každý sebemenší střet dostane tohoto hrdinu na lopatky, nebo jej za něj vyřeší někdo jiný. Budí to dojem chvástajícího puberťáka, který mi představuje svoji fan-fikci. Byl bych mnohem raději, kdyby jste mi tyto události představil prostřednictvím svých knih.
 

5 18.10.2021

Ah Torwolfe, tak rád bych ti dal lepší hodnocení, ale to by ti tvůj tatínek nesměl do krve vnutit tolik základních a často zbytečných chyb.
Nemůžu říct, že je v knize vše špatně. Jeden nebo dva nápady byly i zajímavé. Bohužel jsem si v knize víc uvědomoval jejích nedostatků, než kladů. Některé z nich mohu připsat autorově nevypsanosti, jiné své hlouposti. Ty nejhorší však kazí knihu už ze své podstaty.
Mnohdy jsem měl pocit, že knize chybí jakákoliv struktura. Jeden den je družina v nížinách vyhřátých teplem pozdního léta, druhý v horském průsmyku kde na ni padá sníh. Na jednu stranu si autor dá práci s vytvořením vlastního světa a alegorické víry v jednoho boha, na druhou má potřebu se odvolávat na kmenové skupiny z reálné historie. V jednu chvíli naznačí rozsáhlejší konspiraci a tajemné zákulisí, jen pro to, aby vše nechal záhy plavat. A to vše jen proto, že pan autor má jen jediný cíl, a to je nám všem říct, že jeden bůh = zlo, mnoho bohů = dobro.
Pane Hury, já vás chápu. Neuráží mě co chcete říct, ale jsem zklamán z toho jak to říkáte. Ono by totiž bylo mnohem lepší, kdyby postava, která má představovat ono zaslepené jednobožství v družině, a kterou jste si vybral jako osobního otloukánka, zároveň nebyla tou jedinou opravdu zajímavou postavou, kterou jste v celém díle napsal.
Co je jednou z nejdůležitějších částí každého příběhu? Postavy. To jak se mění, a jak rostou. Když se zaměřím na jednotlivé postavy zjistím, že trio trpaslíků je na začátku stejné jako na konci. Mladá alchymistka, která plni roli milenky a matky celé družiny, což bych považoval za spisovatelský hřích už samo o sobě, je na začátku plná snů, a na konci jsou její sny více méně splněny, aniž by prošla nějakým osobním vývojem. Samotný Torwolf je v předmluvě tak idealizován, až jej sám autor nonšalantně popírá jak v doslovu, tak v ději, a dokonce v předmluvě samotné, a to hned na její další stránce. Jediný rytíř víry prochází nějakou změnou. Má co získat, co ztratit, co o sobě zjistit, a kam se posunout. A jediné na co se autor zmůže, je ponižovat ho, a pak zabít.

Na konci své knihy autor píše, jak je pro něj dílo důležité jako nástroj zachování atmosféru díla, které ho inspirovalo. Jak se mu protiví současné populární ztvárnění. Je ironii, že víc než originálu, se konečný produkt podobá právě oné zpopularizované podobě. Nevím zda byl autor tak zaslepený svou vizí, tak trochu pokrytec, nebo se mu jen opravdu nepodařil vtip, ale ve výsledku mi byla předložena kniha, která v sobě měla potenciál, ale byla zadušena svým vlastním tvůrcem.

5 18.04.2019

Stín modrého býka byl pro mě jedním z nejpříjemnějších překvapení tohoto roku. Jeho zasazení v před-slovanských Čechách, dobarvené střípky keltské a germánské mytologie, zapůsobil jako svěží vítr v mé mysli, a vyzdvihl knihu nad záplavu konvenčnějších populárních fantasy.
Samotný příběh plný pomsty, sebeobětování a bolesti je psán překrásným jazykem, a jen prohlubuje pozitivní dojem z knihy, a to i přes jeho poněkud obyčejnou strukturu.
Jestli je jedna věc, kterou bych knize dokázal vytknout, je to její neochota nechat některé postavy odejít z děje. Myslím si, že by se závěrečná část dala napsat i bez návratu postav, které se již dříve dočkaly smysluplného konce.
Přesto hodlám knihu bez váhání doporučit každému, kdo o ni projeví zájem.

5 03.07.2018

Ze všech měst v ČR, proč někdo umístí svou historickou fantasy z Českých zemí do Zlína? ZLÍNA! To řečeno, nebylo to tak zlé jak jsem čekal.
Co to tady tedy máme? Kombinaci několika místních pověstí a historických lokalit v okolí, okořeněnou trochou předkřesťanské pohanské tématiky, a to vše zabalenou do hávu známé Americké interpretace Irského mýtu.
Samotná kniha se dá rozdělit do dvou základních částí. Tajemství jezdce, která si z původního gotického románu bere více než jen název, a Stíny minulosti, která nese prvky dobrodružné fantasy.
Základní problém knihy osobně vidím v rozdílnosti obou částí a jejich odlišné literární potřeby.
Vypravěčem je nám po většinu knihy hlavní hrdina, potýkající se se souhrou tajemných událostí, nad kterými má pramalou moc, a k jejichž odhalení mu víc než logika pomáhají náhodné setkání a neurčité vnitřní pocity. To je pro gotický román celkem typický rys, a autorovi se daří atmosféru hezky zachytit. Škoda jen, že veškeré napětí je zneváženo za A: Tím že nám jsou celkem brzy představeny nadpřirozené mocnosti. A za B: Se autor až moc přiblížil jednomu z nejznámějších děl s touto tématikou!
Na druhou stranu, dobrodružná část knihy kladně čerpá z nápaditosti prostředí předkřesťanské Evropy. Navíc bych osobně nechtěl opomenout příjemně pestrý slovník pana Jaroňka. Bohužel to kde tato část trochu ztrácí svou hlavu, je podání z pohledu první osoby, které je přímo návazné na předchozí část. První osoba značně omezuje čtenářovi možnosti ponořit se do prostředí, a navíc zbytečně poukazuje na některé nedostatky začínajícího autora. Následkem toho se pak setkáváme s tragickými skony postav, které jsme neměli možnost poznat. Tajemné setkání které působí spíše jako náhodné vsuvky. A velkolepé scény, které nemají prostor dosáhnout svého potenciálu.

Konečným výsledkem je kniha, jejíž gotická část trpí značnou absencí originálních nápadů, a dobrodružná část, která nápaditost má, trpí na způsob prezentace. Krásnou ukázkou toho je poslední pětina knihy, kterou autor věnuje povídce o původu přízraku, kde přechází do třetí osoby, a která na mě působí nejucelenějším dojmem.

Pár osobních poznámek:
Vzhledem k tomu, že se jedná a autorovu prvotinu, bych si dovolil poukázat na pár drobností:
- Akční scény by chtěl trošku propracovat. Nemá to ten správný dopad.
- Obecně bych uvítal barvitější popisy prostředí. Máte bohatý slovník, využívejte ho.
- Tu odbočku na Engelsberk vám mám upřímně za zlé. Váš popis hradu spíš odpovídá nedaleké zřícenině Rýsov, a loupeživí bratři na Engelsberku sídlili cca o 100 let později, než jste svou knihu zasadil.

4 28.05.2019

Nemůžu si pomoct, ale tato kniha ve mě vyvolala silný pocit smutku. Ne proto že to je poslední dílo jednoho z mých nejoblíbenějších autorů, ale proto, že poslední jeho knihy jsou literárním důkazem toho, jak zákeřný dopad má na lidskou mysl nejen stáří, ale i nemoc, proti které tak úpěnlivě Terry bojoval. Knihu bych určitě nedoporučil někomu, kdo s tvorbou pana Pratchetta není podrobně seznámen. Víc než kvalitní literární zážitek je toto dílo sentimentálním rozloučením s autorem, jeho tvorbou a jeho světem.

4 08.06.2018

Je mi strašně líto, že musím být první kdo knize srazí čisté skóre, ale i přesto že se jednoznačně jedná o doposud nejucelenější dílo pana Jaroňka, za mě je tato kniha zároveň jeho nejméně nápaditou.
Co musím pochválit je píle, kterou vložil do přípravy. Jde vidět, že strávil nemalý čas studiem prostředí, a doby, do které dílo zasadil. Samotný děj však působí planě. Nezdá se mi, že by ani jedné z hlavních postav dal dostatek prostoru, a několikrát se mi do hlavy vloudila myšlenka, že kniha měla vyjít jako několik samostatných děl.
Co se bohů týče, popravdě mi přišli spíše zbyteční. Drobné odbočky, které je sledovali, jen brali stránky osobnímu rozvoji lidských postav.
Zatím co první autorova kniha, se kreativně snažila spojit americký příběh s místní legendou, a druhá kniha se odvážila vydat směrem připomínající kreativitu Lesu Mytág, třetí knihy působí jako dílo psané před víc jak 50 lety.
Theomachia mi ze všeho nejvíce připomíná Zlomený meč od Paula Andersona. Obě knihy budí spíš dojem autora, který chce víc předvést své znalosti, než své schopnosti.
Přesto budu s nadějí čekat na čtvrtou knihu autora, proto že věřím, že dokáže napsat opravdu jedinečné dílo.

3 24.07.2023

Největší selhání knihy pro mě bylo to, že mě nedokázala okouzlit svým prostředím. Je to svým způsobem překvapující, proto že tvorba fascinujících a neobvyklých světů je jednou z největších kvalit pana Mievilla. Zároveň, pokud by se to knize podařilo, asi bych byl ochotnější přehlédnout některé další slabší stránky díla. Jako skutečnost, že ústřední postavy mají minimální, až nulovou osobnost a charakter, nebo též to, že samotný příběh působí jako volné spojení všech nejběžnějších příběhů z námořního prostředí.
Díky kombinace všech těchto vlivů působí dílo nedopracovaně až téměř povrchně. Aby kniha fungovala, potřebovala by prohloubit, a více prozkoumat, své prostředí a přinést do něj něco nového i v rámci svého příběhu. Ve své současné podobě působí pouze jako obyčejné námořní dobrodružství navléknuté do jiného kabátu. Dokonce ani ono Nové Podivno, další z autorových charakteristických rysů, působí spíše jako nutná povinnost, než jako něco inovativního a kreativního.
Lehký spoiler:
Co knihu v mém hodnocení nakonec posunulo z průměru do kategorie „spíše horší“, je až překvapivé množství podobností, které kniha sdílí s předchozím autorovým dílem z námořního prostředím, JIZVA. Kapitánka působí jako kombinace dvojčat a jejich osobního strážce, ústřední postava je hledaná/vězněná pro své neobvyklé znalosti, krtkoun vs Awank, zakončení poutě v podobě pádu do hlubin. V Jizvě je však příběh, stejně jako motivace jednotlivých stran proč se jej účastní, prezentován mnohem lépe. Také postavám a prostředí je dopřána větší propracovanost a hloubka.

Mé závěrečné hodnocení je tedy prosté: Přečtěte si raději JIZVU.

3 31.05.2021

Loty, Loty. Co ti to ta máma provedla?
Jsou určité věci, na které jste při otevření knihy o Zaklínačce Lotě podvědomě připraveni. Vulgarizmy, násilí a oplzlosti, které si daly za úkol co nejvíce prověřit vaši osobní hranici vkusu. Zároveň však očekáváte zajímavé mnohotvárné postavy a napínavé dějové linky.
Žár krve dozajista obsahuje to první, ale bohužel se mu nedostává toho druhého.
Důvod proč této knize dávám jen 3 hvězdy, zatím co předchozí knihy s klidným srdcem doporučuji všem, je skutečnost že se v ní autorka dopustila 3 kardiálních hříchů.
Těmi jsou:
Absence příběhu. Ano, nějaké věci se dějí, ale nic z toho co se dočteme ve své podstatě není zajímavé. První část se zaobírá lovem na uprchlého trestance, kde je velice přímě naznačeno že ústředním postavám se nic nemůže stát. V druhé části se pak odehrává vnitřní spor vysoké šlechty, které se ústředních postav vlastně vůbec netýká. Výsledek? 266 stran kde o nic nejde, a nic vás nezaujme ani nepřekvapí.
Vše se v knize vleče, až příšerně moc. Na to že kniha nemá ani 300 stran strávíme dobrou 1/3 neustálým přelétáním mezi několika postavami, jejichž vnitřní dialogy se obecně dají shrnout na: „Vše je v pytli. Nemůžu s tím nic dělat. Nikdo nic nedělá. Někdo by s tím něco dělat měla, ale já nemůžu.“ Nudnému dojmu nepomáhá ani to, že obě dějové linky mají neuspokojivé vyvrcholení, a že valná většina postav spadá buď do kategorie „Arogantní blbec“ nebo „Mám všechno u prdele“.
Co mě však asi ve výsledku nejvíc zklamalo byl třetí hřích, to co autorka udělala z ústřední postavy samotné Loty. Lota zde není hlavní postavou. Lota je zde pro to, aby byla unášena, násilněna, aby se o ni bojovalo a aby štěkala hlášky na své okolí. To čeho si všimnete je, že jsem vynechal cokoliv ve smyslu „aby řešila zápletku“. V rámci jediné knihy dokázala autorka udělat ze silné rázné ženy pouhou vulgární pohádkovou princeznu. Někoho, kdo existuje jen pro to, aby se o ni ostatní snažily, aby ji obdivovaly a okoukávali. Zní to jako špatná fan-fikce.
Z ústřední postavy je trofej. Zajímavé postavy ustupují nudným terciálním postavám, které si z předchozího dílu nikdo nepamatuje. Úmrtí nemají žádný dopad. Jednoduše a sprostě v porovnání s povídkami a Psí zimou je to neskutečný pokles. A jak to tak píšu, bojuji s úvahou tu známku ještě snížit.

3 18.09.2019

Pan Červenák píše velice čtivé knihy, a ani další dobrodružství Rogana a Goryvlada, Přízraky na Devíně, tomu není výjimkou. Oba hlavní hrdinové oplývají svým typickým šarmem, se kterým se probíjejí horami nepřátel a vodopády krve.
Přesto musím říct, že Přízraky na Devíně jsou pro mě zatím jejich nejslabším vystoupením. Možná je to jen tím, že bych osobně uvítal trošku více čarování a běsů, a trochu méně politiky a sporů.
Přesto velice dobrá kniha, které jde jen málo co vyčíst a dokáže vás donutit ji přečíst jedním dechem.

3 30.08.2016

Začnu tím, že mě kniha mile překvapila.
Základní námět příběhu je nedobrovolný boj účastníků o přežití v nehostinném prostředí, zatímco někdo nebo něco účastníky tajně sleduje. Námět sice není nijak zvlášť originální, ale celkem se mi líbilo jeho zpracování.
Oceňuji zejména modernizaci herního systému, který bude dost povědomý těm, kteří nějakou tu knihu ze série četli. Kniha také přináší i několik nových prvků a obecně působí mnohem vyzráleji.
Na základě dojmů ze svého slepého dohrání se odvážím knihu hodnotit velice kladně. Je to spíš mechanický než výpravný příběh, ale dokáže navodit správnou atmosféru a je v něm několik zajímavých setkání. Není přehnaně obtížná, ale přesto má člověk pocit, že každá získaná výhoda se počítá a posouvá
ho dál.
Mé závěrečné hodnocení je možná trochu přehnaně pozitivní. Přesto si myslím že se jedná o jednu z nejlepších knih autora.

2 22.09.2023

Osobní názor, Krvavá země dle mě dobře ztvárňuje dobrodružství z pohledu Druida, a možnost se občas vtělit do jiné role je též velice zajímavý koncept, který se moc v tomto žánru nevidí.
Přesto nemohu dát víc než 2 hvězdy. Dokázal bych přehlédnout nějakou tu Editorskou chybku a nedostatečně vysvětlená pravidla. Dokázal bych překousnout to, jak autor knihu natahuje zbytečným opakováním odkazů a sledováním nepravděpodobných výsledků. Co ale celí požitek z knihy kazí je až komicky nastavená obtížnost soubojů. Občas mám pocit, jako by autor své dílo ani netestoval.
Příběh poslouží, námět dobrý. Mám rád tuhle sérii ale pokud si knihu chcete zahrát, doporučuji ve všech soubojích snížit sílu nepřátel o 1.

2 17.08.2023

Tento díl ve mě zanechal mnohem lepší dojem než předchozí z Masa a Ohně. Kniha začíná silně, a autorům se daří zachytit patřičnou atmosféru, a pro mě si ji dokázala udržet až téměř do konce. Dvě malé výtky, které bych měl, jsou konec, který by mohl být trošku jednoznačnější, ale vzhledem k povaze příběhu ho chápu, a kresba, která mi přišla ve svých modrých odstínech poněkud monotónní.
Kdyby v knize bylo ještě pár listů, na kterých by se vyjasnil veškerý ten opar iluzí, patřila by k těm nejlepším v sérii. V současnosti je to zlatý střed.

2 17.12.2021

Slovansky laděné prostředí, česká autorka, náhodná recenze ve starém časopise, o pár dní později nalez kopie za pár korun.
Dobrá kniho, máš mou pozornost. Jdeme se podívat, co se v tobě skrývá.

Silnou stránkou knihy byla pro mě zejména její první polovina, kde se čtenář seznamuje s jednotlivými aktéry ústřední dějové linky a temným prostředím zmučené země, kterou si autorka vytvořila. Upřímně jsem byl nadšený z hloubky, kterou postavám autorka dokázala během několika málo stran dát. Je vidět, že nad nimi hodně přemýšlela.
V druhé polovině však kniha jakoby ztrácela sama sebe. Nápadité osobní linky ustupují mnohem konvenčnějšímu příběhu, a s nimi se ztrácí i důraz na hloubku. Ve výsledku to působí uspěchaně. Mnohem víc je zde také vidět vliv pana Tolkiena. Většinu času stráví čtenář v prostředí ne sice nejhoršího, ale přesto očividného, převyprávění Dobývání Helmova žlebu. Další ukázkou může být například: Sledování putujících temnými přízraky, povolání přízračné armády do boje, nebo příjezd spásné jízdy na konci bitvy.

Stezky Krve nejsou ten nejhorší pokus o „slovanského“ Pána prstenů, mají rozhodně více kvalit než například Poklady Stolinů, přesto bych jako čtenář raději strávil víc času s družinou proklatých. I druhá dějové lince by neuškodilo pár stran navíc, možná i vlastní novela.

2 14.06.2021

To nejlepší co se mi mohlo stát v této knize bylo, že jsem zemřel. A to myslím upřímně v dobrém. Svým epizodickým přístupem, i řadou svých herních mechanizmů, se kniha opírá o základy, které budou povědomé každému, kdo někdy v ruce držel knihu ze série Lone Wolf. Autor se však snaží tento postarší systém modernizovat, a přináší do něj několik nových prvků.
Po mechanické stránce je tedy vše v pořádku. Trošku komplikovanější to ovšem začíná být při samotné struktuře hry. Kniha totiž na první dojem působí značně „reaktivně“. O tom jak bude vaše cesta probíhat, rozhoduje mnohem častěji vaše volba schopností a výbavy a jen zřídka kdy vaše rozhodnutí. Kniha tak působí velice lineárně, a navíc poněkud krátce (bez legrace si troufnu říct, že pro úspěšné dohrání není potřeba projí více jak 50 odkazů).
Toto je však zároveň i její nejzajímavější rys. Na rozdíl od jiných knih, které vás budou mámit dlouhou poutí na jejíž zdárný konec vede jen jedna správná cesta, nabízí zde autor několik krátkých cesty, které mají potenciálně stejnou šanci na úspěch. Každá z cest vás odmění jinou sadou zásluh a jedinečných předmětů, což v kombinace s faktem, že se jedná o první díl série, podporuje opětovné čtení knihy.
Kniha však není bez chyb. Jde z ní cítit autorova nevypsanost. Některé části textu působí až zbytečně, jindy jsem měl pocit, že byly použity až příliš složité pojmy a obrat. Když k tomu člověk přičte ještě pár dalších nešvarům v podobě občasné linearity samotných cest a případnou "náhodnou smrt" zdánlivě odnikud, dostaneme se na úctyhodných 4 z 5.

2 24.05.2021

Nomové poprvé
Úvodní díl trilogie by dokázal být bez větších problémů i samostatným dílem. Pro požitek není pozdějších dílů vůbec potřeba. Dvě nosné témata, velký vs malý svět a uvnitř vs zvenčí, se hezky doplňují. Je to milý úvod do tohoto světa a dokáži si představit, že by to byl milý úvod do tvorby pana Pratchetta pro mladé čtenáře.

2 22.01.2021

Jako první přiznám že nejsem zrovna expert na komiksový formát, ale i tak mi tady něco nesedlo. Možná ty stránky plné pouhých ilustrací, možná ty divné přeskoky v ději. Osobně bych si to raději odehrál ve hře. Je špatné když kniha, byť grafická, dá menší požitek z příběhu než úkol ve hře samotné.

2 14.01.2020

Kniha má velmi zajímavé zasazení. Odehrává se v prostředí meziplanetární vesmírné nemocnice, která je provozována plejádou různorodých inteligentních druhů a přizpůsobena jejich rozmanitým potřebám. Bohužel jednotlivé příběhy, s výjimkou posledního, mají jeden spojující negativní rys. Valná většina jejich účastníků a celého prostředí postrádá funkční logiku. Proč při konstrukci stanice není přítomen zdravotník pro všechny účastnící se druhy? Jak to že stanice, obsahující desítky biotopů, občas navzájem toxických, nezná koncept zamykatelných dveří? Proč hyper-inteligentní telepatická rasa odmítá dialog s těmi, které žádá o asistenci? Téměř v každém příběhu naleznete jednu, či více, logických chyb. K tomu přičtěte pár překlepů a překladatelských chyb, a ani ono zajímavé prostředí knihu nevytáhne na vyšší hodnocení.

2 11.12.2019

"Zklamání" je asi nejlepší popis mých pocitů po dočtení.
Nemohu říct, že by to byla špatná kniha technicky. Je kvalitně napsaná a má pár zajímavých nápadů. A přesto, i když vezmu v potaz její věk, nemohu se ubránit dojmu, že nezestárla zrovna nejlépe.
Mohl bych psát o tom, jak jsou jednotlivé postavy až bolestivě nenápadité ztvárnění svých archetypů. Nebo o tom, jak mi do knihy zaměřující se na racionálně smýšlející vesmírné průzkumníky nesedí náhodné vsuvky o duši, bohu a osudu. Nejlépe však její stáří lze vidět na jejím využití žen a ženskosti, jejichž roli by bez větších úprav textu mohla zastat kus navoněného řízku. Objekty mužské pudové touhy bez vlastní agendy, kterým je dovoleno pouze vzdychat nad údělem hlavních hrdinů. Milenky, dekorace, povrchová motivace. Alespoň člověk lépe docení, kam jsme se za těch 50 let posunuly.
Ve výsledku kniha působí jako kapitola v jiném, mnohem větším díle, kterou však není.

2 15.05.2019