dav110 komentáře u knih

Prý komedie! Tedy řeknu vám, Anton Pavlovič měl vskutku zvláštní smysl pro humor. Ale tak nebudu se hádat. Už vím, že leckoho rozesmává Kafka (včetně mé maličkosti), možná i toto dílko vzbuzuje u někoho úsměv na rtech. Na tak u mě, mě od začátku do konce bolelo u srdíčka. Za zmarněné sny Niny, Trepleva, Sorina i Máši. Bída života, jak je portrétovaná v tomto dramata, na mě zkrátka dolehla.

Jedná se o mou první zkušenost s Čechovem, jistojistě však ne poslední.

8 02.11.2018

Co vše vedlo k válce na Ukrajině? aneb Všechno, co jste kdy chtěli vědět o duchu protestů v Rusku po prezidentských volbách v roce 2011, Euromajdanu, anexi Krymu a separatistických regionech na východě Ukrajině (ale báli jste se zeptat).

I osobní zkušenost může být "matkou" bystrých, obecně platných poznatků. Důležitá kniha pro pochopení dnešní situace, díky za ni.

10/10

4 06.04.2023

Mimo jiné jsem autorce vděčen za to, že mně přiblížila duchovní klima poválečného Princetonu. Bez všech těch Oskarů Morgensternů, Johnů von Neumannů, bez jejích myšlenkových úsilí (tak pěkně zvěcněných v poznámkovém aparátu) by na mě kniha nezafungovala tak dobře. Jednoduše řečeno, bez té vysoké vědy bych si to prostě tolik neužil. K tomu ještě dodávám, že byť to pro mě bylo místy složité čtení, za sebe bych vyzdvihl hlavně ty pasáže, ve kterých se společně objevují Gödel a Einstein. Setkání těch dvou je prostě zárukou nejvznešenějších debat. Docela Adéle závidím, že toho mohla být účastníkem.

4 13.09.2019

Kluci klukům. Osobní poznámka. Jedna z těch knížek, které mne naučily milovat knihy. Možná byla v tomto ohledu dokonce tou nejdůležitější. Vskutku, ne všechny z naší generace přivedl ke čtení onen obrýlený kouzelník, jehož jméno jistě netřeba připomínat. Ne, to vážně ne, třeba já se učil číst na Foglarových příbězích. Vyrůstal jsem vedle Mirka Dušína, Jarky Metelky, Jindry Hojera, Rychlonožky, Červenáčka... Dost mne v dětském věku ovlivnily Štorchovi také Lovci mamutů, to už je však jiný příběh... Každopádně, a to je gró tohoto příběhu, za to, jak si mě tyto knihy zpracovaly, jak mě pohltily, jak mě připravily na svět tam venku, kde je tolik knihoven a tolik knihkupectví, za to jim musím, respektive chci být, jsem a budu navždy vděčný.

Jak já poezii nečtu, tak od této Bukowského sbírky básní jsem se doslova nemohl odtrhnout. Až mně bylo líto, že to tak brzy skončilo. Charlesi, jen houšť, chci více tvých žalostných dnů!

cosi

došly mi sirky.
péra v gauči
jsou polámaná.
ukradli mi kufr.
ukradli mi olejovou kresbu
dvou růžových očí.
auto je v háji.
v koupelně lezou po zdi ryběnky.
má láska je v háji.
zato akcie šly dnes
nahoru.

Bukowskému-básníku může v kresbě tohoto životního pocitu konkurovat snad už jen Bukowski-povídkař... Avšak i to jen horko těžko.

3 20.02.2018

Kladivo na klimaskeptiky.

2 20.01.2024

Kniha, kterou spíše než příběh milostného neštěstí beru jako svědectví doby a generační výpověď. "And the Hippos were Boiled in Their Tanks" je mně vhledem do života generace, jež - možná díky skutečnosti zuřící války - odkládala vystřízlivění na neurčito. Z knihy se tak dozvídáme, že Jack, Bill a jejich přátelé protahovali večírky hluboko nad rána. Že se nikdy opravdu nezastavovali, ba dokonce ani nezpomalovali. Že nikdy nepřestávali snít své sny - sny o jarních parcích osvobozené Paříže, sny o novém, senzitivnějším vnímání, sny o osvobozené morálce.

Spielbergův Jurský park je jedním z filmů mého dětství. Je pro mne skutečně srdeční záležitostí, naučil mne milovat filmy, stal u začátku mé fascinace dinosaury. S tímto (po)vědomím jsem ve věku asi patnácti, šestnácti let přistoupil k četbě předlohy. A víte vy co? Crichtonův Jurský park (předloha) Spielbergův Jurský park (adaptace) stokráte překonává! Co stokráte? Rovnou tisíckráte! Nemohu si nedovolit drobnou analogii, Spielbergův Jurský park je jako učebnice biologie a fyziky pro základní školu, Crichtonův pak, to jsou vysokoškolská skripta!

Závěrem trochu patosu: až budu umírat, chci zas nejdříve zkouknout film a následně znovu přečíst knihu, je to jeden z návodů, jak můžu umřít šťastný.

2 10.03.2018

Sbírka textů z let 1930-1960. Stojí za to vyhledat už pro (nebo spíš právě pro) úvodní studie z per Bruno Solaříka, Vladimíra Papouška a Milana Drápala. Zvlášť studie Solaříkova (Podivný případ doktora Jekylla a pana Brouka), seznamující nás s pnutím v Broukově myšlení, s tím, proč stojí za to, aby bylo zachováno pro budoucí generace, také však s přešlapy a obludnostmi, je mně dokladem toho, že v honbě za Broukem nebylo nic podceněno, že nic nebylo přehlédnuto, že byla zkrátka odvedena dobrá práce, taková, kterou si Bohuslav Brouk zasluhuje.

Štyrského text snad ani nemá cenu komentovat, takhle nějak si představuji surrealistickou literaturu v nejlepší formě. Na co bychom však myslím také neměli zapomínat, to je i dnes skutečně provokativní doslov "zlobivého dítěte" československé intelektuální scény třicátých let psychoanalytika Bohuslava Brouka, ve kterém co? Ve kterém s horlivostí, jež mu byla vlastní činí tu nejzáslužnější z činností, totiž tepe do šosáků.

Marek Hemelík promine, toto je nejčtivější úvod do Spinozova myšlení v češtině. A i ten Rosenberg, nepodara, se Vám, mistře, povedl. Tahle nějak si představuji člověka, který "nese smrt" - ta bezmezná nenávist, to ublíženectví.
Chci se co nejdřív nechat léčit Schopenhauerem....

2 20.02.2018

Cold Case: Mrtvý v ledu

Marně jsem čekal, kdy se Sigurvinův případ protne s vraždou Konráðova otce, tak možná příště (i když to už bude zřejmě beze mě).

Hercule Poirot, agent 007.

Osobně každé vykročení ze zajetých kolejí přijímám s povděkem. Proto díky za tuto knihu.

7,5/10

1 06.05.2023

Mí favorité aneb stupně vítězů, chronologicky:

a) Někdy prostě prší - a někdy se prostě střílí aneb Kdo podá pomocnou ruku té, jež podává pomocnou ruku

b) Slečna Koulová a slečna Luntová - nomen omen aneb Otesánek a Paleček po faberovsku

c) Někam do tepla a pohodlí - sourozenecká láska (i když po sobě štěkáte) aneb Jak se vyhnout slovu potrat

Čestné uznání: Ninina ruka, Krusta pekla, Tunel lásky

1 27.03.2023

Musím přiznat, že v jinošském věku jsem četbě tolik nedal, ušla mi tak spousta zásadních děl z oblasti literatury pro děti a mládež - mayovky, verneovky, ale třeba i tvorba Marka Twaina. Beru to tak, že četbou souhrnného svazku Dobrodružství Toma Sawyera/Dobrodružství Huckleberryho Finna jsem splatil jeden ze svých dluhů.

K románům: lepší (stylisticky i jazykově = ich forma, lexikum bezprizorného, tj. nevzdělávaného chlapce; kompozičně = cesta po Mississippi; tematicky - kupř. otrokářství) mně přišlo Dobrodružství Huckleberryho Finna, ovšem s tím, že ani Dobrodružství Toma Sawyera není kvalitativním úkrokem, určitě i ono stojí za to číst, minimálně proto, aby si člověk udělal obrázek o tom, čím žili (jakými zábavami) chlapci na americkém maloměstě v druhé polovině 19. století a kde se (z)rodili Páni kluci (1975) Věry Plívové-Šimkové. ;-)

Jinak musím ještě zmínit, že mě zaujalo, jakou důležitost přisuzovali chlapci (ale třeba i otroci, viz Jim v DHF) pověrám a z nich vycházejícím rituálům. Když toto Mark Twain reflektuje, blíží se jeho text takřka vědeckosti, za některé popisy "primitivního myšlení dospívajících Američanů" by se nestyděl ani Claude Lévi-Strauss.

7,5/10

1 01.03.2023

Tři hvězdičky v kontextu tvorby Agathy Christie (s tím, že se hodnocení může měnit tím, jak dále budu načítat knihy s Hercule Poirotem), knihy "Vražda v Orient-expresu" a "Vražda na golfovém" hřišti mně oslovily nepoměrně více - možná tím, nakolik se v předešlých knihách události (příčiny) z dávné minulosti vyvolávají krvavé události (následky) v současnosti, v důsledku čehož je syžet mnohem komplikovanější, ne tak přímočarý, možná tím, že v předešlých knihách vrahy nutno hledat dál než v kruhu rodinném, a jejích motivaci není motivace nejnudnější, totiž zisk.

Identita vraha mě opět překvapila, což považuju za plus.

Motiv "němého svědka", foxteriéra Boba, mně nepřišel nevyužitý.

6,5/10

Dává smysl ta ediční politika Odeonu, že se spolu Volání divočiny a Bílý tesák objevily v jednom svazku - a to nejen tím, že oba romány prostředkují "psí příběhy", ony se ty knihy vlastně úžasně doplňují. V prvé - Volání divočiny - se z domáckého psa Bucka stává nelítostná šelma, v druhé - Bílém tesáku - se titulní hrdina, z poloviny pes, z poloviny vlk zrozený v lůně nehostinné aljašské tundry, pomalu, ale jistě domestikuje.

Pozornost k "dvoudomosti" (pes je z podstaty svých genů divoké zvíře, ale je schopen vroucích citů) si London uchovává, i při prokreslování prostředí. Krajiny jeho příběhů jsou kruté, zkázonosné, ale je v nich i něco magického, ryzího, Londonovi se dokonale podařilo převést svou fascinaci tímto požehnaným/prokletým koutem do slov a vět.

Největší devízou knih je ale samozřejmě ono vcítění se do ne-lidských hrdinů. Tam, kde by Disney antropomorfizoval, tj. přisoudil zvířatům lidské znaky (kupř. řeč), se London "stává-zvířetem". Budou povýšení, ti, kteří se umí ponížit.

8/10

1 23.02.2023

Připomíná Šabachův Občanský průkaz (téma: mladí a neklidní a jejich život za totáče), který jsem, pravda, nečetl, avšak, říci, respektive napsati to snad mohu - moc dobře totiž znám film. Á propos, když už se dotýkám tématu film, je, myslím, užitečné zmínit, že Brussigův text vznikl jako přepis filmového scénáře (https://www.csfd.cz/film/70379-eastie-boys/prehled/), což mu však z ničeho neubírá. Nezlobil bych, vypadat takto každá konverze.

1 10.03.2018

OuLiPo. Jak vidno - a pochybovali jsme?, vždyť nám to dokázal již Raymond Queneau! -, i stylistická cvičení - tentokráte cca devadesát stránek formátu kapesního vydání - mohou být plnohodnotnou literaturou. Perec se v "Quel petit vélo à guidon chromé au fond de la cour?" pohybuje na hraně (možná dokonce za hranou) možnosti jazykového vyjádření. Ten chlap zde použil snad všechny rétorické figury, které existují, a přitom odvyprávěl - ano, uznávám, dost banální, anekdotickou - přesto však smysluplnou story. Opravdu respekt, takhle bych chtěl taky umět psát.

1 08.03.2018

V komentáři se nevyhnu spoilerům. Radši ho nečtěte... A nedají si říct a nedají si říct, tedy dobrá. Vidím Nicka Twispa a představuji si jej jako starší verzi Dennise ze - u nás díky všem těm reprízám - ne tak neznámého filmu "Dennis - postrach okolí". Kam vstoupí, tráva už neporoste, a to tady, respektive v Berkeley, doslova. A přitom to nemyslí vůbec špatně. Co víc, on to nemyslí špatně ani když si hraje na arcilotra. Hle, paradox, avšak já to myslím naprosto vážně.

Vida, náhle další obraz, podporující mé hořejší tvrzení, že to Nick nemyslí špatně, ani onehdy, když to myslí špatně: závěr první epizody GoT, adaptace HBO Martinovy k dnešnímu dnu stále ještě pentalogie: Jaime Lannister se slovy "Co všechno jsem ochotný udělat pro lásku!" shazuje ze skály Brana Starka. Nick, respektive jeho alter ego François, to je jen jiný Jamie. I Jamie by pro svou milovanou (sestřičku) - a nedokázal to již? - spálil půlku města.

Co tím vším chci říct? Říkám zkrátka to, že láska legitimizuje každou vzpouru proti rodičům, každý přečin proti dobrým mravům, každý přečin proti zákonu... I když telefonní číslo nerozdávám na potkání, jsem holt každým coulem romantik, víme...

Na závěr ještě poznámka pod čárou. Nevadilo by mně, projít si obdobnou pubertou. Tedy krom té felace, tu bych neudýchal. ;-)

1 04.03.2018