dan-sam komentáře u knih

Knihu jsem četl po kapitolách na jednom známém fandovském webu a i když jsem promeškal začátek, dočetl jsem pak do vydávací periody téměř jedním dechem.
Autor má velké nadání vyprávět i o složitých technických problémech velmi hravě a především ilustrovat vlastními zážitky ve kterých se nebojí ani pustit sám do sebe. Inu, z práškovací výšky přeci jen získal velký nadhled a jeho dílo tak velmi příjemně plyne i pro člověka, který je leteckým analfabetem. Je vlastně překvapivé, jak laskavá může být profese práškovacího pilota a kolik nevšedních zážitků denně přináší.

2 15.12.2016

Tento díl jsem po několika minulých vnímal spíš jako "rozmotávací" z evropských a středozemních dobrodružství ústřední dvojice osa tatních členů posádky. Ne, že by děj byl špatný nebo se snad hůře četl, ale chyběla tomu taková drobná jiskra, kterou O'Brian umí dodat. Na chvilku jsem zadoufal v samotném závěru knihy, ale vlastně se opět nic nestalo. Celou dobu jako by za knihou vykřikoval následující díl, který bude asi většina čtenářů znát z filmového zpracování. Ale nechme se překvapit, třeba úvod další knihy zpětně dozarámuje u Přístav zrady.
A stejně...ani jedna z knih nejde vynechat, tak co... :-)

2 21.07.2016

Náhodně jsem bloumal knihkupectvím, když tu na mne doslova vynadala obálka - opravdu, něčeho takového si příznivec českého letectví nemůže nevšimnout. I nechal jsem se zlákat a vrhnul se do čtení. Kniha splnila má očekávání asi tak napůl - předkládána alternativa je zajímavá, představa silného českého státu svůdná, ale trochu mě tam rušily dvě věci: jizvy po Velké katastrofě (snad se autor nebude hněvat, když jej srovnám s Karlem Čapkem, jehož mloci změnili chod dějin méně násilně) a Česko(-)slovenské království. Omlouvám se, ale asi už mám příliš zažité republikánské uspořádání zemí koruny české (abych tak volně navázal).
Vlastně mi celkově přišlo, že ohromný potenciál zůstal nevyužit. Ano, při souhrnu českých lodí s jejich názvy člověk nemohl přestat a chtěl vždy alespoň ještě jedno další jméno, ale kupodivu nejzajímavější mi přišla zmínka o konzumaci chleba s paštikou na...ale to je vlastně jedno. Takových bytostně českých momentů tam ale bylo jen pár, až jsem si někdy říkal, že by stačilo Lukáše vyměnit za George nebo Jana za Johna, místo Čáslavi dosadit třeba Bigin Hill a vyšlo by to nastejno. Nicméně odvaha pustit se v českých zemích dočítal odvážné fantasy, ta se rozhodně cení. Knihu tak čeká čestné místo vedle Žab v mlíku, kdyby pro nic jiného, tak pro nádhernou obálku.

1 03.05.2016

Poslední díl přečten a pocity, které si nesu jsou vlastně trochu smíšené. Na jednu stranu důstojný závěr se smysluplným koncem (byť ten krátký doslov jsem možná ani nepotřeboval) a dobře promyšlená zápletka, na druhou pak místy protivný Arťom a styl psaní, který je občas trochu zmatečný a člověku vlastně ani nevadí, že mu něco uteče.
Co za to stojí je ovšem to, jak po přečtení třetího dílu do sebe zapadnou předchozí knihy a jak se na ně člověk může podívat novýma očima. Fascinace podzemním světem metra pak dostane úplně nový nádech a "povrchové" statě si zároveň zachovávají mírně agorafobický nádech - ten pocit, že se kniha najednou odehrává v prostoru, který není ohraničen ostěním metra, mu dodává výraznou atraktivitu. Za mne tedy příjemné čtení, byť do ideově trochu příbuzného Sila jsem se nedávno začetl hlouběji.

3 24.04.2016

Turnus je pro mne jedním z mála prequelů, které nezklamaly. Je trochu odlišný od původního Sila, přeci jen se zde pracuje již s jiným zadáním a čtenář už také ví víc než Jules v předchozí knize.
Přesto postrádám opravdu sympatickou postavu. Kongrasman je zpočátku spíše takový truhlík, který je zmítaný okolnostmi a později jedná zkratkovitě. Nic proti, ale tak, jako třeba i jen Marnese nebo starostku, si jsem si tu neoblíbil nikoho, což je škoda. Navíc byla jedna z linií poměrně náhle ukončena bez vysvětlení. Těch vysvětlení obecně chybí víc, ale kniha čtenáře i tak pohltí, protože chce, ne, potřebuje vědět, co se stalo, zajímá ho to a nemůže přestat číst.
Nemohu se dočkat třetího dílu, zatím nám to pan Howey rozehrál brilantně.

10 24.12.2015

Knihu bych rozdělil na dvě výrazná dějství. To první, atlantické, je přesně takové, jak má být. Z moře je skrz strany cítit chlad, ohrožení nepřítelem je hmatatelné, uvěřitelné, tísnivé. Dějství druhé, indické, naopak působí, že je přidáno tak nějak navíc. Je příliš krátké, aby dokázalo vtáhnout, působí dojmem kulisy pro rozuzlené. Krátké intermezzo neurazí ani nenadchne, jen je možná příliš přímočaré.
Přesto je však kniha příjemná a čtenář se ponoří do vln moře, do ocelové kocábky i života námořníků. Je to oddechovka, ale i tak příjemná, a končí tak, jak by měla.

1 30.10.2015

Občas mám pocit, že Follettova druhoválečná tvorba je trochu ... podobná. Což v tomto případě znamená: pořád stejně dobrá. Velmi se mi líbí, že jeho postavy jsou všechno možné, jen ne černobílé. Jeho skvělé vykreslení padouchů dává příběhu ohromnou dávku dalšího rozměru, který by jinak zbytečně unikl. Možná proto se kniha tak snadno čte - pořád se něco děje, pozornost se přenáší, nikdo není opravdu zlý a nikdo opravdu hodný (i když...). A postavy jsou natolik sympatické, že jich je člověku často opravdu líto.
Doporučuji, atmosféra předinvazní Francie je zde vykreslená příjemně naléhavě a přímo vybízí k postupu příběhem ke konci, který musí nastat...

1 01.10.2015

Naštěstí je u nás příběh transportů dětí do Spojeného království dostatečně známý, proto pro mne bylo nejzajímavější zjistit, co pan Winton dělal, když neměl pocit nejvyšší nouze. Jeho práce v na přelomu let 1938/9 tedy nemohla být náhodná, protože on takový jednoduše byl. Možná i proto je pro mne důležité zjistit, že člověk mravný jako on nepovažoval svou profesionální kariéru za to nejdůležitější. Až budu někomu vysvětlovat termín "občanská společnost", první mi od přečtení knihy naskočí N. Winton.

Celou sérii mám velmi rád, ale jak už to tak bývá, bál jsem se, jak autor vše završí v posledním díle. Zvlášť po brilantním Pádu titánů, který celou trilogii načal způsobem, který mi nedovolil se odtrhnout.
Pravda, příběhy nebyly tolik koncentrovány do jednoho časového období, proto bylo zajímavé sledovat, jak se jednotlivé postavy mění. Za sebe mohu říct, že nejvydařenější mi přišla ruská a washingtonská linie, zatímco ostatní jsem bral spíš jak doplněk k celkovému kontextu a pokračování již rozvyprávěných osudů.
Vlastně to možná reflektuje i postupné přelévání pozornosti od Albionu a Evropy obecně k silné polarizaci světa v průběhu Hranice věčnosti. Možná bych ještě ocenil alespoň lehké naťuknutí let padesátých, byť chápu, že by postavami zapadaly spíš do předchozí knihy (i když Billy s Ježíšem taky nebyl kdovíjak starý, když trilogie začala).
Těším se, co na nás Ken Follett ještě vymyslí - zatím jej mám v kategorii "autor, který neumí zklamat".

01.10.2015

Městská hromadná doprava se může zdát jako téma nanejvýš nezáživné. To ale nesměl být archivářem pražského DP pan Fojtík, který dokáže podat i historické události populárně naučnou formou. Ne, nevyčítá ředitele podniku, on raději načrtne, jak kdysi vypadaly "lítačky" nebo označníky. Takové prosté věci, že by nad nimi snad i Jiří Wolker mávnul rukou. Přesto je to ale zajímavé čtení pro každého, kdo se rád nechá trochu unést propracovaným a po desetiletí budovaným systémem dopravy ve stověžaté matičce.
Samozřejmě, kniha trochu trpí tím, že se pražská MHD stále vyvíjí a některé informace (například otevření trasy metra V.A do Motola) pochopitelně nemůže postihnout.

1 01.10.2015

Útlost knížky mne zarazila, ale když jsem přijal tezi, že se vlastně jedná o delší povídku, najednou se to dalo snést. Navíc, těžiště příběhu neleží na začátku či uprostřed. Ne, to jen autor klade jednotlivé prvky na sebe, aby v závěru vše skvěle zapadlo na správné místo. Onen moment dokonalého pochopení jsem zažil zatím jen u Nesbøho, nikdo jiný mi jej nedopřál a už jen pro něj a jeho originalitu (podobně jako v Lovci hlav) stojí za to knihu (knížečku) přečíst.
Jediné, co mi dojem trochu narušilo bylo to, že jakmile se autor zmíní o nějakém detailu, byť třeba nepodstatném, je zřejmé, že bude zatraceně důležitý pro další děj. Jinak velmi příjemná četba do mrazivých nocí.

1 01.10.2015

Váchova nenápadná výuka historie skrze "živé obrazy" je mi blízká. Už v Červenobílé se mi líbilo, jak populárně dokázal uchopit látku, která nebyla vždy jednoznačně přijímána a jak s ní pracoval. U Hranice je to podobné. Rozehrává divadlo, ke kterému se čtenář vrací, protože, stejně jako jeho postavy, někde v dálce tuší hranici. Hranici.
Zatímco v Červenobílé dokázal autor pěkně vystihnout rozlehlost a dálku putování legií, zde naopak "oddechové" pasáže často vypouští a působí dojmem naléhavosti, skoro až závodu. Přitom se však neopakuje, nezabředává do desátého popisu téhož útoku, ale postupuje cílevědomě k cíli.
Jsem zvědavý, co nám pánové Vách a Šulc (Dva proti Říši, Mosty do Tel Avivu,...) ještě ukáží - těším se na to.

2 01.10.2015

Hned v knihkupectví jsem si říkal: "Musím hned sundat obálku a obalit si knihu novinami, aby se mi nepoškodila." Nestihl jsem to. Silo mne natolik vtáhlo do svých útrob, že se obálka nošením ani nestihla pozohýbat. V jednu chvíli jsem procházel Prahou, ale stačilo otevřít knihu a najednou jsem se propadl do hlubokých podzemních pater, do světa, který svírají stěny a nedovolí pochybovat o tom, že to je celý vesmír. Nebo není?
Velice se mi líbilo celkové ubírání se knihy. Ano, místy je snad trochu krutá, místy člověk jen nevěřícně kroutí hlavou, ale nejsilnější jsou momenty, kdy člověk musí přestat číst, protože právě objevenou myšlenku musí nejdřív schroupat. Ano, podobným způsobem na mne možná kdysi působil Matrix - otevřel něco, co každý v nás má schované někde uvnitř a velmi populární formou nutí, opravdu nutí, k zamyšlení. Vřele doporučuji.

9 01.10.2015

Ke knize jsem se dostal někdy během třetího ročníku střední školy a říkal si, že když už mám něco k tématu načteno, bude to pohodička. Do knihy jsem se ponořil a jen občas zalapal po vzduchu. Přišlo totiž něco, co jsem vůbec nečekal - že totiž to spásné zalapání po dechu přijde když se postavy ocitnou v zákopech. Nejdrtivěji na mne totiž dopadaly pasáže, které jsou na první pohled obyčejné - výprava přes řeku, dovolenka doma. Z nich jsem odcházel od knihy s těžkou hlavou, plnou myšlenek, které nedovolovaly je jen tak zapudit. Ano, Na západní frontě klid je pro mne víc protiválečná kniha než všechny Hlavy XXII dohromady.

8 10.04.2015

Kniha je v dnešní době opravdovou perlou v knihovně každého skauta, byť záměr autora byl zcela očividně opačný.
Hluboko v padesátých letech byl napsán tento, nebojím se to napsat, pamflet proti všemu skautskému, vyzdvihující metodiku a poslání tehdejší pionýrské organizace. Skauting je doslova rozebírán do posledního šroubku a ani jeden z nich není shledán dostačujícím. Je zajímavé číst, že zatímco skauti hraním polních her nacvičují útok na socialistické zřízení, Pionýrská organizace se tímto způsobem chystá k jeho obraně.
Používám tuto knížečku jako studijní materiál pro budoucí skautské vedoucí a je zajímavé, že stačí otevřít libovolnou stranu a pan Poledňák přinejhorším za pár řádků vyplodí nějakou skutečnou perlu.
Kniha tak nechtěně funguje jako instantní generátor hrdosti na skauting a pro studium obludnosti totalitního zřízení je jako stvořená.
Perlička na závěr: Po invazi spřátelených armád Varšavské smlouvy pan Poledňák prozřel a (tehdy nakrátko povoleným) skautům se za tuto publikaci veřejně omluvil.

Když člověk otevře Karpatské hry v tom správném věku, má napůl vyhráno. Druhá polovina vítězství je, když je vytáhne z batohu lehkého jako mošny tibetských lámů. Když, podnícen hrami uvnitř vazby skrytými, nelituje kroku a dokáže vnímat to docela obyčejné kouzlo přicházejícího večera po dlouhém dni.
Každý rok čteme zjara předčítáme na cestě vybrané hry z této útlé, ale na "obyčejné moudro" tak bohaté, knížečky. Pokaždé nasloucháme a necháváme se nadchnout, chytáme vlčí dech a ulehčujeme svému srdci. Karpatské hry jsou pro každého, kdo se v lesích, horách a lukách cítí lépe než v městech a pro každého, kdo je skromný k střeše nad svou hlavou.

14 24.03.2015

Kdysi se kniha jen tak povalovala v táborové jídelně a já z nudy přečetl první kapitolu. Od té doby mi bylo jasné, že si ji musím přečíst celou a to velmi brzy.
Podruhé jsem se začetl a kniha mě doslova pohltila a nenechala mě z jejích spárů vyklouznout dokud jsem nedočetl poslední stranu. Tedy, něco tak svěžího, co doslova hýří nápady a přitom pojednává o docela obyčejných věcech nečernobílým způsobem, jsem už dlouho nečetl. Těch vrstev, které by samotné vydaly na, řekněme, minimálně povídku je tam tolik, že se čtenář ani na chvíli nenudí a i když jsou postavy lidské, člověk jim nemůže nefandit.
Opravdu pěkné čtení.

5 24.03.2015

Trochu jsem se bál, přeci jsem už jsem dlouho žádného Gaimana nečetl a některé jeho projekty mne neoslovily toli, jak jsem doufal. Už v průběhu čtení jsem ale měl pocit, že se opět potácím někde mezi Nikdykde a Americkými bohy, byť tentokrát v kůži sedmiletého chlapce.
Kniha má výbornou, místy až trochu děsivou atmosféru, která ale nutí číst dál, zjistit, co je kdo zač. Hned na počátku člověka vtáhne a propustí jej až jej celého zpracuje a dostaneme se mu do hlavy. Myslím, že jsem dlouho nečetl takto atmosférické dílo. I přes malou délku rozhodně stojí za přečtení.

5 18.03.2015

S klidným svědomím píši, že se jedná asi o nejlepší Gaimanovu knihu. Po jejím dočtení jsem měl pocit, že si to všechno musím nechat ještě pořádné projít hlavou. Celkově je kniha vyzrálejší než známější Nikdykde a příběhové linky se skvěle prolínají jedna druhou. Pravda, závěr je trochu složitější, ale ani tak vás nepustí, dokud vše nepřechroupete.

4 18.03.2015

Když jsem poprvé dočetl Nikdykde, měl jsem pocit, že Londýn už pro mne nikdy nebude stejný jako dřív. Najednou jsem jej začal vnímat zcela v jiném úhlu pohledu. Dost možná trochu nenápadné, ale o to víc zajímavém - najednou nebyl tím, čím se zdál na první pohled. Kniha, která má atmosféry na rozdávání a nápadů tolik, že se do jedné vazby nevejdou. Škoda, že nenásledovalo pokračování.

7 18.03.2015